7. Kapitola
2. 1. 2014
Sedmá kapitola
PROLETÍM SE SE SVOU STAROU
MATIKÁŘKOU Vynořili jsme se v Central Parku nedaleko jezera. Paní O’Learyová
vypadala dost unaveně, když kulhala k hromadě balvanů. Začala
čenichat kolem a já se bál, že se chystá označkovat si teritorium, ale
Nico prohlásil: „To nic. Jen cítí cestu domů.“
Zamračil jsem se. „Skrz ty kameny?“
„Podsvětí má dva hlavní vchody,“ vysvětloval Nico. „Ten v Los
Angeles znáš.“
„Cháronův přívoz.“
Nico přikývl. „Většina duší chodí tamtudy, ale je i menší cesta a
hůř se hledá. Orfeova brána.“
„Toho chlápka s harfou.“
„Toho chlápka s lyrou,“ opravil mě Nico. „Ale jo, to je on.
Pomocí hudby očaroval zem a otevřel novou cestu do podsvětí.
Prozpíval se přímo do Hádova paláce a málem se dostal pryč i s duší
své ženy.“
Ten příběh jsem znal. Orfeus se nesměl otočit, když vedl
manželku zpátky na svět, ale samosebou to udělal. Je to jedna z těch
historek „a pak umřeli a to je konec“, které nás polobohy vždycky
zahřejí na duši.
„Takže tohle je Orfeova brána.“ Snažil jsem se ji obdivovat, ale
pořád mi to připadalo jenom jako hromada balvanů. „Jak se to
otevírá?“
„Potřebujeme hudbu,“ zamyslel se Nico. „Jak jsi na tom se
zpěvem?“
„Ehm, to ne. Nemůžeš prostě rozkázat, aby se otevřela? Jsi přece
Hádův syn.“
„To není jen tak. Potřebujeme hudbu.“
Měl jsem podezření, že kdybych se pustil do zpěvu, balvany by
nás leda tak zavalily.
„Napadlo mě něco lepšího.“ Obrátil jsem se a zavolal:
„GROVERE!“
Čekali jsme dlouho. Paní O’Learyová se stočila do klubíčka a
schrupla si. Slyšel jsem mezi stromy cvrčky a soví houkání. Na ulici
Central Park West hučel dopravní ruch. Nedaleko na cestičce
zaklapala koňská kopyta, možná policejní hlídka na koních. Jistě by
ráda objevila dva kluky, jak se v jednu ráno potulují po parku.
„To není k ničemu,“ prohlásil Nico nakonec.
Ale já měl tušení. Moje spojení vcítěním ve mně ožilo poprvé za
celé měsíce, což znamenalo buď to, že si spousta lidí najednou
naladila kanál o přírodě, nebo že je Grover blízko.
Zavřel jsem oči a soustředil se. Grovere.
Věděl jsem, že je někde v parku. Jak to, že jsem nevnímal, co on?
Cítil jsem jenom slabé hučení v zátylku.
Grovere, pomyslel jsem si naléhavěji.
Hmm-hmmmm, ozvalo se cosi.
V duchu se mi objevil obrázek. Uviděl jsem obrovský jilm kdesi
hluboko mezi stromy, dost daleko mimo hlavní cestu. Po zemi se
proplétaly zkroucené kořeny a na nich jako na lůžku se založenýma
rukama a zavřenýma očima ležel satyr. Nejdřív jsem nevěděl jistě,
jestli je to Grover. Byl pokrytý větvičkami a listím, nejspíš tam spal
už dlouho. Připadalo mi, že se kořeny kolem něj vytvarovaly a
pomalu ho vtahují do země.
Grovere, vyhrkl jsem. Probuď se.
Chrrr-zzzz.
Člověče, jsi samé svinstvo. Probuď se!
Jsem ospalý, zamumlala jeho mysl.
JÍDLO, nadnesl jsem. PALAČINKY.
