15. Kapitola
2. 1. 2014
Patnáctá kapitola
CHEIRÓN USPOŘÁDÁ MEJDAN Střední část Manhattanu se proměnila na válečnou zónu. Letěli jsme
a všude pod námi se odehrávaly drobné bitky. Nějaký obr rval
stromy v Bryant Parku a dryády na něj přitom házely ořechy. Před
hotelem Waldorf Astoria mlátila bronzová socha Benjamina
Franklina pekelného psa srolovanými novinami. Uprostřed
Rockefellerova centra bojovala trojice Héfaistových táborníků se
skupinou drakén.
Měl jsem sto chutí zastavit se a pomoct jim, ale podle kouře a
rámusu jsem odhadoval, že se opravdové dění přesunulo dál na jih.
Naše obrana se hroutila. Nepřítel se blížil k Empire State Building.
Rychle jsme přelétli okolí. Lovkyně vybudovaly obrannou linii
na Sedmatřicáté ulici, jen tři bloky severně od Olympu. Na východě
na Park avenue vedl Jake Mason a pár dalších Héfaistových
táborníků armádu soch proti nepříteli. Démétéřin srub a Groverovi
přírodní duchové proměnili na západě Šestou avenue na džungli,
která zadržovala jednotku Kronových polobohů. Na jihu byl
prozatím klid, ale stáčela se tam křídla nepřátelské armády. Ještě pár
minut a budeme úplně obklíčení.
„Musíme přistát tam, kde nás potřebují nejvíc,“ zamumlal jsem.
To je všude, šéfe.
V jihovýchodním cípu bojiště na Třiatřicáté ulici u tunelu na Park
avenue jsem zahlédl známý prapor se stříbrnou sovou. Annabeth a
dva její sourozenci tam zadržovali hyperboreanského obra.
„Tam!“ nařídil jsem Blackjackovi. Zamířil k bojišti.
Seskočil jsem mu ze hřbetu a přistál obrovi na hlavě. Když se
podíval nahoru, sklouzl jsem mu po obličeji a po cestě jsem ho třískl
štítem do nosu.
„GRRRRR!“ Obr pozpátku zavrávoral a z nosních dírek se mu
spustila modrá krev.
Dopadl jsem na chodník a hned se rozběhl. Hyperborean vydechl
mrak bílé mlhy a ochladilo se. Místo, kde jsem přistál, se pokrylo
ledem a já byl celý ojíněný jako pocukrovaná kobliha.
„Hej, hnusáku!“ zaječela Annabeth. Doufal jsem, že to patřilo
obrovi, ne mně.
Ten modrý týpek zahulákal, obrátil se k ní a odkryl si nechráněná
lýtka. Vyrazil jsem a bodl ho zezadu do kolena.
„UÁÁÁ!“ Hyperborean se sehnul. Čekal jsem, že se otočí, ale
zmrzl. Myslím tím doslova zmrzl na led. Z místa, kde jsem ho bodl,
se mu šířily do těla praskliny. Zvětšovaly se a rozšiřovaly, až se obr
rozsypal na hromadu modrých úlomků.
„Díky.“ Annabeth sebou škubla a snažila se chytit dech. „Co
prase?“
„Jsou z něj řízky,“ oznámil jsem jí.
„Fajn.“ Protáhla si rameno. Zranění ji zřejmě ještě bolelo, ale
všimla si, jak se tvářím, a obrátila oči k nebi. „Nic mi není, Percy.
Dělej! Zbyla nám ještě spousta nepřátel.“
Měla pravdu. Další hodina uběhla jako rozmazaná šmouha. Bil jsem
se jako ještě nikdy předtím – vrhal se do legií drakén, každým
úderem ničil tucty telchinů, likvidoval empúsy a srážel nepřátelské
polobohy. Ale bez ohledu na to, kolik jsem jich porazil, nastupovali
na jejich místa další.
S Annabeth jsme se hnali od bloku k bloku, pokoušeli se podpořit
naši obranu. Po ulicích leželo až moc zraněných kamarádů. A až moc
se jich ztratilo.
