8. Kapitola
2. 1. 2014
Osmá kapitola
DÁM SI NEJHORŠÍ KOUPEL
V ŽIVOTĚ
V
kapse se mi zas objevil meč.
Jasně, parádní načasování. Teď můžu bodat do zdí kolem, jak se
mi zlíbí. Moje cela neměla žádné mříže, okna, dokonce ani dveře.
Strážní kostlivci mě prostrčili dovnitř skrz zeď a ta se za mnou hned
zavřela. Nevěděl jsem, jestli ta místnost není náhodou vzduchotěsná.
Možná ano. Hádův žalář měl sloužit mrtvým, a ti nedýchají. Takže
sbohem, padesát nebo šedesát let! Budu mrtvý za padesát nebo
šedesát minut. A pokud Hádes nelhal, ještě dneska vypukne v New
Yorku něco velkého, a já s tím vůbec nic nenadělám.
Seděl jsem na studené kamenné podlaze a bylo mi bídně.
Nepamatuju si, jak jsem usnul. Ale muselo být asi tak sedm ráno
času smrtelníků a já už toho měl za sebou moc.
Zdálo se mi, že jsem na verandě domu Racheliných rodičů na
pláži na ostrově St. Thomas. Slunce vycházelo nad Karibik. V moři
byly rozeseté desítky ostrovů a vodu protínaly bílé plachty. Ucítil
jsem slaný vzduch a napadlo mě, jestli ještě někdy moře uvidím.
Rachelini rodiče seděli u stolku a osobní kuchař jim připravoval
omelety. Pan Dare měl na sobě bílý lněný oblek. Četl si The Wall
Street Journal. Na druhé straně stolku seděla asi paní Dareová, ale
viděl jsem z ní jenom ostře růžové nehty a obálku Condé Nast
Traveler. Netušil jsem, proč si čte časopis o dovolených, když sama
na dovolené je.
Rachel stála u zábradlí a vzdychala. Měla oblečené bermudy a
tričko s van Goghem. (Ano, Rachel se mě snažila naučit něco o
umění, ale moc mě to nechytilo. Toho chlapíka jsem si zapamatoval
jedině proto, že si uřízl ucho.)
Napadlo mě, jestli myslí na mě a lituje, že nejsem na prázdninách
s nimi. Já toho aspoň litoval.
Pak se scéna proměnila. Ocitl jsem se v St. Louis a stál přímo pod
Obloukem. Už jsem tu jednou byl. Vlastně jsem z něj spadl a málem
se zabil.
Nad městem zuřila bouře – úplně temná hradba s blesky,
křižujícími oblohu. O několik bloků dál se shromáždily záchranářské
vozy s blikajícími majáky. Z hromady sutin stoupal sloup dýmu a já
si uvědomil, že je to zhroucený mrakodrap.
Nějaká reportérka křičela do mikrofonu: „Oficiální zdroje za
příčinu neštěstí označily konstrukční vadu, Dane, ale zdá se, že nikdo
neví, jestli ta katastrofa náhodou nesouvisí s počasím.“
Vítr jí cuchal vlasy. Rychle se ochlazovalo, teplota klesla o
pěkných pár stupňů jen za tu dobu, co jsem tam stál.
„Budova byla naštěstí opuštěná a připravená k demolici,“
pokračovala ta žena. „Ale policie evakuovala všechny okolní domy
ze strachu, že by to zhroucení mohlo spustit –“
Odmlčela se, oblohu prořízlo mohutné zasténání. Prostředek
temné hradby zasáhl blesk. Vzduch se rozzářil a mně se zježily
všechny chlupy na těle. Ten výbuch byl tak silný, že jsem poznal, co
to muselo být: blesk vládce Dia. Jeho cíl se měl na místě vypařit, ale
temný mrak se jen zakymácel. Vynořila se z něj kouřící pěst.
Rozmačkala další věžák, zhroutil se jako domeček z karet.
