38. Kapitola
4. 1. 2014
Jasonovi poklesla čelist. Ústřední část Aiolovy pevnosti byla
velká jako katedrála se vznášející se klenutou postříbřenou
střechou. Ve vzduchu plulo televizní vybavení — kamery, re
flektory, dekorace, rostliny v květináčích. A chyběla podlaha.
Leo se málem zřítil do propasti, než ho Jason stáhl zpátky.
„U všech svátých - ! “ polkl Leo. „Poslouchejte, Mellie, příš
tě nás varujte předem!"
Obrovská kruhová jám a se táhla přímo do středu hory. By
la nejspíš půl míle hluboká, plná jeskyní. Některé ty tunely asi
vedly přímo ven. Jason si vzpomněl, že viděl vichry, jak z nich
vylétají, když byli na Pikes Peaku. Jiné jeskyně byly uzavřeny
něčím lesklým, snad sklem nebo voskem. Celé se to tam hem
žilo harpyjemi, aurami a papírovými vlaštovkami, ale pro ně
koho, kdo neuměl létat, by to znamenalo pořádně dlouhý
a pořádně smrtelný pád.
„Propáníčka,“ lekla se Mellie. „M oc se omlouvám." Odně
kud z róby si vylovila krátkovlnnou vysílačku a řekla do ní:
„Haló, scéna? To je Nugetka? Ahoj, Nugetko. Můžeme prosím
dostat do hlavního studia podlahu? Ano, pevnou. Děkuji."
O pár vteřin později se z jámy vynořila arm áda harpyjí - asi
tak tři tucty ďábelských kuřecích dam a všechny nesly kusy
různého stavebního materiálu. Pustily se do práce, tloukly kla
divy a lepily - spotřebovaly spousty lepicí pásky, což Jasona
zrovna neuklidnilo. Za pár okam žiků se přes propast vinula
provizorní podlaha z překližky, mramorových bloků, čtverců
koberců, klínů trávy - ze všeho možného.
„To nemůže být bezpečné,“ zam umlal Jason.
„Ale ano!“ ujišťovala ho Mellie. „H arpyje jsou moc pečlivé.“
Jí se to lehko řeklo, jen se vznášela nad zemí. Jason si vzpo
mněl, že má nejlepší šanci na přežití, když umí létat, a vyšel
první. Podlaha překvapivě držela.
Piper ho chňapla za ruku a šla za ním. „Pokud spadnu, chy/ v v «
tis me.
„Jasně.“ Jason doufal, že se nečervená.
Leo vykročil hned za ní. „M ě taky chytíš, Supermane. Ale
za ruku se tě držet nebudu.1'
Mellie je vedla doprostřed prostoru, kde se kolem jakéhosi
řídicího střediska vznášela koule z plochých obrazovek. Uvnitř
levitoval člověk, kontroloval monitory a četl si zprávy z papíro
vých vlaštovek.
M už si jich nevšímal, když k němu Mellie zamířila. Odstr
čila z cesty dvaačtyřicetipalcovou obrazovku Sony a vedla je
do velína.
Leo hvízdl. „Takový pokojíček bych si dal líbit."
Vznášející se obrazovky nabízely nejrůznější televizní pro
gramy. Některé Jason poznával — většinou zprávy - ale jiné
vypadaly trochu divně: gladiátorské zápasy, polobohové v boji
s nestvůrami. Možná to byly filmy, ale vypadalo to jako reality
show.
Na druhém konci koule viselo hedvábné modré pozadí jako
plátno v kině a kolem se vznášely kamery a studiové reflektory.
le n člověk uprostřed mluvil do hlavového mikrofonu.
V obou rukou měl dálková ovládání a jakoby nam átkou mířil
na různé obrazovky.
Měl na sobě oblek, který vypadal jako obloha - modrý pod
klad posetý mráčky, které se měnily a temněly a pluly po látce.
