26. Kapitola
4. 1. 2014
J A S O N
XXVI
Jason měl strach, že svůj objekt sledování ztratili. Ten ventus
se pohyboval ja ko... no, jako vítr.
„Rychleji!” pobízel draka.
„K ámo,“ domlouval mu Leo, „jestli se dostaneme blíž, uvidí
nás. Bronzový drak není neviditelná stíhačka.14
„Z pom al!" zaječela Piper.
Bouřkový duch vlétl do spleti ulic v centru města. Festus
se zkusil pustit za ním, ale měl na to moc velké rozpětí. Levé
křídlo zavadilo o okraj budovy a urazilo kamenný chrlič, než
stačil Leo zpomalit.
„Leť nad domy,“ navrhl Jason. „Budeme ho sledovat odtam
tud."
„Nechceš tu věc řídit sám ?“ zavrčel Leo, ale udělal, co Jason
chtěl.
Po několika minutách Jason bouřkového ducha znovu za
hlédl, proplétal se ulicemi zdánlivě chaoticky- foukal do chod
ců, pohrával si s praporky, nutil uhýbat auta.
„N o paráda," všimla si Piper. „Jsou dva.“
Měla pravdu. Zpoza rohu hotelu Renaissance vylétl druhý
ventus a přidal se k prvnímu. Proplétali se městem jako šílení
tanečníci, vylétli na vršek mrakodrapu, ohnuli rádiovou anté
nu a vrhli se zpátky k ulici.
„Tihle hoši to přehnali s kofeinem," poznamenal Leo.
„Podle mě je pro ně Chicago jako dělané,“ pokývala Piper
hlavou. „N ikdo se tu nediví dalším dvěma zlomyslným větrům
navíc.“
„Víc než dvěma,“ upozornil kamarády Jason. „Koukejte."
Drak zakroužil nad širokou ulicí poblíž parku u jezera.
Bouřkoví duchové se tam scházeli — byl jich nejmíň tucet, víři
li nad nějakým obřím uměleckým objektem.
„Který je podle vás Dylan?“ zeptal se Leo. „N ěco bych po
něm hodil.“
Ale Jason se soustředil na ten objekt. Cím blíž se k ní dostá
vali, tím rychleji mu bušilo srdce. Byla to jen fontána, ale ne
příjemně povědomá. Na obou koncích dlouhé žulové nádrže se
zvedaly dva pětipatrové monolity. Zdálo se, že jsou postaveny
z obrazovek, a dohromady předváděly obří tvář, která chrlila
vodu do nádrže.
Možná to byla jenom náhoda, ale vypadalo to jako super
moderní, supervelká verze té zničené nádrže, kterou viděl
ve snu, se dvěma temnými věžemi tyčícími se na koncích. Před
Jasonovýma očima se obraz na monitorech změnil na ženskou
tvář se zavřenýma očima.
„ L e o . h l e s l nervózně.
„Já ji vidím,“ odpověděl Leo. „N elíbí se mi, ale vidím ji.“
Pak obrazovky ztmavly. Ventové se spojili do jediného
nálevkovitého mraku, přelétli přes fontánu, až vodní tříšť vy
chrstla skoro k vrcholkům monolitů. Dostali se doprostřed,
vyrazili kryt kanálu a zmizeli pod zemí.
„Oni prostě zajeli do kanálu?“ zeptala se Piper. „Jak je teď
máme sledovat?”
„Možná bychom to neměli dělat," nadhodil Leo. „Z té fon
tány mám docela strach. A nemáme se vyhýbat zemi?“
Jason to cítil stejně, ale museli za nimi. Byla to jejich jediná
cesta dál. Museli najít Héru a do slunovratu chyběly jenom dva
dny.
„Přistaň v tom parku,“ navrhl Jason. „Vydáme se na průz
kum pěšky.“
Festus přistál na volném prostoru mezi jezerem a mrakodrapy.
Cedule uváděly, že jsou v Grantově parku, a Jason tušil, že v lé
tě tu musí být příjemně; ale teď to bylo pole ledu, sněhu a po-
solených pěšin. Drakovy rozpálené kovové nohy zasyčely, když
se dotkly země. Festus nespokojeně zamával křídly a vychrlil
oheň k obloze, ale kolem nebyl nikdo, kdo by si toho všiml.