Reportérka zaječela. Lidé se hnali po ulicích. Majáčky aut
blikaly. Na obloze jsem uviděl stříbrný záblesk – vůz tažený sobem,
ale Santa Claus v něm neseděl. Byla to Artemis, jela na té bouři a
střílela do tmy paprsky měsíčního světla. Cestu jí zkřížila žhnoucí
zlatá kometa… možná její bratr Apollón.
Jedno bylo jasné: Týfón se dostal až k řece Mississippi. Byl v
půlce cesty přes Spojené státy, nechával za sebou spoušť a bohové ho
nedokázali skoro ani zpomalit.
Hora temnoty se vynořila přímo nade mnou. Právě se mě chystala
rozmačkat noha velká jako stadion newyorských Yankeeů, když
nějaký hlas zasyčel: „Percy!“
Vyrazil jsem naslepo. Než jsem se stačil probrat, držel jsem Nika
přišpendleného k zemi cely s mečem na krku.
„Chci… tě… zachránit,“ chraptěl.
Vztek mě rychle probudil. „Ale, fakt? A proč bych ti měl věřit?“
„Protože… ti nic jiného nezbývá?“ nadhodil.
Byl bych radši, kdyby řekl něco míň rozumného. Pustil jsem ho.
Nico se schoulil do klubíčka a chvíli kašlal, než se vzpamatoval.
Nakonec se zvedl a opatrně si měřil můj meč. Svůj měl v pochvě.
Kdyby mě chtěl zabít, byl by to udělal, dokud jsem spal. Ale stejně
jsem mu nevěřil.
„Musíme odsud vypadnout,“ prohlásil.
„Proč?“ zeptal jsem se. „Chce si se mnou tvůj táta zase
promluvit?“
Škubl sebou. „Percy, přísahám ti při řece Styx, že jsem nevěděl,
co má v plánu.“
„Víš přece, jaký je tvůj táta!“
„Ošidil mě. Slíbil mi –“ Nico rozhodil rukama. „Podívej se… teď
zkrátka potřebujeme vypadnout. Uspal jsem stráže, ale dlouho to
nevydrží.“
Nejradši bych ho zas popadl za krk. Bohužel měl pravdu. Neměli
jsme čas na dohadování a sám jsem utéct nedokázal. Ukázal na zeď.
Kus se jí rozpadl a odhalil chodbu.
„Pojď.“ Nico vykročil první.
Litoval jsem, že nemám neviditelnou čepici Annabeth, ale
ukázalo se, že ji ani nepotřebuju. Pokaždé, když jsme se přiblížili k
nějakému strážnému kostlivci, Nico na něj jen ukázal a zářící oči
pohasly. Čím déle to ale Nico dělal, tím vypadal unavenější.
Procházeli jsme bludištěm chodeb se strážemi na každém kroku. Než
jsme se dostali do kuchyně plné kostlivců kuchařů a sluhů, už jsem
ho prakticky nesl. Podařilo se mu uspat všechny mrtvé, ale sám
přitom ztrácel vědomí. Vyvlekl jsem ho dveřmi pro služebnictvo na
Asfodelová pole.
Skoro se mi ulevilo, ale pak jsem uslyšel vysoko nahoře v hradu
bronzové gongy.
„Poplach,“ zamumlal Nico ospale.
„Co uděláme?“
Zívl a zamračil se, snažil se vzpomenout si. „Co třeba…
poběžíme?“
~ ~ ~
Utíkat s ospalým Hádovým dítětem je něco jako závodit přivázaný k
hadrovému panákovi velikosti člověka. Táhl jsem ho s sebou a meč
držel napřažený. Duchové mrtvých se nám klidili z cesty, jako by byl
božský bronz rozpálený oheň.
Zvuk gongů se rozléhal po polích. Před námi se tyčily zdi
Erebosu, ale čím déle jsme šli, tím vypadaly vzdálenější. Málem
jsem se už hroutil vyčerpáním, když jsem uslyšel známé „HAFFF!“
Jako blesk z čistého nebe se objevila paní O’Learyová, obíhala
nás a chtěla si hrát.
