12. Kapitola
2. 1. 2014
Dvanáctá kapitola
RACHEL UZAVŘE NEPŘÍJEMNOU
DOHODU Popadl jsem Willa Solacea z Apollónova srubu a řekl jeho
sourozencům, aby dál pátrali po Michaelu Yewovi. Od jednoho
spícího motorkáře jsme si půjčili Yamahu FZI a řítili se do hotelu
Plaza tak rychle, že by máma dostala infarkt, kdyby nás viděla. Ještě
nikdy předtím jsem motorku neřídil, ale nebylo to o nic těžší než jet
na pegasovi.
Po cestě jsem si všiml spousty prázdných podstavců, na kterých
stávaly sochy. Plán dvacet tři se zřejmě spustil. Nevěděl jsem, jestli
je to dobré, nebo zlé.
Do hotelu nám to trvalo jenom pět minut – byl to staromódní dům
z bílého kamene se sedlovou modrou střechou, usazený v
jihovýchodním cípu Central Parku.
Z taktického hlediska se hotel Plaza na velitelství moc nehodil.
Nestál v centru a nebyl ani nejvyšší ve městě. Ale měl takový
starosvětský styl a během let si ho oblíbila spousta známých
polobohů, třeba Beatles a Alfred Hitchcock, takže jsem počítal, že
budeme v dobré společnosti.
Vyjel jsem s motorkou přes obrubník a smykem zastavil u
fontány před hotelem.
Spolu s Willem jsme seskočili. Socha na vršku fontány na nás
zavolala: „No výborně. Snad po mně ještě nechcete, abych vám
hlídala motorku!“
Byla to bronzová socha ženy v životní velikosti uprostřed žulové
mísy. Měla jen bronzový závoj kolem nohou a držela košík s
kovovým ovocem. Nikdy dřív jsem si jí moc nevšímal. Na druhou
stranu na mě nikdy dřív nepromluvila.
„Vy máte být Démétér?“ zeptal jsem se.
Nad hlavou mi zasvištělo bronzové jablko.
„Všichni si myslí, že jsem Démétér!“ stěžovala si. „Jsem
Pomona, římská bohyně hojnosti, ale proč byste se o to měli starat?
Drobnější bohové jsou všem úplně fuk. Kdybyste se zajímali o
drobnější bohy, neprohrávali byste tuhle válku! Třikrát hurá
Morfeovi a Hekaté, říkám!“
„Hlídejte nám motorku,“ doporučil jsem jí.
Pomona latinsky zaklela a strefovala se do nás ovocem, když
jsme se s Willem rozběhli k hotelu.
V hotelu Plaza jsem vlastně nikdy dřív nebyl. Hala byla velkolepá,
plná křišťálových lustrů a spících boháčů, ale moc jsem si toho
nevšímal. Pár Lovkyň nás nasměrovalo k výtahům a my vyjeli do
střešních apartmá.
Polobohové si zabrali všechna horní patra. Táborníci a Lovkyně
polehávali po pohovkách, myli se v koupelnách, trhali hedvábné
závěsy a obvazovali si rány, brali si jídlo a pití z minibarů. Párek
vlků hltal vodu ze záchodových mís. Ulevilo se mi, když jsem viděl,
že to přežilo tolik kamarádů, ale všichni vypadali zničeně.
„Percy!“ Jake Mason mě popadl za rameno. „Dostali jsme
zprávy –“
„Až pak,“ zarazil jsem ho. „Kde je Annabeth?“
„Na terase. Žije, člověče, ale…“ Protlačil jsem se kolem něj.
Být to jindy, kochal bych se výhledem z terasy. Shlížela přímo na
Central park. Ráno bylo jasné a čisté – dokonalé na piknik nebo na
výlet, na všechno kromě boje s nestvůrami.
Annabeth ležela na čalouněném lehátku. Obličej měla bílý a celý
zpocený. Třásla se, i když byla zachumlaná pod dekami. Silena
Beauregardová jí otírala čelo studenou žínkou.
Will a já jsme se protlačili davem Athéniných dětí. Will rozvázal
Annabeth obvazy a prohlédl ránu. Připadalo mi, že omdlím.
Krvácení se zastavilo, ale rána vypadala hluboká. Kůže kolem ní
dostala příšerně zelenou barvu.
„Annabeth…“ zadrhl jsem se. Schytala tu ránu nožem místo mě.
Jak jsem to mohl dopustit?