O d jezera vál štiplavě mrazivý vítr. Každý, kdo měl rozum
v hlavě, byl někde doma v teple. Jasona pálily oči tak, že má
lem neviděl.
Sesedli a drak Festus zadupal. Jedno rubínové oko mu za
blikalo, jako by na mě mrkal.
„Je to normální?1' zeptal se Jason.
Leo vytáhl z pásu na nářadí gum ovou paličku. Praštil s ní
draka do oka a světlo se zase rozsvítilo. „Teď už jo,“ přikývl.
„Ale nemůže tu zůstat, takhle uprostřed parku. Zavřeli by ho
za potulku. Možná, že kdybych měl píšťalku na psy...“
Zalovil v opasku, ale nenašel nic.
„Je to moc speciální?” uvažoval. „D obře, tak chci bezpeč
nostní píšťalku. Ta přece v dílnách bývá."
Tentokrát Leo vytáhl velkou oranžovou plastovou píšťalku.
„Trenér Hedge by mi záviděl! Dobře, Festusi, poslouchej." Leo
zapískal. Pronikavý hvizd se nesl jistě přes celé Michiganské
jezero. „Až to uslyšíš, vydáš se mě hledat, ano? D o té doby si
leť, kam chceš. Jenom, prosím tě, neopeč žádné lidi."
Drak si odfrkl - snad jako znamení souhlasu. Pak roztáhl
křídla a vznesl se.
Piper udělala krok a škubla sebou. „Au!“
„Kotník?" Jason měl špatné svědomí, že zapomněl na její
zranění tam v továrně Kyklopů. „Ten nektar, co jsme ti dali, už
možná vyprchává."
„To nic." Roztřásla se a Jason si vzpomněl na svůj slib, že jí
opatří novou snowboardovou bundu. Doufal, že se dožije toho,
aby nějakou našel. Udělala pár kroků a kulhala jenom trochu,
ale Jason poznal, že má co dělat, aby se bolestí nešklebila.
„Pojďme z toho větru," navrhl.
„D o kanálu?" Piper se otřásla. „To zní příjemně."
Zachumlali se, jak nejlíp mohli, a zamířili k fontáně.
Podle cedulky se jmenovala Korunní fontána. Všechna voda
zmizela, až na pár mrznoucích louží. Jasonovi se stejně nezdá
lo, že by ve fontáně měla být v zimě voda. A k tomu ta tvář
jejich záhadné nepřátelské hliněné ženy, která se objevila na ob
řích monitorech. Nic tady nebylo v pořádku.
Vstoupili do středu nádrže. Zádní duchové se je nepokusili
zastavit. Stěny s monitory už ztemněly. Otvor do kanálu byl
dost velký, aby se tam vešel člověk, a dolů do tmy vedl bezpeč
nostní žebřík.
Jason šel první. Lezl dolů a připravoval se na příšerný pach
kanalizace, ale nebylo to tak zlé. Žebřík vedl do cihlového tu
nelu, táhnoucího se od severu k jihu. Vzduch byl teplý a suchý
a na zemi protékala jen stružka vody.
Piper a Leo slezli za ním.
„To jsou všechny kanály tak příjemné?11 zajímalo Piper.
„N e,“ zavrtěl hlavou Leo. „To mi věř.“
Jason se zamračil. „Jak to víš —“
„Poslouchej, člověče, já šestkrát utekl. Spal jsem ledaskde.
Tak, kudy jdeme?"
Jason se zaposlouchal, pak ukázal na jih. „Tudy.“
„Jak to víš tak jistě?" zeptala se Piper.
„Průvan je cítit od jihu," vysvětlil Jason. „M ožná, že ven-
tové letěli s ním."
Jako vodítko nic moc, ale nikdo nenabídl lepší.
Sotva ale vyšli, Piper zakopla. Jason ji musel chytit.
„Pitomý kotník," ulevila si.
„Odpočinem e si," rozhodl Jason. „Potřebujeme to všichni.
Fungujeme bez přestávky už víc než den. Leo, vytáhneš, pro
sím tě, z toho opasku nějaké jídlo kromě pastilek?"
„Už jsem si myslel, že to neřekneš. Šéfkuchař Leo k vašim
službám!"
Piper a Jason se posadili na cihlovou římsu a Leo se hrabal
v kapsách opasku.