Prudce otevřel oči. Do hlavy se mi nahrnula změť myšlenek, jako
bych zapnul rychlé převíjení. Obraz se mi v hlavě rozsypal a já
málem spadl.
„Co se stalo?“ zeptal se Nico.
„Mám spojení. On… jasně. Už jde.“
Za minutu se strom vedle nás otřásl. Z větví se po hlavě sesypal
Grover.
„Grovere!“ vyjekl jsem.
„Hafff!“ zvedla hlavu paní O’Learyová. Nejspíš ji zajímalo, jestli
si zahrajeme na aportování satyra.
„Bla-ha-ha!“ zamečel Grover.
„Jsi v pořádku, člověče?“
„Jo, jsem.“ Promnul si hlavu. Rohy mu tak povyrostly, že mu
pořádný kus vykukovaly z kudrnatých vlasů. „Byl jsem na druhém
konci parku. Dryády dostaly prima nápad, že mě budou postrkovat
skrz stromy, aby mě sem dostaly. Jenom nechápou, co je to výška.“
Zašklebil se a vyškrábal se na nohy – no, vlastně na kopyta. Od
loňského léta se Grover přestal maskovat za člověka. Nenosil už
čapku ani falešná chodidla, dokonce ani džínsy, protože měl od pasu
dolů chlupaté kozlí nohy. Tričko s obrázkem z dětské knížky o
Maxovi a maxipříšerkách bylo celé umazané od hlíny a mízy stromů.
Kozí bradka vypadala plnější, skoro mužná (nebo spíš kozlí?) a zase
mě dorostl.
„Rád tě vidím, člověče,“ oddechl jsem si. „Na Nika se
pamatuješ.“
Grover pokývl Nikovi a pak mě pořádně zmáčkl v náruči. Smrděl
jako čerstvě posekaný trávník.
„Perrrcy!“ zamečel. „Stýskalo se mi po tobě. A po táboře. V
divočině abys dobrou tortillu pohledal.“
„Měl jsem o tebe starost,“ přiznal jsem se. „Kdes byl poslední
dva měsíce?“
„Poslední dva –“ Grovera přešel úsměv. „Poslední dva měsíce? O
čem to mluvíš?“
„Neměli jsme o tobě žádné zprávy,“ vysvětloval jsem. „Juniper
se bála. Zkoušeli jsme vysílání Iris, ale –“
„Počkat.“ Zvedl oči ke hvězdám, jako by se snažil vypočítat svou
polohu. „Který je měsíc?“
„Srpen.“
Z tváře se mu vytratila barva. „To není možné. Je červen. Sotva
jsem si zdříml a…“ Chňapl mě za ruce.
„Teď si vzpomínám. On mě uspal. Percy, musíme ho zastavit!“
„Tak pr,“ zarazil jsem ho. „Zpomal. Řekni mi, co se stalo.“
Pořádně se nadechl. „Já… procházel jsem se mezi stromy u
jezírka Harlem. A cítil jsem, jak se chvěje zem, asi tam bylo něco
mocného.“
„Ty takové věci poznáš?“ zeptal se Nico.
Grover přikývl. „Od Panovy smrti cítím, když je v přírodě něco
špatně. Asi mám ostřejší zrak a sluch, když jsem v divočině. Zkrátka,
vydal jsem se po stopě. Po parku chodil člověk v dlouhém černém
kabátě a já si všiml, že nevysílá stín. Byl slunečný den, a on nevrhal
žádný stín. Tak nějak se mihotal, jak šel.“
„Jako přízrak?“ zeptal se Nico.
