29. Kapitola
4. 1. 2014
XXIX
LEO
Leo se v jednom kuse ohlížel. Napůl čekal, že uvidí ty odporné
sluneční draky, zapřažené do létajícího vozu s ječící kouzelnou
obchodnicí, která po nich hází jedy, ale nepronásledovalo je nic.
Nasměroval draka k jihozápadu. Nakonec se kouř z ho
řícího obchodního domu rozplynul v dálce, ale Leo se uvolnil,
teprve když předměstí Chicaga vystřídala zasněžená pole a slunce
začalo zapadat.
„D obrá práce, Festusi." Poplácal draka po kovovém hřbetě.
„Tos zvládl parádně."
Drak se otřásl. Soukolí v krku mu poskočila a zachrastila.
Leo se zamračil. Tyhle zvuky se mu nelíbily. Pokud ten ří
dicí disk zase vypovídá službu - N e, snad to bude něco menší
ho. Něco, co dokáže opravit.
„A ž přistaneme, seřídím t ě s líb il mu. „Zasloužíš si kapku
motorového oleje a tabaska."
Festus roztočil zuby, ale i to znělo slabě. Letěl stabilním
u-mpcm, mohutná křídla se stáčela, aby chytala vítr, ale nesl
těžký náklad. Dvě klece v pařátech a tři lidi na zádech - čím
víc o tom Leo přemýšlel, tím víc ho to trápilo. I kovoví draci
mají své meze.
„Leo.“ Piper ho poplácala po rameni. „Je ti dobře?"
„Jo... Na zombíka s vymytým mozkem." Doufal, že nevy
padá tak rozpačitě, jak si připadal. „D ík, žes nás tam zachráni
la, krásko. Kdybys mě nevysvobodila z toho kouzla
„Tím se netrap," přerušila ho Piper.
Ale Leo se trápil, a hodně. Bylo mu strašně z toho, jak lehce
ho Médeia obrátila proti nejlepšímu kamarádovi. A ta nená
vist, ten vztek, že Jason je vždycky za hvězdu a ani ho nepotře
buje — to nepřišlo jen tak z ničeho. Leo se tak vážně občas cítil,
i když na to nebyl pyšný.
Co ho trápilo ještě víc, byly zprávy o mámě. Médeia tam
v podsvětí viděla budoucnost. Její vinou se ta její patronka, ta
žena v černé hliněné róbě dostala před sedmi lety do dílny, vy
děsila ho a zničila mu život. Tak zemřela mám a - kvůli tomu,
co má Leo jednoho dne udělat. Takže i když za to nemohly
Leovy ohnivé síly, mám a stejně zemřela kvůli němu.
Když v tom explodujícím obchodě Médeiu nechali, měl z to
ho Leo až moc velkou radost. Doufal, že se nedostane ven
a pomaže rovnou zpátky na Trestná pole, kam patří. Ani na to
nebyl pyšný
Ale jestli se duše vracejí z podsvětí... nedala by se přivést
zpátky i máma?
Snažil se ten nápad potlačit. To bylo uvažování hodné Fran-
kensteina. Nebylo to přirozené. Nebylo to správné. Médeia se
sice dala přivést zpátky k životu, ale s těmi syčícími drápy a zá
řící hlavou nevypadala úplně lidsky.
Ne, Leova mám a je pryč. Kdyby si myslel něco jiného,
zbláznil by se. Přesto mu ta představa nedala pokoj, byla jako
ozvěna Médeiina hlasu.
„M usíme brzo přistát,“ varoval kamarády. „Ještě možná pár
hodin, než poznáme, že nás Médeia fakt nehoní. Ale dál podle
mě Festus nedoletí."
„Jasně." souhlasila Piper. „Trenér Hedge chce už asi taky
z klece ven. Otázka je - kam to letíme?"
„D o Sanfranciského zálivu,“ hádal Leo. Vzpomínky z ob
chodního domu měl rozmazané, ale připadalo mu, že tohle si
pamatuje. „N eříkala Médeia něco o Oaklandu?"
Piper tak dlouho neodpovídala, až se Leo lekl, že plácl něco,
co neměl.
„Piper, tvůj táta,“ ozval se Jason. „N ěco se stalo tvému táto
vi, co? Nechal se nalákat do pasti."
Piper roztřeseně vydechla. „Podívejte, Médeia řekla, že vy
oba zemřete v oblasti Sanfranciského zálivu. A kromě toho...
