18. Kapitola
4. 1. 2014
X VIII
LEO
Připadalo mu, že si zdříml jen pár vteřin, ale když s ním Piper
zatřásla a probudila ho, už se stmívalo.
„Jsme tady,“ oznámila mu.
Leo si promnul oči. Pod nimi se na útesu nad řekou roz
kládalo město. Pláně kolem byly pod sněhem, ale město samo
teple zářilo v zimním soumraku. Budovy se tlačily za vyso
kými zdm i jako ve středověkém městě, mnohem starším, než
která kdy Leo v životě viděl. Uprostřed stál hrad - aspoň Leo
soudil, že je to hrad - s mohutnými zdm i z červených cihel
a hranatou věží se zelenou štítovou střechou.
„Fakt Québec? Není to dílna Santa Clause?“ zeptal se Leo.
„Jo, je to Québec City,“ potvrdila Piper. „Jedno z nejstar
ších měst v Severní Americe. Založeno tak kolem roku šestnáct
«
set.
Leo povytáhl obočí. „Tvůj táta točil film i o tomhletom?"
Zašklebila se na něj. Na to byl Leo zvyklý, ale k jejímu no
vému elegantnímu líčení to moc nesedělo. „Já taky občas čtu,
jasné? Jenom to, že se ke mně přihlásila Afrodíta, ještě nezna
mená, že musím být tupá.“
„Klídek!" uklidňoval ji Leo. „Když toho tolik víš, co je to
za hrad?“
„M yslím, že hotel."
Leo se zasmál. „Kecáš."
Ale když se dostali blíž, viděl Leo, že měla pravdu. Maje
státní vchod se hemžil vrátnými, sluhy a nosiči se zavazadly.
Na příjezdové cestě stály naleštěné černé luxusní vozy. Lidé
v elegantních šatech a zimních pláštích pospíchali, aby se do
stali ze zimy dovnitř.
„Severní vítr bydlí v hotelu?" zeptal se Leo. „To přece ne
jde
„Pozor, lidi," přerušil ho Jason. „M áme společnost!"
Leo se podíval dolů a viděl, co Jason myslel. Z vršku věže
k nim stoupaly dvě okřídlené postavy - vzteklí andělé s nebez
pečně ostrým i meči.
Festusovi se ti andělští chlapíci nezamlouvali. Zarazil se ve
vzduchu, máchal křídly, vysunul drápy a hlasitě chrčel. Leo
ten zvuk poznal. Chystal se chrlit oheň.
„Klid, chlapče," zam umlal. Něco mu napovídalo, že by se
andělům nelíbilo, kdyby z nich udělal pochodně.
„To se mi nelíbí," ozval se Jason. „Vypadají jako bouřkoví
duchové."
Leo si nejdřív myslel, že má pravdu, ale když se andělé do
stali blíž, viděl, že jsou mnohem masivnější než ventové. Vy
padali jako normální puberťáci, až na ty ledově bílé vlasy a na
dýchaná purpurová křídla. Bronzové meče měli zubaté jako
rampouchy. Ve tváři si byli podobní, takže to mohli být bratři,
ale rozhodně ne dvojčata.
Jeden byl velký asi jako dobytče, měl jasně červený hokejo
vý svetr, pytlovité tepláky a černé kožené kopačky. Bylo vidět,
že se nevyhýbá bitkám, protože pod oběm a očima měl černé
monokly, a když vycenil zuby, několik mu jich chybělo.
Ten druhý vypadal, jako by vypadl z obalu některé rockové
desky Leovy mámy z osmdesátých let — možná skupiny Journey
nebo Hall & Oates nebo ještě něčeho strašnějšího. Ledově bílé
vlasy měl vzadu dlouhé a nahoře a po stranách ostříhané. Vě
zel ve značkových kalhotách, trochu moc upnutých, ve špi
čatých kožených botách a příšerné hedvábné košili s rozepnu
tými horními třemi knoflíčky. Možná si myslel, že vypadá
k sežrání, ale jistě neměl ani padesát kilo, a to včetně příšerné
ho akné.
Andělé se zastavili před drakem a vznášeli se tam s připra
venými meči.
Hokejista zafuněl. „D ál nesmíte."
„Cože?“ zeptal se Leo.