„Ano,“ přikývl Grover. „A když minul člověka –“
„Tak ten člověk usnul,“ doplnil Grovera Nico. „Schoulil se do
klubíčka a usnul.“
„Přesně tak! A jakmile zmizel, ten spáč se zas probudil a šel si po
svém, jako by se nic nestalo.“
Hleděl jsem na Nika. „Ty toho muže v černém znáš?“
„Bohužel ano,“ potvrdil Nico. „Grovere, co se stalo?“
„Šel jsem za ním. Pořád koukal na domy kolem parku, něco
odhadoval. Minula ho běžkyně, stočila se na chodníku a začala
chrápat. Ten chlápek v černém jí položil ruku na čelo, jako by jí
měřil teplotu. Pak šel dál. Ale to už jsem věděl, že je to nestvůra,
nebo ještě něco horšího. Sledoval jsem ho do toho hájku, k velkému
jilmu. Chystal jsem se zavolat dryády, aby mi pomohly ho chytit, ale
on se otočil a…“
Grover polkl. „Percy, ten obličej. Neviděl jsem ho pořádně,
protože se pořád měnil. Jen jsem na něj hleděl a chtělo se mi spát.
Řekl jsem: ‚Co to děláte?‘ On na to: ‚Jenom se rozhlížím. Před
bojem si má člověk vždycky obhlédnout bitevní pole.‘ A já na něj
spustil něco fakt chytrého jako: ‚Tenhle les je pod mou ochranou.
Tady si nebudete začínat s žádnou bitvou!‘ A on se zasmál. A prý:
‚Máš štěstí, že si šetřím síly na tu hlavní akci, malý satyre. Zařídím ti
krátké schrupnutí. Příjemné sny.‘ A to je poslední, co si pamatuju.“
Nico vydechl. „Grovere, potkal jsi Morfea, boha snů. Máš štěstí,
že ses vůbec probudil.“
„Dva měsíce,“ zaúpěl Grover. „Uspal mě na dva měsíce!“
Snažil jsem se to pochopit. Teď mi bylo jasné, proč jsme se s
Groverem celou tu dobu nedokázali spojit.
„Ale proč se tě víly nepokusily probudit?“ zeptal jsem se ho.
Grover pokrčil rameny. „Většinou nemají o čase ponětí. Dva
měsíce – to pro strom nic není. Asi ani netušily, že je něco špatně.“
„Musíme přijít na to, co Morfeus dělal v parku,“ zamyslel jsem
se. „Nelíbí se mi ta jeho ‚hlavní akce‘.“
„Pracuje pro Krona,“ připomněl mi Nico. „To už víme. Jako
spousta drobnějších bůžků. To dokazuje, že dojde k invazi. Percy,
musíme pokračovat v našem plánu.“
„Počkat,“ zpozorněl Grover. „V jakém plánu?“ Řekli jsme mu to
a Grover se začal popotahovat za srst na noze.
„To nemyslíte vážně,“ zamračil se. „Do podsvětí už nechci.“
„Já tě nenutím, abys šel taky, člověče,“ ujišťoval jsem ho. „Vím,
že ses zrovna probral. Ale potřebujeme hudbu, abychom otevřeli
bránu. Zvládneš to?“
Grover vytáhl píšťalu. „Můžu to zkusit. Znám pár písniček od
Nirvany, které lámou skály. Ale Percy, vážně to chceš udělat?“
„Prosím, Grovere. Jde o hodně. Jako za starých časů?“
Zafňukal. „Pokud vím, za starých časů jsme kolikrát málem
umřeli. Ale prosím, zkusíme to.“
Přiložil si píšťalu k puse a zahrál pronikavou, živou melodii.
Kameny se otřásly. Stačilo pár dalších oktáv a rozestoupily se a
odhalily trojúhelníkovou štěrbinu.
Nakoukl jsem dovnitř. Dolů do temnoty vedly schody. Vzduch
páchl plesnivinou a smrtí. Přivolal mi zlé vzpomínky na mou loňskou
cestu labyrintem, ale tenhle tunel působil ještě nebezpečněji. Vedl
přímo do Hádovy říše, a to bývala skoro vždycky jednosměrka.