Jak noc postupovala a měsíc stoupal výš, krok za krokem jsme
museli couvat, až jsme se ocitli jenom blok od Empire State
Building. Jednu chvíli se vedle mě objevil Grover, mlátil hadí ženy
palicí po hlavách. Pak zmizel v davu a po boku jsem měl Thalii,
odrážela nestvůry silou svého kouzelného štítu. Z čista jasna se
přiřítila paní O’Learyová, chňapla do tlamy laistrygonského obra a
mrskla jím do vzduchu jako házecím diskem. Annabeth využila svou
neviditelnou čepici a prosmýkla se za nepřátelskou linii. Jakmile se
někde bez viditelného důvodu rozplynula nestvůra s nevěřícným
výrazem na tváři, věděl jsem, že v tom má prsty Annabeth.
Ale stejně to nestačilo.
„Držte linie!“ křičela Katie Gardnerová odkudsi nalevo ode mě.
Problém byl v tom, že nás bylo moc málo na to, abychom udrželi
cokoliv. Vchod na Olymp ležel šest metrů za mnou. Dveře hlídal
kruh statečných polobohů, Lovkyň a přírodních duchů. Sekal jsem a
bodal, ničil všechno, co mi stálo v cestě, ale i mě už to pomalu
zmáhalo a nemohl jsem být najednou všude.
Pár bloků na východ za nepřátelskými jednotkami začínalo zářit
jasné světlo. Myslel jsem, že je to svítání. Pak jsem si uvědomil, že k
nám jede Kronos ve zlatém voze. Tucet laistrygonských obrů před
ním neslo pochodně. Dva Hyperboreani třímali jeho červenočerné
prapory. Vládce Titánů vypadal čerstvě a odpočinutě, v plné síle.
Postupoval pomalu, dával si na čas, nechával mě, abych se vyčerpal.
Vedle mě se objevila Annabeth. „Musíme se stáhnout ke dveřím.
Udržet je za každou cenu!“
Měla pravdu. Chystal jsem se nařídit ústup, ale najednou jsem
uslyšel lovecký roh.
Zařízl se do rámusu bitvy jako požární siréna. Odevšad okolo nás
odpověděl chór dalších rohů a odrážel se od budov Manhattanu.
Podíval jsem se na Thalii, ale jen se zamračila.
„Lovkyně to nejsou,“ ujistila mě. „Jsme všechny tady.“
„Tak kdo to je?“
Rohy zesílily. Kvůli té ozvěně jsem nedokázal určit, odkud
přicházejí, ale znělo to, jako když se blíží celá armáda.
Bál jsem se, že to budou další nepřátelé, ale Kronovy síly
vypadaly stejně popleteně jako my. Obři sklonili palice. Drakény
zasyčely. Dokonce i Kronova čestná stráž se tvářila zaraženě.
Pak po naší levici vyjekla stovka příšer najednou. Celé Kronovo
severní křídlo vyrazilo dopředu. Myslel jsem, že je to náš konec, ale
nestvůry nezaútočily. Proběhly přímo kolem nás a narazily do svých
jižních spojenců.
Nocí otřásl další nápor rohů. Vzduch se zachvěl. Jako rozmazaná
šmouha se objevila celá kavalerie, přihnala se skoro rychlostí světla.
„Jo, bejby!“ zakvílel nějaký hlas. „Je tu MEJDÁÁÁN!“
Nad hlavami se nám přehnala sprška šípů a snesla se na nepřítele,
vypařila stovky démonů. Ale nebyly to obyčejné šípy. V letu svištěly
JÚÚÚ! Některé byly vylepšeny trny, jiné měly vpředu boxerské
rukavice.
„Kentauři!“ vykřikla Annabeth.
Armáda zábavních koníků mezi nás vtrhla jako barevná lavina:
batikované košile, duhové afro paruky, obrovské sluneční brýle a
obličeje pomalované válečnými barvami. Někteří měli na bocích
načmárané nápisy jako KDO SE ŘEHTÁ NAPOSLED…, TADY JSME V SEDLE
MY! nebo KRONOS KAPUT.
Byly jich stovky a zaplnili celý blok. Mozek mi to všechno ani
nedokázal zpracovat, ale věděl jsem, že kdybych byl nepřítel, vezmu
nohy na ramena.