„N emám e v záznamu váš letový plán,“ vysvětlil ten třasořit-
ka. Kromě všech ostatních problémů měl i francouzský pří
zvuk, tak špatný, až ho Leo podezíral, že je falešný. „Toto je
nepřístupný letový prostor."
„Zničit?" Dobytče vycenilo děravý chrup.
Drak začal chrlit páru a chystal se na obranu. Jason vytasil
zlatý meč, ale Leo křikl: „Počkat! Pamatujme na slušné vycho
vání, hoši. Můžu se aspoň dozvědět, kdo má tu čest mě zničit?"
„Já jsem Kal!" zabručel hokejista. Tvářil se, že je na sebe dost
pyšný, jako by mu trvalo dlouho, než si tu větu zapamatoval.
„To je zkratka pro Kalaís,“ vysvětlil druhý „Bratr to bo
hužel nedokáže vyslovit, neumí říct slova delší než dvě sla
biky - u
„Pizza! Hokej! Zničit!11 hulákal Kal.
takže ani své vlastní jméno,11 dokončil hubeňour.
„Já jsem Kal,“ opakoval Kal. „A to je Zétés! Můj brácha!11
„Páni,11 žasl Leo. „To už byly málem tři slabiky, člověče!
Výborně!11
Kal zabručel, očividně měl ze sebe radost.
„Pitomče,11 procedil skrz zuby jeho bratr. „D ělají si z tebe
legraci. Ale to je fuk. Já jsem Zétés, což je zkratka pro Zétés.
A tady dáma —11 Zam rkal na Piper, ale vypadalo to spíš jako
nějaká křeč. „Ta mi může říkat, jak chce. Možná by ráda po
večeřela se znám ým polobohem, než vás budeme muset zničit?"
Piper vydala zvuk, jako by jí zaskočil bonbon proti kašli.
„To je... vážně strašná představa.11
„To nic.11 Zétés zacukal obočím. „M y boreásovci jsme velmi
romantičtí lidé.11
„Boreásovci?11 ozval se Jason. „Myslíš jako synové Boreáse?11
„A, už jsi o nás slyšel!11 Zétés se zatvářil potěšeně. „Jsme
strážní našeho otce. Takže pochop, že nemůžeme dovolit li
dem na rozvrzaných dracích vletět bez povolení do jeho vzduš
ného prostoru a děsit ty hloupé smrtelníky.11
Ukázal dolů a Leo viděl, že si jich lidé začínají všímat. N ě
kteří ukazovali nahoru - ještě ne poplašeně, spíš popleteně
a rozmrzele, jako by drak byl helikoptéra, která letí trochu moc
nízko.
„A proto, pokud to není nouzové přistání,11 pokračoval Zétés
a odsunul si vlasy z poďobané tváře, „vás bohužel budeme mu
set brutálně zničit."
„Z ničit!" souhlasil Kal s trochu větším nadšením, než pova
žoval Leo za nutné.
„Počkat!" ozvala se Piper. „Tohle al&je nouzové přistání."
„A uuu!" Kal se zatvářil tak zklamaně, že ho bylo Leovi sko
ro líto.
Zétés si prohlížel Piper, což samozřejmě dělal už předtím.
„Jak taková hezká holka pozná, že je to nouzovka?"
„M usím e se setkat s Boreásem. Je to velmi naléhavé! Pro
sím?" Přinutila se svůdně usmát a Leo si dovedl představit, že
ji to málem zabilo. Ale pořád fungovalo to požehnání Afro-
díty, vypadala nádherně. A důvěryhodně zněl i její hlas - Leo
se přistihl, že jí věří každé slovo. Jason přikyvoval a tvářil se
naprosto přesvědčeně.
Zétés si sáhl na hedvábnou košili, asi aby se ujistil, že je
pořád rozepnutá skoro až po břicho. „N o ... nerad zklamu tak
milou dám u, ale víš, moje sestra, tu by porazilo, kdybychom
vám dovolili —"
„A náš drak selhává!" dodala Piper. „M ůže se každou chvíli
zhroutit!"
Festus se hned ochotně roztřásl, naklonil hlavu, vylil z ucha
nějaké svinstvo a pocákal černý mercedes na parkovišti dole.
„Ne zničit?" zakvílel Kal.
