14. Kapitola
4. 1. 2014
XIV
J A S O N
Jasona probudil zvuk hromu. Pak si vzpomněl, kde je. Ve sru
bu číslo jedna hřmělo pořád.
Klenutý strop nad lůžkem byl vyzdoben modrobílou mo
zaikou jako nebe s mraky. Dlaždičky s m raky putovaly po stro
pě, měnily se z bílé na černou. Pokojem duněl hrom a zlaté
kachlíky jiskřily jako výboje blesku.
Až na tu postel, kterou mu sem přinesli táborníci, nebyl
ve srubu žádný nábytek - židle, stoly ani skříně. Pokud Jason
věděl, chyběla tu i koupelna. Ve stěnách byly výklenky a v kaž
dém bronzový koš na oheň nebo socha zlatého orla na m ram o
rovém podstavci. Uprostřed pokoje se tyčila šestimetrová ba
revná socha Dia v klasickém řeckém hávu se štítem po boku
a zvednutým bleskem, připraveným někoho zasáhnout.
Jason si tu sochu prohlížel, hledal, co má společného s vlád
cem oblohy. Černé vlasy? Kdepak. Vzdorný výraz? No, možná.
Vousy? To jistě ne. V tom rouchu a sandálech vypadal Zeus
jako opálený naštvaný hippie.
Ano, srub číslo jedna. Velká čest, říkali mu ostatní. Jasně,
pokud člověk rád spává ve studeném chrámu úplně sám, jen
s hipíkem Diem, který se na něj celou noc kaboní.
Jason vstal a třel si zátylek. Celé tělo měl ztuhlé z neklidné
ho spaní a námahy z přivolání blesku. To večerní divadlo ne
bylo tak jednoduché, jak se tvářil. Málem z toho soustředění
omdlel.
Vedle postele měl připravené nové oblečení: džíny, tenisky
a oranžové tričko Tábora polokrevných. Převléct se rozhodně
potřeboval, ale jak se tak díval na své umouněné fialové triko,
nechtělo se mu do toho. Připadalo mu to jaksi špatné, obléct si
táborové tričko. Pořád se mu nechtělo věřit, že sem patří, na
vzdory všemu, co mu všichni kolem říkali.
Myslel na svůj sen, doufal, že si vzpomene na něco víc
ohledně Lupy nebo toho zničeného dom u v sekvojovém lese.
Věděl, že už tam někdy byl. Ten vlk existoval. Ale když se
snažil vzpom enout, rozbolela ho hlava. Cejch na předloktí
pálil.
Kdyby ty ruiny našel, našel by svou minulost. Ať v tom ku
želu rostlo cokoliv, musí to zastavit.
Podíval se na hippieho Dia. „Klidně mi můžeš pomoct."
Socha neřekla nic.
„Tak dík, taťko," zam um lal Jason.
Převlékl se a podíval se na sebe do Diova štítu. Jeho tvář
vypadala v odrazu mdlá a zvláštní, jako by se rozpouštěl v ka
luži zlata. Rozhodně nevypadal tak dobře jako Piper včera ve
čer, když se najednou proměnila.
Jason pořád nevěděl, co si o tom má myslet. Choval se jako
idiot, když přede všemi vyhrkl, jak je nádherná. Ne že by na ní
bylo něco špatného už,předtím. Jasně, v y p a d a ia skvěle> když S£
k ní Afrodíta přihlásila, ale zároveň n eby ]a ve své kůži ta pozornost
se jí nezamlouvala.
Jason se cítil nesvůj za ni. Možná to byla hloupost, když se
k ní zrovna přihlásila bohyně a prom ěnila ji v nejkrásnější holku
v táboře. Všichni o ní začali básnit, j ak je krásná a Ž£ tQ sa_
mozřejmě musí být ona, kdo půjde na v ý pravu _ a|e ta pozor.
nost neměla s opravdovou Piper nic s p 0 lečného. Nové šaty,
nový make-up, zářivá růžová aura a prásk-, najednou ji lidi milovali.
Jason tu její rozpačitost chápal.