Zdálo se, že je mu přes šedesát, měl kštici bílých vlasů, ale
na tváři haldy make-upu a uhlazený výraz jako po plastické
operaci. Nebyl ani docela mladý, ani docela starý, jen divný —
jako by někdo ohřál figurku Kena v mikrovlnce. Očim a těkal
sem a tam z obrazovky na obrazovku, snažil se vstřebat všech
no najednou. Mum lal cosi do mikrofonu a koutky mu škubaly.
Buď se bavil, nebo byl šílený, nebo obojí.
Mellie k němu doplula. „Ehm, šéfe, vládce Aiole, tito polo
bohové —“
„Moment!" Vztáhl ruku, aby ji umlčel, a ukázal na jednu
obrazovku. „Koukejte!11
Byl to jeden z těch programů, kde šílení nadšenci pronásle
dují tornáda. Před Jasonovýma očima se nějaký džíp vrhl pří
mo do nálevkovitého mraku a vyhodilo ho to do nebe.
Aiolos potěšeně vyjekl. „Kanál pohrom. Lidi tohle dělají
schválně!“ Obrátil se k Jasonovi a šklebil se jako šílenec. „Není
to legrace? Mrknem e se na to znova."
„Ehm, pane,“ ozvala se Mellie, „tohle je Jason, syn —“
„Ano, ano, pamatujusi,“ přikývl Aiolos. „Jsi zpátky. Jak to šlo?“
Jason zaváhal. „Prosím? Asi jste si mě spletl —“
„N e, ne, Jason Grace, jsi to ty? Bylo to — kdy - loni? Vy
pravil ses bojovat s nějakou mořskou nestvůrou, myslím.“
„Já - já si to nepamatuju."
Aiolos se zasmál. „Tak to nemohla být moc příšerná mořská
nestvůra! Ne, já si pam atuju každého hrdinu, který sem kdy
přijde pro pom oc. Odysseus - bohové, ten tu okouněl měsíc!
Aspoň že ty ses zdržel jen pár dní. A teď koukejte na tohle
video. Ty kachny to vtáhlo přímo do
„Pane,“ zasáhla Mellie. „Z a dvě minuty jdete do éteru.“
„Eter!“ prohlásil Aiolos. „Já éter miluju. Jak vypadám?
Make-up!“
Okam žitě se na něj sneslo tornádo štětečků, pijáků a cho
máčků vaty. Vrhly se mu na tvář s oblakem pudru, po kterém
vypadal ještě příšerněji než předtím. Vítr mu projel vlasy, až
mu trčely jako jehličí zmrzlého vánočního stromku.
„Pane Aiole.“ Jason si stáhl zlatý batoh. „Přinesl jsem vám
tyhle ničivé bouřkové duchy “
„N o ne!“ Aiolos hleděl na batoh, jako by to byl dar od
nějakého fanouška - něco, co vlastně ani nechtěl. „To je ale
milé.“
Leo do Jasona šťouchl a ten natáhl ruku s batohem. „Boreás
nás poslal, abychom vám je chytili. Doufáme, že je přijmete,
a odvoláte - víte — ten rozkaz zabíjet polobohy.“
Aiolos se rozesmál a nevěřícně se podíval na Mellii. „Zabíjet
polobohy — to jsem vážně nařídil?“
Mellie zapátrala v tabletu. „Ano, pane, patnáctého srpna.
,Bouřkoví duchové, osvobození smrtí Týfóna, vinou polobo-
hů,‘ a tak dále... ano, všeobecný rozkaz všechny je vybít."
„N o fuj,“ pohoršil se Aiolos. „Asi jsem se jenom naštval.
Zrušte ten rozkaz, Mellie, a hm, kdo má službu - Teriyaki? -
Teri, odneste tyhle bouřkové duchy dolů do cely v bloku 14E,
anor"
Objevila se harpyje, popadla zlatý batoh a vrhla se s ním
do propasti.