„Otrávená dýka,“ zamumlala. „Udělala jsem pěknou pitomost,
co?“
Will Solace si oddechl úlevou. „Není to tak zlé, Annabeth. Ještě
pár minut a byl by malér, ale jed se ještě nedostal za rameno. Jen
klidně lež. Podejte mi někdo nektar.“
Popadl jsem polní láhev. Will čistil ránu božským nápojem,
zatímco já Annabeth držel za ruku.
„Au,“ skučela. „Au, au!“ Svírala mi prsty tak silně, až mi
fialověly, ale jinak se nehýbala, jak chtěl Will. Silena ji tiše
povzbuzovala. Will natřel ránu nějakou stříbrnou pastou a k tomu
broukal slova ve starořečtině – chvalozpěv na Apollóna. Pak jí ránu
znovu zavázal a rozechvěle se narovnal.
To léčení mu muselo ubrat spoustu energie. Vypadal skoro stejně
bledý jako Annabeth.
„To by mělo stačit,“ vydechl. „Ale budeme potřebovat nějaké
zásoby od smrtelníků.“
Popadl hotelovou tužku a papír, napsal pár slov a lístek podal
jednomu Athéninu klukovi. „Na Páté avenue je lékárna. Normálně
bych nikdy nekradl –“
„Já klidně,“ nabízel se Travis.
Will se do něj zabodl pohledem. „Nech tam dolary nebo
drachmy, pokud máš, ale tohle je naléhavý případ. Mám pocit, že
budeme ošetřovat ještě spoustu lidí.“
Nikdo neprotestoval. Nebyl tu snad jediný polobůh, který by
neměl zranění… kromě mě.
„Pojďte, lidi,“ mávl Travis Stoll. „Necháme Annabeth v klidu.
Musíme tu lékárnu vyplenit… teda, ehm, navštívit.“
Polobohové se vlekli z terasy zpátky dovnitř. Jake Mason mě při
odchodu popadl za rameno. „Promluvíme si pak, ale máme to pod
kontrolou. Hlídám v Annabethině štítu, co se děje. Nepřítel se za
svítání stáhl, nevíme proč. Držíme hlídky na každém mostě a u
tunelu.“
„Díky, člověče,“ usmál jsem se na něj.
Pokývl. „Tak nepospíchej.“
Zavřel za sebou dveře na terasu a nechal mě s Annabeth a Silenou
samotné.
Silena přitiskla Annabeth na čelo chladnou žínku. „Za to za
všechno můžu já.“
„Ne,“ namítla Annabeth chabě. „Jak by to mohla být tvá vina,
Sileno?“
„V táboře jsem byla k ničemu,“ zamumlala. „Ne jako ty a Percy.
Kdybych uměla líp bojovat…“
Rty se jí chvěly. Od té doby, co zemřel Beckendorf, to s ní šlo z
kopce. Pokaždé, když jsem se na ni podíval, znovu jsem se rozčílil
kvůli jeho smrti. Silena mi připadala jako ze skla – že se každou
chvíli rozbije. Přísahal jsem si, že pokud někdy najdu toho zvěda,
který připravil jejího kluka o život, věnuju ho paní O’Learyové jako
žvýkací hračku.
„V táboře jsi výborná,“ obrátil jsem se na ni. „Lepšího jezdce na
pegasovi nemáme. A umíš vycházet s lidmi. Věř mi, ten, kdo se
dokáže skamarádit s Clarisse, ten má talent.“
Hleděla na mě užasle, vypadalo to, že jsem jí zrovna vnukl nápad.
„To je ono! Potřebujeme Arésův srub. Můžu promluvit s Clarisse. Já
vím, že ji dokážu přesvědčit, aby nám pomohla.“
„Tak počkej, Sileno. I kdyby ses dostala z ostrova, Clarisse je
tvrdohlavá jak osel. Když se jednou naštve –“
„Prosím,“ žebrala Silena. „Vezmu si pegase. Já vím, že se do
tábora dostanu. Nech mě, ať to zkusím.“
Vyměnil jsem si pohled s Annabeth. Maličko přikývla.
Ta představa se mi nelíbila. Nevěřil jsem, že má Silena šanci
přesvědčit Clarisse, aby bojovala. Na druhé straně, Silena teď byla
tak rozhozená, že by se mohla v bitvě zranit. Možná, že když ji
pošleme zpátky do tábora, dostane úkol, na který se soustředí.