Včera večer, když vyvolal ten blesk, mu reakce táborníků
připadaly podobné. Byl přesvědčený, i e se s tím potýká už
dlouho - lidé se na něj dívají s úctou, protože je syn Dia, jednají
s ním výjimečně, ale nemá to nic sp 0 ječného s n{m $amot_
ným. Nikdo nestojí o něj, jen o toho velkého děsivého tatíčkai
který za ním stojí se svým vražedným bleskem, jako by chtěl
říct: Važte si toho kluka, nebo vás nakrmí^ elektřinou'
Po táborovém ohni, když se lidé začali rozcházet do srubů
zašel Jason za Piper a oficiálně ji požádal, aby s ni'm šla na výpravu.
Pořád ještě byla trochu otřesená, ale pokývla a promnula si
paže. V těch šatečkách jí musela být pěkná zima
„Afrodíta mi sebrala bundu," stěžovala si- „Okradena vlastní
matkou."
Jason objevil v první řadě amfiteátru deku a ovinul ji Piper
kolem ramen. „Seženeme ti novou," slíbil.
Podařilo se jí usmát. Nejradši by ji objal, ale ovládl se. Nechtěl,
aby si myslela, že je stejně povrchní jako všichni ostatní -
že ji balí, protože tak zkrásněla.
Byl rád, že s ním Piper půjde na výpravu. U ohně se snažil
hrát statečného, ale byla to vážně jen hra. Pomyšlení, že se po
staví nějaké zlé síle, tak mocné, že dokázala unést Héru, ho
děsilo, zvlášť když ani neznal vlastní minulost. Potřeboval po
moc a připadalo mu správné, že Piper bude s ním. Ale všechno
to bylo dost složité i bez toho, aby uvažoval, jak moc ji má rád
a proč. Už jí popletl hlavu dost.
Vklouzl do nových bot a chystal se vyjít ze studeného
a prázdného srubu. Pak zahlédl něco, čeho si večer nevšiml.
Z jednoho výklenku byl vytažený koš na oheň. Vznikla tam
nika na spaní s pokrývkam i, batohem, dokonce s několika fot
kam i na zdi.
Jason se na to šel podívat. Ať tam spával kdokoli, bylo to už
dávno. Přikrývka zatuchle páchla. N a batohu ležela tenká vrs
tva prachu. Pár obrázků, kdysi přilepených na zdi, se uvolnilo
a spadlo na zem.
Na jednom byla Annabeth - mnohem mladší, snad v osmi
letech, ale Jason poznal, že je to ona: stejné blond vlasy a šedé
oči, stejný roztěkaný pohled, jako by myslela na milion věcí
najednou. Stála vedle čtrnácti nebo patnáctiletého kluka s písko
vými vlasy, uličnickým úsměvem a ošoupaným koženým brně
ním připnutým přes tričko. Ukazoval do nějaké uličky vzadu,
jako by říkal fotografovi: Vrhneme se na ty věci tam ve tmě a zabijeme je l D ruhá fotka ukazovala Annabeth a toho kluka, jak
sedí u táborového ohně a chechtají se na celé kolo.
Nakonec Jason sebral jednu fotku, která spadla na zem. Byl
to pás obrázků, jaké si člověk pořídí v automatické fotokabin-
ce: Annabeth a ten světlovlasý kluk, ale mezi nimi další holka.
Bylo jí asi tak patnáct, měla černé vlasy - oškubané jako Piper -
černou koženou bundu a stříbrné šperky, takže vypadala tro
chu jako gotička. Do objektivu se ale smála a bylo jasné, že je
se dvěma nejlepšími kamarády.
„To je Thalia,“ promluvil někdo.
Jason se obrátil.
Přes rameno mu koukala Annabeth. Tvářila se smutně, jako
by v ní ten obrázek vyvolal nepříjemné vzpomínky. „O na je
taky Diovo dítě a bydlela tady - ale ne dlouho. Pardon, měla
jsem zaklepat."
„To nic,“ zavrtěl hlavou Jason. „Ne že bych se tu cítil jako
doma.“
Annabeth byla oblečená na cestu, přes táborové oblečení
měla zimní kabát, u pasu nůž a přes rameno batoh.