Obrátil jsem se na Grovera. „Díky… aspoň doufám.“
„Perrrcy, Kronos sem vážně chce vpadnout?“
„Nerad to říkám, ale ano. Chce.“
Čekal jsem, že Grover úzkostí sežvýká píšťalu, ale narovnal se a
oprášil si triko. Napadlo mě, jak moc se liší od starého tučného
Lenea. „Tak to musím dát dohromady duchy přírody. Možná vám
nějak pomůžeme. Zkusíme najít toho Morfea!“
„A dej vědět Juniper, že žiješ.“
Vykulil oči. „Juniper! Páni, ta mě zabije!“
Vyrazil, pak se vrátil a znovu mě objal. „Dávej tam dole pozor! A
vrať se živý!“
Jakmile byl pryč, vzbudili jsme s Nikem paní O’Learyovou.
Sotva ucítila chodbu, rozveselila se a pustila se dolů po schodech.
Vešla se tam taktak. Doufal jsem, že někde neuvízne. Nedokázal
jsem si představit, kolik mýdla bychom potřebovali na uvolnění
pekelného psa, uvízlého v půlce chodby do podzemí.
„Připraven?“ zeptal se mě Nico. „Vyjde to. Neboj se.“
Znělo to, jako by se snažil přesvědčit sám sebe.
Podíval jsem se nahoru na hvězdy a myslel na to, jestli je ještě
někdy uvidím. Pak jsme se ponořili do tmy.
Schody se táhly donekonečna – úzké, strmé a kluzké. Byla tam tma
jako v pytli až na světlo mého meče. Snažil jsem se jít pomalu, ale
paní O’Learyová měla jiné plány. Řítila se dopředu a šťastně
poštěkávala. Odráželo se to chodbou jako rány z kanónu. Počítal
jsem s tím, že až se dostaneme dolů, asi nikoho nepřekvapíme.
Nico se kupodivu loudal vzadu.
„Není ti nic?“ zeptal jsem se ho.
„Nic.“ Ten jeho výraz… Byly to pochybnosti? „Jen jdi dál,“
pobídl mě.
Neměl jsem moc na výběr. Následoval jsem paní O’Learyovou
do hlubin. Po hodině jsem uslyšel hukot řeky.
Vynořili jsme se u paty útesu na pláni s černým sopečným
pískem. Po naší pravé ruce se ze skal valila řeka Styx a duněla
kaskádou peřejí. Po levici o kus dál hořely v šeru ohně na hradbách
Erebosu, mohutných černých zdech Hádovy říše.
Otřásl jsem se. Poprvé jsem tu byl ve dvanácti letech a tehdy mi
dodávala odvahu jít dál jedině společnost Annabeth a Grovera. Nico
mi teď moc nepomáhal. Sám byl bledý a ustaraný.
Jen paní O’Learyové se tu líbilo. Pobíhala po břehu, sebrala
pohozenou lidskou lýtkovou kost a přiskotačila zpátky ke mně.
Položila mi tu hračku k nohám a čekala, že jí tu věcičku hodím.
„Hm, až pak, holka.“ Hleděl jsem na temné vody a pokoušel se
sebrat kuráž. „Takže, Nico… jak to provedeme?“
„Nejdřív musíme za brány,“ prohlásil.
„Ale řeka je tady.“
„Něco tam potřebuju,“ tvrdil vyhýbavě. „Je to jediná cesta.“
Nečekal a vyrazil.
Zamračil jsem se. Nico neříkal nic o tom, že půjdeme za brány.
Ale když už jsme byli tady, nevěděl jsem, co dělat. Neochotně jsem
se vydal po břehu za ním k mohutným černým branám.
Ve frontách před nimi stáli mrtví a čekali, až se dostanou dovnitř.
Funebráci museli mít ten den rušno, protože i řada ZRYCHLENÁ
SMRT byla dlouhá.