„Dobře,“ vzdal jsem to. „Nenapadá mě nikdo lepší, kdo by to
mohl zkusit.“
Silena mi skočila kolem krku. Pak se rozpačitě odtáhla a podívala
se na Annabeth. „Ehm, pardon. Díky, Percy! Nezklamu tě!“
Jakmile odešla, klekl jsem si k Annabeth a sáhl jí na čelo. Pořád
celá hořela.
„Jsi roztomilý, když se trápíš,“ zamumlala. „Obočí máš úplně u
sebe.“
„Ty prostě nesmíš umřít, když ti dlužím službu,“ pustil jsem se do
ní. „Proč ses vrhla na ten nůž?“
„Ty bys to pro mě udělal taky.“
To byla pravda. Myslím, že jsme to věděli oba. Přesto mi
připadalo, že se mi někdo šťourá v srdci ledovou ocelovou tyčí. „Jak
jsi o tom věděla?“
„O čem?“
Rozhlédl jsem se, jestli jsme vážně sami. Pak jsem se k ní
naklonil a zašeptal jsem: „O mé Achillově patě. Kdyby ses té ráně
nepostavila do cesty, umřel bych.“
V očích se jí objevil nepřítomný výraz. Dech jí voněl po
hroznech, možná z toho nektaru. „Já nevím, Percy. Prostě jsem měla
pocit, že ti hrozí nebezpečí. Kde… kde je to místo?“
Neměl bych to prozradit nikomu. Ale tohle byla Annabeth.
Kdybych nemohl věřit jí, tak už nikomu.
„V kříži.“
Zvedla ruku. „Kde? Tady?“
Položila mi ruku na záda a kůže mě zabrněla. Posunul jsem jí
prsty na místo, které mě spojovalo se smrtelným životem. Připadalo
mi, že mi tělem projelo tisíc voltů.
„Zachránilas mě,“ zamumlal jsem. „Díky.“
Stáhla ruku, ale já ji nepustil.
„Takže teď jsi mým dlužníkem,“ pokrčila rameny. „A co má
být?“
Dívali jsme se, jak slunce stoupá nad město. Dopravní ruch už
měl být hustý, ale žádná auta netroubila, po chodnících nikam
nechvátaly davy.
Slyšel jsem, jak se v dálce ozývá ulicemi autoalarm. Někde nad
Harlemem stoupal k nebi oblak černého kouře. Uvažoval jsem, kolik
lidí nechalo zapnutou troubu, když je zasáhlo Morfeovo kouzlo,
kolik lidí usnulo při vaření večeře. Brzo se objeví další ohně. Všichni
v New Yorku byli ohrožení – a všechny ty životy závisely na nás.
„Ptal ses mě, proč se na mě Hermés zlobil,“ ozvala se Annabeth.
„Poslouchej, potřebuješ odpočívat –“
„Ne, chci ti to povědět. Trápí mě to už dlouho.“ Pohnula
ramenem a škubla sebou. „Loni za mnou Luke přijel do San
Franciska.“
„Osobně?“ Připadalo mi, že jsem právě dostal ránu kladivem.
„Přišel k tobě domů?“
„Bylo to předtím, než jsme šli do labyrintu, než…“ Odmlčela se,
ale já věděl, co myslí: než se proměnil v Krona. „Přišel v míru. Říkal,
že si chce jen na chvilku promluvit. Vypadal vyděšený, Percy.
Vykládal mi, že ho chce Kronos využít a ovládnout tak svět. Svěřil
se mi, že chce utéct jako za starých časů. Chtěl, abych šla s ním.“
„Ale tys mu nevěřila.“
„Jistěže ne. Myslela jsem, že je to nějaký trik. Navíc… no,
spousta věcí se od těch starých časů změnila. Řekla jsem mu, že s
ním rozhodně nepůjdu. Naštval se. Prohlásil… že s ním teda můžu
hned na místě bojovat, protože je to poslední šance, jakou dostanu.“
Na čele jí zase vystoupil pot. Ta historka jí ubírala spoustu
energie.
„Klid,“ domlouval jsem jí. „Zkus trochu odpočívat.“
„Ty to nechápeš, Percy. Hermés měl pravdu. Možná, že kdybych
s ním šla, rozmyslel by si to. Nebo – měla jsem nůž. Luke byl
neozbrojený. Mohla jsem ho –“
„Zabít?“ podivil jsem se. „Sama víš, že bys to nemohla udělat.“
Pevně zavřela oči. „Luke tvrdil, že ho Kronos využije jako
odrazový můstek. Takhle přesně to řekl. Kronos Luka využije a stane
se ještě mocnějším.“
„To už udělal,“ přikývl jsem. „Ovládl Lukovo tělo.“
„Ale co když je Lukovo tělo jenom přechod? Co když má Kronos
nějaký plán, jak se dostat k ještě větší moci? Mohla jsem ho zastavit.