Jason zadoufal: „Nerozmyslela sis to a nepůjdeš s nám i?“
Zavrtěla hlavou. „Vy jste dobrý tým. A já se chystám hledat
Percyho."
Jasona to trochu zklamalo. Uvítal by, kdyby měl na výpravě
někoho, kdo ví, co dělat, aby si nepřipadal, že vede Piper a Lea
do záhuby.
„No tak, vy si poradíte," ujišťovala ho Annabeth. „N ěco mi
říká, že to není tvoje první výprava."
Jason matně tušil, že má pravdu, ale nebylo mu proto o moc
lip. Všichni ho zřejmě považovali za statečného a sebejistého,
ale netušili, jak se ve skutečnosti cítí ztracený. Jak mu můžou
věřit, když ani sám neví, kdo je?
Díval se na ty obrázky rozesmáté Annabeth. Napadlo ho,
jak je to asi dlouho, kdy se sm ála naposled. Vážně musí mít
toho Percyho moc ráda, když ho tolik hledá, pomyslel si a začal
trochu žárlit. Hledá někdo zrovna ted jeho? Co když o něj ten
někdo taky tolik stojí a může se zbláznit starostí, a on si na svůj
starý život ani nevzpomíná?
„Ty víš, kdo jsem,“ napadlo ho. „Z e ano?“
Annabeth sevřela jílec nože. Rozhlédla se po židli, ale sam o
zřejmě tam žádná nebyla. „Upřímně, Jasone... já ti nevím. Po
dle mě jsi samotář. Občas se to stává. Z nějakého důvodu tě
táborníci nenajdou, ale stejně přežiješ, protože jsi věčně v po
hybu. Sám se cvičíš k boji. Zvládáš nestvůry bez pomoci. Jsi
výjimka.'1
„První, co mi řekl Cheirón," vzpomněl si Jason, „bylo: Měl
bys být mrtvý“
„To mohlo být proto," přikývla Annabeth. „Většina polo-
bohů si sam a neporadí. A Diovo dítě - teda, nebezpečnější už
to být nemůže. Šance, že se dožiješ patnácti bez Tábora polo
krevných, je vážně skoro nulová. Ale jak jsem řekla, stává se
to. Thalia utekla, když byla malá. Přežívala sam a celé roky.
Nějakou dobu se dokonce starala o mě. Takže jsi možná taky
sam otář."
Jason natáhl ruku. „A co tohle?"
Annabeth se dívala na jeho znaky. Bylo vidět, jak jí to vrtá
hlavou. „N o, ten orel je symbol Dia, to by dávalo smysl. Těch
dvanáct čar - možná za každý rok, kdyby sis je sám dělal od tří
let. SPQR, to je heslo staré římské říše: Senatus Populusque Ro-
manus, senát a lid římský. Ale netuším, proč by sis to vypaloval
na ruku. Pokud jsi neměl vážně přísného učitele latiny...“
Jason věděl jistě, že to nebylo proto. A nezdálo se mu, že by
byl celý život sám . Ale jaké jiné rozumné vysvětlení by to moh
lo mít? Annabeth to řekla jasně - Tábor polokrevných je pro
polobohy jediným bezpečným místem na světě.
„Já, no... měl jsem v noci divný sen,“ přiznal se. Připadalo
mu hloupé se s tím svěřovat, ale Annabeth se netvářila překvapeně.
„To se polobohům stává p o řád p řik ý v la. „Cos viděl?“
Rekl jí o vlcích a zničeném domě a o těch dvou kamenných
věžích. Zatímco mluvil, začala Annabeth přecházet sem tam
a vypadala čím dál rozčileněji.
„Nepam atuješ si, kde je ten dům?“ chtěla vědět.
Jason zavrtěl hlavou. „Ale vím jistě, že už jsem tam byl.“
„Sekvoje,“ uvažovala. „To by mohla být severní Kalifornie.
A ta vlčice... Celý život studuju bohyně, duchy a nestvůry.