„Percy!“ houkl Cheirón přes ten dav divokých kentaurů. Od pasu
nahoru byl v brnění, v ruce svíral luk a spokojeně se culil.
„Omlouvám se, že jsme se opozdili!“
„KÁMO!“ zaječel další kentaur. „Kecy až pak. TEĎ HRRR NA
NESTVŮRY!“
Nabil dvouhlavňovou paintballovou pušku a nabarvil
nepřátelského pekelného psa na jasně růžovo. Ta barva musela být
smíchaná s práškovým božským bronzem nebo co, protože jakmile
se pekelného psa dotkla, nestvůra zakňučela a rozplynula se na
růžovočernou kaluž.
„ZÁBAVNÍ KONÍCI!“ zařičel další kentaur. „Z JIŽNÍ
FLORIDY!“
Odkudsi přes bitevní pole mu odpověděl znělý hlas: „VÝKVĚT
TEXASKÉ POBOČKY!“
„HAVAJ VÁM TO NATŘE!“ houkl třetí.
Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Celá titánská armáda
se obrátila a rozutekla se, doprovázená záplavou paintballových střel,
šípů, mečů a pěnových baseballových pálek. Kentauři rozdupali
všechno, co jim stálo v cestě.
„Neutíkejte, vy pitomci!“ řval Kronos. „Stůjte a BOJJJ-“
To vyjeknutí na závěr způsobil splašený hyperboreanský obr,
který zavrávoral a posadil se na něj. Vládce času zmizel pod obří
modrou zadnicí.
Zatlačili jsme je o několik bloků zpět, až Cheirón vykřikl:
„STÁT! Jak jste slíbili, STÁT!“
Nebylo to hned, ale nakonec se rozkaz roznesl mezi kentaury.
Začali se stahovat a nechali nepřítele prchat.
„Cheirón je chytrý,“ ocenila našeho učitele Annabeth a otřela si z
obličeje pot. „Kdybychom je pronásledovali, moc bychom se
roztáhli. Musíme se zas seskupit.“
„Ale nepřítel –“
„Není poražený,“ souhlasila. „Ale začíná svítat. Aspoň jsme
získali trochu času.“
Nelíbilo se mi, že se stáhneme, ale věděl jsem, že má pravdu.
Díval jsem se, jak poslední telchinové peláší k East River. Pak jsem
se neochotně otočil a zamířil zpátky k Empire State Building.
Obsadili jsme okruh dvou bloků s velitelstvím u Empire State
Building. Cheirón nám oznámil, že zábavní koníci vyslali členy
poboček skoro ze všech států USA: čtyřicet z Kalifornie, dva z
Rhode Islandu, třicet z Illinois… Na jeho výzvu se jich přihlásilo
zhruba pět set, ale ani s tolika kentaury jsme nemohli bránit víc než
pár bloků.
„Kámo,“ protáhl kentaur jménem Larry. Podle nápisu na tričku to
byl VRCHNÍ TAHOUN, POBOČKA NOVÉ MEXIKO. „To byla větší psina než
na té poslední sešlosti ve Vegas!“
„Jo,“ souhlasil Owen z Jižní Dakoty v černém koženém saku a
staré vojenské přilbě z druhé světové. „Utřeli jsme je jak slinu!“
Cheirón poplácal Owena po zádech. „Vedli jste si výtečně,
přátelé, ale nebuďte lehkomyslní. Kronos se nesmí nikdy
podceňovat. A co kdybyste si teď zašli do té restaurace na Třiatřicáté
a dali si snídani? Dozvěděl jsem se, že pobočka z Delaware objevila
skrýš kořenového piva.“
„Kořenové pivo!“ Málem se navzájem udupali, jak se hnali pryč.
Cheirón se usmál. Annabeth ho nadšeně objala a paní
O’Learyová mu olízla obličej.
„No jo,“ zabručel. „To stačí, holka. Ano, taky tě zas rád vidím.“
„Díky, Cheiróne,“ usmál jsem se na něj vděčně. „Tomu říkám
záchrana v poslední chvíli.“
Pokrčil rameny. „Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Kentauři
putují rychle, jak víš. Dokážeme po cestě ohnout vzdálenost. Ale
přesto nebylo jen tak snadné dostat je sem všechny dohromady.