Aiolos se usmál na Jasona. „N o, za to s tím zabíjením se
omlouvám. Ale, bohové, to jsem měl vážně vztek, co?“ Tvář mu
najednou potemněla a oblek udělal totéž, po klopách sjely bles
ky. „Víš... už si vzpomínám. Jako by mi nějaký hlas napověděl,
že mám ten rozkaz vydat. Zamrazilo mě tady vzadu na krku.“
Jason se napjal. Mrazení vzadu na krku... Proč mu to znělo
tak povědomě? „Hm , říkáte hlas v hlavě, pane?“
„Ano. Divné. Mellie, neměli bychom je zabít?“
„N e, pane,“ prohlásila trpělivě. „Právě nám přinesli bouřko
vé duchy, a tím se všechno napravilo."
„Jasně.“ Aiolos se zasmál. „Pardon. Mellie, pošlete těm po-
lobohům něco pěkného. Třeba bonboniéru."
„Bonboniéru každému polobohovi na světě, pane?“
„N e, to by se prodražilo. Tak nic. Počkat, už je čas! Jsem
v éteru!"
Spustila se znělka zpravodajství a Aiolos odplul k modrému
plátnu.
Jason se podíval na Piper a na Lea, kteří vypadali stejně popleteně
jako on.
„Mellie," zašeptal, „on byl... vždycky takový?“
Rozpačitě se usmála. „No, víte, co se říká. Když se vám
nelíbí tahle jeho nálada, počkejte pět minut. To rčení ,točí se
jako korouhvička ve větru - to vzniklo podle něj."
„A ta věc s mořskou nestvůrou," ptal se dál Jason. „Vážně
jsem tady už byl?“
Mellie se začervenala. „Bohužel si to nepamatuji. Jsem
u pana Aiola nová. Vydržela jsem déle než většina asistentek,
ale tak dlouho ne.“
„Jak dlouho mu ty asistentky obvykle vydrží?“ zajímalo
Piper.
„N o ...“ Mellie chvíli přemýšlela. „Já to dělám už... dvacet
hodin?“
Z plovoucích reflektorů zaduněl hlas: „A nyní, zprávy o po
časí třikrát v hodině! Je tu váš prognostik olympského počasí -
kanál OK! — Aiolos!“
Světla se rozzářila na Aiola, který teď stál před modrou
plentou. Úsměv měl nepřirozeně bílý a vypadal, že má v sobě
tolik kofeinu, až se mu chystá vybuchnout hlava.
„Nazdar, Olympe! Je tu Aiolos, vládce větru s pravidelným
přehledem počasí! Dnes nám přes Floridu postupuje systém níz
kého tlaku vzduchu, očekávejte tedy mírnější teploty, protože si
Démétér přeje ušetřit pěstitele citrusů!” Ukázal na modré plát
no, ale když se Jason podíval na monitory, viděl, že za Aiolem je
zkopírovaný digitální obraz, takže to vypadalo, že stojí před ma
pou Spojených států s kreslenými usměvavými sluníčky a za
mračenými bouřkovými mraky. „Podél východního pobřeží — á,
počkat." Zaťukal si na sluchátko v uchu. „Pardon, vážení přátelé!
Poseidon má dneska vztek na Miam i, takže to vypadá, že se ten
floridský mráz vrátí! Je mi líto, Démétér. A tamhle na Středozá
padě — nevím, jak St. Louis urazilo Dia, ale můžete čekat zimní
bouře! Sám Boreás má tu oblast ztrestat ledem. Spatné zprávy,
Missouri! Ne, počkat. Héfaistovi se zželelo středního Missouri,
takže tam očekávejte mnohem mírnější teploty a slunečnou
oblohu.“
Aiolos pokračoval předpovědí pro každou část země, kaž
dou z nich dvakrát nebo třikrát měnil, jak dostával zprávy
do sluchátek. Bohové si evidentně poroučeli různé vichry a počasí.
„To není možné,“ zašeptal Jason. „Počasí přece má nějaká
pravidla."
Mellie se pousm ála. „A jak často se strefí smrtelní meteoro
logové? Mluví o frontách a tlaku vzduchu a vlhkosti, ale stejně
je počasí pořád překvapuje. Aiolos nám aspoň řekne, proč je to
tak nepředvídatelné. M á to těžké, snažit se vyhovět všem bo
hům najednou. Z toho by se každý...“
Nedořekla to, ale Jason věděl, co myslela. Zbláznil. Aiolos
byl úplný blázen.