Zétés nad tím problémem uvažoval. Pak na Piper znovu tak
divně zamrkal. „No, jsi hezoučká. Chci říct, máš pravdu. Se
lhávající drak - to může být naléhavý případ."
„Zničit je pak?" navrhl Kal, což bylo zřejmě to nejmilejší,
na co se kdy zmohl.
„Bude mě to stát trochu vysvětlování," rozhodl se Zétés.
„Otec poslední dobou nebývá k hostům moc laskavý. Ale ano.
Pojďte, lidé s porouchaným drakem. Následujte nás.“
Boreásovci zasunuli meče a vytáhli od opasků menší zbra
ně - Leo si aspoň myslel, že to jsou zbraně. Pak je rozsvítili
a Leovi došlo, že mají svítilny s oranžovými kužely jako ty,
které se používají na přistávacích drahách. Kal a Zétés se oto
čili a rozletěli se k věži hotelu.
Leo se obrátil na kamarády. „Tyhle kluky žeru. Letíme
za nimi?“
Jason a Piper se netvářili moc nadšeně.
„Asi ano,“ rozhodl Jason. „K dyž už jsme tady. Ale zajímalo
by mě, proč není Boreás k hostům laskavý."
„Pfff, to ještě nepotkal nás." Leo hvízdl. „Festusi, leť za těmi
světly!"
Jak se blížili k cíli, měl Leo strach, že narazí do věže. Boreá
sovci mířili přímo k zelenému štítu a nezpomalovali. Pak se
část šikmé střechy odsunula a odhalila vstup dost široký i pro
Festuse. Vršek a spodek lemovaly rampouchy jako rozeklané
zuby.
„To nevěstí nic dobrého," sýčkoval jason, ale Leo pobídl
draka dolů a snesli se za bratry.
Přistáli v čemsi, co vypadalo jako půdní byt, postavený
v obřím mrazáku. Vstupní hala měla klenuté stropy dvanáct
metrů nad zemí, veliká okna se závěsy a přepychové orientální
koberce. Schodiště vzadu vedlo do další stejně veliké haly a na
levo i napravo se táhly další chodby. Ale ledová krása poko
je trochu děsila. Když se Leo svezl z draka, koberec mu pod
noham a zakřupal. Nábytek pokrývala tenká vrstva námrazy.
Závěsy se nehýbaly, protože byly zmrzlé na kost, a zamrzlá ok
na propouštěla dovnitř podivně mdlé světlo soumraku. D o
konce i strop se ježil rampouchy. A co se týkalo schodů, nebyl
si Leo jistý, jestli by neuklouzl a nezlámal si vaz, kdyby je zku
sil vyjít.
„Lidi,“ ozval se Leo, „spravte si termostat a hned se k vám
nastěhuju.“
„Já ne.“ Jason se stísněně podíval ke schodišti. „N ěco mi tu
nesedí. Něco tam nahoře..."
Festus se otřásl a vydechl plameny. Na šupinách se mu za
čala dělat jinovatka.
„N e, ne, ne." Zétés se přiblížil, i když Leo netušil, jak doká
že chodit v těch špičatých kožených botách. „Ten drak se musí
vypnout. Oheň sem nesmí. To horko mi ničí vlasy."
Festus zavrčel a roztočil zuby jako vrtáky.
„To nic, chlapče." Leo se obrátil k bledému chlapíkovi. „Na
vypínání je náš drak trochu háklivý. Ale mám lepší řešení."
„Zničit?" navrhl Kal.
„N e, člověče. S tím ničením už si dej pokoj. Ale počkej."
„Leo," začala Piper nervózně, „co to —"
„Koukej se a uč se, krasavice. Když jsem včera v noci Festuse
opravoval, našel jsem spoustu tlačítek. O některých si ani ne
přej vědět, k čemu jsou. Ale další... A, tady to máme."
Leo zaklesl prsty za drakovo levé předloktí. Stiskl tlačítko
a drak se otřásl od hlavy k patám. Všichni couvli, když se
Festus roztáhl jako origami. Bronzové plátování se spojilo do
hromady. Krk a ocas se mu vtáhly do těla. Křídla se složila
a trup se zmenšoval, až z něj zbyl kus kovu velký jako kufřík.