Jason si odpočinul rád. Byl pořád unavený a měl závrať
a k tomu i hlad. Ale hlavně se netěšil na setkání s tím, co bylo
před nimi. Obrátil v prstech zlatou minci.
Pokud máš zemřít, varovala ho Héra, bude to Její rukou.
Ať byla „ona“ kdokoli, po Chioné, kyklopské mamině a té
divné spící ženě, už další šílenou vražednici v životě nepotře
boval.
„Nebyla to tvoje chyba,“ ozvala se Piper.
Podíval se na ni nechápavě. „Co?“
„Z e nás dopadli ti Kyklopové," dodala. „Nebyla to tvoje
vina.“
Shlédl na minci v dlani. „Udělal jsem pitomost. Nechal
jsem tě samotnou a vlezl do pasti. Měl jsem vědět...“
Větu nedokončil. Byla toho spousta, co měl vědět - kdo je,
jak bojovat s nestvůrami, jak Kyklopové lákají oběti napodobo
váním hlasů a skrýváním se ve tmě a stovkou dalších triků.
Všechny ty informace měl mít v hlavě. Cítil ta místa, kde měly
být - jako prázdné kapsy. Pokud Héra chtěla, aby uspěl, proč
mu ukradla vzpomínky, které mu mohly pomoci? Prohlásila, že
ho ta ztráta paměti udržela naživu, ale nedávalo to smysl. Začí
nal chápat, proč Annabeth chtěla nechat bohyni sedět v kleci.
„Hej.“ Piper ho šťouchla do ruky. „N ebuď na sebe takový
přísný. Jenom to, že jsi syn Dia, ještě neznamená, že jsi sólová
armáda."
Leo o kousek dál zapálil ohníček. Broukal si, když vytaho
val z batohu a z opasku zásoby.
Oči Piper ve světle ohně jako by tančily. Jason je studoval už
několik dní, a pořád se nemohl rozhodnout, jako barvu vlastně
mají.
„Já vím, že je to pro tebe hrozné," zam um lal. „Nem yslím
jenom tu výpravu. To, jak jsem se objevil v autobuse, ta mlha,
která tě popletla, že jse m ... víš co.“
Sklopila oči. „N o, ano. O tohle nikdo nestál. Tvoje vina to
/ a
není.
Zatahala se za drobné copánky po straně obličeje. Jasona
znovu napadlo, jak je rád, že přišla o Afrodítino požehnání.
Nalíčená, v šatech a s dokonalým účesem vypadala tak na pěta
dvacet, úchvatně a naprosto mimo jeho ligu. Nikdy ho nena
padlo, že by krása mohla být druh moci, ale přesně tak mu
Piper připadala - mocná.
Měl radši normální Piper — s tou si rozuměl. Ale kupodivu
mu nešla z hlavy ani ta její druhá podoba. Nebyla to iluze.
Tuhle Piper v sobě měla taky. Jenom se ji ze všech sil snažila
schovávat.
„Tam v továrně," vzpomněl si Jason, „ses mi chystala říct
něco o tátovi."
Přejela prstem po cihlách, jako by na ně chtěla napsat něco,
co nemohla říct. „Vážně?"
„Piper," nedal se, „on má nějaký malér, že?"
Na pánvi nad ohněm zam íchal Leo prskající papriky a ma
so. „Jo, lidi! Už to bude."
Piper vypadala, že se rozpláče. „Ja sone... já o tom nedoká
žu mluvit."
„Jsme tvoji kamarádi. Můžeme ti pomoct."
To jí zřejmě ještě dodalo. Roztřeseně se nadechla. „R áda
bych, ale —“
„A bingo! Je to tady!" ozval se Leo.
Přitančil se třemi talíři na rukou jako číšník. Jason netušil,
kde všechno to jídlo vzal ani jak ho tak rychle připravil, ale vypa
dalo to skvěle: masové a paprikové tacos s hranolky a omáčkou.
„Leo," žasla Piper. „Jak jsi to -?"
„Kanálový servis šéfkuchaře Lea k vašim službám !" prohlá
sil pyšně. „A mimochodem, je to tofu, ne maso, krásko, tak se
neboj. Pusťte se do toho!“
Jason si tím tofu nebyl jistý, ale tacos chutnaly stejně dobře, jak
vypadaly. Při jídle se Leo snažil zvednout všem náladu a vtip
koval. Jason byl rád, že je s nimi. Díky Leovi si vedle Piper
aspoň nepřipadal tak napjatý a rozpačitý. Přitom si ale jaksi přál
býts ní sám . Vynadal si za to.
