22. Kapitola
2. 1. 2014
Dvacátá druhá kapitola
JSEM PUŠTĚN K VODĚ Mého pegase mi nikdo krást nebude. Ani Rachel. Nevěděl jsem,
jestli jsem víc vzteklý nebo překvapený nebo ustaraný.
„Co si ta holka myslí?“ vyhrkla Annabeth, když jsme se rozběhli
k řece. Bohužel jsem o tom měl dost jasnou představu a ta mě děsila.
Provoz byl příšerný. Všichni se potloukali po ulicích a obhlíželi
škody ve válečné zóně. U každého bloku kvílely policejní sirény.
Chytit taxíka se rovnalo zázraku a pegasi uletěli. Stačili by mi i
zábavní koníci, ale ti zmizeli spolu s většinou kořenového piva z
centra Manhattanu. A tak jsme běželi a tlačili se skrz davy
omámených smrtelníků, kteří ucpávali chodníky.
„Přes hranice tábora se nedostane,“ tvrdila Annabeth. „Peleus ji
sežere.“
Na to jsem nepomyslel. Mlha Rachel neošidí jako většinu lidí,
takže tábor bez problémů najde. Doufal jsem ale, že ji pak kouzelné
hranice prostě zadrží jako silové pole. Nenapadlo mě, že by na ni
mohl Peleus zaútočit.
„Musíme si pospíšit.“ Podíval jsem se na Nika. „Asi bys nám
nemohl přikouzlit pár koňských kostlivců.“
V běhu zasupěl. „Jsem tak unavený… že bych nepřivolal ani
žvýkací kost pro psa.“
Konečně jsme se vyhrabali přes nábřeží ke břehu řeky a já hlasitě
zahvízdal. Dělal jsem to nerad. I přes ten písečný dolar, který jsem
zaplatil za kouzelné vyčištění, byla voda v East River dost špinavá a
já nechtěl mořské tvory otrávit. Na mé zavolání ale dorazili.
V šedé vodě se objevily tři brázdy a na hladinu se vynořila
skupinka tří hipokampů. Ti nádherní tvorové s pestrými rybími ocasy
a hlavami a předníma nohama bílých hřebců nespokojeně řehtali a
setřásali si říční bláto z hřív. Hipokampus vpředu byl mnohem větší
než ostatní – unesl by i Kyklopa.
„Duháku!“ vykřikl jsem. „Jak se máš, kamaráde?“
Zařehtal a postěžoval si.
„Jasně, je mi to líto,“ omlouval jsem se. „Ale máme naspěch.
Potřebujeme se dostat do tábora.“
Zafrkal.
„Tyson?“ opakoval jsem. „Tysonovi se vede dobře. Bohužel tu
není. Je z něj teď velký generál armády Kyklopů.“
„FRRRRK!“
„Jo, určitě ti bude dál nosit jablka. A teď, to svezení…“
Za chviličku jsme s Annabeth a Nikem kličkovali po East River
rychleji než na vodních skútrech. Prohnali jsme se pod mostem
Throgs Neck a zamířili k zálivu Long Islandu.
Připadalo mi to jako věčnost, než jsme uviděli táborovou pláž.
Poděkovali jsme hipokampům a brodili se ke břehu. Objevili jsme
Arguse, jak tam na nás čeká. Stál v písku se založenýma rukama a
měřil si nás stovkou očí.
„Dorazila?“ zeptal jsem se.
Zachmuřeně přikývl.
„Je všechno v pořádku?“ zjišťovala Annabeth.
Argus zavrtěl hlavou.
Šli jsme za ním po stezce. Bylo to neskutečné ocitnout se zas v
táboře, protože všechno vypadalo tak mírumilovně: žádné hořící
domy, žádní zranění bojovníci. Sruby zářily ve slunečním světle a
pole se leskla rosou. Ale bylo tam skoro pusto.
Nahoře u hlavní budovy se něco dělo. Za všech oken zářilo
zelené světlo, přesně jak jsem viděl ve snu s May Castellanovou.
Kolem domu se táhla kouzelná mlha. Cheirón ležel na obrovských
nosítkách u volejbalového hřiště, obklopený skupinkou satyrů.
Blackjack nervózně tancoval v trávě.
Já za to nemůžu, šéfe! hájil se, sotva mě uviděl. Ta divná holka
mě přinutila!