„Hafff!“ ozvala se paní O’Learyová. Než jsem ji stačil zadržet,
vyrazila ke stanovišti kontroly. Z mlhy se vynořil Kerberos, Hádův
hlídací pes – tříhlavý rotvajler, tak obrovský, že paní O’Learyová
vedle něj vypadala jako pudlík na hraní. Kerberos byl napůl
průhledný, takže se nedal rozeznat, dokud se k němu člověk nedostal
tak blízko, že ho Kerberos mohl zabít. Teď se o nás ale nestaral.
Věnoval se vítání s paní O’Learyovou.
„Paní O’Learyová, ne!“ houkl jsem na ni. „Neočichávej… Ach
bože.“
Nico se usmál. Pak se na mě podíval a hned zase zvážněl, jako by
si vzpomněl na něco nepříjemného. „Pojďme. Ve frontě nám
nebudou dělat problémy. Jsi tu se mnou.“
Nelíbilo se mi to, ale proklouzli jsme kolem hlídacích duchů na
Asfodelová pole. Musel jsem na paní O’Learyovou třikrát hvízdnout,
než konečně opustila Kerbera a rozběhla se za námi.
Postupovali jsme po černých travnatých polích posetých černými
topoly. Pokud vážně za pár dní umřu, jak tvrdilo proroctví, skončím
navždy možná právě tady. Snažil jsem se na to nemyslet.
Nico se vlekl dál a dál a vedl nás k Hádově paláci.
„Poslouchej,“ spustil jsem, „už jsme za branami. Kam to –“
Paní O’Learyová zavrčela. Nad hlavami se nám objevil stín –
něco tmavého, chladného a páchnoucího smrtí. Sneslo se to dolů a
přistálo to na vršku jednoho topolu.
Bohužel jsem tu nestvůru poznal. Měla scvrklý obličej, příšerný
modrý pletený klobouk a pomačkané sametové šaty. Ze zad jí
vyrážela kožnatá netopýří křídla. Na nohou měla ostré pařáty a v
drápech svírala planoucí bič a kašmírovou kabelku.
„Paní Doddsová,“ ušklíbl jsem se.
Odhalila tesáky. „Vítej zpátky, zlato.“
Její dvě sestry – další Lítice – se snesly za ní a usadily se vedle ve
větvích topolu.
„Ty znáš Alléktó?“ zeptal se mě Nico.
„Pokud myslíš tu bábu uprostřed, tak jo,“ přikývl jsem. „Učila mě
matiku.“
Nico přikývl, asi ho to nepřekvapilo. Vzhlédl k Líticím a
zhluboka se nadechl. „Udělal jsem, co chtěl otec. Odneste nás do
paláce.“
Napjal jsem se. „Tak počkat, Nico. Co to –“
„Bohužel, tohle je pro mě důležitější, Percy. Otec mi slíbil
informace o mé rodině, ale chtěl se s tebou nejdřív setkat, než
zkusíme to s tou řekou. Omlouvám se.“
„Tys mě podvedl?“ Naštval jsem se tak, že mi to přestalo myslet.
Vrhl jsem se na něj, ale Lítice byly rychlejší. Dvě z nich se snesly a
zvedly mě za ruce. Meč mi vypadl z ruky, a než jsem se
vzpamatoval, visel jsem dvacet metrů nad zemí.
„Ale, ale, nebraň se, zlato,“ zakdákala mi do ucha má stará
matikářka. „Nerada bych tě pustila.“
Paní O’Learyová dole vztekle štěkala a skákala, snažila se na mě
dosáhnout, ale byli jsme moc vysoko.
„Řekni paní O’Learyové, ať se chová slušně,“ varoval mě Nico.
Visel vedle mě ve spárech třetí Lítice. „Nechci, aby se jí něco stalo,
Percy. Můj otec čeká. Chce si jenom promluvit.“
Nejradši bych paní O’Learyovou na Nika poštval, ale nestálo to
za to. Měl pravdu v jednom: můj pes by si to mohl odskákat,
kdybych se pokusil bojovat s Líticemi.
