37. Kapitola
4. 1. 2014
Jason našel sestru a zase o ni přišel, to všechno za necelou ho
dinu. Když šplhali po skále plovoucího ostrova, pořád se ohlí
žel, ale Thalia byla pryč.
Přes to všechno, co říkala o jejich setkání, jason trochu po
chyboval. Našla novou rodinu s Lovkyněmi a novou matku
v Artemis. Vypadala tak sebejistá a spokojená se svým životem,
že Jason netušil, jestli do něj vůbec někdy patřil. A vypadala
tak odhodlaná najít kam aráda Percyho. Pátrala taky takhle
po Jasonovi?
To není fér, vyčetl sám sobě. Myslela si, že jsi mrtvý.
Nedokázal se smířit s tím, co říkala o mámě. Jako by mu
podala dítě - vážně ubrečené a šeredné dítě - a řekla: Tu máš, je
tvoje. Starej se. Nechtěl se starat. Nechtěl sc na něj dívat ani ho
vláčet s sebou. Nechtěl vědět, že měl tak šílenou mámu, která se
ho zbavila, aby uklidnila bohyni. Není divu, že Thalia utekla.
Pak si vzpomněl na Diův srub v Táboře polokrevných -
na ten malý výklenek, kde si Thalia udělala ležení, z dohledu
zakaboněné sochy boha nebes. Otec taky nebyl žádná výhra.
Jason chápal, proč se Thalia zřekla i téhle části života, ale pořád
byl rozčilený. Zrovna on musí mít takové štěstí. Zbylo na něj
takové břemeno.
A to platilo i doslova. N a zádech měl batoh s uvězněnými
vichry. Čím blíž se dostávali k Aiolově paláci, tím byl těžší.
Vichry se bránily, hučely a mlely sebou.
Jediný, kdo měl náladičku, byl trenér Hedge. Poskakoval
po kluzkém schodišti, běhal nahoru dolů. „Pojďte, holoubci
moji! Už je to jenom pár tisíc schodů!“
Stoupali a Leo a Piper nechali Jasona jeho myšlenkám.
Možná vycítili, jak mu je. Piper se na něj pořád ustaraně ohlí
žela, jako by to byl on, kdo skoro umřel na podchlazení, ne
ona. Nebo snad uvažovala o tom "Thaliině nápadu. Řekli jí, co
na ně Thalia křikla na mostě - že můžou zachránit jejího tátu
i Héru - ale Jason nechápal, jak by to zvládli. Nebyl si jistý,
jestli Piper začala doufat nebo se ještě víc bojí.
Leo se pořád plácal po nohou, kontroloval si, jestli mu ně
kde nehoří kalhoty. Už z něj nestoupal dým, ale ta příhoda
na ledovém mostě Jasona vážně vystrašila. Leo si asi ani neuvě
domoval, že se mu kouří z uší a ve vlasech mu tancují plameny.
Pokud se sám od sebe vznítí pokaždé, když se rozčilí, pak bude
těžké ho někam brát. Jason si představil, jak si objednávají v re
stauraci: J á si dám hamburger a - Jééé! Kamarád hoří! Přineste
vodu!
Jasona ale hlavně trápilo to, co pak Leo řekl. Jason nechtěl
představovat most, ani být jako výměna, ani nic jiného. Chtěl
jenom vědět, odkud přišel. A Thalia se zatvářila tak sklíčeně,
když se Leo zmínil o tom vypáleném domě z jeho snu - o místě,
které stálo podle vlčice Lupy na jeho počátku. Jak to tam moh
la Thalia znát a proč si myslela, že Jason to najde?
Připadalo mu, že odpověď je blízko. Ale čím víc se k ní do
stával, tím míň s ním spolupracovala, jako ty vichry, které nesl
na zádech.
Konečně dorazili na vršek ostrova. Kolem pevnosti se táhly
bronzové zdi, i když si Jason neuměl představit, kdo by na ni
mohl zaútočit. Otevřely se před nimi šestimetrové brány
a cesta z leštěného červeného kamene vedla k citadele - ro
tundě v řeckém stylu s bílými sloupy, podobné pam átníkům
ve Washingtonu - až na shluk satelitních talířů a vysílačů na
střeše.
„To je divné,“ vydechla Piper.
„N a plovoucí ostrov kabel nenatáhneš,“ poznamenal Leo.
„Sakra, koukněte se tomu chlapovi na zahradu."
Rotunda stála uprostřed čtvrtmílového kruhu. Prostor ko
lem byl děsivě úchvatný. Dělil se na čtyři díly jako plátky obří
pizzy a každý představoval jedno roční období.
Sekce po jejich pravé ruce byla ledová pustina s holými stro
my a zamrzlým jezerem. Ve větru se po ní kouleli sněhuláci
a Jason netušil, jestli jsou to ozdoby, nebo živí tvorové.
Po levici se táhl podzimní park se zlatými a rudými stromy.
Hrom ady listí byly naváté do podob bohů, lidí a zvířat, která
se honila navzájem, dokud je to nerozfoukalo zpátky na listy.