Pod schody na verandu stála Rachel Elizabeth Dareová. Ruce
měla zdvižené, vypadala, že čeká, až jí někdo z domu hodí míč.
„Co to dělá?“ ptala se Annabeth. „Jak se dostala přes hranice?“
„Přeletěla je,“ odpověděl jeden satyr a vyčítavě se podíval na
Blackjacka. „Přímo kolem draka, přímo skrz kouzelnou hranici.“
„Rachel!“ zavolal jsem, ale satyrové mě zadrželi, když jsem chtěl
popojít blíž.
„Percy, nedělej to,“ varoval mě Cheirón. Pokusil se pohnout a
trhl sebou. Levou ruku měl v závěsu, obě zadní nohy v dlahách a
hlavu ovázanou. „Do toho nemůžeš zasahovat.“
„Myslel jsem, že jste jí to vysvětlil!“
„To jsem udělal. A pozval jsem ji sem.“
Zůstal jsem na něj nevěřícně hledět. „Říkal jste, že nikdy nikoho
nenecháte to znovu zkusit! Říkal jste –“
„Já vím, co jsem říkal, Percy. Ale mýlil jsem se. Rachel měla vizi
o tom Hádově prokletí. Věří, že ho zrušil. Přesvědčila mě, že si
zaslouží šanci.“
„A co když pořád platí? Jestli se k tomu Hádes ještě nedostal,
zešílí!“
Kolem Rachel zavířila mlha. Roztřásla se, zřejmě se dostávala do
šoku.
„Hej!“ houkl jsem. „Nech toho!“
Rozběhl jsem se k ní, satyrů jsem si nevšímal. Dostal jsem se k ní
na tři metry a narazil na cosi jako neviditelný nafukovací míč.
Odskočil jsem dozadu a přistál v trávě.
Rachel otevřela oči a otočila se. Vypadala jako náměsíčná – jako
by mě viděla, ale jen ve snu.
„To nic.“ Mluvila jaksi z dálky. „Proto jsem přišla.“
„Zničí tě to!“
Zavrtěla hlavou. „Já sem patřím, Percy. A konečně chápu, proč.“
Až moc to připomínalo, co říkala May Castellanová. Musel jsem
ji zastavit, ale nedokázal jsem se ani zvednout.
V domě to zarachotilo. Dveře se rozletěly a vylilo se ven zelené
světlo. Poznal jsem teplý zatuchlý pach hadů.
Mlha se zkroutila do stovky kouřových pramínků, plazila se po
sloupech verandy, stáčela se kolem domu. Pak se ve dveřích objevilo
Orákulum.
Seschlá mumie v duhových šatech se šourala dopředu. Vypadala
ještě hůř než obyčejně, a to je co říct. Odpadávaly z ní chumly vlasů.
Vrásčitá kůže praskala jako sedadlo v ojetém autobuse. Skelné oči
slepě hleděly do prázdna, ale měl jsem strašlivý pocit, že ji to táhne
přímo k Rachel.
Rachel rozpřáhla ruce. Nevypadala vyděšeně.
„Čekalas dlouho,“ promluvila Rachel. „Ale už jsem tady.“
Slunce zazářilo jasněji. Nad verandou se objevila postava,
vznášela se ve vzduchu – blond týpek v bílé tóze se slunečními
brýlemi a nafoukaným úsměvem.
„Apollóne,“ poznal jsem ho.
Mrkl na mě, ale přitiskl si prst na pusu.
„Rachel Elizabeth Dareová,“ prohlásil. „Máš dar proroctví. Ale
zároveň je to prokletí. Vážně si to přeješ?“
Rachel přikývla. „Je to můj osud.“
„Přijímáš rizika?“
„Přijímám.“
„Pak tedy pokračuj,“ pobídl ji bůh.
Rachel zavřela oči. „Přijímám tuto roli. Odevzdávám se
Apollónovi, bohu proroctví. Otevírám oči budoucnosti a přijímám
minulost. Přijímám ducha Delf, hlas bohů, mluvčího záhad, proroka
osudu.“
Nevím, kde brala ta slova, ale plynula z ní a mlha houstla. Z pusy
mumie se vynořil zelený sloupec kouře jako obrovská krajta a plazil
se po schodech, láskyplně se lísal Rachel k nohám. Mumie Orákula
se zhroutila, rozpadala se, až z ní nezbylo nic než hromádka prachu v
obnošených batikovaných šatech. Rachel obklopil sloup mlhy.