Leo se ho pokusil zvednout, ale ta věc vážila pár miliard
kilo. „E hm ... no jo. Počkat. Myslím - Aha.“
Stiskl další tlačítko. Na vršku se objevilo držadlo a dole vy
skočila kolečka.
„Tadá!“ oznámil. „Nejtěžší pojízdný kufr na světě!"
„To není možné," hlesl Jason. „N ěco tak velkého přece ne
může —"
„D ost!" nařídil Zétés. S Kalem vytasili meče a zabodli se
pohledem do Lea.
Leo rozhodil rukama. „C o je... co jsem provedl? Klídek,
hoši. Jestli vám to tak vadí, nemusím si brát toho draka jako
příruční —“
„K do jsi?" Zétés vtiskl hrot meče Leovi na prsa. „Nějaké
dítě jižního větru, které u nás špehuje?"
„Co? Ani nápad!" bránil se Leo. „Syn Héfaista. Toho milé
ho kováře, co nikomu neškodí!"
Kal zavrčel. Přiblížil tvář k Leovi a s těmi modřinam i u očí
a rozbitou pusou nevypadal ani zblízka o nic příjemněji. „C í
tím oheň," zavrčel. „Oheň zlý."
„Ale ne." Leovi se rozbušilo srdce. „N o, víš... mám trochu
popálené šaty a pracoval jsem s olejem a ..
„N e!" Zétés do Lea šťouchl hrotem meče. „M y oheň vycítíme,
polobůžku. Mysleli jsme, že to vychází z toho pokaže
ného draka, ale z něj je ted kufr. A já pořád cítím oheň...
z tebe“
Kdyby v tom půdním bytě neměli asi tak minus patnáct,
byl by už Leo zpocený jako myš. „H ej... poslyš... já nevím —“
Zoufale se podíval na přátele. „Z e byste mi trošku pomohli,
lidi?"
Jason už měl v ruce svou zlatou minci. Popošel dopředu
a upíral pohled na Zétése. „Koukej, to je omyl. Leo není žádný
ohniváč. Řekni jim to, Leo. Řekni jim, že nejsi ohniváč.“
„E h m ...“
„Zétési?“ Piper znovu zkusila svůj okouzlující úsměv, i když
byla dost nervózní a prochladlá na to, aby ho dokázala pořádně
nasadit. „Všichni se tu budeme chovat jako přátelé. Odložte
meče a promluvme si.“
„Ta holka je hezká,“ připustil Zétés, „a já vím, že si nemůže
pomoct, jak ji to ke mně přitahuje, ale teď si bohužel žádnou
romantiku nemůžu dovolit."
Zabořil hrot meče ještě víc do Leovy hrudi a ten cítil, jak
mu chlad prostupuje košilí a ochromuje kůži.
Nejradši by znovu spustil Festuse. Potřeboval by nějakou
podporu. Ale to by zabralo pár minut, i kdyby přes ty dva ší
lence s purpurovými křídly dosáhl na tlačítko.
„Zničit ho teď?“ zeptal se Kal bratra.
Zétés přikývl. „Bohužel myslím —“
„N e,“ prohlásil Jason. Mluvil docela klidně, ale Leo soudil,
že asi tak za dvě vteřiny vyhodí tu minci a přejde do bojového
režimu. „Leo je jenom syn Héfaista. O d něj vám nic nehrozí.
Tady Piper je dcera Afrodíty. Já jsem syn Dia. Jsme na míro/
<c
ve...
Jason větu nedořekl, protože oba bratři se najednou obrátili
k němu.
„Cos to řekl?“ chtěl vědět Zétés. „Ty jsi Diův syn?“
„N o ... jo,“ potvrdil Jason. „To je dobře, ne? Jmenuju se Jason."
Kal se tvářil tak překvapeně, že málem pustil meč. „To ne
Iásón,'' zavrtěl hlavou. „To není on.“
Zétés popošel dopředu a zašilhal na Jasonovu tvář. „N e, to
hle není ná:/Iásón. Náš Iásón byl elegantnější. Ne tak jak já - ale
přesto elegantní. Kromě toho, náš Iásón umřel před tisíci let.“
,.Počkat,“ zarazil ho Jason. „Váš Iásón... Myslíte původního
Iásóna? Toho se zlatým rounem?“
,Jasně,“ přisvědčil Zétés. „Byli jsme v jeho posádce na pa
lubě lodi Argo za starých časů, když jsme bývali smrtelní po
lobohové. Pak jsme přijali nesmrtelnost, abychom mohli slou
žit otci, takže takhle dobře budu vypadat po celou dobu a můj
hloupý bratříček si navěky bude užívat pizzu a hokej.“
„Hokej!“ souhlasil Kal.