„To bylo počasí,“ uzavřel Aiolos. „N a shledanou za dvacet
minut, protože věřím, že se to všechno změní!“
Světla zhasla, na monitorech se zas objevily různé kanály
a Aiolova tvář na chvilku unaveně ochabla. Pak si zřejmě vzpo
mněl, že má hosty, a nasadil zase úsměv.
„Takže vy jste mi přinesli ty zlé bouřkové mraky," pokýval
hlavou. „N o ... díky! A nechtěli jste ještě něco? Asi ano. Polo
bohové vždycky něco chtějí.“
Mellie se ozvala: „Ehm, pane, toto je Diův syn.“
„Ano, ano. To já vím. Řekl jsem, že si ho pam atuju z dří
vějška."
„Ale, pane, oni jsou tu z Olympu.“
Aiola tahle inform ace omráčila. Pak se tak prudce roz
chechtal, že Jason leknutím málem skočil do propasti. „Chceš
snad říct, že jsi tu tentokrát jako zástupce svého otce? K o
nečně! Já to védél, že jednou někoho pošle, aby znovu pro
jednal mou sm louvu!"
„H m, cože?“ zeptal se Jason.
„N o, díky bohům!“ Aiolos si oddechl. „Je to kolik, tři tisíce
let, co mě Zeus udělal vládcem větru. Ne, že bych nebyl vděč
ný, jistěže ano! Ale upřímně, má smlouva je hrozně neurčitá.
Jasně, jsem nesmrtelný ale ,vládce větru — co to znamená? Jsem
přírodní duch? Polobůh? Bůh? Já chci být bohem větru, pak
má člověk mnohem lepší výhody. Můžem e začít jimi?“
Jason se popleteně podíval na kamarády.
„Člověče,“ ozval se Leo, „vy si myslíte, že jsme vás přišli po
výšit?"
„Takže přišli, co?“ zašklebil se Aiolos. Oblek mu úplně
zmodral, na látce nezbyl ani jediný mráček. „Skvělé! Teda, my
slím, že jsem projevil dost iniciativy s tím kanálem o počasí,
že? A samozřejmě jsou mě plné noviny. A napsali o mně tolik
knih: Vichry války, N a Větrné hůrce, Vane vítr z hor, Vichr
nezastavíš..
„Ehm, já bych neřekl, že je to o vás,“ troufl si Jason, než si
všiml, že Mellie zuřivě vrtí hlavou.
„Nesm ysl,” odbyl ho Aiolos. „Mellie, jsou to moje životopi
sy, ne:
„Samozřejmě, pane,“ zazpívala.
„Tak vidíte. Já nečtu. Kdo na to má čas? Ale smrtelníci mě
milují, jak je vidět. Takže změníme můj oficiální titul na boha
větru. N o a co se týče platu a personálu —“
„Pane,“ ozval se Jason, „my nejdeme z Olympu.'1
Aiolos zamrkal. „Ale —“
„Jsem Diův syn, to a n o p o tv rd il Jason, „ale nepřišli jsme
sem dojednat vaši smlouvu. Jsme na výpravě a potřebujeme
od vás pomoc.'1
Aiolovi ztvrdla tvář. „Jako posledně? Jako každý hrdina, co
sem kdy přijde? Polobohové! Vždycky jenom vy, vy, vy, co?“
„Pane, prosím, já si nepamatuju, jak to bylo posledně, ale
když jste mi pomohl jednou
„Já pomáhám vždycky! No, občas taky ničím, ale většinou
pomáhám , a někdy se po mně chce, abych udělal obojí, ale na
jednou! Třeba Aeneás, první tvého druhu —‘
„Mého druhu?" opakoval Jason. „Myslíte první polobůh?“
„Ale jd i!“ odbyl ho Aiolos. „M yslím z tvého druhu polobo-
hů. Víš, Aeneás, Venušin syn — jediný přeživší hrdina z Tróje.