Chvilku jsem ji vůbec neviděl. Pak se dým rozplynul.
Rachel se sesunula na zem a stočila se do klubíčka. Annabeth,
Nico a já jsme se k ní vrhli, ale Apollón přikázal: „Stát! Tohle je
nejošemetnější část.“
„Co se to s ní děje?“ chtěl jsem vědět. „Jak to myslíte?“
Apollón si starostlivě Rachel měřil. „Buď se v ní duch usadí,
nebo ne.“
„A jestli ne?“ zeptala se Annabeth.
„Pět slabik,“ poznamenal Apollón a odpočítal je na prstech.
„Bude to malér.“
Přes Apollónovo varování jsem se rozběhl k Rachel a klekl si
vedle ní. Pach podkroví zmizel. Mlha se vsákla do země a zelené
světlo se ztratilo. Ale Rachel byla pořád bledá. Sotva dýchala.
Najednou otevřela oči. S problémy na mě zaostřila. „Percy.“
„Jsi v pořádku?“
Pokusila se vyškrábat do sedu. „Au.“ Přitiskla si ruce na spánky.
„Rachel,“ vydechl Nico, „tvá životní aura skoro úplně zmizela.
Přímo jsem viděl, jak umíráš.“
„Nic mi není,“ zamumlala. „Prosím, pomozte mi vstát. Ty vize –
jsem z nich trošku popletená.“
„Vážně jsi v pořádku?“ ujišťoval jsem se.
Apollón se snesl dolů z verandy. „Dámy a pánové, dovolte mi
představit vám nové Orákulum z Delf.“
„To si děláte legraci,“ vyhrkla Annabeth.
Rachel se podařilo pousmát. „Mě to taky trochu překvapuje, ale
je to můj osud. Pochopila jsem to tam v New Yorku. Vím, proč jsem
se narodila s darem vidění. Bylo mi souzeno stát se Orákulem.“
Zamrkal jsem. „Chceš říct, že teď dokážeš předpovídat
budoucnost?“
„Ne pořád,“ vysvětlovala. „Ale mám v hlavě vize, obrazy, slova.
Když mi někdo položí otázku, tak… Ale ne –“
„Začíná to,“ oznámil Apollón.
Rachel se sehnula, jako by ji někdo praštil do břicha. Pak se
napřímila a oči jí zasvítily hadí zelení.
Začala recitovat a její hlas zněl trojitě – mluvila jako tři Rachel
najednou:
„Sedm jich odpoví volání tomu,
svět musí padnout, ať v ohni či hromu.
S posledním výdechem přísaha drtí,
nepřítel ve zbrani před branou smrti.“
S posledním slovem se Rachel zhroutila. S Nikem jsme ji chytili
a pomohli jí na verandu. Pálila, jako by měla horečku.
„Nic mi není,“ prohlásila už skoro normálním hlasem.
„Co to bylo?“ zeptal jsem se.
Popleteně zavrtěla hlavou. „Co bylo co?“
„Myslím,“ prohlásil Apollón, „že jsme zrovna vyslechli nové
velké proroctví.“
„Co to znamená?“ chtěl jsem vědět.
Rachel se zamračila. „Ani si nepamatuju, co jsem říkala.“
„Jistě,“ uvažoval Apollón. „Duch skrz tebe promluví jenom
občas. Zbytek času bude naše Rachel taková jako obyčejně. Nemá
smysl se jí vyptávat, i když zrovna vydala příští velkou předpověď
budoucnosti světa.“
„Cože?“ zeptal jsem se. „Ale –“
„Percy,“ uklidňoval mě Apollón. „Já bych si s tím hlavu nelámal.
Poslednímu velkému proroctví o tobě trvalo skoro sedmdesát let, než
se splnilo. K tomuhle možná nedojde za celý tvůj život.“
Myslel jsem na verše, které Rachel pronesla tím strašidelným
hlasem: o hromu a ohni a bráně smrti. „Možná,“ přikývl jsem. „Ale
moc dobře to neznělo.“
„To ne,“ souhlasil Apollón zvesela. „To jistě ne. Bude z ní
výborné Orákulum!“
Bylo těžké tohle téma opustit, ale Apollón trval na tom, že si Rachel
musí odpočinout, a ona vážně vypadala dost popletená.
