Plašákův cyklodeník

 Člověk když si plánuje, tak to neznamená, že se tak i stane. Chtěl jsem si vyjet na kole pěkně v klidu, v sobotu, počasí bylo slibováno lepší než na neděli. Ale ouha, sobota ponurá, zatažená nízkou oblačností a neoplývající příliš vysokou teplotou mi vystavila stopku. Stále jsem ale doufal a přemýtal, že se kousnu a vyrazím, ale slabá víra prohrála a já se spokojil s tím, že sobotu strávím v kruhu rodinném s odpoledním dětským karnevalem v Berouně. Horší na tom smíření bylo i to, že na neděli je taky nějaký plán, což mi i v případě lepšího počasí nedávalo moc šancí vyjet.

 Neděle začala dost líně, protože jsem si v očekávání událostí ráno pěkně přispal a v 9h sotva vylez z postele celej rozlámanej. Ovšem co oči venku za oknem po chvilce uviděly, to mě nenechalo v klidu. Hned jsem začal spřádat plány jak to dneska udělat a všechno skloubit k obrazu spokojené rodiny. V takovou chvíli nejvíc povzbudí a potěší SMSka od kamaráda Plašáka Šáchyče, že on v Bílsku bez kola bez možnosti navýšit náskok v kilometrech a navíc potvrdil i megapočasí z jiného kraje. Slušně jsem se nasnídal a seznámil rodinu s mojim záměrem vyrazit pokořit pár dalších kilometrů. Bylo povoleno s tím, že musím stihnout odpolední naplánovanou akci, to znamenalo návrat do 15h nejpozději. Tento návrat jsem potvrdil radši s nějakou rezervou a někdy po 11-té hodině vyrazil.

 Nehorší ze všeho je naplánovat nějakou trasu. Už mě nebaví jezdit stejné trasy po okolí a nejsem si jist nějakou delší trasou v neznámém kraji. Tak jak jsem vyjel a přemýšlel, kilometry ubíhaly nějak snadno a jelikož jsem se krotil a zvolil fakt mírné tempo, tak jsem postupem času nabyl dojmu, že mám sil v pohodě na stovečku a že bych klidně mohl otočit Plzeň, jak navrhoval Plašák Šáchyč v esemesce. Tak na tu jsem si opravdu zatím netroufl, nebylo ani dostatek času. Ale v hlavě tu myšlenku dát Plzeň taky živim a připravuju se, že jednou dám. To bude po stopách Plzně z našich mladejch let s tím rozdílem, že nepojedu z Prahy, což je takovej podstatnej rozdíl :-). Živil jsem ale ještě jednu myšlenku. Tehdá 17. Října onoho zlatého roku 1998, jsme s Plašákem Šáchyčem uskutečnili nevšední jízdu o vzdálenosti 165 km, která mimo jiné vedla přes pro nás tehdá obec s exotickým názvem Těně. Ano, tohle mi bliklo hlavou dnes jako jeden z možných cílů. No uvidíme...

 Po příjezdu do Bavoryně mě chytá myšlenka sjet někam z hlavní silnice jiným směrem, ale odbočku do někam jsem minul, tak ješte vyjedu kopec, minu odbočení do Hředlí a po chvilce sjedu z hlavní od dálnice vlevo směr Chlustina. Krátce z kopce, pak stoupání a dávám si pauzu. Pozoruju cvrkot na dálnici v dálce a vzhledem k megapočasí sundavám rukávy z bundy.

V pozadí dálnice a za ní hranice CHKO Křivoklátsko lemovaná hřebenem za kterým se nachází hrady Žebrák a Točník. Musí tam být pěkný výhled do krajiny.

Ještě pohled na kopce za obcí Hředle. Tam někde vzadu na jednom z nich se teoreticky nachází Vraní skála, kde jsme byli s Migelem na večerním pochodu.

 Při průjezdu touto pěknou obcí se ještě zastavuju na návsi, která je pěkně upravená a našlo by se tady spousta míst k posezení na trávě, dokonce zde mají pěkné dětské hřiště, které by se dalo využít na případné procházce s rodinou.

Nádrž na návsi. Na klidné hladině se pěkně odrážely okolní stavení.

 Ani se mi moc nechce pokračovat. Vesnicí se z otevřených oken linou vůně obědů všech druhů a já z toho dostávám hlad. Bylo přesně poledne a já po chvilce přemlouvání pokračuju dál. Rovinou a pozvolným klesáním pokračuju na obec Praskolesy, podjíždím železniční most a přesně nad hlavou mi prosviští Pendolino do Plzně. Ten vlak vůbec nebyl na novém železničním koridoru vůbec slyšet, jen tlumené šumění... Na křižovatce se dám vpravo a po chvilce přijíždím do další obce - Kotopeky ( to jsou samé bezva názvy ) :-).  Na křižovatce spatřím zajímavou kapli a zase neodolám si zastavit a fotit.

