11. Kapitola
2. 1. 2014
Jedenáctá kapitola
ROZPŮLÍME MOST
NA MANHATTAN Naštěstí měl službu Blackjack.
Hvízdl jsem jak na lesy a za pár minut zakroužily po obloze dvě
temné siluety. Nejdřív vypadaly jako jestřábi, ale jak klesaly,
rozeznal jsem dlouhé hrabající nohy pegasů.
Nazdar, šéfe. Blackjack přistál do klusu a jeho kamarád Pirožek
hned za ním. Páni, myslel jsem, že nás ti bohové větru srazí do
Pensylvánie, než jsme jim vysvětlili, že jsme s vámi!
„Díky, že jste přišli,“ řekl jsem vděčně. „Poslyš, proč vlastně
pegasové hrabají nohama, když letí?“
Blackjack zařehtal. Proč vy lidi mácháte rukama, když jdete? Co
já vím, šéfe. Prostě nám to tak přijde normální. Kam to bude?
„Potřebujeme se dostat k Williamsburgskému mostu,“ oznámil
jsem mu.
Blackjack pokýval hlavou. To děláte sakra dobře, šéfe. Letěli
jsme nad ním a vypadalo to tam bledě. Naskočte si!
Po cestě na most se ve mně všechno začalo svírat. Mínótaurus byla
jedna z prvních nestvůr, které jsem kdy porazil. Před čtyřmi roky mi
málem zabil mámu na Vrchu polokrevných. Pořád se mi o tom zdály
zlé sny.
Doufal jsem, že zůstane pár set let mrtvý, ale dalo se čekat, že
takové štěstí mít nebudu.
Bitvu jsme uviděli, ještě než jsme se dostali tak blízko, abychom
rozeznali jednotlivé bojovníky. Bylo už dost po půlnoci, ale most
jasně zářil. Auta hořela. Oběma směry vyrážely oblouky světla, jak
vzduchem létaly hořící šípy a oštěpy.
Přeletěli jsme nízko nad bojištěm a já zpozoroval, jak Apollónovi
táborníci ustupují. Schovávali se za auty a ostřelovali postupující
armádu, vypouštěli výbušné šípy a posílali na silnici ostnaté ježky,
stavěli ohnivé barikády, kde to jen šlo, vyvlékali spící řidiče z aut,
aby nepřišli k úhoně. Ale nepřítel postupoval dál a dál. V čele
pochodoval celý šik drakén se spojenými štíty, nad kterými se leskly
špičky kopí. Občas přiletěl šíp a zasáhl hadí nohy, krk nebo štěrbinu
v brnění a nešťastná hadí žena se rozplynula, ale většina střel se
neškodně odrazila od štítové zdi. Za nimi se hrnulo asi tak sto dalších
nestvůr.
Čas od času vyrazili před přední linii pekelní psi. Spoustu jich
zničily šípy, ale jedna ta potvora popadla Apollónova táborníka a
vlekla ho pryč. Neviděl jsem, co se s ním stalo, a ani jsem to nechtěl
vědět.
„Tamhle!“ zavolala Annabeth ze hřbetu svého pegase.
Jasně, uprostřed té útočící legie pochodoval starý kravoun
osobně.
Naposled, když jsem Mínótaura viděl, neměl na sobě nic než
přiléhavé spodky. Proč, to nevím. Možná ho vytáhli z postele, než se
za mnou pustil. Tentokrát byl ale připraven k bitvě.
Od pasu dolů měl obvyklou řeckou bitevní výbavu – zástěru z
kůže a kovových pásků, podobnou skotské sukni, bronzové pláty na
holeních a pevně utažené kožené sandály. Vršek těla měl celý býčí –
samou srst a kůži a svaly a nahoře hlavu tak velikou, že by se měl
svalit už jen pod vahou rohů. Připadal mi větší než posledně – nejmíň
třímetrový. Na zádech mu visela sekyra s dvojitým ostřím, ale neměl
trpělivost, aby po ní sáhl. Sotva mě uviděl, jak kroužím nad nimi
(nebo spíš ucítil, protože viděl bídně), zařval a popadl bílou
limuzínu.
„Blackjacku, dolů!“ vyjekl jsem.
Co? zeptal se pegas. To přece nedokáže… U všech posvátných
ovsů!
Byli jsme nejmíň třicet metrů vysoko, ale ta limuzína vyletěla až
k nám a v letu se převracela jak dvoutunový bumerang. Annabeth s
Pirožkem se prudce stočili doleva, Blackjack složil křídla a vrhl se
dolů. Limuzína mi prosvištěla nad hlavou a minula ji asi tak o pět
čísel. Přeletěla podpůrná lana mostu a spadla do East River.