„Omlouvám se, Percy,“ obrátila se na mě. „Tam na Olympu jsem
ti to všechno nevysvětlila, ale ten úkol mě děsil. A myslela jsem, že
bys to nepochopil.“
„Pořád to nechápu,“ přiznal jsem se. „Ale asi jsem za tebe
šťastný.“
Rachel se usmála. „Šťastný není to pravé slovo. Vidět budoucnost
nebude žádná psina, ale je to můj osud. Jenom doufám, že naši…“
Nedořekla to.
„Půjdeš přece jenom na akademii Clarion?“ zeptal jsem se.
„Slíbila jsem to tátovi. Během školního roku se pokusím být
normální, ale –“
„Ale teď se potřebuješ vyspat,“ pustil se do ní Apollón.
„Cheiróne, myslím, že podkroví se pro naše nové Orákulum nehodí,
co?“
„Ne, to jistě ne.“ Cheirón teď vypadal mnohem líp, protože na něj
Apollón nasadil pár svých léčivých kouzel. „Rachel může prozatím
používat pokoj pro hosty v hlavní budově, dokud si to
nepromyslíme.“
„Napadá mě jeskyně v horách,“ zadumal se Apollón. „S loučemi
a velkým rudým závěsem před vchodem… zvenčí vážně tajemné
sídlo. Ale uvnitř parádně vychytané hnízdečko s hernou a s domácím
kinem.“
Cheirón si hlasitě odkašlal.
„Copak?“ chtěl vědět Apollón.
Rachel mi dala pusu na tvář. „Ahoj, Percy,“ rozloučila se se
mnou šeptem. „A nemusím se dívat do budoucnosti, abych ti řekla,
co máš teď udělat, že ne?“
Její pohled mi připadal pronikavější než dřív.
Začervenal jsem se. „Ne.“
„Fajn,“ usmála se. Pak se otočila a šla za Apollónem do hlavní
budovy.
Zbytek dne byl stejně nezvyklý jako jeho začátek. Táborníci se
trousili z New Yorku auty, na pegasech a ve válečných vozech.
Ošetřovali se zranění. Mrtvým se pořádaly náležité obřady u
táborového ohně.
Silenin pohřební rubáš byl sytě růžový, ale ozdobený elektrickým
oštěpem. Arésův a Afrodítin srub ji vyhlásily za hrdinku a zapálily
rubáš společně. Slovo zvěd nikdo neřekl. To tajemství shořelo na
popel, zatímco se kouř s vůní značkového parfému nesl k nebi.
Dokonce i Ethan Nakamura dostal pohřební rubáš – z černého
hedvábí se znakem zkřížených mečů pod váhami. Když se jeho rubáš
vzňal, doufal jsem, že Ethan ví, že nakonec přece jen něco dokázal.
Zaplatil mnohem víc než jen ztrátou oka, ale drobnější bohové
nakonec získají uznání, jaké si zaslouží.
Večeře v pavilonu probíhala tiše. Jediné oživení nastalo, když
lesní víla Juniper vykřikla: „Grovere!“, s rozběhem skočila svému
příteli do náruče a všichni se rozjásali. Ti dva se vydali dolů na pláž
projít se při měsíčku a já z nich měl radost, i když mi ta scéna
připomněla smutnou záležitost se Silenou a Beckendorfem.
Paní O’Learyová šťastně skotačila kolem a ode všech loudila
jídlo. Nico seděl u hlavního stolu s Cheirónem a panem D. a nikomu
to nepřipadalo divné. Všichni poplácávali Nika po zádech a chválili
ho, jak dobře bojoval. Dokonce i Arésovy děti ho považovaly za
super válečníka. Vidíš, stačí se objevit s armádou nemrtvých
bojovníků, zachránit situaci, a najednou jsi pro všechny nejlepší
kamarád.
Dav z jídelny se pomalu trousil pryč. Někteří si šli k táborovému
ohni zazpívat. Jiní rovnou spát. Já seděl sám u Poseidónova stolu a
pozoroval měsíční světlo v zálivu. Viděl jsem Grovera a Juniper na
pláži, jak se drží za ruce a povídají si. Všude vládl klid.