Za tu válku můžu já.“
Po té historce mi bylo, jako bych se zase koupal ve Styxu a
pomalu se rozpouštěl. Vzpomněl jsem si na loňské léto, kdy Janus,
bůh se dvěma tvářemi, Annabeth varoval, že bude muset udělat
zásadní volbu – a to se stalo až potom, co se sešla s Lukem. A Pan jí
prorokoval: Sehraješ velikou roli, i když možná ne takovou, jakou sis
představovala.
Chtěl jsem se jí zeptat na tu vizi, kterou mi ukázala Hestiá, o
dávných dobách s Lukem a Thalií. Věděl jsem, že má něco
společného s mým proroctvím, ale nechápal jsem, co.
Než jsem sebral odvahu, dveře na terasu se otevřely. Objevil se v
nich Connor Stoll.
„Percy.“ Podíval se na Annabeth, asi se mu do toho před ní
nechtělo. Cítil jsem, že nenese dobré zprávy. „Právě se vrátila paní
O’Learyová s Groverem. Myslím, že by sis s ním měl promluvit.“
Grover si zrovna dával svačinku v obýváku. Byl vystrojený do bitvy
– ve vyztužené haleně, vyrobené z kůry stromů a řemínků, měl svou
dřevěnou palici a u pasu mu visela píšťala.
Srub Démétér narychlo připravil z hotelových kuchyní celý bufet
– všechno od pizzy po ananasovou zmrzlinu. Grover se naneštěstí
pustil do nábytku. Sežvýkal už polstrování jedné luxusní židle a teď
hryzal opěrku.
„Člověče,“ zamračil jsem se na něj, „máme to tu jenom půjčené.“
„Bla-ha-ha!“ Měl od té vycpávky celý obličej. „Promiň, Percy.
Jenomže… nábytek ve stylu Ludvíka Šestnáctého. Pochoutka. A já
navíc vždycky jím nábytek, když jsem –“
„Když jsi nervózní,“ dokončil jsem za něj větu. „Jo, to vím.
Takže co se děje?“
Zaklapal kopyty. „Slyšel jsem o Annabeth. Je…?“
„Dá se do pořádku. Teď odpočívá.“
Grover si oddechl. „To je fajn. Zburcoval jsem většinu přírodních
duchů ve městě – no, aspoň ty, co mě poslouchali.“ Promnul si čelo.
„Nevěděl jsem, že rána žaludem tak bolí. Zkrátka, pomáháme, jak se
dá.“
Vyprávěl mi o potyčkách, které viděli. Většinou se odehrávaly
severně od Central Parku, kde jsme neměli dost polobohů. Na
nejrůznějších místech se objevovali pekelní psi, skrz stíny pronikali
za naše linie a dryády se satyry je odráželi. V Harlemu se ukázal
mladý drak, a než se tu nestvůru podařilo porazit, zemřelo tucet
stromových víl.
Zatímco mi Grover všechno vykládal, vešla do pokoje Thalia se
dvěma svými zástupkyněmi. Zachmuřeně na mě kývla, zašla ven
podívat se na Annabeth a zase se vrátila. Poslouchala, jak Grover
dokončuje svou zprávu – bylo to horší a horší.
„Ztratili jsme dvacet satyrů proti obrům ve Fort Washingtonu,“
hlásil rozechvělým hlasem. „Skoro půlku mých příbuzných. Říční
duchové nakonec obry utopili, ale…“
Thalia si vzala na rameno luk. „Percy, Kronovy síly se
shromažďují u každého mostu a tunelu. A Kronos není jediný Titán.
Jedna má Lovkyně zahlédla obrovského chlapa ve zlatém brnění, jak
dává dohromady armádu na jerseyském pobřeží. Nevím, kdo to je,
ale sálá z něj síla, jakou mají jen Titáni nebo bohové.“
Vzpomněl jsem si na zlatého Titána ze svého snu – na toho z
hory Othrys, který vzplanul.