Zaťal jsem zuby. „Paní O’Learyová, lehni! Klid, holka.“
Zafňukala, obrátila se kolem dokola a hleděla nahoru na mě.
„Tak dobře, ty zrádče,“ zavrčel jsem na Nika. „Vyhráls. Vezmi
mě do toho pitomého paláce.“
Alléktó mě pustila jako pytel brambor doprostřed palácové zahrady.
Bylo tam tak nějak strašidelně krásně. Z mramorových mís
vyrůstaly bílé stromy z kostí. Záhonky přetékaly zlatými rostlinami a
drahokamy. Na balkoně s výhledem na Asfodelová pole stály dva
trůny, jeden z kostí a druhý stříbrný. Dalo by se tam strávit příjemné
sobotní dopoledne, nebýt toho sirného smradu a křiku mučených duší
v dálce.
Jediný východ střežili kostliví válečníci. Měli na sobě rozedrané
pouštní uniformy americké armády a drželi pušky M 16.
Třetí Lítice složila Nika vedle mě. Pak se všechny tři usadily na
vršku toho trůnu z kostí. Měl jsem sto chutí Nika uškrtit, ale odolal
jsem. Ty nestvůry by mě zastavily. Budu si na pomstu muset počkat.
Hleděl jsem na prázdné trůny a čekal, co se stane. Pak se vzduch
zamihotal. Objevily se tři postavy – Hádes a Persefona na trůnech a
mezi nimi nějaká starší žena. Vypadalo to, že se zrovna hádají.
„– ti říkala, že je to budižkničemu!“ vyčítala někomu ta starší
ženská.
„Matko!“ napomenula ji Persefona.
„Máme hosty!“ vyštěkl Hádes. „No tak!“
Hádes, jeden z mých nejneoblíbenějších bohů, si uhladil černý
háv, posetý vyděšenými tvářemi zatracenců. Měl bledou kůži a
pronikavé oči jako šílenec.
„Percy Jackson,“ prohlásil s potěšením. „Konečně.“
Královna Persefona si mě zvědavě prohlížela. Viděl jsem ji už
jednou v zimě, ale teď v létě vypadala jako úplně jiná bohyně. Měla
lesklé černé vlasy a laskavé hnědé oči. Šaty se jí třpytily barvami. Na
látce se měnily a rozkvétaly květiny – růže, tulipány, zimolez.
Ta žena, která stála mezi nimi, byla očividně Persefonina matka.
Měla stejné vlasy a oči, ale vypadala starší a přísnější. Šaty jí zářily
zlatě jako pšeničné pole. Ve vlasech měla vpletenou suchou trávu,
takže připomínaly proutěný košík. Napadlo mě, že kdyby vedle ní
někdo škrtl sirkou, nestačila by utíkat.
„Pfff,“ odfrkla si ta starší žena. „Polobohové. To nám ještě
chybělo.“
Nico vedle mě poklekl. Litoval jsem, že nemám meč a nemůžu
mu rovnou useknout tu jeho pitomou hlavu. Anaklusmos se bohužel
ještě pořád válel někde v polích.
„Otče,“ promluvil Nico. „Udělal jsem, co jste chtěl.“
„Trvalo ti to dost dlouho,“ zabručel Hádes. „Tvá sestra by to
zvládla líp.“
Nico sklopil hlavu. Kdybych na toho grázlíka neměl takový
vztek, možná bych ho politoval.
Zabodl jsem se pohledem do boha mrtvých. „Co chcete, Háde?“
„Promluvit si, co jiného.“ Bůh se ušklíbl krutým úsměvem. „To ti
Nico neřekl?“
„Takže celá tahle výprava byla podvod. Nico mě sem přivedl,
abyste mě zabil.“
„To ne,“ zaprotestoval Hádes. „Nico to bohužel myslel úplně
upřímně, chtěl ti pomoci. Ten kluk je stejně poctivý jako natvrdlý.
