5. Kapitola
4. 1. 2014
v
LEO
Leova exkurze po táboře probíhala parádně, dokud se nedozvěděl
o drakovi.
Ten kluk Iučištník, ten Will Solace, se mu zamlouval.
Všechno, co Leovi ukázal, bylo tak úžasně, že by se to mělo
zakázat. Pravé řecké bitevní lodě u pobřeží, na kterých se občas
konaly cvičné bitvy s hořícími šípy a výbušninam i? Paráda!
Řemeslné a umělecké kurzy, kde si můžeš vyrobit sochy řetězo
vou pilou a pájkou? Leo by se na místě nechal zapsat. Lesy plné
nebezpečných příšer, kam by nikdo nikdy neměl chodit sám?
Mazec! A k tomu plný tábor hezkých holek. Leo sice moc ne
chápal celé to příbuzenství s bohy, ale doufal, že není se všemi
bratranec. To by byla otrava. Přinejmenším by si rád znovu pro
hlédl ty holky pod hladinou jezera. Pro ty by rozhodně stálo
za to se utopit.
Will mu ukázal sruby, jídelní pavilon a šermířskou arénu.
„Dostanu meč?“ zajímal se Leo.
Will se na něj podíval, jako by ho ta představa znepokojila.
„Nejspíš si nějaký sám vyrobíš, když patříš do srubu číslo dev
tc
vet.
„Jasně, a co je s ním? S tím Vulkánem?"
„M y tu neříkáme bohům římskými jmény," opravil ho Will.
„Původní jména jsou řecká. Tvůj otec je Héfaistos."
„H é-co?“ Leo slyšel, že to někdo předtím říkal, ale ještě p o
řád byl z toho celý pryč. „Zní to jako bůh kovbojů."
„Héfaistos," prohlásil Will. „Bůh kovářů a ohně."
Leo zaslechl i to, ale snažil se na to nemyslet. Bůh ohně...
vážně? Při tom, co se stalo jeho mámě, mu to připadalo jako
hloupý vtip.
„Takže to hořící kladivo nad mou hlavou," nadnesl, „to bylo
dobré, nebo zlé?"
Will si dal s odpovědí trochu načas. „Byl jsi určen skoro
okamžitě. To bývá dobré znamení."
„Ale co ten s těmi duhovými koníky, ten Butch - mluvil
o nějakém prokletí."
„N o ... podívej, to nic není. Poslední instruktor srubu číslo
devět umřel - "
„Umřel? Nějak drasticky?"
„Měl bych to nechat na tvých sourozencích, ať ti to řek
nou."
„Jo, kde vlastně jsou? Neměl by tuhle VIP prohlídku řídit
jejich vedoucí?"
„O n, hm, nemůže. Dozvíš se, proč." Will vyrazil dál, než se
Leo stačil zeptat na něco dalšího.
„Prokletí a smrt," zam umlal si Leo pro sebe. „Čím dál lepší
i
w f
«
a lepši.
Byl v půli cesty přes volné prostranství, když zahlédl svou sta
rou chůvu. A to nebyl typ člověka, kterého by čekal v táboře
polobohů.
Leo ztuhl na místě.
„C o se děje?“ chtěl vědět Will.
Tía Callida - tetička Callida, tak si sama říkala. Leo ji neviděl
od mateřské školky. Jen tam tak stála ve stínu velké bílé budovy
na konci prostranství a pozorovala ho. Měla na sobě černé vlně
né vdovské šaty a přes hlavu černý šál. Její tvář se nezměnila —
vrásčitá kůže, pronikavé tmavé oči. Scvrklé ruce jako pařáty.
Vypadala hrozně stará, ale přitom stejná, jak si ji Leo pamatoval.
„Tamta s ta ř e n a .v y d e c h l Leo. „C o tady dělá?“
Will se podíval, kam to kouká. „Jaká stařena?11
„Člověče, tamhleta. Ta v černém. Kolik stařen tam vidíš?"
Will se zamračil. „M áš za sebou dlouhý den, Leo. Možná si
s tebou ještě pořád hraje mlha. Půjdem rovnou do tvého srubu,
co říkáš?"
Leo chtěl něco namítnout, ale když se znovu podíval k vel
kému bílému domu, tía Callida zmizela. Byl si jistý, že tam
stála. Jako by vzpom ínka na mám u přivolala Callidu zpátky
z minulosti.