V dálce za rotundou viděl Jason další dvě oblasti. Jedna vy
padala jako zelená pastvina s ovcemi z obláčků. Poslední sekce
byla pustina. Klubka rostlin, stepních běžců, se koulela ve vět
ru a vyrývala do písku divné znaky: řecká písmena, smajlíky
a veliký inzerát: SLEDUJT E AIOLA KAŽDÝ VEČER!
„Jedna část pro každého ze čtyř bohů větru," soudil Jason.
„Čtyři hlavní směry."
„Ta pastvina se mi líbí.“ Trenér Hedge se mlsně olízl. „Vadi
lo by vám —“
„Běžte," pobídl ho Jason. Vlastně se mu ulevilo, když poslal
satyra pryč. Získat si Aiola bude těžké, i když u toho nebude
trenér Hedge máchat palicí a ječet: „Smrt!"
Satyr se rozběhl zaútočit na jaro a Jason, Leo a Piper se vy
dali ke schodům do paláce. Prošli vstupními vraty do haly z bí
lého mramoru, ozdobené červenými prapory s nápisy: Olymp-
ský kanál počasí nebo jenom OK!
„Nazdar!" Doplula k nim žena. Doslova doplula. Byla krás
ná tím skřítkovským způsobem, který Jason poznal u přírod
ních duchů z Tábora polokrevných — drobná postava, lehce
špičaté uši a věčně mladý obličej, kterému mohlo být šestnáct
nebo třicet let. Hnědé oči vesele jiskřily. I když tu nefoukalo,
tmavé vlasy jí zvolna povlávaly jako v reklamách na šampony.
Bílé roucho se kolem ní vlnilo jako padákové hedvábí. Jason
netušil, jestli má nohy, ale pokud ano, nedotýkaly se země.
V ruce držela bílý tablet s dotykovou obrazovkou. „Jste od vlád
ce Dia?“ zeptala se. „Očekáváme vás.“
Jason se pokusil něco odpovědět, ale moc mu to nemyslelo,
protože si všiml, že ta žena je průhledná. Její postava se rozplý
vala a zase se objevovala, jako by byla z mlhy.
„Vy jste duch?" zeptal se.
Hned poznal, že ji urazil. Místo úsměvu našpulila rty.
„Jsem aura, pane. Větrná nymfa, jak byste mohl čekat, když
pracuji pro vládce větru. Jmenuji se Mellie. Duchy tu nemáme."
Piper mu přišla na pomoc. „N e, jistěže nemáte! Můj přítel si
vás jen spletl s Helenou Trojskou, nejkrásnější smrtelnicí všech
dob. Jste si velmi podobné/'
Páni, ta byla dobrá. S tou lichotkou to sice trochu přehnala,
ale aura Mellie se začervenala. „A ch... no, dobrá. Takže jste
od Dia?“
„Ehm,“ odkašlal si Jason, „já jsem Diův syn, ano.“
„Výborně! Tudy, prosím/' Provedla je bezpečnostními dveř
mi do další haly, plula a přitom se dívala do tabletu. Nesoustře
dila se na cestu, ale očividně to nevadilo, protože klidně pro
plula přímo skrz mramorový sloup. „H lavní vysílací čas máme
za sebou, to je dobré," uvažovala. „M ůžu vás vmáčknout těsně
před vysílání v 11:12 “
„H m, to by šlo," přisvědčil Jason.
Hala byla dost neklidné místo. Foukal tam vítr a Jason si
připadal, jako by se prodíral neviditelným davem. Dveře se
samy od sebe otevíraly a práskaly.
Věci, které Jason viděl, byly stejně prapodivné. Poletovaly tu
papírové vlaštovky všech možných velikostí a tvarů a další aury,
větrné nymfy, je občas chytily ve vzduchu, rozložily, přečetly
a vyhodily zpátky. Šipky se samy od sebe zase poskládaly a letěly
dál.
Kolem se prohnalo ošklivé stvoření. Vypadalo jako kříženec
staré dám y a kuřete, vykrmeného steroidy. Mělo vrásčitou tvář
s černými vlasy v síťce, ruce jako člověk, k tomu kuřecí křídla
a tučné opeřené tělo s drápy na nohou. Zvláštní bylo, že se vů
bec udrželo ve vzduchu. Vznášelo se a naráželo do všeho kolem
jako nafukovací balon v průvodu.
„To nebyla aura?“ zeptal se Jason Mellie, když se ta kreatura
odkolébala.
Mellie se zasmála. „Kdepak. Samozřejmě harpyjc. Jsou to
naše, hm, ošklivé nevlastní sestry, tak byste to asi řekli. Vy
na Olym pu harpyje nemáte? Jsou to přízraky divokých poryvů
větru, na rozdíl od nás. My jsme jemné vánky.“
Zam rkala na Jasona.
„Jistě,“ přikývl.
„Takže,“ ozvala se Piper, „vedete nás za Aiolem?“
Mellie je provedla několika dveřmi jako přetlakovou komo
rou. Nad těmi posledními blikalo zelené světlo.
„M áme pár minut, než začne,“ prohlásila vesele. „Když při
jdeme ted, nejspíš vás nezabije. Pojďte!“