I kdybychom tam letěli, je to veliká oblast! Nejdřív musíme
najít Aiola a zbavit se těch bouřkových vichrů. Boreás říkal, že
Aiolos je jediný, kdo nám může přesně říct, kam jít.“
Leo zabručel. „A jak ho najdeme?"
Jason se naklonil dopředu. „Chceš říct, že to nevidíš?" Uká
zal dopředu, ale Leo nepozoroval nic kromě mraků a světel
několika měst, zářících v soumraku.
„Co?“ zeptal se Leo.
„Tamto... Ať je to, co je to,“ řekl Jason. „Ve vzduchu."
Leo se ohlédl. Piper se tvářila stejně popleteně jako on.
„Poslouchej," nechápal Leo. „M ůžeš nám nějak rozvést to
,at je to, co je to :
„Je to jako stopa za letadlem," vysvětloval Jason. „Jenomže
to září. Dost slabě, ale je to vidět. Letíme za tím už z Chicaga,
proto jsem myslel, že to vidíte.”
Leo zavrtěl hlavou. „M ožná to Festus cítí. Myslíš, že to udě
lal Aiolos?“
„No, je to kouzelná stopa ve větru,“ pokrčil rameny Jason.
„A Aiolos je bůh větru. Podle mě ví, že pro něj máme vězně.
Navádí nás, kam letět.”
„N ebo je to zas nějaká past,“ namítla Piper.
Její tón Lea poplašil. Nezněl jenom nervózně. Zněl, jako že
je zničená zoufalstvím, jako by si už zpečetili osud a mohla
za to ona.
„Piperko, není ti nic?“ zeptal se.
„Neříkej mi tak.“
„N o jo. Tobě se nelíbí nic, co ti vymyslím. Ale pokud má
tvůj táta malér a my mu můžeme pom oct —“
„Nemůžete,” přerušila ho ještě rozechvěleji. „Koukej, jsem
unavená. Pokud ti to nevadí..
Opřela se dozadu o Jasona a zavřela oči.
Dobře, pomysle] si Leo - jasný signál, že o tom nechce
mluvit.
Nějakou dobu letěli mlčky. Festus zřejmě věděl, kam míří.
Udržoval kurz, zlehka se stáčel k jihozápadu a snad i k Aiolově
pevnosti. Návštěva u dalšího boha větru, zase nová šílenost —
ach jo. Leo se už nemohl dočkat.
Měl toho na přemýšlení moc, než aby dokázal usnout, ale
teď, když se dostal z nebezpečí, mělo jeho tělo jiné plány. Ener
gie mu ubývalo. Z monotónního bušení drakových křídel mu
těžkla víčka. Hlava mu začínala klesat.
„Schrupni si,“ pobídl ho Jason. „Neboj se. D e j mi otěže."
„N e, nic mi —“
„Leo,“ domlouval mu Jason, „nejsi stroj. K ro m ě toho jsem
jediný, kdo vidí tu stopu ve vzduchu. P ostarám se, abychom se
jí drželi."
Leovi se začaly samy od sebe zavírat oči. , , Dobře. Tak je
nom ..."
Než to stačil doříct, svezl se dopředu na te p lý dračí krk.
Ve snu slyšel hlas plný praskání, zněl jako šp atn ě naladěné r.i
dio: „Haló? Funguje ta věc?"
Leovi se zaostřil zrak - ale jaksi divně. V šech n o bylo za ml
žené a šedé, pletly se do toho rušivé pruhy. N ik d y ještě neměl
sen se špatným spojením.
Vypadalo to jako nějaká dílna. Koutkem o lea viděl cirkul.í i
ky, soustruhy a koše s nářadím. U jedné zdi vesele plápolali
kovářská výheň.
Nebyla to táborová kovárna, na to byla m o c velká. Ani
bunkr číslo devět - bylo tu mnohem tepleji a útulněji, nebyle i
to opuštěné místo.
Pak si Leo uvědomil něco, co mu blo kovalo prostředek
výhledu - něco velkého a kudrnatého — a b y lo to tak blízko,
že Leo musel zašilhat, aby to viděl pořádně. Veliký ošklivý
obličej.
„M atko boží!" vyjekl.
Tvář couvla a zaostřila se. Hleděl na něj vousatý muž v uma
zané modré kombinéze. Obličej měl hrbolatý a plný podlitin,
jako by ho poštípal milion včel nebo ho n ěk d o vláčel po šui
ku. Možná obojí.
,,1'íFf" odfrkl si ten muž. „Když už, tak otče boží. Já myslel,
i len rozdíl dávno poznáš, chlapče."