Zábavní koníci si na organizaci nepotrpí.“
„Jak jste překonali kouzelnou obranu kolem města?“ zajímalo
Annabeth.
„Trochu nás zpomalila,“ připustil Cheirón, „ale myslím, že je
určená hlavně k tomu, aby zadržela smrtelníky. Kronos nechce, aby
se titěrní lidičkové pletli do cesty jeho velkému vítězství.“
„Takže se možná dostanou dovnitř i další posily,“ zadoufal jsem.
Cheirón se pohladil po vousech. „Snad, i když už nezbývá moc času.
Jakmile se Kronos znovu vzpamatuje, zaútočí. A bez výhody
překvapení…“
Chápal jsem, co tím Cheirón myslí. Kronos nebyl poražen. Ne
nadlouho. Napůl jsem doufal, že ho rozmačkal zadek toho
hyperboreanského obra, ale věděl jsem, že to tak není. On se vrátí, a
nejpozději dneska večer.
„A Týfón?“ zeptal jsem se.
Cheirón se zakabonil. „Bohové ochabují. Včera Týfón vyřídil
Dionýsa. Rozmačkal mu vůz a bůh vína se zřítil někde v
Appalačských horách. Od té doby ho nikdo neviděl. Héfaistos už
taky nemůže bojovat. Byl z bitvy odražen tak tvrdě, že vyhloubil
nové jezero v Západní Virginii. Uzdraví se, ale ne tak brzo, aby mohl
pomoci. Ostatní dál bojují. Podařilo se jim zpomalit Týfónův postup.
Jenže ta nestvůra se nedá zastavit. Dorazí do New Yorku zítra touto
dobou. A jakmile spojí síly s Kronem –“
„Jakou teda máme šanci?“ zeptal jsem se. „Další den se
neudržíme.“
„Musíme,“ prohlásila Thalia. „Zařídím rozmístění dalších pastí
po obvodu.“
Vypadala vyčerpaně. Bundu měla umazanou a plnou prachu z
nestvůr, ale podařilo se jí zvednout se a odpotácet.
„Já jí pomůžu,“ rozhodl se Cheirón. „Měl bych se postarat, aby to
mí druhové nepřehnali s kořenovým pivem.“
Pomyslel jsem si, že zábavní koníci to vždycky přeženou úplně se
vším, ale Cheirón odcválal a nechal mě s Annabeth samotného.
Čistila si nůž od slizu nestvůr. Viděl jsem ji to dělat stokrát, ale
nikdy mě nenapadlo, proč o tu čepel tolik pečuje.
„Aspoň že je tvá máma v pořádku,“ nadhodil jsem.
„Pokud je v pořádku bojování s Týfónem.“ Upřela na mě pohled.
„Percy, začínám si myslet, že ani s pomocí kentaurů –“
„Já vím.“ Měl jsem nepříjemný pocit, že je to možná naše
poslední příležitost si promluvit. Připadalo mi, že jsem jí neřekl
milion věcí. „Poslouchej, Hestiá mi ukázala… nějaké vize.“
„Myslíš s Lukem?“
Třeba to byl jen můj dohad, ale měl jsem dojem, že Annabeth ví,
co si nechávám pro sebe. Možná, že měla taky sny.
„Jo,“ přikývl jsem. „S tebou a Thalií a Lukem. Jak jste se setkali.
A jak jste potkali Herma.“
Annabeth zastrčila nůž zpátky do pochvy. „Luke slíbil, že nikdy
nedopustí, aby se mi něco stalo. Řekl… řekl, že budeme nová rodina
a že dopadneme líp než ta jeho.“
Její oči mi připomínaly oči sedmileté holčičky v té uličce –
vzteklé, vyděšené, toužící po kamarádech.
„Předtím se mnou mluvila Thalia,“ svěřil jsem jí. „Bojí se –“
„Že se nedokážu Lukovi postavit,“ dokončila větu nešťastně.
Přikývl jsem. „Ale měla bys vědět ještě něco. Ethan Nakamura si
zřejmě myslí, že Luke pořád žije, možná dokonce zápasí s Kronem o
kontrolu nad svým tělem.“
Annabeth se to pokusila zatajit, ale skoro jsem viděl, jak si v
duchu probírá možnosti a snad začíná doufat.