„Ahoj.“ Vedle mě na lavici vklouzla Annabeth. „Všechno
nejlepší.“
Držela veliký křivý dort s modrou polevou.
Zůstal jsem na ni hledět. „Co?“
„Je osmnáctého srpna,“ prohlásila. „Máš přece narozeniny, ne?“
Byl jsem z toho celý vedle. Ani mě to nenapadlo, ale měla
pravdu. Dneska ráno mi bylo šestnáct – to ráno, kdy jsem se rozhodl
dát Lukovi nůž. Proroctví se splnilo do puntíku, a mně ani nedošlo,
že mám narozeniny.
„Přej si něco,“ kývla na mě.
„Tos pekla sama?“ zajímal jsem se.
„Pomohl mi Tyson.“
„Tak proto to vypadá jako čokoládová cihla,“ zašklebil jsem se.
„S modrou maltou.“ Annabeth se zasmála.
Vteřinku jsem uvažoval a pak jsem sfoukl svíčku.
Rozřízli jsme dort napůl a podělili se, jedli jsme ho jen tak
rukama. Annabeth seděla vedle mě a dívali jsme se na moře. Z lesa
rámusili cvrčci a nestvůry, ale jinak bylo ticho.
„Zachránil jsi svět,“ nadnesla.
„My jsme zachránili svět.“
„A Rachel je nové Orákulum, a to znamená, že nebude s nikým
chodit.“
„Neříkáš to moc zklamaně,“ všiml jsem si.
Annabeth pokrčila rameny. „Je mi to fuk.“
„Hmmm.“
Povytáhla obočí. „Nechtěls mi něco říct, chaluhový mozečku?“
„Asi bys mě nakopala do zadku.“
„To víš, že bych tě nakopala do zadku.“
Oprášil jsem si drobky z dlaní. „Když jsem byl u řeky Styx a
chtěl získat tu nezranitelnost… Řekli mi, že se mám soustředit na
jednu věc, která mě připoutá ke světu, kvůli které budu chtít zůstat
smrtelný.“
Annabeth upírala oči k obzoru. „No a?“
„A pak tam na Olympu,“ pokračoval jsem, „když ze mě chtěli
udělat boha a tak, tak jsem myslel –“
„No, moc tě to lákalo.“
„Možná trochu. Ale neudělal jsem to, protože jsem myslel –
nechtěl jsem, aby všechno zůstalo navěky stejné, protože se to dá
vždycky zlepšit. A myslel jsem na…“ V krku mi doopravdy vyschlo.
„Na někoho určitého?“ zeptala se Annabeth měkce.
Koukl jsem na ni a viděl, že se snaží nesmát.
„Děláš si ze mě legraci,“ postěžoval jsem si.
„To teda ne!“
„Ani trochu mi to neulehčuješ.“
To už se rozesmála doopravdy a objala mě kolem krku. „Já ti
nikdy, nikdy nebudu nic ulehčovat, chaluhový mozečku. To si zapiš
za uši.“
Dala mi pusu a já měl pocit, že se mi mozek rozpouští v hlavě.
Vydržel bych tak navěky, jenže za námi zavrčel nějaký hlas: „No,
to je dost!“
Najednou byl pavilon plný světla pochodní a táborníků. Celé to
vedla Clarisse a ti šmíráci se na nás vrhli a zvedli si nás oba na
ramena.
„Nechte toho!“ bránil jsem se. „Copak tu člověk nemá kousek
soukromí?“
„Miláčkové potřebují ochladit!“ prohlásila Clarisse škodolibě.
„Do jezera!“ houkl Connor Stoll.
Za velikého jásotu nás nesli dolů z kopce, ale tak blízko, že jsme
se mohli držet za ruce. Annabeth se smála a já si nemohl pomoct,
smál jsem se taky, i když jsem byl úplně rudý.
Drželi jsme se za ruce až do chvíle, když nás hodili do vody.
Naposled jsem se ale smál já. Udělal jsem na dně jezera
vzduchovou bublinu. Kamarádi na břehu čekali, až se vynoříme,
jenže – když jsi syn Poseidóna, nemusíš pospíchat.
A byla to určitě ta nejlepší podvodní pusa všech dob.