A to nebylo nic dobrého, protože tía Callida se ho pokusila
zabít.
„Jenom tak prudím, člověče." Leo vytáhl z kapes pár ko
leček a páček a začal si s nimi hrát, aby se uklidnil. Nem ohl
dopustit, aby si v táboře mysleli, že je blázen. Aspoň ne větší,
než vážně byl.
„Tak hurá do devítky," zavelel. „D al bych si jedno parádní
prokletíčko."
Zvenku vypadal Héfaistův srub jako přerostlý karavan s lesk
lými kovovými stěnami a okny zasazenými v kovu. Vstup byl
jako vchod do trezoru v bance, kruhový a skoro metr silný.
Otevíral se pomocí spousty otáčivých mosazných páček a hyd
raulických pístů vyfukujících kouř.
Leo hvízdl. „Páni. Věk páry tu ještě trvá, co?“
Uvnitř to vypadalo pustě. Ocelové palandy byly složeny
u zdí jako supermoderní sklopné postele. Měly panely s digi
tálním ovládáním, blikající diody, zářící drahokam y a prople
tená soukolí. Leo soudil, že každý táborník má vlastní číselnou
kombinaci, kterou si postel sklápí, a za ní je nejspíš výklenek
na věci a možná i pasti proti nezvaným hostům. Aspoň tak by
to zařídil Leo. Z horního patra vedla dolů požární tyč, i když
to zvenku vypadalo, že srub žádné patro nemá. Točité schodi
ště vedlo kamsi dolů, asi do sklepa. Stěny lemovaly nejrůznější
elektrické nástroje, jaké si jen Leo dovedl představit, a obrov
ská sbírka nožů, mečů a dalších vražedných nástrojů. Veliký
pracovní stůl přetékal kousky kovu - šroubky, podložkam i,
hřebíky, nýty a milionem dalších součástek. Leo měl nutkání
nacpat si tím vším kapsy bundy. Tyhle věci miloval. Ale potře
boval by sto bund, aby se mu to do nich všechno vešlo.
Rozhlížel se a málem mu to připadalo, že se ocitl v mámině
mechanické dílně. Až na ty zbraně to sedělo - nástroje, hrom a
dy kovu, pach maziva a rozpálených motorů. Zam ilovala by si
to tady.
Zahnal tu myšlenku. Nem ěl rád bolavé vzpomínky. Běž
dál - to byla jeho zásada. V ničem se nenimrej. Nezdržuj se
dlouho na jednom místě. To byl jediný způsob, jak utéct
smutku.
Sebral ze zdi jakýsi dlouhý nástroj. „Ruční sekačka? Co má
bůh ohně společného s plevelem?”
Nějaký hlas v přítmí se ozval: „To bys koukal.“
Vzadu v místnosti byla jedna postel obsazená. Odsunul se
tmavý maskovací závěs a Leo spatřil chlapíka, který byl ještě
před chvilkou neviditelný. Nedalo se o něm moc říct, protože
vězel celý v sádře. Hlavu měl obalenou obvazem až na opuch
lou a pohmožděnou tvář. Vypadal jako Vysloužilá žvýkací
hračka pro psy.
„Já jsem Jake Mason,“ představil se. „Potřásl bych ti rukou,
a le ...“
„Jasně," zazubil se Leo. „Nevstávej."
Kluk se usm ál a škubl sebou, jako by ho i ten pohyb ve tvá
ři zabolel. Leo uvažoval o tom, co se mu asi stalo, ale bál se
zeptat.
„Vítej ve srubu číslo devět," prohlásil Jake. „Už skoro rok tu
nemáme nikoho nového. Jsem prozatím hlavní instruktor."
„Prozatím?"
Will Solace si odkašlal. „A kde jsou všichni, Jakeu?"
„D ole v kovárnách," odpověděl Jake teskně. „Pracují na...
víš, na tom problému."
„Aha." Will zas změnil téma. „Tak co, bude tu postel pro
Lea?“
Jake si Lea prohlížel, hodnotil ho. „Věříš na prokletí, Leo?
Nebo na duchy?"
Zrovna jsem viděl svou ďábelskou chůvu tíu Callidu, pomy
slel si Leo. Po všech těch letech měla být dávno mrtvá. A není
den, abych si nevzpomněl na mámu v tom požáru v dílně. O duchách
vím svoje, chlapečku.