Když se Piper najedla, pobídl ji Jason, aby se trochu vyspa
la. Bez protestů se schoulila a položila si mu hlavu na klín.
Za dvě vteřiny už oddechovala.
Jason vzhlédl na Lea, který měl co dělat, aby se nesmál.
Několik minut seděli mlčky a popíjeli limonádu, kterou
Leo umíchal z prášku a vody v polní lahvi.
„Prima, ne?“ zašklebil se Leo.
„Měl by sis zařídit stánek,“ přikývl Jason. „Vydělal bys maj-
lant.“
Ale jak se tak díval na uhlíky v ohni, začalo mu něco dělat
starost. „L eo.,. ta věc s ohněm, kterou dokážeš... Je to pravda?"
Leův úsměv se rozplynul. „Jo, n o ...“ Otevřel dlaň. Ožil mu
na ní malý plamínek a roztančil se na ruce.
„To je ale paráda," žasl Jason. „Proč jsi nic neřekl?"
Leo sevřel ruku a oheň uhasí. „Nechtěl jsem vypadat divně."
„Já ovládám blesk a vítr," připomenul mu Jason. „Piper se
mění v krásku a ukecává lidi, aby jí dávali auta. Nejsi o nic
divnější než my. A poslouchej, možná dokážeš i lítat. Vzpomeň
si na toho z Fantastické čtyřky, jak skákal z dom ů a křič el:,Zá
žeh!‘“
Leo si odfrkl. „Kdybych udělal tohle, tak sice hořím, ale
padám jak sekera a řvu něco horšího než ,Zážeh!1 Víš, Héfais-
tův srub ty ohnivé síly tolik nežere. Nyssa mi říkala, že se to
stává super vzácně. Když už se objeví polobůh jako já, dějou se
strašné věci. Fakt strašné."
„M ožná je to naopak," přemýšlel Jason. „M ožná se lidé s ta
kovými dary objeví, když se. začnou dít ty strašlivé věci, protože
je jich nejvíc potřeba."
Leo uklidil talíře. „M ožná. Ale říkám ti... vždycky to ne
ní dar."
Jason chvilku mlčel. „M luvíš o mámě, co? O té noci, kdy
umřela."
Leo neodpověděl. Nemusel. To, že mlčel a nevtipkoval,
prozradilo Jasonovi dost.
„Leo, ty za to nemůžeš. Ať se tehdy stalo, co se stalo, nebylo
to proto, že jsi přivolal oheň. Ta hliněná žena se tě už dlouho
snaží zničit. Popletla ti svědomí, vzala ti všechno, o co jsi stál.
Snažila se, aby sis připadal neschopný. Jenže to ty nejsi. Jsi dů
ležitý."
„Jo, to říkala." Leo vzhlédl s očima plnýma bolesti. „Z e prý
jsem předurčený k něčemu důležitému. Něco kolem Velkého
proroctví o sedmi polobozích - buď pomůžu, nebo to podě
lám. Tohle mě děsí. Já nevím, jestli na to mám."
Jason mu chtěl říct, že to všechno nějak dopadne, ale znělo
by to falešně. Sám nevěděl, co se stane. Byli polobohové, a to
znamenalo, že vždycky všechno neskončí dobře. Někdy člově
ka sežerou Kyklopové.
Kdyby se člověk někoho zeptal: „Poslyšte, chcete um ět vy
volat oheň nebo blesk nebo ovládat kouzelný make-up?“, většina
lidí by po tom nadšeně skočila. Ale tyhle výhody měly i dru
hou stránku, jako třeba sedět v kanále uprostřed zimy, utíkat
před nestvůrami, ztrácet paměť, dívat se, jak si Kyklopové má
lem upečou kamarády, a mít sny, které je varují před vlastní
smrtí.
Leo prohrábl zbytky ohně, převrátil doruda rozžhavené uhlí
ky holou rukou. „Uvažoval jsi někdy o těch dalších čtyřech
polobozích? T eda... jestli jsme tři z Velkého proroctví, kdo
jsou ti ostatní? A kde jsou?“
Ano, Jason už na to taky myslel, ale snažil se tyhle myšlenky
vyhnat z hlavy. Měl strašné podezření, že to on má ty další
polobohy vést, a bál se, že neuspěje.