„Nechtěl jsem ti to říkat,“ přiznal jsem.
Vzhlédla k Empire State Building. „Percy, mně strašně dlouho
připadalo, že nemám nic stálého. Neměla jsem nikoho, na koho bych
se mohla spolehnout.“
Přikývl jsem. Téhle věci většina polobohů rozumí.
„Utekla jsem, když mi bylo sedm,“ vzpomínala. „Pak jsem
myslela, že jsem s Lukem a Thalií našla novou rodinu, ale ta se skoro
hned rozpadla. Chci říct… nesnáším, když mě někdo zklame, když je
něco jenom načas. Asi proto chci být architektkou.“
„Stavět něco trvalého,“ doplnil jsem ji. „Památky, které vydrží
tisíc let.“
Hleděla mi do očí. „To bude zřejmě taky moje osudová chyba.“
Před lety v Moři nestvůr se mi Annabeth svěřila, že její největší
chybou je pýcha – přesvědčení, že všechno zvládne. Dokonce jsem
nahlédl i do její nejhlubší touhy, kterou jí ukázala kouzla Sirén.
Annabeth si představovala mámu a tátu spolu, jak stojí před nově
přestavěným Manhattanem, navrženým Annabeth. A byl tam i Luke
– starý hodný Luke, vítal ji domů.
„Asi chápu, jak ti je,“ pokýval jsem hlavou. „Ale Thalia má
pravdu. Luke tě zradil mockrát. Byl na straně zla už před Kronem.
Nechci, aby ti zas ublížil.“
Annabeth našpulila rty. Odhadoval jsem, že se snaží nenaštvat se.
„Pochop, budu pořád doufat, že se možná pleteš.“
Uhnul jsem pohledem. Připadalo mi, že jsem udělal, co jsem
mohl, ale nebylo mi tím o nic líp.
Na druhé straně ulice vybudovali apollónovci polní nemocnici na
ošetřování raněných – desítek táborníků a skoro stejně Lovkyň.
Hleděl jsem na zdravotníky, jak pracují, a myslel na naše bídné
šance, že udržíme horu Olymp…
A najednou jsem se ocitl jinde.
Stál jsem v dlouhém špinavém baru s černými stěnami,
neonovými znaky a partou dospělých, která něco oslavovala. Na
transparentu, který se táhl přes bar, stálo VŠECHNO NEJLEPŠÍ K
NAROZENINÁM, BOBBY EARLE. Z reproduktorů zněla country hudba. U
baru se tlačili mohutní chlapi v džínsech a pracovních košilích.
Servírky roznášely tácy s pitím a pokřikovaly na sebe. Bylo to přesně
takové místo, kam by mě máma nikdy nepustila.
Trčel jsem úplně vzadu v lokálu vedle záchodků (které nijak
zvlášť nevoněly) a několika obstarožních hracích automatů s
arkádami.
„Tak fajn, jsi tady,“ ozval se chlapík u hry s Pac-Manem. „Dám
si dietní colu.“
Byl to tlusťoch v havajské košili s leopardím vzorem, červených
krátkých kalhotách, červených běžeckých botách a černých
ponožkách. Do společnosti v tom moc nezapadal. Nos mu svítil
červeně jako rajče. V kudrnatých černých vlasech měl obvaz, jako by
se uzdravoval z otřesu mozku.
Zamrkal jsem. „Pane D.?“
Povzdechl si, ale neodtrhl oči od hry. „Teda, Petere Johnsone, jak
dlouho ti bude trvat, než mě poznáš, když mě uvidíš?“
„Asi tak dlouho, než mi konečně přijdete na jméno,“ nedal jsem
se. „Kde to jsme?“
„Ále, na narozeninové oslavě Bobbyho Earla,“ zahučel Dionýsos.