Kaple svatého Václava (19.století) - Kotopeky.

A tady jeden pozdrav pro Plašáky.

 Měl bych taky trochu šlápnout, ať se pohnu z místa. Tak tedy jedu, podél Červeného potoka se dostanu až do Hořovic, ty projedu a už se to mastí do Komárova. Ještě teda stavím v místě pravidelného odpočinku při Šumava Tour a nasadím zas rukávy na bundu, protože s teplotou vzduchu to není zas tak úplně ono a je mi celkem chladno.

Tristní pohled na takovouhle krajinu. Přesně proti stánku s občerstvením na konci Hořovic, kde jsme zastavovali při Šumava Tour.

Teď ale fakt šlápnu a nebudu se zdržovat, čas kvapí, doma čeká nervózní rodina určitě. Brzo se po rovince dostanu do Komárova, to je asi 3 km a za obcí odbočím vlevo podél Jalového potoka. Krajina se mění z průmyslové a otevřené na uzavřenější údolí s vyššíma kopcema všude kolem. Blíží se Zaječov a za ním cíl dnešní cesty - obec Těně, kde otočím a jinou cestou se začnu vracet. Nojo, ale v Zaječově přijedu na křižovatku a uvědomím si, že ty okolní kopce jsou vlastně centrální Brdy se vší parádou a pak uvidím i ceduli, která nevěstí nic jiného, že jsem na dostřel od vojenského újezdu. Jak tady tak stojím a přemýšlím kudy mám vlastně jet dál, hledám směrovky na křižovatce a vzpomínám si na všechny jízdy v těchto končinách v zakázaných prostorech. Udivuje mě samotnýho, že jsme se tehdá vůbec nebáli tam zajet. Vždycky to ale proběhlo bez povšimnutí, a jednou právě při zmiňovaném švihu se Šáchyčem nás tam vlastně i samotní vojáci po dotázání pustili. A to bylo v době dávno minulé. Dnes by byl asi člověk v lepším případě vykázán s mastnou pokutou. Ale nebude dlouho trvat a Brdy se pravděpodobně pro veřejnost úplně otevřou. Nejsem toho úplně zastánce, protože netknutá panenská příroda zcela jistě utrpí pod náporem turistů. Ale to je jiná kapitola. Stojím tady asi 2 minuty a pořád koukám na ceduli.

Cedule lákající k mírné zajížďce. Podmínky vniknutí do prostoru by byly splněny, tak by to šlo.

 Je mi teda divnej směr Strašice, ale po prozkoumání cedule s mapu to půjde i na Těně. Zapamatuji si pro jistotu číslo cyklotrasy 2252, kdyby byla nějaká nejasnost a jedu. To bude konečně ta pravá exotika, po které dneska toužím. Pryč od civilizace, čím dál, tím líp. Určitě to bude snadná trasa, která povede okrajem prostoru po rovince po vrstevnici.

Další cedule a taky směr Strašice. Nojo, ale ta druhá ukazuje uplně jiným směrem, hmm, to bude zajímavý teda :-).

Tak se vydám vstříc věčně zeleným lesům s vonícím vzduchem. Už po chvilce se ale vyvedu z omylu o rovince po vrstevnici. Ještě jsem neopustil vesnici a docela dlouho stoupám.

Bez komentáře.

Jak zajedu do lesa, definitivně selže teorie o rovince po vrstevnici a silnice začne dostávat celkem zajímavý sklon. A dobře mi tak a čím dál tím houšť. Klasická brdská silnička. Uprostřed cesty štěrk, tak jde jet jen vpravo vlevo, silnice je lemována vzrostlými smrky, úsek je rovný a je vidět daleko před sebe, pak v dáli zatáčka... Za zatáčkou se naskytne úplně stejný pohled jako před ní. Rovný úsek, daleko vidět, kopec je prudší, než v předchozím úseku. Přestává to jet a začínám ztrácet s dechem. Nohy by i jely, ale fakt to nedodejchám. Zbaběle sedím v sedle a řadím kam až to jde i nejde. Rychlost tak akorát 12 km/h, víc ani ťuka. A zatáčka a opět stejný úsek, takhle snad čtyřikrát.

Klasická ukázka stoupání v brdských lesích. Vidět zatáčka a za ní další peklo.