Nestvůry se pošklebovaly a pokřikovaly a Mínótaurus sebral další
auto.
„Složte nás vzadu u apollónovců,“ nařídil jsem Blackjackovi.
„Zůstaňte na doslech, ale mimo nebezpečí!“
Proti tomu nejsem, šéfe!
Blackjack se snesl dolů za převráceným školním autobusem, kde
se kryli dva táborníci. Annabeth a já jsme seskočili, jakmile se
kopyta pegasů dotkla dlažby. Pak Blackjack s Pirožkem zas vyletěli
k noční obloze.
Přiběhl k nám Michael Yew. Tak maličkého bojovníka jsem ještě
neviděl. Na ruce měl ovázanou ránu, fretčí tvář umazanou od sazí a
toulec skoro prázdný, ale usmíval se jako na vrcholu blaha.
„Fajn, že jste tady,“ zářil. „Kde jsou další posily?“
„Zatím jsme to jen my,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tak to je po nás,“ vydechl.
„Máte ještě ten létající vůz?“ zeptala se Annabeth.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Michael. „Nechali jsme ho v táboře. Řekl
jsem Clarisse, ať si ho vezme. Je to stejně fuk, ne? Nemá už cenu se
o něj bít. Ale ona na to, že prý je pozdě. Urazili jsme její hrdost a to
bylo naposled, takovou nějakou pitomost říkala.“
„Aspoň jsi to zkusil,“ těšil jsem ho.
Michael pokrčil rameny. „No, teda, trochu jsem jí to vytmavil,
když remcala, že stejně nebude bojovat. Ale asi to nepomohlo.
Pozor, blíží se ti hnusáci!“
Vytáhl šíp a odpálil ho na nepřítele. V letu pištěl, a když přistál,
rozpoutal rámus jako silový akord na elektrické kytaře, zesílený
největšími reproduktory na světě. Auta kolem explodovala. Nestvůry
pustily zbraně a ucpaly si uši. Některé utekly. Jiné se tou bolestí na
místě rozpadly.
„To byl můj poslední sonický šíp,“ povzdechl si Michael.
„Dárek od táty?“ zeptal jsem se. „Boha hudby?“
Michael se uličnicky usmál. „Hlasitá hudba umí uškodit. Škoda,
že pokaždé nezabije.“
A měl pravdu. Většina nestvůr se zas dávala dohromady,
vzpamatovávala se.
„Musíme se stáhnout,“ zabručel Michael. „Poslal jsem Kaylu a
Austina klást pasti dál na most.“
„Ne,“ zarazil jsem ho. „Přiveď táborníky sem dopředu a čekej na
můj signál. Zaženeme nepřítele zpátky do Brooklynu.“
Michael se zasmál. „Jak to chceš asi tak provést?“
Vytasil jsem meč.
„Percy,“ nadechla se Annabeth, „nech mě jít taky.“
„To je moc nebezpečné,“ namítl jsem. „Kromě toho potřebuju,
abys pomohla Michaelovi udržovat obrannou linii. Já ty nestvůry
zabavím. Vy se soustřeďte tady. Odtahejte smrtelníky z cesty. Pak
začněte odstřelovat nestvůry, až půjdou po mně. Pokud to někdo
dokáže, tak jedině vy.“
Michael si odfrkl. „Děkuju pěkně.“
Hleděl jsem na Annabeth.
Neochotně přikývla. „Dobře. Tak jdi na to.“
Než jsem stačil ztratit kuráž, vyhrkl jsem: „A co pusu pro štěstí?
Už je to pomalu tradice, ne?“
Myslel jsem, že mi jednu vlepí, ale pusa to nebude. Místo toho
vytasila nůž a zahleděla se na armádu, která k nám postupovala.
„Vrať se živý, chaluhový mozečku. Pak uvidíme.“
Usoudil jsem, že se ničeho lepšího nedočkám, a tak jsem se
vynořil zpoza školního autobusu. Vydal jsem se po mostě všem na
očích, přímo vstříc nepříteli.
Když mě Mínótaurus uviděl, oči mu nenávistně zahořely. Zařval –
bylo to něco mezi výkřikem a zabučením a pořádně hlasitým
krknutím.
„Hej, hovězino,“ houkl jsem na něj. „Copak jsem tě už jednou
nezabil?“
Praštil pěstí do kapoty auta a ta se promáčkla jako hliníková fólie.
Několik drakén po mně hodilo hořící oštěpy. Odrazil jsem je.
Skočil po mně pekelný pes, vyhnul jsem se mu. Mohl jsem ho
probodnout, ale zaváhal jsem.