Prostě jsem ho přesvědčil, aby si udělal malou zacházku a nejdřív tě
přivedl sem.“
„Otče,“ ozval se Nico, „slíbil jste, že se Percymu nic nestane.
Řekl jste, že když ho přivedu, povíte mi o mé minulosti – o matce.“
Královna Persefona si útrpně povzdechla. „Mohli bychom v mé
přítomnosti tu ženskou laskavě vynechat?“
„Lituju, ale ne, holubičko moje,“ prohlásil Hádes. „Musel jsem
tomu klukovi něco slíbit.“
Starší žena zabručela: „Já jsem tě varovala, dcero. Ten lump
Hádes je pěkný mizera. Mohla sis vzít boha lékařů nebo boha
právníků, ale to ty neeeee. Muselas sníst to granátové jablko.“
„Matko –“
„A uvíznout v podsvětí!“
„Matko, prosím –“
„A máme srpen, a vrátila ses domů, jak bys měla? Myslíš ty
vůbec někdy na svou ubohou osamělou matičku?“
„DÉMÉTÉR!“ houkl Hádes. „To stačí. Jsi v mém domě hostem.“
„Páni, on je to dům?“ vyjekla. „Téhle skládce říkáš dům? Nutíš
mou dceru žít v takové temné, vlhké –“
„Vysvětloval jsem ti přece,“ zavrčel Hádes se zaťatými zuby, „že
ve světě nahoře zuří válka. Tobě a Persefoně je líp tady se mnou.“
„Pardon,“ ozval jsem se. „Ale jestli mě chcete zabít, nemůžete se
už do toho pustit?“
Všichni tři bohové se na mě podívali.
„No, tenhle mládenec má teda šmrnc,“ poznamenala Démétér.
„To ano,“ souhlasil Hádes. „Moc rád bych ho zabil.“
„Otče!“ vyjekl Nico. „Slíbil jste to!“
„Muži, už jsme o tom mluvili,“ napomenula ho Persefona.
„Nemůžeš jen tak spálit na uhel každého hrdinu. Kromě toho je
statečný. To se mi líbí.“
Hádes obrátil oči v sloup. „Ten chlapík Orfeus se ti líbil taky. A
podívej se, jak to dopadlo. Nech mě, ať ho zabiju, aspoň trošku.“
„Otče, slíbil jste to!“ kvílel Nico. „Říkal jste, že si s ním chcete
jenom promluvit. Slíbil jste, že když ho přivedu, povíte mi o mé
rodině.“
Hádes se zamračil a uhladil si záhyby roucha. „A to taky udělám.
Tvá matka – co ti mám vykládat? Byla to úžasná žena.“ Celý nesvůj
se podíval na Persefonu. „Odpusť, má drahá. Myslím úžasná na
smrtelnici, samozřejmě. Jmenovala se Maria di Angelo. Pocházela z
Benátek, ale její otec dělal diplomata ve Washingtonu. Tam jsem ji
potkal. Když jste byli se sestrou malí, neměly to Hádovy děti lehké.
Schylovalo se ke druhé světové válce. Pár mých, hm, dalších dětí
vedlo stranu, která prohrála. Napadlo mě, že nejlepší bude uklidit vás
dva do bezpečí.“
„Proto jste nás schoval v kasinu Lotos?“
Hádes pokrčil rameny. „Nestárli jste. Nevnímali jste, jak ubíhá
čas. Čekal jsem na pravou chvíli, kdy vás odvést.“
„Ale co se stalo s naší mámou? Proč si ji nepamatuju?“
„To není důležité,“ vyštěkl Hádes.
„Cože? Jistěže je to důležité. A měl jste další děti – proč jste
poslal pryč jenom nás? A kdo byl ten právník, který nás dostal ven?“
Hádes zaťal zuby. „Udělal bys líp, kdybys víc poslouchal a míň
mluvil, chlapče. A pokud jde o toho právníka…“
Luskl prsty. Lítice Alléktó se na vršku trůnu začala měnit, až se z
ní stal chlapík středního věku v proužkovaném obleku s kufříkem.