„Někde v milé vidlácké Americe.“
„Myslel jsem, že vás Týfón smetl z oblohy. Prý jste se zřítil.“
„Máš dojemnou starost. Vážně jsem se zřítil. Dost to bolelo. Část
mě je vlastně pořád pohřbená pod třiceti metry sutin v opuštěném
uhelném dole. Potrvá ještě pár hodin, než seberu sílu dát se
dohromady. Ale zatím je část mého vědomí tady.“
„Trčí v baru a hraje Pac-Mana.“
„Mají tu oslavu,“ zabručel Dionýsos. „Jistě jsi o tom slyšel.
Jakmile se někde pořádá slavnost, dovolávají se mé přítomnosti.
Kvůli tomu můžu existovat na mnoha různých místech najednou.
Jediný problém bylo nějakou slavnost objevit. Nevím, jestli ti
dochází, jak je to vážné mimo tu tvou bezpečnou bublinu New
Yorku –“
„Bezpečnou bublinu?“
„– ale věř mi, smrtelníci tady uprostřed země jsou vyděšení.
Vylekal je Týfón. Málokdo teď něco slaví. Jenom tady Bobby Earl a
jeho kámoši, budiž požehnaní, jsou trochu natvrdlí. Ještě jim
nedošlo, že nastal konec světa.“
„Takže… ve skutečnosti tu nejsem?“
„Ne. Za chvíli tě pošlu zpátky do tvého normálního
bezvýznamného života, jako by se nic nestalo.“
„A proč jste mě sem přivedl?“
Dionýsos si odfrkl. „No, já nechtěl zrovna tebe. Stačil prostě
někdo z vás směšných hrdinů. Ta holka Annie –“
„Annabeth.“
„Jde o to,“ zdůraznil, „že jsem tě vtáhl do té oslavy, abych vás
varoval. Jste v nebezpečí.“
„Jejda,“ ušklíbl jsem se. „To by mě teda nenapadlo. Díky.“
Zabodl se do mě pohledem a na chvilku zapomněl na hru. PacMana
sežral nějaký červený duch.
„Erre es korakas, Blinky!“ zaklel Dionýsos. „Tu tvou duši
dostanu!“
„Ehm, je to jenom postava z videohry,“ poznamenal jsem.
„To není omluva! A ty mi kazíš hru, Jorgensone!“
„Jacksone.“
„To je fuk! A teď poslouchej, situace je vážnější, než si myslíš.
Jestli Olymp padne, rozplynou se nejen bohové, ale začne se
rozpadat všechno, co je spojené s naším odkazem. Samotná struktura
té vaší neduživé bezvýznamné civilizace –“
Automat zahrál a pan D. postoupil na úroveň 254.
„Ha!“ vyjekl. „Mám vás, vy otravní zloduši!“
„Ehm, ta struktura civilizace,“ připomněl jsem mu.
„Ano, ano. Celá vaše společnost se rozpadne. Možná ne hned, ale
pamatuj na má slova, chaos Titánů přinese konec západní civilizace.
Umění, právo, ochutnávky vína, hudba, videohry, hedvábné košile,
malby na černém sametu – zmizí všechno, pro co stojí za to žít!“
„Tak proč vy bohové nepospícháte zpátky, abyste nám pomohli?“
zeptal jsem se. „Můžeme na Olympu spojit síly. Na Týfóna
zapomeňte.“
Netrpělivě luskl prsty. „A tys zapomněl na mou dietní colu.“
„Bohové, vy jste ale otravný.“ Mávl jsem na servírku a objednal
mu tu pitomou colu. Nechal jsem ji napsat na účet Bobbyho Earla.