Tohle není paní O’Learyová, připomněl jsem si. Tohle je divoká
nestvůra. Zabije mě a všechny moje přátele.
Vrhla se po mně znova. Tentokrát jsem širokým obloukem máchl
mečem. Pekelný pes se rozpadl na prach a chlupy.
Vyrazily na mě další nestvůry – hadi a obři a telchini – ale
Mínótaurus na ně zařval a oni couvli.
„Jeden na jednoho?“ zavolal jsem. „Jako za starých časů?“
Mínótaurovi se zachvěly nozdry. Vážně by měl nosit v kapse
brnění balíček papírových kapesníčků, protože ten jeho vlhký
červený nos vypadal dost nechutně. Vzal si sekeru a rozmáchl se.
Svým drsným způsobem to bylo krásné, jako by chtěl říct
Vykuchám tě jako rybu. Každou ze dvou čepelí měl tvarovanou jako
omegu: Ω – poslední písmeno řecké alfabety. Možná proto, že ta
sekera mohla být to poslední, co oběť kdy uvidí. Násada byla zhruba
stejně vysoká jako Mínótaurus, bronz obalený kůží. Spodek každé
čepele omotávala spousta korálkových náhrdelníků. Uvědomil jsem
si, že to jsou korálky Tábora polokrevných – náhrdelníky sebrané
poraženým polobohům.
Tak jsem se rozzuřil, až jsem měl pocit, že mi oči planou stejně
jako Mínótaurovi. Napřáhl jsem meč. Armáda nestvůr zajásala, aby
svého kravského vůdce povzbudila, ale nadšení ji brzo přešlo.
Vyhnul jsem se první ráně a rozsekl mu sekyru na dva kusy, přímo
mezi místy, kde ji držel.
„Búúú?“ hekl.
„HAAA!“ Prudce jsem se otočil a nakopl ho do čenichu.
Zakymácel se dozadu, snažil se najít pevnou půdu pod nohama, pak
sklonil hlavu, aby vyrazil.
Nedostal šanci. Můj meč se zableskl a usekl mu jeden roh, pak
druhý. Pokusil se mě chňapnout. Odkulil jsem se a sebral půlku jeho
rozporcované sekery. Ostatní nestvůry ohromeně a mlčky couvly a
udělaly kolem nás kruh. Mínótaurus zuřivě řval. Nikdy to nebyl
žádný génius, ale teď ve vzteku si přestal dávat pozor. Zaútočil, já se
rozběhl ke kraji mostu a po cestě prorazil řadu drakén.
Mínótaurus zřejmě cítil vítězství. Připadalo mu, že se snažím
utéct. Jeho spolubojovníci zajásali. Na kraji mostu jsem se obrátil a
zapřel sekeru o zábradlí přímo proti němu. Ta tupá kráva ani
nezpomalila.
KŘUP.
Mínótaurus překvapeně shlédl na držadlo sekery, které mu
vystupovalo z náprsního krunýře.
„Dík za spolupráci,“ rozloučil jsem se s ním.
Zvedl jsem ho za nohy a přehodil ho přes bok mostu. Už v pádu
se rozplýval, měnil se zpátky na prach a jeho podstata se vracela do
Tartaru.
Obrátil jsem se k jeho armádě. Teď už to bylo jen zhruba sto
devadesát devět na jednoho. Udělal jsem, co se dalo čekat. Zaútočil
jsem na ně.
Jistě by tě zajímalo, jak funguje ta „nezranitelnost“: jestli jsem se
kouzlem každé zbrani vyhnul, nebo jestli mě zasahovaly, ale
neublížily mi. Upřímně, nepamatuju si to. Věděl jsem jenom to, že
nemůžu nechat nestvůry vtrhnout do svého města.
Prosekával jsem brnění jako papír. Hadí ženy explodovaly.
Pekelní psi se rozpouštěli na temné stíny. Sekal jsem a bodal a
kroužil a jednou nebo dvakrát jsem se možná i zasmál – bláznivým
smíchem, který mě děsil stejně jako nepřátele. Uvědomoval jsem si
Apollónovy táborníky, jak za mnou vystřelují šípy a likvidují každý
pokus nepřítele se sešikovat. Konečně se nestvůry obrátily a daly se
na útěk – ze dvou stovek jich zůstalo naživu asi dvacet.
Hnal jsem se za nimi s Apollónovými táborníky v patách.
„Jo!“ křičel Michael Yew. „To je ono!“
Zatlačili jsme je zpátky k brooklynské straně mostu. Obloha na
východě začínala blednout. Vpředu jsem viděl stanice mýtného.