„Hodná holka!“ pochválil jsem ji. „Svezeš nás k řece Styx?“
Slovo Styx ji nadchlo. Nejspíš si myslela, že to znamená ty
tyčinky pro psy. Párkrát vyskočila, chvíli se honila za vlastním
ocasem, aby mu dala za vyučenou, a pak se konečně uklidnila, takže
jsem jí mohl naložit Nika na hřbet. Vylezl jsem za ním a ona vyrazila
k branám. Přeskočila frontu ZRYCHLENÁ SMRT, až strážní padali
na zem a spouštěli další sirény. Kerberos se rozštěkal, ale znělo to
spíš nadšeně než vztekle, jako Můžu si taky hrát?
Naštěstí se za námi nepustil a paní O’Learyová se hnala dál.
Nezastavila se, dokud jsme nebyli daleko po proudu řeky a ohně
Erebosu nezmizely ve tmě.
Nico sklouzl Paní O’Learyové ze zad a zhroutil se na černý písek.
Vytáhl jsem čtvereček ambrózie z nouzového balíčku božského
jídla, který nosím pořád u sebe. Byla trochu pomačkaná, ale Nico ji
sežvýkal.
„Hm,“ zamumlal. „Lepší.“
„Tvá síla tě hrozně vyčerpává,“ poznamenal jsem.
Omámeně přikývl. „S velikou silou… jde ruku v ruce veliká
ospalost. Pak mě probuď.“
„Tak to prrr, zombíku.“ Zachytil jsem ho, než stačil zase ztratit
vědomí. „Jsme u řeky. Musíš mi poradit, co dělat.“
Nakrmil jsem ho zbytkem ambrózie, což bylo dost nebezpečné.
Ta věc dokáže polobohy uzdravit, ale může nás i spálit na popel,
když jí sníme moc. Naštěstí to vypadalo, že pomohla. Nico párkrát
zatřepal hlavou a vyhrabal se na nohy.
„Otec tu bude brzo,“ vyhrkl. „Musíme sebou hodit.“
V proudu řeky Styx se čeřily divné věci – rozbité hračky,
roztrhané diplomy z vysoké – všechny sny, které lidi zahodí, když se
ubírají od života ke smrti. Hleděl jsem na tmavou vodu a napadaly
mě tři miliony míst, kde bych si zaplaval radši.
„Takže… tam mám jen tak skočit?“
„Nejdřív se musíš připravit,“ poučil mě Nico, „nebo tě ta řeka
zničí. Spálí ti tělo i duši.“
„To vypadá na pořádnou psinu,“ zamumlal jsem.
„Není to vtip,“ varoval mě Nico. „Existuje jenom jediný způsob,
jak zůstat ukotvený ke smrtelnému životu. Musíš…“
Podíval se za mě a vykulil oči. Obrátil jsem se a ocitl se tváří v
tvář řeckému válečníkovi.
Vteřinku jsem si myslel, že je to Arés, protože ten chlapík
vypadal přesně jako bůh války – byl vysoký a snědý, s krutou
zjizvenou tváří a nakrátko ostříhanými tmavými vlasy. Na sobě měl
bílou tuniku a bronzové brnění. Pod paží držel válečnou přilbici s
chocholem. Ale oči vypadaly jako lidské – světle zelené, barvy
mělkého moře – a z levého lýtka mu hned nad kotníkem trčel
zakrvácený šíp.
Na řecká jména nejsem žádný expert, ale i já poznám největšího
bojovníka všech dob, který zemřel na zraněnou patu.
„Achille,“ pozdravil jsem ho.
Duch přikývl. „Toho druhého jsem varoval, aby nedělal to, co já.