Pan D. si dal pořádný doušek. Nespouštěl oči z videohry. „Pravda
je, Pierre –“
„Percy.“
„– že by to ostatní bohové nikdy nepřiznali, ale my vás smrtelníky
opravdu potřebujeme, abyste zachránili Olymp. Víš, jste projevem
vaší kultury. Kdybyste neměli zájem zachránit Olymp sami –“
„Jako Pan,“ pokývl jsem, „ten se spolehl na satyry, že zachrání
přírodu.“
„Ano, přesně tak. Samozřejmě zapřu, že jsem to kdy řekl, ale
bohové hrdiny potřebují. Vždycky je potřebovali. Jinak bychom si
vás otravné malé spratky nedrželi.“
„Páni, to je ale poklona. Díky.“
„Nasaďte výcvik, který jsem vám dal v táboře.“
„Jaký výcvik?“
„Víš přece. Všechny ty metody boje a tak… Ne!“ Pan D. praštil
do ovládacího panelu. „Na pari i eychi! Poslední úroveň!“
Podíval se na mě a v očích mu zahořel rudý oheň. „Jak si
vzpomínám, jednou jsem ti předpověděl, že se z tebe stane stejný
sobec jako z jiných lidských hrdinů. No, teď máš šanci dokázat, že
jsem se spletl.“
„Jo, tak o to mi teda vážně jde.“
„Musíte zachránit Olymp, Pedro! Nechte Týfóna Olympanům a
zachraňte naše trůny. To je třeba udělat!“
„Výborně. Parádně jsme si popovídali. A teď, pokud vám to
nevadí, kamarádi budou mít strach –“
„Je toho víc,“ varoval mě pan D. „Kronos ještě nedosáhl plné
síly. Tělo smrtelníka je jenom dočasné opatření.“
„To nás taky napadlo.“
„A napadlo vás taky, že potrvá nanejvýš den a Kronos to smrtelné
tělo spálí a nabere pravou podobu vládce Titánů?“
„A to bude znamenat…“
Dionýsos vhodil do stroje další čtvrťák. „Víš, jak vypadají
bohové ve své pravé podobě.“
„Jo. Člověk se na ně nemůže podívat, aby ho to nespálilo.“
„Kronos se stane desetkrát mocnějším. Spálí vás samotná jeho
přítomnost. A jakmile toho dosáhne, posílí tak i další Titány. Teď
jsou slabí ve srovnání s tím, kým brzy budou, pokud je nezastavíte.
Svět se zhroutí, bohové zemřou a já na téhle pitomé mašině nikdy
neuhraju dokonalé skóre.“
Možná mě to mělo děsit, ale upřímně řečeno, byl jsem už tak
vyděšený, že to víc nešlo.
„Už můžu jít?“ zeptal jsem se.
„Ještě něco. Co můj syn Pollux? Je naživu?“
Zamrkal jsem. „Když jsem ho viděl naposled, tak byl.“
„Moc ocením, jestli ho tak dokážeš udržet. Loni jsem přišel o
jeho bratra Castora –“
„Vzpomínám si.“ Hleděl jsem na něj a snažil se strávit tu
myšlenku, že by Dionýsos mohl být milujícím tátou. Zajímalo by mě,
kolik dalších Olympanů teď myslí na své polobožské děti. „Udělám,
co dokážu.“
„Co dokážeš,“ zamumlal Dionýsos. „No, tak to mě teda uklidnilo.
A teď padej. Čeká tě pár ohavných překvapení a já musím porazit
Blinkyho!“
„Ohavných překvapení?“
Mávl rukou a bar zmizel.
Ocitl jsem se zas na Páté avenue. Annabeth se nepohnula. Nedala
najevo, že jsem byl pryč.
Přistihla mě, jak hledím do prázdna a mračím se. „Co je?“
„Ehm… nic, myslím.“
Podíval jsem se po ulici a uvažoval, co pan D. myslel těmi
ohavnými překvapeními. Jak moc se to může ještě zhoršit?
Pohled mi padl na otlučené modré auto. Kapota byla samý důlek,
jako by v ní někdo chtěl vymlátit obří krátery. Naskočila mi husí
kůže. Proč je mi to auto tak povědomé? Pak mi došlo, že je to prius.
Paulův prius.
Rozběhl jsem se po ulici.
„Percy!“ volala Annabeth. „Kam jdeš?“
Paul usnul za volantem. Máma podřimovala vedle něho.
Připadalo mi, že mám místo mozku kaši. Jak to, že jsem je předtím
neviděl? Seděli tu na té silnici víc než den, kolem zuřila bitva a já si
jich ani nevšiml.
„Oni… museli vidět modrá světla na obloze.“ Zacloumal jsem
dveřmi, ale byly zamčené. „Musím je dostat ven.“
„Percy,“ domlouvala mi Annabeth jemně.