Když mu Rekové vypálili město, utekl tam, co je dnes Itálie,
a založil říši, ze které se nakonec stal Řím, bia bia bia. Tohle
jsem myslel.“
„Já to nechápu,“ přiznal Jason.
Aiolos obrátil oči v sloup. „N o prostě, jde o to, že tehdy
jsem se dostal přímo doprostřed toho konfliktu! Ju no volá:
,Ach, Aiole, znič pro mě Aeneásovy lodě. Nemám ho ráda.1
A pak Neptun: ,Ne, nenič je! To je moje teritorium. Zklidni
vítr.1 A zas Juno: ,Ne, znič mu ty lodě, nebo řeknu Jupiterovi,
že nespolupracuješ!1 Myslíš, že je to jen tak, žonglovat s tako
vými žádostmi?11
„ N e u z n a l Jason. „To asi ne.“
„A už vůbec mi nepřipomínej tuletkyni, tuA melii Earharto-
vou! Ještě pořád mi z Olympu nadávají, že jsem ji srazil z nebe!11
„M y chceme jenom informaci,11 ozvala se Piper nejklidněji,
jak dokázala. „Slyšeli jsme, že prý víte všechno.11
Aiolos si narovnal klopy a trochu se zklidnil. „N o ... to je
tedy samozřejmě pravda. Například vím, že tahle věc -“ zašer
moval prsty na ně tři, tenhle nesmyslný plán Juno, jak vás
všechny sjednotit, skončí nejspíš krveprolitím. A co se týče te
be, Piper McLeanová, vím, že tvůj otec má vážný malér.“ N a
táhl ruku a do dlaně mu vlétl kus papíru. Byla to fotka Piper
s chlapíkem, který musel být její otec. Jeho tvář vázne vypada
la povědomá. Jason byl přesvědčený, že ho v nějakém filmu
viděl.
Piper si tu fotku vzala. Ruce se jí roztřásly. „Tohle - to je
z jeho peněženky.“
„Ano,“ přikývl Aiolos. „Všechno, co se ztratí ve větru, se
nakonec dostane ke mně. Ta fotka mu ulétla, když ho chytil
zplozenec země.“
„Kdo?“ zeptala se Piper.
Aiolos tu otázku odmávl a přimhouřil oči na Lea. „A ty,
synu H éfaista... ano, vidím tvou budoucnost.11 Do rukou vlád
ce větru padl další papír - stará otrhaná malůvka pastelkami.
Leo si ji vzal, jako by byla napuštěná jedem. Zakymácel se.
„Leo?“ lekl se Jason. „C o je?“
„N ěco - něco, co jsem namaloval jako malý.“ Rychle to slo
žil a schoval to do bundy. „To... jo, nic to není.“
Aiolos se zasmál. „Vážně? Jenom klíč k tvému úspěchu! Tak,
kde jsme to byli? Aha, ano, chtěli jste informace. Víte to jistě?
Informace můžou být nebezpečné."
Usmál se na Jasona, jako by právě vyslovil nějakou výzvu.
Mellie za ním varovně vrtěla hlavou.
„A no,“ prohlásil Jason. „Potřebujeme najít Enkeladovo
doupě.“
Aiolův úsměv se vytratil. „Toho Giganta? Co byste tam hle
dali? Je strašný! Dokonce se ani nedívá na můj program !11
Piper zvedla fotku. „Aiole, on má mého tátu. Musíme ho
zachránit a zjistit, kde drží zajatou Héru.“
„Tak tohle je zajímavé,“ přikývl Aiolos. „To nevím ani j á
a věřte mi, že jsem to zkoušel vypátrat. To místo, kde je Héra,
chrání nějaký závoj. Je silný, nedá se to zjistit.“
„Je na místě zvaném Vlčí dům,“ prohlásil Jason.
„Počkat!“ Aiolos si položil ruku na čelo a zavřel oči. „N ěco
mám! Ano, je na místě zvaném Vlčí dům! Bohužel nevím, kde
«
to je.