Teď budu varovat tebe.“
„Luka? Vy jste mluvil s Lukem?“
„Nedělej to,“ žádal mě. „Udělá tě to silným. Ale udělá tě to i
slabým. V boji budeš zdatnější než kterýkoli smrtelník, ale posílí se i
tvé slabosti a tvé chyby.“
„Jako že budu mít zranitelnou patu?“ zeptal jsem se. „A nestačilo
by, no, třeba nosit něco jiného než sandály? Bez urážky.“
Shlédl na svou zakrvácenou nohu. „Ta pata je jen fyzická slabost,
polobůžku. Má matka Thetis mě za ni držela, když mě namočila do
Styxu. Doopravdy mě ale zabila má vlastní namyšlenost. Dej si
pozor! Vrať se zpátky!“
Myslel to vážně. Slyšel jsem v tom lítost a hořkost. Upřímně se
mě snažil zachránit před hrozným osudem.
Jenže Luke tady byl a nerozmyslel si to.
To proto dokázal hostit Kronova ducha a nerozpadnout se přitom.
Takhle se na to připravil, proto se zdálo, že ho není možné zabít.
Vykoupal se v řece Styx a nabral sílu největšího smrtelného hrdiny
Achilla. Byl neporazitelný.
„Musím,“ namítl jsem. „Jinak nemám šanci.“
Achilles sklopil hlavu. „Bohové nechť jsou mi svědky, že jsem se
pokusil tě od toho rozhodnutí odvrátit. Když už to musíš udělat,
hrdino, soustřeď se na svou smrtelnou stránku. Představ si jedno
místo na těle, které zůstane zranitelné. V tom místě tvá duše ukotví
tělo ke světu. Bude to tvá největší slabost, ale zároveň i jediná
naděje. Žádný člověk nemůže být úplně nezranitelný. Když přestaneš
myslet na to, co tě drží ve smrtelném světě, spálí tě řeka Styx na
popel. Přestaneš existovat.“
„Asi mi nemůžete prozradit, kde má ten smrtelný bod Luke, že?“
Zamračil se. „Připrav se, pošetilý chlapče. Ať už to přežiješ, nebo
ne, zpečetil sis svůj osud!“
S tou příjemnou myšlenkou zmizel.
„Percy,“ ozval se Nico, „možná má pravdu.“
„Byl to tvůj nápad.“
„Já vím, ale když jsme teď tady –“
„Prostě počkej na břehu. Když se mi něco stane… No, možná se
Hádovi splní přání a ty se přece jenom staneš tím dítětem z
proroctví.“
Netvářil se nadšeně, ale bylo mi to fuk.
Než jsem si to stačil rozmyslet, soustředil jsem se na svá záda –
na malé místečko v kříži naproti pupku. Když mám na sobě zbroj, je
dobře chráněno. Těžko by ho někdo zasáhl náhodou a málokdo by
tam mířil schválně. Žádné místo na těle nebylo ideální, ale tohle mi
připadalo dobré a mnohem důstojnější než třeba podpaží.
Představil jsem si šňůru, lano na bungee jumping, které mi
vychází z kříže a spojuje mě se světem. A vešel jsem do řeky.
Představ si, že skočíš do jámy s vařící kyselinou. A teď tu bolest
vynásob padesáti. Pořád to ještě nebude zdaleka stačit, abys
pochopil, jaké to bylo koupat se ve Styxu. Maloval jsem si, že se tam
ponořím pomalu a odvážně jako pravý hrdina. Jakmile mi voda olízla
nohy, proměnily se mi svaly na rosol a já sebou plácl po hlavě do
proudu.
Ponořil jsem se celý. Poprvé v životě jsem nedokázal pod vodou
dýchat. Konečně jsem pochopil, jaký strach má tonoucí člověk.
Všechny nervy v těle mi hořely, rozpouštěl jsem se v té vodě. Viděl
jsem tváře – Rachel, Grovera, Tysona, mámu –, ale mizely stejně
rychle, jak se objevily.
„Percy,“ uslyšel jsem mámin hlas, „dávám ti své požehnání.“
„Dej pozor, bratříčku!“ prosil Tyson.
„Tortilly!“ vyjekl Grover. Nevěděl jsem, co to mělo znamenat, a
moc mi to nepomohlo.