„Nemůžu je tu nechat!“ Mluvil jsem jako šílenec. Zabušil jsem
do předního skla. „Musím s nimi pryč. Musím –“
„Percy, jen… jen klid.“ Annabeth mávla na Cheiróna, který o kus
dál mluvil s několika kentaury. „Můžeme to auto odtáhnout do
nějaké boční uličky, ne? Nic se jim nestane.“
Ruce se mi třásly. Z toho všeho, co jsem prožil za posledních pár
dní, jsem byl omráčený a oslabený, ale při pohledu na rodiče jsem se
málem zhroutil.
Cheirón přiběhl. „Copak… Ach. Aha.“
„Určitě mě jeli hledat,“ vysvětloval jsem. „Máma musela poznat,
že se něco děje.“
„Nejspíš ano,“ přisvědčil Cheirón. „Ale Percy, nic se jim nestane.
Nejlepší, co pro ně můžeme udělat, je soustředit se dál na naši věc.“
Pak jsem si všiml něčeho vzadu v autě a srdce mi vynechalo úder.
Na sedadle za mámou ležela připásaná černobílá řecká nádoba, asi
tak metr vysoká. Víčko měla obalené koženým páskem.
„To ne,“ zamumlal jsem.
Annabeth přitiskla ruku na okno. „To není možné! Myslela jsem,
žes ji nechal v hotelu Plaza.“
„Zamknutou v trezoru,“ potvrdil jsem.
Cheirón uviděl nádobu a vykulil oči. „Snad to není –“
„Pandořina nádoba.“ Řekl jsem mu o setkání s Prométheem.
„Pak je ta nádoba tvoje,“ usoudil Cheirón zachmuřeně. „Bude tě
následovat a ponoukat, abys ji otevřel, bez ohledu na to, kde ji
necháš. Objeví se, když budeš nejslabší.“
Jako teď, pomyslel jsem si. Při pohledu na své bezmocné rodiče.
Představil jsem si usměvavého Prométhea, tak dychtivého
pomoct nám chudáčkům smrtelníkům. Zřekni se naděje a já poznám,
že se vzdáváš. Slibuji, že Kronos bude shovívavý.
Projel mnou vztek. Vytasil jsem Anaklusmos a prosekl okénko u
řidiče jako tabulku plastu.
„Nastavíme neutrál,“ rozhodl jsem. „Odtlačíme to auto z cesty. A
tu pitomou nádobu odneseme na Olymp.“
Cheirón přikývl. „Dobrý plán. Ale, Percy…“
Ať se chystal říct cokoli, odmlčel se. V dálce zaduněl
mechanický zvuk – klap, klap, klap helikoptéry.
Za normálního pondělního rána v New Yorku by na tom nic
nebylo, ale po dvou dnech ticha mi helikoptéra smrtelníků připadala
jako to nejdivnější, co jsem kdy slyšel. O pár bloků dál na východ
zavýskla a pošklebovala se armáda nestvůr, jakmile se helikoptéra
dostala do výhledu. Byl to civilní stroj v tmavě červené barvě s jasně
zeleným logem DP na boku. Slova pod ním byla moc malá, aby se
dala přečíst, ale já věděl, že tam stojí: DAREOVY PODNIKY.
V krku se mi všechno stáhlo. Podíval jsem se na Annabeth a
viděl, že to logo taky poznala. Obličej měla stejně rudý jako ta
helikoptéra.
„Co ta tady dělá?“ chtěla vědět. „Jak se dostala skrz bariéry?“
„Kdo?“ Cheirón se tvářil zmateně. „Který smrtelník by byl tak
šílený –“
Najednou se helikoptéra zhoupla dopředu.
„Morfeovo kouzlo!“ vyjekl Cheirón. „Ten bláznivý smrtelný pilot
usnul.“
V hrůze jsem se díval, jak se helikoptéra naklání na bok, klesá na
blok kancelářských budov. I kdyby se nezřítila, bohové vzduchu by ji
nejspíš smetli z oblohy za to, že se přiblížila k Empire State
Building.
Byl jsem tak ochromený, že jsem se nedokázal pohnout, ale
Annabeth hvízdla a odkudsi se snesl pegas Guido.
Volal tu někdo šikovného koníka? zeptal se.
„Pojď, Percy,“ zavrčela Annabeth. „Musíme zachránit tvou
kamarádku.“