O Lupě jsem nikdy neslyšela.11
„M luvila o tom nepříteli jako o ,ní‘. Myslel jsem, že je to
třeba Héra, ale —“
„Já bych Héře nevěřila, ale podle mě to není ona. A ta věc
povstávající ze země —“ Annabeth se zakabonila. „M usíš ji za
stavit."
„Ty víš, co to je, že?“ zeptal se. „N ebo to aspoň tušíš. Viděl
jsem, jak ses tvářila včera u ohně. Podívala ses na Cheiróna,
jako že ti to právě došlo, ale nechtěla jsi nás děsit.“
Annabeth zaváhala. „Jasone, s proroctvími je to tak... Cím
víc víš, tím víc se je snažíš změnit. A to může být malér.
Cheirón si myslí, že bude lip, když si najdeš vlastní cestu, zjistíš
všechno v pravý čas. Kdyby mi řekl všechno, co věděl, před
mou první výpravou s Percym... no, nevím, jestli bych to
zvládla. A u tvé výpravy je to ještě důležitější."
„Je to tak zlé?"
„Pokud to dokážeš, tak ne. A spoň... doufám ."
„Ale já ani nevím, kde začít. Kam mám jít?"
„Jdi za nestvůram i,“ navrhla Annabeth.
Jason o tom uvažoval. Ten duch bouře, který ho napadl
v Grand Canyonu, říkal, že ho volá jeho paní. Kdyby dokázal
vystopovat duchy bouře, možná by objevil i toho, kdo je ovlá
dá. A možná by ho dovedl k Héřině vezení.
„D obře,“ přikývl. „A jak najdu ty bouřkové duchy?"
„Já bych se zeptala boha větru," řekla Annabeth. „Aiolos je
pán všech větrů, ale je trochu... nevypočitatelný. Nikdo ho
nenajde, pokud to on sám nechce. Zkusila bych jednoho ze
čtyř sezónních bohů větru, kteří Aiolovi pomáhají. Ten nej-
bližší, který nejčastěji jedná s hrdiny, je Boreás, severní vítr."
„Takže si ho vyhledám na mapách Googlu —“
„Ale ne, toho není těžké najít," ujišťovala ho Annabeth. „Je
v Severní Americe jako všichni ostatní bohové. A samozřejmě
si vybral nejstarší sídlo a co nejvíc na severu."
„M aine?" zkusil to Jason.
„Ještě dál."
Jason se snažil představit si mapu. Co je ještě severněji než
Maine? Nejstarší severní síd lo ...
„K anada," usoudil. „Québec."
Annabeth se usmála. „D oufám , že umíš francouzský."
Jason ucítil jiskřičku vzrušení. Québec — teď má aspoň ně
jaký cíl. Najít severní vítr, objevit duchy bouře, zjistit, pro koho
pracují a kde je ten zničený dům . Osvobodit Héru. To všechno
ve čtyřech dnech. Brnkačka.
„Díky, Annabeth." Podíval se na obrázky z fotokabinky,
které pořád držel v ruce. „Takže, hm ... říkala jsi, že Diovým
dětem pořád hrozí nebezpečí. Co se stalo s Thalií?"
„Ta je v pořádku," ujistila ho Annabeth. „Stala se Artemidinou
Lovkyní - jednou z pomocnic bohyně. Toulají se po světě a za
bíjejí nestvůry. M oc často je tu v táboře nevídáme."
Jason se zahleděl na obří sochu Dia. Chápal, proč Thalia
spala v tom výklenku. Bylo to jediné místo v domě, kam nedo
sáhl pohled hipíka Dia. A ani to nestačilo. Vybrala si službu
Artemis v partě ostatních, než aby trčela v tom chladném chrá
mu sam a s šestimetrovým tátou - Jasonovým tátou - , který na
ni shlížel. Nakrmím tě elektřinou! Jason dokázal pochopit Iha-
liiny pocity. Napadlo ho, jestli není taky nějaký oddíl Lovců
pro kluky.
„K do je ten další na těch fotkách?" napadlo ho. „Ten světlo
vlasý kluk."
Annabeth trochu ztuhla ve tváři. A, choulostivé téma.