„No prima,“ povzdechl jsem si. „A co dobré zprávy?“
Thalia pokrčila rameny. „Uzavřely jsme tunely podzemky na
Manhattan. Zařídily to mé nejlepší odbornice na pasti. A taky se zdá,
že nepřítel čeká na večer, než udeří. Myslím, že Luke –“ zarazila se,
„– chci říct Kronos, potřebuje čas, aby se po boji vzpamatoval. Ještě
pořád není zvyklý na nové tělo. A spoustu sil mu ubírá to
zpomalování času kolem města.“
Grover přikývl. „Většina jeho bojovníků je v noci taky silnější.
Ale po západu slunce se vrátí.“
Pokoušel jsem se jasně uvažovat. „Dobře. Nějaké zprávy od
bohů?“
Thalia zavrtěla hlavou. „Já vím, že by bohyně Artemis přišla,
kdyby mohla. I Athéna. Ale Zeus jim nařídil, aby zůstaly s ním.
Podle posledních zpráv ničil Týfón údolí řeky Ohio. Do poledne by
se měl dostat k Appalačským horám.“
„Takže v nejlepším případě máme dva dny, než sem dorazí.“
Jake Mason si odkašlal. Stál tam tak tiše, až jsem málem
zapomněl, že je tu taky.
„Percy, ještě něco,“ hlásil. „Jde o to, jak se Kronos objevil u
Williamsburgského mostu. Zřejmě věděl, že tam jdeš. A přesouval
síly k našim nejslabším místům. Jakmile jsme se rozmístili, změnil
taktiku. Lincolnova tunelu, který hlídaly silné Lovkyně, si skoro ani
nevšiml. Utočí na nejslabší místa, jako by je znal.“
„Jako by měl informace zevnitř,“ potvrdil jsem. „Ten zvěd.“
„Jaký zvěd?“ chtěla vědět Thalia.
Řekl jsem jí o stříbrném přívěsku, který mi Kronos ukázal, o jeho
dorozumívacím prostředku.
„To je zlé,“ zakabonila se. „Moc zlé.“
„Může to být každý,“ zabručel Jake. „Byli jsme u toho všichni,
když Percy vydával rozkazy.“
„Ale co můžeme dělat?“ zeptal se Grover. „Šacovat všechny
polobohy, dokud ten přívěsek se srpem nenajdeme?“
Všichni se na mě podívali a čekali na mé rozhodnutí. Nemohl
jsem si dovolit dát najevo, jak jsem vyplašený, i když to všechno
vypadalo tak beznadějně.
„Budeme bojovat dál,“ oznámil jsem. „Nemůžeme na toho zvěda
pořád myslet. Když se začneme navzájem podezírat, jenom nás to
rozdělí. Včera v noci jste byli úžasní. Odvážnější armádu jsem si
nemohl přát. Rozdělíme si hlídky a budeme se střídat. Odpočívejte,
dokud můžete. Máme před sebou dlouhou noc.“
Polobohové zamumlali, že souhlasí. Rozešli se spát, jíst nebo si
opravovat zbraně.
„Percy, ty taky,“ pobídla mě Thalia. „My to ohlídáme. Běž si
lehnout. Večer tě budeme potřebovat ve formě.“
Moc jsem se nebránil. Našel jsem si nejbližší ložnici a svalil se
do postele s nebesy. Myslel jsem, že rozčilením neusnu, ale oči se mi
zavřely skoro hned.
Ve snu jsem viděl Nika di Angelo samotného v Hádových zahradách.
Zrovna vyryl díru do Persefonina květinového záhonku. Měl jsem
pocit, že nad tím bohyně zrovna nebude jásat.
Nalil do díry pohár vína a začal drmolit: „Ať mrtvým zas chutná.
Ať povstanou a přijmou tuto oběť. Mario di Angelo, ukaž se!“
Objevil se bílý dým. Zformovala se ženská postava, ale nebyla to
Nikova matka. Zjevila se dívka s tmavými vlasy, olivovou pletí a
stříbřitými šaty Lovkyně.
„Bianko,“ žasl Nico. „Ale –“
Nevolej naši matku, Nico, varovala ho. Ona je duch, kterého máš
zakázáno vidět.
„Proč?“ chtěl vědět. „Co nám otec skrývá?“
Bolest, prohlásila Bianca. Nenávist. Prokletí, které se táhne až k
velkému proroctví.
„Co tím myslíš?“ nechápal Nico. „Musím to vědět!“
Jenom ti ublíží, když to zjistíš. Pamatuj, co jsem řekla: nosit v
sobě zášť je pro Hádovy děti osudová chyba.