Ale nahlas řekl: „N a duchy? Pfff. Ani nápad. Dneska dopo
ledne mě jeden bouřkový duch shodil do Grand Canyonu, ale
už je to pryč, jasný?“
Jake přikývl. „To je dobře. Protože ti dám tu nejlepší postel
ve srubu — Beckendorfovu.“
„Počkej, Jakeu,“ zasáhl Will. „To myslíš vážně?"
Jake zavolal: „Kavalec I-A, prosím."
Celý srub zaduněl. Z podlahy vyjela kruhová část jako ob
jektiv fotoaparátu a objevila se veliká postel. Bronzová kostra
měla v nohách zabudovanou herní konzoli, v čele stereo sys
tém, vespod vmontovanou ledničku se skleněnými dveřmi
a po straně celou spoustu ovládacích panelů.
Leo do ní rovnou skočil a uvelebil se na zádech s rukam a
za hlavou. „To beru."
„Z ajíždí do soukromého pokoje d o le d o d a l Jake.
„N o paráda," pochvaloval si Leo. „Tak nazdar. Budu dole
v Leově jeskyňce. Který knoflík mám zmáčknout?"
„Počkat," zarazil ho Will Solace. „Vy tu máte soukromé
podzem ní pokoje?"
Jake by se asi usm ál, kdyby ho to tolik nebolelo. „M áme
spoustu tajností, Wille. Nem ůžete všechnu zábavu spolknout
jenom vy apollónovci. Naši táborníci kopali ten systém tunelů
pod devítkou skoro sto let. A pořád ještě nejsme u konce.
Zkrátka, Leo, pokud ti nevadí spát v posteli po mrtvém, je
tvoje."
Leovi najednou tak pohodlně nebylo. Posadil se a dával po
zor, aby se nedotkl žádného tlačítka. „Ten instruktor, co
umřel - tohle je jeho postel?"
„Jo," potvrdil Jake. „Charles Beckendorf."
Leo si představil čepele zařezávající se do matrace nebo gra
nát všitý do polštáře. „Ale neumřel přímo v téhle posteli, co?“
„N e,“ uklidnil ho Jake. „Ve válce s Titány loni v létě.“
„Ve válce s Titány," opakoval Leo, „která neměla nic společ
ného s touhle fajnovou postýlkou?11
„Titáni,11 oznámil Will, jako by mluvil s idiotem, „byli velcí
mocní tvorové, kteří vládli světu před bohy. Loni v létě se po
kusili vrátit. Vůdce Kronos si postavil nový palác na Mount
Tam alpais v Kalifornii. Jejich vojska přitáhla do New Yorku
a skoro zničila horu Olymp. Hodně polobohů zemřelo, když se
je snažili zastavit.11
„Ve zprávách to asi nebylo, co?“ soudil Leo.
Znělo to jako správná otázka, ale Will zavrtěl nevěřícně hla
vou. „Tys neslyšel o tom, jak vybuchla hora St. Helens, ani
o těch extrémních bouřích po celé zemi, o tom, jak v St. Louis
spadl ten dům?“
Leo pokrčil rameny. Loni v létě byl zrovna na útěku od dal
ších pěstounů. Pak ho chytili v Novém Mexiku a soud ho po
slal do nejbližšího nápravného zařízení - školy Wilderness.
„Asi jsem měl zrovna plno práce.11
„To je fuk,“ prohlásil Jake. „M áš štěstí, že ti to ušlo. Jde o to,
že Beckendorf byl jednou z prvních obětí a od té doby
„Je tvůj srub prokletý,11 hádal Leo.
Jake neodpověděl. Ovšem ten kluk trčel v sádrovém kruný
ři. I to byla odpověď. Leo si začal všímat drobností, které před
tím neviděl - stop po výbuchu na zdech, skvrny na zemi, která
mohla být od oleje... nebo od krve. Zaznam enal zlomené me
če a zničené stroje, odhozené v rozích pokoje, možná ze zoufal
ství. Vážně to tu nepůsobilo šťastně.
Jake si vlažně povzdechl. „N o, měl bych se trochu prospat.
Doufám, že se ti tu líbí, Leo. Bývalo to tu ... fakt prima."
Zavřel oči a krycí závěs se automaticky zatáhl přes postel.
„Pojď, Leo," ozval se Will. „Zavedu tě do kováren."
Když odcházeli, ohlédl se Leo po své nové posteli. Připada
lo mu, že na ní sedí ten mrtvý instruktor - další duch, který
nemíní nechat Lea na pokoji.