I ,eo zamrkal. „H éfaiste?“
Poprvé tváří v tvář otci měl Leo asi zůstat oněmělý nebo
mu ráčený. Ale po tom, co zažil za posledních pár dní, po Ky-
I Inpcch a čarodějnici a tváři, která se mu zjevila ze záchodo
vý li splašků, cítil jenom nával pořádného vzteku.
„Ale jdi, teď se ukážeš?" vyjekl. „Po patnácti letech? To jsi
.ili- vzorný rodič, chlupatče. Kdo ti dovolil strkat ten hnusný
ikis ilo mých snů?“
lítí h povytáhl obočí. Ve vousech mu zahořela drobná jiskra.
I’.ik zaklonil hlavu a rozchechtal se tak hlasitě, až na poncích
/,irachotily nástroje.
„Mluvíš přesně jako tvá matka," zaduněl Héfaistos. „Espe-
i.m/.a mi chybí.“
„Je mrtvá sedm let.“ Leovi se zachvěl hlas. „Ale o to se ty
nestaráš."
„Ale starám, chlapče. Staral jsem se o vás o oba.“
„I Immm. Proto jsem tě dodneška neviděl.'1
IJňh cosi zhluboka zachrčel, ale tvářil se spíš rozpačitě než
v/iekle. Vytáhl z kapsy miniaturní motorek a začal si nepří-
i■ nnně pohrávat s písty — přesně jako to dělával Leo, když byl
nervózní.
„)á to s dětmi moc neumím," přiznal se bůh. „Ani s lidmi.
No, vlastně s žádnou organickou formou života. Myslel jsem,
/e se ti ozvu na mám ině pohřbu. A pak, když jsi byl v páté
i í íclč.. . ten tvůj vědecký projekt - parní katapult slepic. To mě
doslalo."
„Tys to viděl?"
Héfaistos ukázal na nejbližší stůl, kde v naleštěném bron
zovém zrcadle svítil rozmazaný obrázek Lea spícího na dračím
krku.
„To jsem já?“ zeptal se Leo. „Teda - já zrovna ted, jak se mi
zdá tohle - že se dívám na sebe, jak spím?“
Héfaistos se poškrábal ve vousech. „Ted jsi mě popletl. Ale
ano. Jsi to ty. Pořád na tebe dohlížím, Leo. Ale mluvit k tobě,
to je, h m ... jiná věc.“
„M áš strach,“ tipnul si Leo.
„U všech matic a soukolí!" křikl bůh. „Jistěže ne!“
„Jo, máš strach.11 Ale Leův vztek se rozplynul. Celé roky
uvažoval o tom, co by tátovi řekl, kdyby se někdy setkali — jak
by ho setřel za to, že nic pro něj neudělal. Ale ted, jak se tak
díval na to bronzové zrcadlo, myslel na to, že otec celé roky sle
doval jeho pokroky, dokonce i ty pitomé vědecké experimenty.
Héfaistos byl možná zbabělec, ale Leo chápal, kde se to
v něm vzalo. Sám věděl, jaké to je utíkat od lidí, nezapadat
mezi ně. Taky se radši schovával v dílně, než by se snažil vy
cházet s organickými formami života.
„Takže co,“ zabručel Leo, „sleduješ všechny svoje děcka?
Tam v táboře jich máš myslím tak dvanáct. Jaks vůbec - Ale
nic. Ani to nechci vědět."
Héfaistos se možná začervenal, ale obličej měl tak dobitý
a rudý, že se to nedalo poznat. „Bohové jsou jiní než smrtelníci,
chlapče. Můžeme existovat na mnoha místech najednou —kam
nás lidi zavolají, kde je silná naše oblast vlivu. Vlastně se stane
málokdy, že celá naše podstata - naše pravá forma - je na jed
nom místě. Je to nebezpečné, tak mocné, že to zničí každého
smrtelníka, jenom se na nás podívá. Takže, jo ... spousty dětí.
A k tomu ještě naše různé podoby, řecké a římské —“ Bohovy
prsty na motorku ztuhly. „Zkrátka, chci říct, že být bohem je
složité. A ano, snažím se dohlížet na všechny svoje děti, ale
zvlášť na tebe."
Leo byl přesvědčený, že se Héfaistos málem neudržel a pro
zradil něco důležitého, ale nevěděl, co by to mělo být.