Ten boj jsem prohrával. Bolest mě zmáhala. Ruce a nohy se mi
rozpouštěly ve vodě, rvalo mi to duši z těla. Nemohl jsem si
vzpomenout, kdo jsem. Proti tomuhle byla bolest z Kronova srpu
jako nic.
To lano, ozval se známý hlas. Vzpomeň si na záchranné lano,
pitomečku!
Najednou mi cosi škublo v kříži. Proud mě táhl, ale už mě nenesl
pryč. Představil jsem si, jak mě lano ze zad poutá ke břehu.
„Drž se, chaluhový mozečku.“ Byl to hlas Annabeth a zněl už
mnohem jasněji. „Tak lehce se mě nezbavíš.“
Lano se napnulo.
Teď jsem Annabeth viděl – stála bosá nade mnou na molu jezírka
pro kánoe. Vypadl jsem z loďky. To bylo ono. Natahovala ke mně
ruku, aby mě vytáhla, a snažila se nesmát. Měla na sobě oranžové
táborové tričko a džínsy. Vlasy si zastrčila pod čepici Yankeeů, což
bylo divné, protože by s ní měla být neviditelná.
„Někdy jsi úplný idiot.“ Usmála se. „No tak. Chytni se mě za
ruku.“
Vzpomínky se mi nahrnuly zpátky a byly ostřejší a pestřejší.
Přestal jsem se rozpouštět. Jmenuju se Percy Jackson. Natáhl jsem se
a chytil se Annabeth za ruku.
Najednou jsem vyrazil z řeky ven. Zhroutil jsem se na písek a
Nico překvapeně uskočil.
„Jsi v pořádku?“ koktal. „Ta kůže. Ach, bohové. Jsi zraněný!“
Ruce jsem měl červené jako syrové maso. Připadalo mi, že mi
někdo celé tělo pomalu opékal na rožni.
Rozhlédl jsem se po Annabeth, i když jsem věděl, že tu není. Ten
zážitek v řece mi připadal úplně jako živý.
„Jsem v pořádku… myslím.“ Barva kůže se mi vrátila do
normálu. Bolest pominula. Přišla ke mně paní O’Learyová a nadšeně
mě očichala. Zřejmě jsem jí zajímavě „voněl“.
„Cítíš se silnější?“ zajímalo Nika.
Než jsem se mohl rozhodnout, jak se cítím, zaduněl nějaký hlas:
„TAMHLE!“
Pochodovala k nám armáda mrtvých. V čele se valila stovka
kostlivých římských legionářů se štíty a kopími. Za nimi mašírovalo
sto britských vojáků v červených uniformách s bajonety na puškách.
Uprostřed té armády jel sám Hádes v černém a zlatém voze, taženém
hrůzostrašnými koňmi s doutnajícíma očima a hřívou.
„Tentokrát mi neunikneš, Percy Jacksone!“ burácel Hádes.
„Zničte ho!“
„Ne, otče!“ vykřikl Nico, ale bylo pozdě. Přední řada římských
zombiů namířila kopí a blížila se ke mně.
Paní O’Learyová zavrčela a připravila se ke skoku. To mě možná
probralo. Nechtěl jsem, aby ublížili mému psovi. Navíc už mě ten
otravný Hádes nebavil. Když mám zemřít, ať zemřu v boji.
Zaječel jsem a řeka Styx explodovala. Na legionáře se vyvalila
obrovská černá vlna. Kopí a štíty se rozletěly do všech stran. Římští
vojáci se začali rozpouštět a z bronzových přilbic jim stoupal kouř.
Britští vojáci sklonili bajonety, ale nečekal jsem, co udělají.
Vyrazil jsem.
Byla to ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělal. Bez míření na
mě vypálilo sto ručnic. Všechny minuly. Narazil jsem do jejich linie
a začal se ohánět mečem. Bajonety bodaly. Meče sekaly. Zbraně se
dobíjely a pálily. Nic z toho mi neublížilo.
Hrnul jsem se skrz formace a sekal vojáky, až se rozpadali na
prach, jednoho za druhým. Mozek se mi přepnul na autopilota:
bodnout, vyhnout se, seknout, odvést úder, překulit se. Anaklusmos
už nebyl jen meč. Byl to nástroj totální zkázy.