„Percy!“ vykřikla Annabeth. „Už jsi je rozdrtil. Ustup! Jsme moc
roztažení!“
Něco ve mně vědělo, že má pravdu, ale vedlo se mi tak dobře, že
jsem toužil zlikvidovat všechny nestvůry.
Pak jsem uviděl dav dole u mostu. Stahující se nestvůry se hnaly
přímo vstříc svým posilám. Byla to malá skupina, snad třicet nebo
čtyřicet polobohů v bojové zbroji v sedlech kostlivých koní. Jeden z
nich držel rudý prapor se symbolem černého srpu.
Jezdec v čele se pustil dopředu. Sundal si přilbu a já poznal
samotného Krona s očima jako tekuté zlato.
Annabeth a Apollónovi táborníci znejistěli. Nestvůry, které jsme
pronásledovali, dosáhly linie Titánů a spojily se s tou posilou.
Kronos hleděl směrem k nám. Byl asi čtvrt míle daleko, ale
přísahám, že jsem viděl, jak se směje.
„Teď už se stáhneme,“ uznal jsem.
Bojovníci vládce Titánů vytasili meče a vyrazili. Kopyta
koňských koster bušila do dlažby. Naši lučištníci vypálili salvu šípů,
skolili několik nepřátel, ale ostatní se dál blížili.
„Stáhněte se!“ nařídil jsem kamarádům. „Já je zadržím!“
Za pár vteřin byli u mě.
Michael Yew a jeho střelci se pokusili ustoupit, ale Annabeth
zůstala vedle mě, bojovala s nožem a zrcadlovým štítem a pomalu
jsme couvali po mostě.
Kronova jízda kolem nás kroužila, sekala po nás a křičela urážky.
Sám Titán se blížil pomalu, jako by mu patřil všechen čas na světě.
Byl vládcem času, takže si to mohl dovolit.
Snažil jsem se jeho bojovníky zraňovat, nezabíjet. Zpomalovalo
mě to, ale nebyly to nestvůry. Byli to polobohové, které Kronos
očaroval. Pod bojovými přilbami jsem tváře neviděl, ale někteří z
nich nejspíš bývali mými kamarády. Odsekával jsem nohy jejich
koním a snažil se, aby se rozpadli. Jakmile prvních několik polobohů
spadlo, ostatní usoudili, že bude lepší sesednout a bojovat se mnou ze
země.
S Annabeth jsme se drželi spolu, obrácení k sobě zády. Přejel
nade mnou temný stín a já se odvážil vzhlédnout. Nalétávali na nás
Blackjack a Pirožek, kopali nepřátele do přilbic a zas mizeli jako
obrovští holubi kamikadze.
Málem jsme se dostali až doprostřed mostu, když se stalo něco
divného. Ucítil jsem, jak mě zamrazilo v zádech – jako když podle té
staré pověry člověku někdo projde po budoucím hrobě. Annabeth za
mnou vykřikla bolestí.
„Annabeth!“ Obrátil jsem se a viděl, jak se hroutí.
Popadl jsem ji pod paží. Stál nad ní nějaký polobůh se
zakrváceným nožem.
Bleskurychle jsem pochopil, co se stalo. Pokoušel se mě bodnout.
Podle pozice čepele by mě byl zasáhl – nejspíš čistě náhodou – do
kříže, do mého jediného slabého místa.
Annabeth tu ránu zadržela vlastním tělem.
Ale proč? O mém zranitelném bodě nevěděla. Nevěděl o něm
nikdo.
Zabodl jsem se pohledem do toho nepřátelského poloboha. Pod
přilbicí měl pásku přes oko: Ethan Nakamura, syn bohyně Nemesis.
Nějak se mu povedlo přežít tu explozi na Princezně Andromedě.
Praštil jsem ho do obličeje jílcem meče s takovým gustem, až jsem
mu promáčkl přilbici.
„Zpátky!“ Rozmáchl jsem se širokým obloukem a zbytek
polobohů couvl od Annabeth. „Nikdo se jí nedotkne!“
„Zajímavé,“ poznamenal Kronos.
Tyčil se nade mnou na kostlivém koni se srpem v ruce. Studoval
tu scénu přimhouřenýma očima, jako by poznal, že jsem se zrovna
přiblížil smrti, stejně jako když vlk vycítí strach.
„Bil ses statečně, Percy Jacksone,“ ušklíbl se. „Ale je načase se
vzdát… nebo ta holka umře.“
„Percy, nedělej to,“ zasténala Annabeth. Tričko měla nasáklé
krví. Musel jsem ji dostat pryč.