„Enkelados to ví,“ tvrdila znovu Piper. „Pokud nám ho po
můžete najít, zjistíme místo, kde je bohyně —“
,Jasně,“ ujal se slova Leo. „A jestli ji zachráníme, bude vám
vážně vděčná —“
„A Zeus vás možná povýší," dokončil Jason.
Aiolovi vyjelo obočí nahoru. „Povýšení - a ode mě za to
chcete jenom vědět, kde je ten obr?“
„N o, kdybyste nás tam mohl i dostat," doplnil Jason, „bylo
by to ještě lepší."
Mellie nadšeně spráskla ruce. „Ano, to šéf dovede! Často
posílá prospěšný vítr —“
„Ticho, Mellie!“ vyštěkl Aiolos. „M ám sto chutí vás vyho
dit, že jste mi je sem pustila pod falešnou zám inkou.'1
Zbledla. „Ano, pane. Promiňte, pane.“
„To nebyla její vina,“ zastal se jí Jason. „Ale ta p om oc...“
Aiolos naklonil hlavu, jako by přemýšlel. Pak si Jason uvě
domil, že pán větru poslouchá hlasy ve sluchátkách.
„N o ... Zeus to schvaluje," zam um lal Aiolos. „Ř íká... říká,
že by mu přišlo vhod, kdybyste ji zachránili až po víkendu,
protože si naplánoval velký mejdan - Au! To na něj křikla
Afrodíta, aby nezapomněl, že za svítání začíná slunovrat. Taky
říká, že vám mám pomoct. A H éfaisto s... ano. Hm m m . To se
stane málokdy, že se na něčem shodnou. Počkat..
Jason se usmál na přátele. Konečně mají trochu štěstí. Jejich
božští rodiče je podpořili.
Vzadu u vchodu uslyšel Jason hlasité říhnutí. Z haly se sem
vkolébal trenér Hedge s obličejem od trávy. Mellie ho uviděla,
jak se blíží po provizorní podlaze, a zalapala po dechu. „K do je
tohle?“
Jason se snažil nezasmát. „Tohle? To je jen trenér Hedge.
Hm, Gleeson Hedge. Je to n áš...“ Jason nevěděl jistě, co říct:
učitel, přítel, problém?
„Náš průvodce.“
„Je tolik k o zív y d ech la okouzleně Mellie.
Piper vedle ní nafoukla tváře a předstírala zvracení.
„Co je, lidi?“ Hedge přiklusal až k nim. „Jú, parádní místo.
Páni! Travní koberce."
„Trenére, zrovna jste jedl,“ napomenul ho Jason. „A máme
je místo podlahy. Tohle je, hm, Mellie —“
„A ura“ Hedge se podmanivě usmál. „Krásná jako letní
vánek."
Mellie se začervenala.
„A tady Aiolos se nám zrovna chystá pomoct," zdůraznil
Jason.
„Ano,“ přisvědčil vládce větru. „Vypadá to tak. Enkelada
najdete na Mount Diablo."
„N a Ďábelské hoře?" zeptal se Leo. „To nezní dobře."
„Tu si pamatuju!“ vyhrkla Piper. „Jednou jsem tam byla
s tátou. Je to hned východně od Sanfranciského zálivu."
„Z ase ten záliv?“ Trenér zavrtěl hlavou. „To není dobře. To
vůbec není dobře.“
„A ted... Aiolos se začal usmívat. „C o se týče dopravy —“
Najednou mu tvář ochabla. Sklonil se a zaťukal si na slu
chátko, jako by mu vynechávalo. Když se zase narovnal, v očích
měl divoký lesk. I pod make-upem vypadal jako stařec - starý
a vyděšený muž. „Nem luvila se mnou už staletí. Nemůžu -
ano, ano, rozumím."
Polkl a měřil si Jasona, jako by měl před sebou obřího švába.
„Je mi líto, synu Jupitera. Nové rozkazy. Všichni máte zemřít."