Probil jsem se nepřátelskou linií a skočil do černého vozu. Hádes
zvedl své žezlo. Vyrazil proti mně blesk temné energie, ale odrazil
jsem ho mečem a vrhl se na Háda. Bůh a já jsme se společně
vykutáleli z vozu.
Když jsem se vzpamatoval, opíral jsem se kolenem Hádovi o
prsa. V pěsti jsem držel límec jeho královského roucha a hrotem
meče jsem mu mířil přímo do obličeje.
Zavládlo ticho. Armáda nehnula ani prstem, aby svého pána
ochránila. Ohlédl jsem se a poznal jsem, proč. Nezbylo z ní nic než
zbraně v písku a hromady doutnajících prázdných uniforem. Zničil
jsem je všechny.
Hádes polkl. „Poslyš, Jacksone…“
Byl nesmrtelný. Nemohl jsem ho zabít, ale bohové se dají zranit.
To jsem moc dobře věděl a počítal jsem, že se mu ten meč ve tváři
nezamlouvá.
„Nechám vás jít,“ zavrčel jsem, „jedině proto, že jsem hodný. Ale
nejdřív mi řekněte o té léčce!“
Hádes se rozplynul a já držel jenom prázdné černé roucho.
Zaklel jsem a zvedl se, těžce jsem oddechoval. Teď, když bylo po
nebezpečí, jsem si uvědomoval, jak jsem unavený. Všechny svaly v
těle mě bolely. Shlédl jsem si na šaty. Byly rozsekané na kousky a
plné děr po kulkách, ale mně se nic nestalo. Neměl jsem na sobě ani
škrábnutí.
Nico na mě hleděl s otevřenou pusou. „Tys… jenom mečem…
tys…“
„Tipuju, že ta věc s řekou funguje,“ poznamenal jsem.
„No páni,“ vzdychl. „Ty tipuješ?“
Paní O’Learyová šťastně štěkala a máchala ocasem. Skákala
kolem, očichávala prázdné uniformy a hledala kosti. Zvedl jsem
Hádův háv. Pořád jsem viděl, jak se na látce mihotají ty mučené
obličeje.
Došel jsem ke břehu řeky. „Osvoboďte se.“
Upustil jsem háv do vody a díval se, jak se točí v proudu a
rozpouští se.
„Vrať se k otci,“ nařídil jsem Nikovi. „Řekni mu, že mi je
zavázán za to, že jsem ho nechal jít. Zjisti, co se má stát na Olympu,
a přesvědč ho, aby nám pomohl.“
Nico na mě jen zíral. „To… to nemůžu. Teď mě nenávidí.
Teda… ještě víc než předtím.“
„Musíš to udělat,“ namítl jsem. „Taky mi něco dlužíš.“
Zrudly mu uši. „Percy, přece jsem se ti omluvil. Prosím… nech
mě jít taky. Chci bojovat.“
„Budeš prospěšnější tady dole.“
„Takže už mi nevěříš,“ vyhrkl zoufale.
Neodpověděl jsem. Nevěděl jsem, čemu vlastně věřím. Byl jsem
ještě moc ohromený tím, co jsem právě dokázal v bitvě, a nemyslelo
mi to.
„Prostě se vrať k tátovi,“ kývl jsem na něj a snažil se, aby to
neznělo moc přísně. „Zpracuj ho. Jsi jediný, kdo ho může donutit
poslouchat.“
„To je hrozná představa,“ povzdechl si Nico. „Dobře. Udělám, co
budu moct. Kromě toho, pořád mi něco tají o mámě. Možná na to
přijdu.“
„Přeju ti hodně štěstí. A teď musím s paní O’Learyovou jít.“
„Kam?“ zeptal se Nico.
Podíval jsem se ke vchodu do jeskyně a pomyslel na ten dlouhý
výstup zpátky do světa živých. „Začít tuhle válku. Je načase najít
Luka.“