„Proč ses mi ozval zrovna teď?“ ptal se Leo. „Myslel jsem, že
se bohové odmlčeli.11
„To ano,“ zabručel Héfaistos. „D iův rozkaz - dost divný
i na něj. Zablokoval všechny vize, sny a vzkazy Iris na Olymp
a zpátky. Hermés posedává a nudí se jako blázen, když nemůže
doručovat poštu. Naštěstí jsem si nechal svou starou pirátskou
vysílačku.'1
Héfaistos poplácal přístroj na stole. Vypadalo to jako kom
binace satelitního talíře, šestiválcového motoru a espresovače.
Pokaždé, když se ho Héfaistos dotkl, Leův sen se zamihotal
a změnil barvu.
„Používal jsem ji za studené války," vzpomínal bůh vděčně.
„Rádio Svobodný Héfaistos. To byly doby. Nechal jsem si ji
hlavně na stahování filmů nebo na domácí legrační videa
„D omácí legrační videa?"
„Ale teď se zase hodí. Kdyby Zeus věděl, že s tebou mluvím,
ten by m i dal.“
„Proč je Zeus takový pitomec?"
„Ufff. To mu fakt jde, chlapče." Héfaistos mu říkal chlapče,
jako by byl nějaká otravná strojní součástka - podložka navíc,
která nemá žádný jasný účel, ale kterou je škoda vyhodit, pro
tože by se mohla jednoho dne hodit.
Nebylo to zvlášť srdečné. Na druhou stranu Leo ani ne
věděl, jestli chce, aby mu Héfaistos říkal „synu“. A rozhodně
nemínil oslovovat toho velikého strašného škaredého chlápka
„tati“.
Héfaista už motorek přestal bavit, zahodil ho přes rameno.
Než stačil dopadnout na zem, vyrazila mu křídla jako helikop
téře a zaletěl si do popelnice na recyklovatelný odpad.
„Byla to druhá válka s Titány, m yslím prohlásil Héfaistos.
„To, co Dia rozčililo. My bohové jsm e... no, rozpačití. Lip to
asi říct nejde.“
„Ale vyhráli jste," namítl Leo.
Bůh zafuněl. „Vyhráli jsme, protože polobohové z znovu
zaváhal, jako by mu málem něco uklouzlo, z Tábora polo
krevných to všechno vedli. Vyhráli jsme, protože děti bojovaly
naše bitvy za nás, byly chytřejší než my. Řídit se Diovým plá
nem, odejdeme všichni do Tartaru bojovat s bouřkovým obrem
Týfónem, a Kronos by vyhrál. Je dost zlé, že za nás smrtelníci
vyhráli naši válku, ale pak ten mladý náfuka, Percy Jackson —“
„Ten kluk, který se ztratil."
„H m. Jo. Ten. Měl tu kuráž odmítnout nesmrtelnost a po
učovat nás, ať si víc všímáme vlastních dětí. Hm, nezlob se “
„Páni, jak bych se mohl zlobit? Jenom mě klidně ignoruj
dál “
„Ty máš ale pochopení...” Héfaistos se zamračil a unaveně
si povzdechl. „To byl sarkasmus, že? Stroje sarkasmus neznají,
aspoň většina ne. Ale jak jsem řekl, bohové si připadali zahan
bení, ztrapnění před smrtelníky. Nejdřív jsme byli samozřejmě
vděční. Ale po pár měsících nám ten pocit zhořkl. Nakonec,
jsme přece bohové. Potřebujeme, abyste nás obdivovali, vzhlí
želi k nám s úctou a obdivem."
„I když se pletete?"
„Zvlášť tehdy! A Jackson ke všemu odmítl náš dar, jako by
byl smrtelný život něco lepšího než boží... No, to leželo Diovi
pěkně v žaludku. Rozhodl, že je nejvyšší čas vrátit se zpátky
k tradičním hodnotám. Bohové mají mít respekt. Na děti se
máme jenom dívat, nenavštěvovat je. Olym p se uzavřel. Aspoň
takhle se to zdůvodnilo. A jistě, uslyšeli jsme, jak se pod zemí
probírají zlé věci.“
„Myslíš Giganty. A nestvůry se hned tvoří znova. Mrtví po
vstávají. Tyhle věci?"
„Jo, chlapče." Héfaistos otočil knoflíkem na své pirátské vy
sílačce. Leův sen se vyostřil do plných barev, ale bohova tvář
byla taková změť rudých šrámů a žlutých a černých modřin, že
si Leo přál, aby se raději vrátil k černobílé.
„Zeus si myslí, že to dokáže zvrátit," pokračoval bůh, „uko
lébat zem zpátky, když budeme zticha. Nikdo z nás tomu váž
ně nevěří. A klidně řeknu, že nejsme ve formě na další válku.