„To já vím,“ odbyl ji Nico. „Ale už nejsem stejný, jak jsem býval,
Bianko. Přestaň mě pořád chránit!“
Bratříčku, ty tomu nerozumíš –
Nico do té mlhy máchl rukou a Biančin obraz se rozplynul.
„Mario di Angelo,“ zarecitoval Nico znova. „Ozvi se mi!“
Objevil se jiný obrázek. Byla to spíš scéna, ne jeden duch. V
mlze jsem uviděl Nika a Bianku jako malé děti, hráli si v hale
nějakého elegantního hotelu, honili se kolem mramorových sloupů.
Kousek od nich seděla na pohovce žena v černých šatech,
rukavičkách a s černým kloboučkem se závojem jako filmová hvězda
ze čtyřicátých let. Měla Biančin úsměv a Nikovy oči.
V křesle vedle ní trůnil veliký tlustý muž v černém
proužkovaném obleku. Lekl jsem se, když mi došlo, že je to Hádes.
Nakláněl se k ženě, mluvil a šermoval při tom rozčileně rukama.
„Prosím, má drahá,“ naléhal. „Musíš přijít do podsvětí. Je mi fuk,
co si myslí Persefona! Tam ti dokážu zajistit bezpečí.“
„Ne, lásko moje,“ promluvila s italským přízvukem. „Vychovávat
naše děti v krajině mrtvých? To neudělám.“
„Mario, poslouchej mě. Ta válka v Evropě postavila ostatní bohy
proti mně. Objevilo se jedno proroctví. Mé děti už nejsou v bezpečí.
Poseidón a Zeus mě přinutili k dohodě. Nikdo z nás už nesmí mít
děti se smrtelnicemi.“
„Ale Nika a Bianku už máš. Určitě –“
„Ne! To proroctví varuje před polokrevným, který dovrší šestnáct
let. Zeus nařídil, že děti, které už mám, musím předat do toho jejich
tábora k náležitému výcviku, ale já vím, co má za lubem. V
nejlepším případě je tam budou hlídat, věznit a obracet proti otci. Ale
spíš nebude nic riskovat. Nedovolí, aby se mé polobožské děti dožily
šestnácti let. Najde nějaký způsob, jak je zničit, a to já nedopustím!“
„Certamente,“ poznamenala Maria. „Zůstaneme spolu. Zeus je
un imbecile.“
Musel jsem obdivovat její odvahu, ale Hádes se nervózně ohlédl
na strop. „Mario, prosím. Říkal jsem ti, že mi Zeus stanovil lhůtu pro
předání dětí – bylo to už minulý týden. Strašlivě se rozzuří a já tě
nemůžu schovávat věčně. Dokud zůstaneš s dětmi, jsi v ohrožení i
ty.“
Maria se usmála a znovu jsem se až lekl, jak moc se podobala své
dceři. „Jsi bůh, lásko moje. Ty nás ochráníš. Ale do podsvětí Nika a
Bianku nevezmu.“
Hádes zalomil rukama. „Pak je tady ještě jiné řešení. Znám místo
v poušti, kde se zastavil čas. Můžu tam děti poslat, jen na nějakou
dobu, v zájmu jejich bezpečí. My dva zatím můžeme být spolu.
Postavím ti u Styxu zlatý palác.“
Maria di Angelo se jemně usmála. „Jsi laskavý člověk, lásko
moje. Štědrý muž. Ostatní bohové by tě měli poznat tak jako já, pak
by se tě tolik nebáli. Ale Nico a Bianca potřebují matku. Kromě toho,
jsou to jenom děti. Bohové jim jistě neublíží.“
„Ty neznáš mou rodinu,“ prohlásil Hádes temně. „Prosím, Mario,
nesmím tě ztratit.“
Přejela mu prsty po rtech. „Neztratíš mě. Počkej na mě, vezmu si
kabelku. Dohlédni na děti.“
Políbila vládce mrtvých a zvedla se z pohovky. Hádes se díval,
jak jde nahoru, a vypadal, že ho každý její krok bolí.
Hned potom pocítil nervozitu. Děti si přestaly hrát, asi taky něco
vycítily.
„Ne!“ zařval Hádes. Ale ani jeho božská síla nestačila katastrofu
odvrátit. Měl sotva čas postavit stěnu temné energie kolem dětí, než
hotel explodoval.
Bylo to takový výbuch, že rozehnal i mlhu. Když se zase usadila,
viděl jsem Háda, jak klečí v troskách a svírá polámané tělo Marii di
Angelo. Všude kolem ještě hořely ohně. Po obloze přejel blesk a
zarachotil hrom.