„Ale Iásón — náš Iásón - zemřel jako smrtelník,“ uvažoval
Zétés. „Ty nemůžeš být on.“
„To taky nejsem,“ přikývl Jason.
„Tak co, zničit?" chtěl vědět Kal. Jeho dvěma mozkovým
buňkám dával ten rozhovor pořádně zabrat.
„N e,“ povzdechl si Zétés lítostivě. „Pokud je to Diův syn,
může to být ten, koho jsme hledali."
„H ledali?" opakoval Leo. „Myslíte jako hledali, abyste ho
zasypali poklady? Nebo hledali, že má malér?"
Ozval se dívčí hlas: „To záleží na vůli mého otce."
Leo vzhlédl ke schodišti. Srdce se v něm málem zastavilo.
Nahoře stála dívka v bílých hedvábných šatech. Pleť měla ne
přirozeně bledou, bílou jako sníh, ale vlasy jako bujnou čer
nou hřívu a oči kávově hnědé. Hleděla na Lea bez výrazu, bez
úsměvu, bez přátelství. Ale na tom nezáleželo, Leo se stejně
zamiloval. Úžasnější dívku v životě neviděl.
Pak se podívala na Jasona a na Piper a vypadalo to, že si
tuaci okamžitě pochopila.
„Otec promluví s tím, který se jmenuje Jason," oznámila.
„Takže to je on?“ zeptal se Zétés vzrušeně.
Leo popadl rukojeť bronzového dračího kufříku. Netušil,
jak ho vyvleče do schodů, ale musel st dostat k té dívce a vyptat
se jí na pár důležitých věcí - třeba na mailovou adresu a tele
fon.
Než stačil udělat krok, zmrazila ho pohledem. Ne doslova,
ale jemu to tak připadalo.
„Ty ne, Leo Valdezi,“ zarazila ho.
V kterémsi zákoutí mysli Lea napadlo, jak to, že zná jeho
jméno. Ale především myslel na to, jak ho ta slova ranila.
„Proč ne?“ Nejspíš kňoural jako kluk z mateřské školky, ale
nemohl si pomoct.
„Ty se nemůžeš přiblížit k mému otci,“ prohlásila dívka.
„Oheň a led — to by nebylo moudré."
„Půjdeme všichni," stál na svém Jason a položil ruku Leovi
na rameno, „nebo nikdo."
Dívka naklonila hlavu, jako by nebyla zvyklá na to, že lidé
neposlouchají její rozkazy. „N ic se mu nestane, Jasone Gracei,
pokud nebudeš dělat potíže. Kalaísi, drž Lea Valdeze tady. Hlí
dej ho, ale nezabíjej."
Kal se zašklebil. „Ani trošku?"
„Ne," stála na svém dívka. „A dej pozor na ten jeho zajímavý
kufřík, dokud otec nevynese soud."
Jason a Piper se podívali na Lea s němou otázkou: Co s tím
provedeme?
Lea zalil pocit vděčnosti. Jsou připraveni za něj bojovat. N e
nechají ho samotného s tím hokejovým dobytčetem. Něco
v něm se chtělo pustit do boje, vytáhnout nový opasek s nářa
dím a zkusit něco udělat, možná dokonce vykouzlit jeden dva
kulové blesky a trochu to tu rozehřát. Ale boreásovci ho děsili.
A ta krásná dívka ho děsila ještě víc, i když pořád stál o její
telefonní číslo.
„To nic, lidi,“ prohlásil. „Nem á cenu dělat problémy, když
není třeba. Běžte.“
„Poslechněte kam aráda,” pokývala ta bledá dívka hlavou.
„Leo Valdez bude naprosto v bezpečí. Kéž bych mohla říct to
též o tobě, synu Dia. A teď pojďte, král Boreás čeká.“