Vypadala – vypadal – divně, jak se tak hrbil za Hádem.
„Tos byla ty!“ vykulil oči Nico.
Lítice se zahihňala: „Právníci a učitelé mi jdou!“
Nico se otřásl. „Ale proč jste nás z toho kasina pustil?“
„Sám víš, proč,“ podotkl Hádes. „Tomu pitomému Poseidónovu
synáčkovi se nesmí dovolit, aby se stal děckem z proroctví.“
Urval jsem rubín z nejbližší rostliny a hodil ho po Hádovi.
Neškodně mu propadl do hávu. „Měl byste pomáhat Olympu!“ pustil
jsem se do něj. „Všichni ostatní bohové bojují s Týfónem, a vy si tu
jen tak dřepíte –“
„A čekám, jak to dopadne,“ dokončil Hádes. „Ano, přesně tak.
Kdy mi naposled Olymp nějak pomohl, polokrevný? Kdy naposled
nějaké moje dítě uctívali jako hrdinu? Pche! Proč bych se jim měl
hnát na pomoc? Zůstanu tady a udržím si své síly nedotčené.“
„A až na vás Kronos zaútočí?“
„Jen ať si to zkusí. Bude oslabený. A tady můj syn Nico –“ Hádes
si ho znechuceně změřil. „No, zatím za moc nestojí, to uznávám.
Lepší by bylo, kdyby přežila Bianca. Ale má na výcvik ještě čtyři
roky. Tak dlouho se jistě udržíme. A až bude Nikovi šestnáct, jak
říká proroctví, udělá on to rozhodnutí, které zachrání svět. A já se
stanu vládcem bohů.“
„Jste blázen,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kronos vás rozdrtí, hned jak
zničí Olymp.“
Hádes rozhodil rukama. „No, dostaneš příležitost to zjistit,
polokrevný Protože tu válku přečkáš v mém žaláři.“
„Ne!“ vykřikl Nico. „Otče, na tom jsme se nedomluvili. A neřekl
jste mi všechno!“
„Řekl jsem ti všechno, cos potřeboval vědět,“ odbyl ho Hádes.
„A co se týče naší dohody, s Jacksonem si tu jenom povídám.
Neublížil jsem mu. Své informace jsi dostal. Pokud jsi chtěl lepší
dohodu, měls mě donutit přísahat při řece Styx. A teď se ztrať do
svého pokoje!“ Máchl rukou a Nico zmizel.
„Ten kluk musí víc jíst,“ zabručela Démétér. „Je hubený jako
lunt. Potřebuje víc cereálií.“
Persefona obrátila oči v sloup. „Matko, nech už těch cereálií. Můj
pane Háde, vážně nemůžeme nechat tohoto mladého hrdinu jít? Je
velice statečný.“
„Ne, má drahá. Ušetřil jsem jeho život. To je dost.“
Věřil jsem, že mě z toho jeho manželka dostane. Statečná krásná
Persefona mě zachrání.
Netečně pokrčila rameny. „Tak dobře. Co máme k snídani? Mám
hlad jako vlk.“
„Cereálie,“ vyprskla Démétér.
„Mami!“ Obě ženy zmizely ve víru květin a obilí.
„Nemáš čeho litovat, Percy Jacksone,“ těšil mě Hádes. „Mí
duchové mě neustále informují o Kronových plánech. Můžu tě ujistit,
žes ho nemohl zastavit včas. A dnes večer bude už pozdě i pro ten
tvůj milovaný Olymp. Léčka je nastražena.“
„Jaká léčka?“ chtěl jsem vědět. „Pokud o tom víte, tak něco
udělejte! Aspoň mi dovolte, ať to řeknu ostatním bohům!“
Hádes se usmál. „Máš kuráž, to se ti musí nechat. Užij si to v
mém žaláři. Zkontrolujeme tě za – no, za takových padesát šedesát
let.“