Mellie vyjekla. „Ale - ale, pane! Zeus řekl, abyste jim po
mohl. A Afrodíta, Héfaistos —“
„M ellie!“ vyštěkl Aiolos. „S vaším místem je to už nahnuté.
Kromě toho, jisté rozkazy přesahují i přání bohů, zvlášť co se
týče sil přírody."
„Cz rozkazy?" chtěl vědět Jason. „Z eus vás vyhodí, jestli
nám nepomůžete!"
„O tom pochybuju.“ Aiolos máchl zápěstím a hluboko pod
nimi se v jám ě otevřely dveře cely. Jason slyšel, jak se z ní s je
kotem hrnou bouřkoví duchové, stoupají k nim a lační po je
jich krvi.
„I Zeus chápe řád věcí" prohlásil Aiolos. „A jestli se pro
bouzí ona — ze všech bohů zrovna ona — nedá se neposlechnout.
Sbohem, hrdinové. Je mi hrozně líto, ale musím to udělat rych
le. Za čtyři minuty jdu do éteru."
Jason povolal meč. Trenér Hedge si připravil palici. Aura
Mellie zaječela: „N e!“
Vrhla se jim k nohám, zrovna když silou hurikánu udeřili
bouřkoví duchové. Rozcupovali podlahu na kusy, rozmetali
kusy koberce, mram oru a linolea na smrtící šrapnely, jenže
Melliin háv se rozprostřel jako štít a zachytil ten nápor. Jejich
pětice se zhroutila do jám y a Aiolos nad nimi křikl: „Mellie,
máte pořádného padáka!“
„Rychle,“ křičela Mellie. „Synu Dia, máte nějakou moc nad
vzduchem?”
„Trochu!”
„Tak mi pomozte, nebo jste všichni mrtví!” Mellie ho popad
la za ruku a Jasonovi projel paží elektrický výboj. Chápal, co
aura potřebuje. Musí zmírnit pád a zamířit do některého ote
vřeného tunelu. Bouřkoví duchové se za nimi hnali dolů, rychle
se blížili a nesli s sebou mrak vražedných střepin.
Jason popadl Piper za ruku. „Chytíme se všichni dohro
mady!”
Hedge, Leo a Piper se pokusili shluknout a zachytit se v pá
du Jasona a Mellie.
„Tohle je FAKT M A LÉ R !” křikl Leo.
„Jenom pojďte, měchy plynu!” zaječel Hedge na bouřkové
duchy. „Jávám to nandám !”
„Je úžasný,” vzdychla Mellie.
„Co kdybyste se soustředila?” pobídl ji Jason.
„Dobře!”
Usměrnili vítr a jejich pád se proměnil spíš na klesání
do nejbližšího volného tunelu. Přesto se do něj vřítili nepříjem
ně rychle, váleli se jeden přes druhého příkrým komínem, kte
rý nebyl určený pro lidi. Zastavit se nemohli.
Kolem Mellie vlál její háv. Jason a ostatní se k ní zoufale
přitiskli a začínali zpomalovat, ale bouřkoví duchové vtrhli
do tunelu za nimi.
„Nevydržím - to - dlouho," varovala je Mellie. „D ržte se
u sebe! Až vichry udeří —“
„Jste skvělá, Mellie,“ pochválil ji Hedge. „Víte, moje mám a
byla taky aura. Lip by to nedokázala."
„Cinknete mi přes Iris?“ zapředla Mellie.
Hedge na ni mrkl.
„Nem ohli byste si to rande naplánovat až pak?“ ječela Piper.
„Koukejte!"
Tunel za nimi ztemněl. Jasonovi hučelo v uších, jak rostl
tlak.
„Nezadržím je,“ varovala je Mellie. „Ale zkusím vás ještě
naposled zaštítit."
„D íky, Mellie," řekl Jason. „D oufám , že seženete nové
místo.“
Usmála se, rozplynula se a obalila je jem ným teplým ván
kem. Pak vichry udeřily a vyrazily je do nebe tak rychle, že
Jason ztratil vědomí.