Roztrháte se navzájem na kusy, předvídal Boreás.
Jason byl vycvičený, aby nikdy nedal najevo strach. O tom
byl přesvědčený od toho snu s vlky. Měl jednat sebejistě, i když
se tak necítil. Ale Leo a Piper na něm záviseli a on se bál, že je
zklame. Kdyby měl vést skupinu šesti lidí - kteří se spolu mož
ná nesnesou - bylo by to ještě horší.
„Já nevím,“ zam um lal konečně. „Podle mě se ti čtyři uká
žou až časem. Kdo ví? Možná jsou zrovna teď na nějaké jiné
výpravě."
Leo zabručel: „Vsadím se, že dřepí v příjemnějším kanále.11
Průvan zesílil, vál k jižnímu konci tunelu.
„Dej si pauzu, Leo,“ navrhl Jason. „Vezmu si první hlídku.11
Bylo těžké odhadnout čas, ale Jason soudil, že kamarádi spali
tak čtyři hodiny. Nevadilo mu to. Když teď odpočíval, nemu
sel nutně spát. Prospal se dost na drakovi. Navíc potřeboval čas
na přemýšlení o výpravě, o sestře Thalii a o varováních Héry.
Nevadilo mu ani to, že ho Piper využívá jako polštář. Rozto
mile ve spánku oddechovala - nadechovala se nosem a odfu-
kovala vzduch pusou. Byl skoro zklamaný, když se probudila.
Nakonec sbalili tábor a vydali se tunelem.
Kroutil se a stáčel a zdálo se, že se táhne do nekonečna. Ja
son nevěděl, co mohou čekat na konci - žalář, laboratoř šíle
ného vědce, možná i kanalizační nádrž, kde končí všechny
splašky z mobilních kabinek a tvoří ďábelskou záchodovou
tvář tak velikou, že by spolkla celý svět.
Místo toho objevili lesklé dveře výtahu s písmenem M, vy
rytým kurzívou. Vedle výtahu visela informační tabule jako
v obchodním domě.
„M jako obchoďák M acy’s?“ hádala Piper. „M yslím, že
uprostřed Chicaga jeden je.“
„N ebo zase Monocle Motors?” zabručel Leo. „Lidi, přečtěte
si tu ceduli. Je divná.“
Parkoviště, Kotce, Hlavní vchod Kanalizační patro
Nábytek, Café M 1
Dámská móda, Kouzelné přístroje 2
Pánské oděvy, Zbraně 3
Kosmetika, Lektvary, Jedy & Různé 4
„Kotce pro koho?“ zajímala se Piper. „A který obchoďák má
hlavní vchod v kanále?"
„N ebo prodává jedy?“ přidal se Leo. „A co je to Různé? Jako
třeba spodní prádlo?"
Jason se zhluboka nadechl. „Když nevíš, začni pátrat na
hoře."
Dveře se odsunuly ve čtvrtém patře a do výtahu zavanula vůně
parfémů. Jason vyšel jako první s vytaseným mečem.
„Lidi,“ vyhrkl. „Tohle musíte vidět.“
Piper se k němu přidala a zalapala po dechu. „Tohle není
M acýs.“
Obchodní dům vypadal jako vnitřek kaleidoskopu. Celý
strop tvořila mozaika barevného skla se znameními zvěro-
kruhu kolem obřího slunce. Denní světlo, které jí pronikalo,
zaplavovalo všechno tisíci barev. Horní patra tvořila prstenec
balkonů kolem velikého ústředního atria, takže viděli až dolů
do přízemí. Zlaté zábradlí se lesklo tak, že se na něj skoro ne
dalo dívat.
Krom ě toho skleněného stropu a výtahu neviděl Jason žád
ná okna ani dveře, ale patra mezi sebou spojovaly dva skleněné
eskalátory. Koberce byly směsicí orientálních vzorů a barev
a regály se zbožím vypadaly stejně podivně. Bylo jich moc, aby
se daly přehlédnout najednou, ale Jason viděl normální věci
jako ramínka s košilemi a stojany s botam i, a k tomu figuríny
ve zbroji, fakírská lože a kožichy, které vypadaly, že se samy
od sebe hýbou.