Malý Nico a Bianca nechápavě hleděli na matku. Za nimi se
zjevila Lítice Alléktó, syčela a máchala kožnatými křídly. Děti si jí
zřejmě nevšimly.
„Die!“ Hádes zahrozil pěstí k nebi. „Za tohle tě zničím! Přivedu ji
zpátky!“
„To nemůžete, můj pane,“ varovala ho Alléktó. „Ze všech
nesmrtelných zrovna vy musíte ctít zákony mrtvých.“
Hádes celý plál vztekem. Myslel jsem, že ukáže svou pravou
podobu a vypaří vlastní děti, ale v poslední chvíli se ovládl.
„Vezmi je,“ nařídil Alléktó a spolkl vzlyknutí. „Vykoupej jim
vzpomínky v řece Léthé a odveď je do hotelu Lotos. Tam jim Zeus
neublíží.“
„Jak si přejete, můj pane,“ přikývla Alléktó. „A co tělo té ženy?“
„Tu vezmi taky,“ povzdechl si hořce. „A dopřej jí prastarý
obřad.“
Alléktó, děti a Mariino tělo se rozplynuly a v troskách zůstal jen
Hádes.
„Já tě varovala,“ ozval se nějaký nový hlas.
Hádes se otočil. U doutnajících zbytků pohovky stála dívka v
pestrých šatech. Měla krátké hnědé vlasy a smutné oči. Nebylo jí víc
než dvanáct. Neznal jsem ji, ale připadala mi nějak divně povědomá.
„Ty si troufáš sem přijít?“ zavrčel Hádes. „Mohl bych tě rozdrtit
na prach!“
„To nemůžeš,“ odsekla dívka. „Chrání mě moc Delf.“
Zamrazilo mě, když mi došlo, že se dívám na Orákulum z Delf,
když bylo ještě živé a mladé. Vidět ho takhle mi připadalo ještě
strašidelnější, než se na něj dívat jako na mumii.
„Tys zabila ženu, kterou jsem miloval!“ zaduněl Hádes. „K tomu
nás dovedlo to tvoje proroctví!“
Hrozivě se tyčil nad dívkou, ale ta sebou ani necukla.
„Ten výbuch nařídil Zeus, aby zničil děti,“ prohlásila, „protože
ses postavil jeho vůli. Já s tím neměla nic společného. A vážně jsem
tě varovala, abys je už dávno schoval.“
„Nemohl jsem! Maria by mi to nedovolila! Kromě toho jsou
nevinné.“
„Ale jsou to tvé děti, a proto znamenají nebezpečí. I když je
ukryješ do hotelu Lotos, jen ten problém odložíš. Nico a Bianca se
nebudou moci vrátit zpátky do světa, dokud nedovrší šestnáct let.“
„Kvůli tomu tvému takzvanému velkému proroctví. A musel
jsem přísahat, že nebudu mít další děti. Nenechalas mi nic!“
„Já budoucnost jen předvídám,“ prohlásila dívka, „změnit ji
nemůžu.“
Bohovi zaplály oči a já věděl, že se blíží něco zlého. Chtěl jsem
na tu holku křiknout, ať se schová nebo uteče.
„Pak tedy slyš slova Hádova, Orákulum,“ zavrčel. „Možná
nemůžu vrátit Mariu do světa živých. Ani na tebe nemůžu seslat
předčasnou smrt. Ale tvá duše je pořád smrtelná, a proklít tě můžu.“
Dívka vykulila oči. „To bys ne –“
„Přísahám,“ zaduněl Hádes, „že tak dlouho, dokud mé děti
zůstanou vyvrheli, dokud budou trpět kletbou tvého velkého
proroctví, nedostane Orákulum z Delf žádného dalšího smrtelného
hostitele. Nespočineš v pokoji. Nikdo jiný tvé místo nezaujme. Tvé
tělo seschne a zemře, a přesto v tobě zůstane uzamčen duch Delf.
Budeš pronášet svá hořká proroctví, dokud se nerozpadneš na prach.
Orákulum zemře s tebou!“
Dívka vykřikla a mlžný obraz se rozpadl. Nico v Persefonině
zahradě padl na kolena, bílý jako stěna. Před ním stál skutečný
Hádes, tyčil se ve své černé róbě a mračil se na syna.
„A co myslíš, že tím dokážeš?“ obořil se na Nika.