„Blackjacku!“ zaječel jsem.
Pegas se snesl rychle jako blesk a chňapl do zubů popruhy jejího
brnění. Vznesli se spolu nad řeku, než stačil soupeř zareagovat.
Kronos zavrčel: „Jednoho dne, a bude to brzo, si udělám vývar z
pegase. Ale mezitím…“ Sesedl a srp se mu zaleskl ve světle úsvitu.
„Mezitím se spokojím s mrtvým polobohem.“
První ránu jsem odrazil mečem. Ten náraz otřásl celým mostem,
ale udržel jsem se. Kronův úsměv znejistěl.
Zařval jsem a podrazil mu nohy. Srp mu vypadl z ruky a sjel po
dlažbě. Bodl jsem, ale Kronos se odkulil na bok a našel rovnováhu.
Srp mu vlétl zpátky do ruky.
„Takže…“ Měřil si mě pohledem a tvářil se trochu naštvaně.
„Měls kuráž zajít ke Styxu. Luka jsem musel moc nutit, než jsem ho
přesvědčil. Škoda, žes mi místo něho nedal náhradní tělo ty… Ale to
je jedno. Pořád jsem mnohem mocnější. Jsem TITÁN.“
Praštil násadou srpu do mostu a vlna čiré síly mě odrazila dozadu.
Auta se rozletěla. Polobohy – dokonce i vlastní Kronovy bojovníky –
to smetlo přes okraj mostu. Nosná lana švihala kolem a já odletěl na
půl cesty zpátky k Manhattanu.
Vratce jsem se zvedl. Zbývající Apollónovi táborníci se dostali
skoro na konec mostu, až na Michaela Yewa, který seděl na jednom
nosném laně kousek ode mě. V tětivě měl natažený poslední šíp.
„Uteč!“ vykřikl jsem na něho.
„Percy, ten most!“ zavolal. „Už moc nevydrží!“
Nejdřív jsem to nepochopil. Pak jsem se podíval dolů a uviděl
pukliny v dlažbě. Části silnice byly roztaveny řeckým ohněm. Most
dostal co proto po Kronově náporu a výbušných šípech.
„Rozbij ho!“ zaječel Michael. „Nasaď své síly!“
Byla to zoufalý nápad – to nemůže fungovat – ale zabodl jsem
Anaklusmos do mostu. Kouzelná čepel zajela do asfaltu až po jílec. Z
praskliny se vyvalila slaná voda, jako bych trefil gejzír. Vytáhl jsem
meč a puklina se zvětšila. Most se otřásl a začal se hroutit. Kusy
velké jako domy padaly do East River. Kronovi polobohové
poplašeně křičeli a drápali se zpátky. Některé to srazilo na zem. Za
pár vteřin se ve Williamsburgském mostu mezi Kronem a mnou
objevila patnáctimetrová trhlina.
Vibrace přestaly. Kronovi bojovníci se přikradli ke kraji a hleděli
na řeku čtyřicet metrů pod sebou.
Nepřipadal jsem si ale v bezpečí. Nosná lana pořád držela. Kdyby
měli nepřátelé odvahu, mohli se po nich dostat přes propast. Nebo
možná Kronos ovládá nějaké kouzlo, jak tu mezeru překlenout.
Vládce Titánů nad tím problémem uvažoval. Ohlédl se za sebe na
vycházející slunce, pak se na mě přes tu díru ušklíbl. Zvedl srp a
výsměšně zasalutoval. „Tak večer, Jacksone.“
Nasedl na koně, obrátil se, tryskem se rozjel zpátky k Brooklynu
a jeho bojovníci za ním.
Obrátil jsem se, abych Michaelovi poděkoval, ale slova se mi
zadrhla v krku. O pár metrů dál ležel na silnici luk. Po jeho majiteli
ani stopa.
„Ne!“ Pátral jsem v troskách na naší straně mostu. Hleděl jsem
dolů do řeky. Nic.
Vykřikl jsem a ten vzteklý a zoufalý zvuk se v ranním tichu nesl
celou věčnost. Chystal jsem se hvízdnout na Blackjacka, aby mi
pomohl mého spolubojovníka hledat, ale vtom zazvonil mámin
telefon. Displej mi hlásil, že mám hovor z firmy Finklestein a spol. –
nějaký polobůh asi volal z vypůjčeného telefonu.
Zvedl jsem to a doufal, že uslyším dobré zprávy. Ani náhodou.
„Percy?“ ozvala se Silena Beauregardová plačtivě. „Hotel Plaza.
Radši sem rychle přijď a vem s sebou nějakého léčitele z Apollónova
srubu. Pro… pro Annabeth.“