Pak jedna zatáčka překvapí a za ní konečne silnice dostane opačný sklon. Teď se celkem slušně vezu, rychlost 40-50, nemusí se šlapat. Takhle se vezu pěkných pár minut a blížím se k jakési křižovatce bez jakýchkoliv cedulí, značení, směrovek. Tedy vpravo, nebo vlevo? Kudy tudy na Těně? Zkusím to vlevo. Silnice se totiž pořád svažuje dolů a to mi vyhovuje :-). Přišlo mi ale divný, že silnice vede na jinou světovou stranu než bych čekal. Po pár kilometrech přišlo rozcestí u nějaké říčky. Později jsem zjistil, že to byla Klabava, říčka tekoucí od Padrťských rybníků. Tady jsem musel logicky zahnout vpravo a pak se přiblížila nějaká civilizace a cedule - Strašice! Hmm, tak Těně jsem úspěšně minul a zajel si několik kilometrů víc na jih. To se bude těžko vracet domů z těchto končin. Ale z jízdy je radost, zatím je síla a energie, tak to jde. Propletl jsem se obcí plnou starších stavení, v mnoha případech se jedná o nádherné roubenky. Když jsem přijel k hlavní silnici mezi Smolárnou a Dobřívem, tedy silničkou známou z Šumava Tour, bylo mi teprve jasné kde jsem.

Velká koncentrace roubenek, jak v nějakém skanzenu, hned čtyři na jednom místě. Když se tudy letí Šumava Tour, člověk si ani nevšimne.

 Tady je bod obratu ku domovu, dávám se vpravo. Silnice začne stoupat přes křižovatku s kostkama tak daleko od sebe, že se do mezer bohatě vtlačí celá galuska. Kdo to tady jednou překutá na asfalt, tak zaslouží medaili, protože tohle se jen tak nevidí. Tankodrom hadr.

 Známá to vesnička, většinou tedy opačným směrem.

 Za Smolárnou ještě kousek a pak už se chci přiblížit k hlavní silnici co vede podél dálnice a jet co nejkratší cestou domu, protože kilometry naskakujou a síly ubejvaj. Před Olešnou vlevo a začne mě tlouct vítr co fouká proti. Chci dodat nohám energii, tak sáhnu do kapsy pro nevyzkoušenej doping. Jako je karbošnek, tak něco většího a jmenuje se to endurošnek. Na první ochutnání je to nějaká přeslazená plná syntetika, kořeněná hnojem. Ale co, jestli to dodá energii, tak to skousnu. Nasoukám to do sebe a uvidíme. To už se kolem čtyř rybníků po levé ruce blížím jistojistě ku Kařezu.

Od Kařezských rybníků výhled na zámek Zbiroh.

 Zas mi přijde, že vítr se uklidnil a jede se líp, možná zabral ten energy gel, co jsem před chvílí šluknul. Začínám přemejšlet, jestli si trasu ještě nějak později okořenit, ale času je málo.

Konečně Kařez a domů míň jak 25 km.

 Plzeň by byla daleko, ale ty Rokycany by se daly. Ba ne, vpravo a domu. Na hlavní směr Cerhovice roztočím nohama kolotoč, rychlost se drží vysoko a najednou mám pocit, že to zase letí a energie je na rozdávání. Hrozně rychle překonám tuhle rovnou silnici a jsem najednou v Žebráku, to je fofr. Najednou získávám čas na svojí stranu, za Žebrákem si ještě zajedu dolů přes Hředle a na Zdice. Tam přeci jenom začnou bolet nohy a navíc se hlásí hlad, tak vdechnu suka, projedu Zdice, náladu mi nepokazí ani kokot v plechový kraksně, kterýmu se nelíbí můj jízdy styl a po předjetí mě ostříkne ostřikovačem. Ani se teda netrefí a já se nenechám vyprovokovat k žádné odvetě, stále se kochám jízdou a krajinou. Ale řeknu vám, já mít zbraň, tak mě brzo zavřou... Už je přede mnou jen klasika v podání dvou kopců a smrtící výjezd k baráku. Tam jsem teda zničenej, že jít pěšky by bylo lepší. Ale pohled na 80 km na tachometru mi udělá radost na duši. A přátelé Plašáci, tuhle Doksovskou vzdálenost jsem zdolával přes 3 hodiny čisté jízdy. No představuju si pořád udělat ty Doksy pod 2:30. Asi to nemůže jít. To by se muselo jezdit jinak... Ale to ještě nevíte, že jsem začal trénovat dvoufázově, abych pro to něco udělal navíc. To je přesně to, co mi pomůže vyhrát Doksy. Po chvilce odpočinku doma a rychlé sprše jsme vyrazili s rodinou směr Beroun - zimní stadion a přes hodinu jsem si tam brousil okruhy na bruslích. Tak Plašáci, kdo mě překoná?

Trasa na které se několikrát změnil kraj.

Profil vypadá jak jednou nahoru, jednou dolů. Překvapila mě nadmořská výška v těch Brdech.