„To je Luke," zam um lala. „Už je mrtvý."
Jason usoudil, že bude lip dál se nevyptávat. Z toho, jak
Annabeth vyslovila jeho jméno, ho napadlo, že Percy Jackson
možná není jediný kluk, kterého kdy měla ráda.
Soustředil se zas na Thalii nu tvář. Pořád mu připadalo, že
její fotka je nějak důležitá. Něco mu ušlo.
Jason si připadal jaksi spojený s tím dalším Diovým dítě
tem - s někým, kdo by dokázal pochopit jeho zmatek, možná
mu odpovědět na jeho otázky. Ale nějaký další hlas v něm mu
naléhavě šeptal: Nebezpečné. Drž se dál.
„K olik jí teď je?" zeptal se.
„Těžko říct. Nějakou dobu byla stromem. A teď je nesmr
telná."
„Cože?"
Musel se tvářit pořádně vyjeveně, protože se Annabeth za
smála. „N eboj se. To neplatí pro všechny Diovy děti. Je to
na dlouhé povídání, ale ... no, dlouho žila mimo tento svět.
Kdyby stárla pravidelně, bylo by jí teď přes dvacet, ale pořád
vypadá stejně jako na té fotce, takže... no, může jí být asi jako
tobě. Patnáct nebo šestnáct?"
Jasonovi se honilo hlavou něco, co řekla ta vlčice. Přistihl
se, jak se ptá: „Jak se jmenuje dál?“
Annabeth se zatvářila rozpačitě. „O na vlastně příjmení ne
užívá. Když už musí, tak mámino, i když spolu nevycházely.
Thalia od ní utekla, když byla ještě hodně malá."
Jason čekal.
„Graceová,“ prohlásila Annabeth. „Thalia Graceová."
Jasonovi zabrněly prsty. Fotka se snesla na zem.
„N ení ti nic?" zeptala se Annabeth.
Jasonovi se v hlavě zableskl útržek vzpom ínky - drobný
kousek, který snad Héra zapomněla ukrást. Nebo ho tam mož
ná nechala schválně — aby si pamatoval to jméno a věděl, že
pátrat po vlastní minulosti je hrozně, hrozně nebezpečné.
Měl bys být mrtvý, řekl Cheirón. Netýkalo se to Jasonova
sam otářství. Cheirón věděl něco zvláštního - něco o Jasonově
rodině.
Slova té vlčice ze snu mu konečně dávala smysl, ten chytrý
vtip na jeho účet. Představil si Lupu, jak se směje vlčím sm í
chem.
„Copak?" chtěla vědět Annabeth.
Jason si to nemohl nechat pro sebe. Zabilo by ho to a po
třeboval od Annabeth pomoc. Pokud zná Thalii, možná mu
poradí.
„M usíš přísahat, že to nikomu neprozradíš," řekl.
„Jasone
„Přísahej," naléhal. „D okud nezjistím, o co jde, co tohle
všechno znamená Promnul si vypálené znaky na předloktí.
„M usíš to tajem ství udržet.11
Annabeth zaváhala, ale pak zvítězila zvědavost. „D obře.
Dokud mi neřekneš, že můžu, neprozradím ho nikomu. Přísahám
při řece Styx.“
Zaduněl hrom, ještě hlasitěji než běžně v tomto srubu.
Jsi naše požehnání, naše záchrana, zavrčel ten vlk.
Jason sebral fotku ze země. Požehnání — tedy grace.
„M é příjmení je Grace," prohlásil. „A tohle je má vlastní
sestra."
Annabeth zbledla. Jason viděl, jak zápasí s leknutím, neví
rou, vztekem. Myslela si, že lže. Bylo to neuvěřitelné. I jem u to
tak připadalo, ale jakmile to vyslovil nahlas, věděl, že je to
pravda.
Pak se rozletěly dveře srubu. Dovnitř se vhrnul tucet tábor
níků, vedených Butchem, tím holohlavým klukem od Iris.
„H onem!" vyhrkl a Jason nevěděl, jestli se tváří nadšeně,
nebo vylekaně. „D rak se vrátil."