Sen mi zaplnila temná exploze. Pak se scéna změnila.
Po bílé písečné pláži šla Rachel Elizabeth Dareová, oblečená v
plavkách, s tričkem uvázaným kolem pasu. Ramena a obličej měla
spálené od sluníčka.
Klekla si a začala něco psát prstem do písku. Pokoušel jsem se ta
písmena rozluštit. Myslel jsem, že mi v tom brání dyslexie, dokud mi
nedošlo, že píše ve starořečtině.
To bylo nemožné. Ten sen musel být nějaký podvod.
Rachel dopsala několik slov a zamumlala: „Co to, sakra, je?“
Řecky číst umím, ale rozeznal jsem jenom jedno slovo, než ho
spláchlo moře: Περσευζ.
Mé jméno: Perseus.
Rachel se prudce postavila a couvla od příboje.
„Ach, bohové,“ vydechla. „Tohle to teda znamená.“
Obrátila se a rozběhla se, až písek vířil, jak se hnala zpátky k vile
své rodiny.
Dorazila po schodech na verandu a jen supěla. Její otec vzhlédl
od Wall Street Journal.
„Tati.“ Rachel došla až k němu. „Musíme se vrátit.“
Zaškubal koutky, jako by se snažil vzpomenout, jak nasadit
úsměv. „Vrátit? Sotva jsme přijeli.“
„V New Yorku je malér. Percymu hrozí nebezpečí.“
„On ti volal?“
„Ne… ne tak docela. Ale já to vím. Mám takový pocit.“
Pan Dare složil noviny. „Tvá matka a já jsme se na tu dovolenou
dlouho těšili.“
„Houby, netěšili! Oba pláž nesnášíte! Jste jenom moc tvrdohlaví,
než abyste to přiznali.“
„Poslouchej, Rachel –“
„Říkám ti, že se v New Yorku děje něco zlého! Celé město…
Nevím, co přesně, ale napadli ho.“
Její otec si vzdychl. „Myslím, že bychom se o tom doslechli ve
zprávách.“
„Ne,“ stála na svém Rachel. „O tomhle útoku ne. Volal ti
odtamtud někdo, co jsme sem přijeli?“
Pan Dare se zamračil. „Ne… ale je víkend, léto v plném proudu.“
„Vždycky ti volají,“ prohlásila vítězně Rachel. „Musíš uznat, že
je to divné.“
Zaváhal. „Nemůžeme jen tak odjet. Stálo to spoustu peněz.“
„No tak,“ prosila Rachel. „Tati… Percy mě potřebuje. Musím mu
něco říct. Je to otázka života a smrti.“
„Co mu musíš říct? O čem to mluvíš?“
„To ti nemůžu prozradit.“
„Pak jet nemůžeš.“
Rachel zavřela oči, asi sbírala kuráž. „Tati… nech mě jet a já s
tebou uzavřu dohodu.“
Pan Dare se napřímil. Dohody, těm on rozuměl. „Poslouchám.“
„Dívčí akademie Clarion. Já – na podzim tam nastoupím. Ani
neceknu. Ale musíš mě dostat zpátky do New Yorku hned teď.“
Dlouho mlčel. Pak vzal telefon a někam zavolal.
„Douglasi? Připravte letadlo. Odlétáme do New Yorku. Ano…
okamžitě.“
Rachel se mu vrhla kolem krku. Její táta se zatvářil překvapeně,
jako by ho nikdy dřív neobjala.
„To ti vynahradím, tati!“
Usmál se, ale tvářil se ledově. Prohlížel si ji a vypadalo to, že
nevidí vlastní dceru – jen tu mladou dámu, kterou z ní chtěl mít,
jakmile ji zpracuje akademie Clarion.
„Ano, Rachel,“ souhlasil. „To rozhodně ano.“
Scéna se rozplynula. Zamumlal jsem ze spánku: „Rachel, nedělej
to!“
Pořád jsem se ještě obracel a házel sebou, když se mnou zatřásla
Thalia a probudila mě.
„Percy,“ domlouvala mi. „Vzbuď se. Je pozdě odpoledne. Máme
návštěvu.“
Posadil jsem se, celý úplně vedle. Ta postel byla moc pohodlná,
ale já nesnášel spaní uprostřed dne.
„Návštěvu?“ opakoval jsem.
Thalia zasmušile přikývla. „Chce s tebou mluvit nějaký Titán pod
vlajkou příměří. Nese vzkaz od Krona.“