Leo přistoupil k zábradlí a podíval se dolů. „Koukejte na to.“
Fontána uprostřed atria chdila vodu šest metrů vysoko
a měnila barvu z červené přes žlutou na modrou. Nádrž se
leskla zlatými mincemi a na každé straně fontány stála pozla
cená voliéra - jako přerostlá kanárčí klec.
V jedné vířil miniaturní hurikán a blýskalo se v ní. Někdo
do ní uvěznil bouřkové duchy a klec se otřásala, jak se snažili
dostat ven. Ve druhé stál ztuhlý malý snědý satyr a svíral palici
z větve.
„Trenér Hedge!“ vyjekla Piper. „M usíme pro něj.“
Ozval se hlas: „M ohu s něčím pomoci?”
Všichni tři odskočili od zábradlí.
Před nimi se prostě zjevila žena. Měla na sobě elegantní čer
né šaty s diamantovými šperky a vypadala jako Vysloužilá mo
delka — asi tak padesátiletá, i když to Jason neuměl odhadnout.
Dlouhé tmavé vlasy jí padaly na ramena a tvář měla krásnou až
neskutečným způsobem - jako m odelk a—, štíhlou, povýšenou
a chladnou, ne úplně lidskou. Prsty s dlouhými rudými nehty
vypadaly spíš jako drápy.
Usmála se. „Jsem moc ráda, že vidím nové zákazníky. S čím
vám mohu pomoci?“
Leo se podíval na Jasona, jako by chtěl říct: Je to na tobě.
„Ehm,“ začal Jason, „to je váš obchod?”
Žena přikývla. „Víte, našla jsem ho opuštěný. V dnešní do
bě je podle mě hodně takových. Usoudila jsem, že to bude
perfektní místo. Moc ráda sbírám elegantní předměty, pomá
hám lidem a nabízím kvalitní zboží za rozumnou cenu. Takže
mi to připadalo jako d obrá... jak tomu říkáte... první akvizice
v této zemi."
Mluvila s roztomilým přízvukem, ale Jason netušil, odkud
pochází. Očividně ale nebyla nepřátelská. Jason se začal uvol
ňovat. Hlas měla sytý a exotický. Jason ho chtěl poslouchat
dál.
„Takže jste v Americe nová?“ zeptal se.
„Jsem ... nová," potvrdila žena. „Jsem princezna z Kolchidy.
Přátelé mi říkají Vaše Výsosti. Takže, copak hledáte?"
Jason slýchal o bohatých cizincích, kteří skupují americké
obchodní domy. Většinou samozřejmě neprodávali jedy, oživlé
kožichy, bouřkové duchy ani satyry, ale stejně - s tak příjem
ným hlasem nemohla být princezna z Kolchidy úplně zlá.
Piper ho šťouchla do žeber. „Jasone...“
„Ehm, jasně. Takže, Vaše Výsosti..." Ukázal na pozlacenou
klec v přízemí. „Tohle je náš přítel Gleeson Hedge. Satyr.
Mohli bychom ... ho dostat zpátky, prosím?"
„Jistě!" přisvědčila princezna okamžitě. „S radostí vám uká
žu své zboží. Mohu ale nejprve vědět, jak se jmenujete?"
Jason zaváhal. Nepřipadalo mu rozumné představovat se.
Vynořila se mu v hlavě jakási nejasná vzpom ínka - něco, před
čím ho varovala Héra.
Na druhé straně, Její Výsost se tvářila vstřícně. Pokud získa
jí, co chtějí, bez boje, tím lip. Kromě toho ta žena nevypadala
jako nepřítel.
Piper spustila: „Jasone, já bych ne —"
„Tohle je Piper," představil ji. „Tohle Leo. A já jsem Jason."
Princezna na něj upřela oči a tvář jí na chvíli doslova zazá
řila, rozpálila se takovým hněvem, až jí Jason viděl pod kůží
lebku. Připadal si čím dál popletenější, ale věděl, že něco není
dobře. Pak to pominulo a Její Výsost zas vypadala jako normál
ní elegantní žena se srdečným úsměvem a konejšivým hlasem.
„Jason. To je ale zajímavé jm éno" prohlásila a oči měla
chladné jako chicagský vítr. „Myslím, že ti budeme muset udě
lat speciální nabídku. Pojďte, děti. Půjdeme nakupovat."