Taktak jsme přežili Titány. Pokud zopakujeme starý model,
bude to, co přijde, ještě horší.“
„Ti Giganti," nadnesl Leo. „Héra říkala, že polobohové a bo
hové musí spojit síly, aby je porazili. Je to tak?“
„H m m . Nerad dávám matce v něčem za pravdu, ale ano.
Giganty je těžké zabít, chlapče. Je to jiná rasa.“
„Rasa? Ty o nich mluvíš jako o závodních koních."
„H aha!“ zasmál se bůh. „Spíš jako o bojových psech. Víš,
na začátku stvoření vyšlo všechno z jedněch rodičů - Gaii
a Urana, Země a Oblohy. Měli různé skupiny dětí - vaše Titány,
vaše starší Kyklopy a tak dál. Pak Kronos, hlavní Titán - no, asi
jsi slyšel, jak rozsekal svého tátu Urana srpem a převzal vládu
nad světem. Pak jsme přišli my bohové, děti Titánů, a porazili
jsme zase my je. Ale to nebyl konec. Země porodila novou dáv
ku dětí, jenže je zplodil Tartar, duch věčné propasti, nejtemněj
šího, nejdábelštějšího místa v podsvětí. Ty děti, ti obři, vznikli
z jediného důvodu — pomstít se na nás za pád Titánů. Povstali,
aby zničili Olymp, a skoro se jim to povedlo."
Héfaistovi začala doutnat brada. Nepřítomně se poplácal
po plamenech a udusil je. „A moje zatracená matka Héra je tak
šílená, že hraje tuhle nebezpečnou hru, ale v jednom má prav
du: vy polobohové se musíte sjednotit. To je jediná cesta, jak
otevřít Diovi oči, přesvědčit Olympany, že musí přijmout vaši
pomoc. A taky jediná cesta, jak porazit to, co se blíží. Ty v tom
hraješ velkou roli, Leo “
Bůh zabloudil pohledem někam do dálky Lea napadlo, že
jestli se vážně dokáže rozdělit, kde jinde zrovna je? Možná jeho
řecká část opravuje auto, nebo jde na rande, kdežto ta římská kou
ká na basket a objednává si pizzu. Leo si zkusil představit, jaké by
to bylo mít několik osobností. Doufal, že to není dědičné.
„Proč já?“ zeptal se, a sotva to bylo venku, vyhrnuly se z něj
další otázky. „Proč se ke mně hlásíš teď? Proč ne, když mi bylo
třináct, jak jsi měl? Nebo ses ke mně mohl přiznat v sedmi, než
umřela máma! Proč jsi mě nenašel dřív? Proč jsi mě nevaroval
před tímhleV'
Leova ruka vzplála.
Héfaistos si ho smutně měřil. „To je to nejtěžší, chlapče.
Nechat děti jít jejich vlastní cestou. Zasahování do jejich živo
tů nefunguje. Sudičky se o to postarají. A pokud jde o to při
hlášení, tys byl zvláštní případ, chlapče. Muselo se to správně
načasovat. Nem ůžu ti vysvětlit moc víc, ale —“
Leův sen se rozmazal. N a chvilku se proměnil na reprízu
Kola štěstí. Pak se vyostřil zase obraz Héfaista.
„Sakra," zaklel. „N emůžu už mluvit dlouho. Zeus cítí ile
gální sen. Je to přece jen pán vzduchu, včetně rádiových vln.
Jen poslechni, chlapče, musíš sehrát svou roli. Tvůj kamarád
Jason má pravdu - oheň je dar, ne prokletí. Nedávám to po
žehnání jen tak někomu. Bez tebe by G iganty nikdy neporazi
li, natož tu vládkyni, které slouží. Ta je horší než jakýkoli bůh
nebo Titán."
„K do to je?" chtěl vědět Leo.
Héfaistos se zamračil a jeho obraz se rozmazal. „Řekl jsem
ti to. Ano, určitě jsem ti to řekl. Jenom tě varuju: na té cestě
ztratíš pár přátel a pár cenných přístrojů. Ale není to tvá vina,
Leo. Nic nevydrží věčně, ani ty nejlepší stroje. A všechno se dá
využít znovu."
„C o tím myslíš? To se mi nelíbí."
„A máš pravdu." Héfaistos už skoro nebyl vidět, byla z něj
jenom matná skvrna. „Jenom dávej pozor na
Leův sen se proměnil na Kolo štěstí, zrovna když se zastavilo
na Bankrotu a publikum hleslo: „Ach!"
Leo se prudce probudil a uslyšel Jasona a Piper ječet.