23. Kapitola
2. 1. 2014
Dvacátá třetí kapitola
TAK TROCHU SE LOUČÍME To léto trval tábor dlouho. Protáhl se o dva týdny, až do začátku
nového školního roku, a musím uznat, že to byly nejlepší dva týdny
mého života.
Jasně, Annabeth by mě zabila, kdybych tohle neřekl, ale děla se
ještě spousta dalších věcí. Grover se ujal vedení nad satyry pátrači a
posílal je do celého světa hledat neurčené polokrevné. Bohové zatím
drželi slovo. Polokrevní se teď objevovali všude – nejen v Americe,
ale i ve spoustě dalších zemí.
„Málem na to nestačíme,“ přiznal Grover jednoho odpoledne,
když jsme si dali pauzu u jezera. „Budeme potřebovat větší cestovní
rozpočet a hodilo by se mi sto dalších satyrů.“
„Jasně, ale ti, co máš, dřou jako mezci,“ ušklíbl jsem se. „Asi z
tebe mají strach.“
Grover se začervenal. „To je hloupost. Já nikoho nestraším.“
„Jsi vládcem přírody, člověče. Panův vyvolený. Člen Rady –“
„Nech toho!“ bránil se Grover. „Jsi jako Juniper. Podle mě by
chtěla, abych ještě kandidoval na prezidenta.“
Žvýkal cínovou plechovku a společně jsme hleděli přes jezero na
řadu nových srubů, které se tam stavěly. Z původního U bude brzo
úplný obdélník a polobohové se do toho úkolu pustili s opravdovou
vervou.
Nico zapojil do práce na Hádově srubu nemrtvé stavitele. I když
v něm byl pořád jediný, začínalo to tam vypadat vážně super:
mohutné obsidiánové stěny s lebkou nade dveřmi a loučemi, které
hořely zeleným světlem čtyřiadvacet hodin denně. Vedle stály sruby
Iris, Nemesis, Hekaté a několika jiných, které jsem nepoznal. Každý
den přibývaly do projektu další. Annabeth s Cheirónem už dokonce
uvažovali, že vybudují úplně nové křídlo srubů, aby bylo dost
prostoru pro všechny.
Hermův srub zdaleka nebyl tak nacpaný jako dřív, protože
většina neurčených dostala znamení od svých božských rodičů.
Stávalo se to málem každý večer a k tomu se přes hranice trousili
další polobohové se svými průvodci satyry a obyčejně i s bandou
protivných nestvůr v patách, ale skoro všichni se sem dostali.
„Příští léto to bude úplně něco jiného,“ uvažoval jsem. „Cheirón
čeká, že budeme mít dvakrát tolik lidí.“
„Jo,“ souhlasil Grover, „ale pořád to bude starý dobrý tábor.“
Spokojeně si oddechl.
Díval jsem se, jak Tyson vede partu kyklopských stavitelů.
Ukládali mohutné balvany do stěn srubu Hekaté a já věděl, že je to
piplačka. Do každého kamene byly vyryty kouzelné nápisy, a kdyby
nějaký pustili, buď by vybuchl, nebo proměnil každého v okruhu půl
míle na strom. To by se asi nezamlouvalo nikomu kromě Grovera.
„Budu dost na cestách,“ upozornil mě Grover, „chránit přírodu a
hledat polokrevné. Možná se tolik neuvidíme.“
„Nic se nezmění,“ ubezpečil jsem ho. „Pořád jsi můj nejlepší
kámoš.“
Zašklebil se. „Kromě Annabeth.“
„To je jiná věc.“
„Jo,“ souhlasil. „To jistě.“
Pozdě odpoledne, když jsem se vydal na poslední procházku po
pláži, se ozval povědomý hlas: „Prima den na rybaření.“
Po kolena v příboji stál můj otec Poseidón ve svých známých
bermudách, odřeném kloboučku a lehké růžovozelené bahamské
košili. V rukou měl prut na rybaření na volném moři, a když ho
nahodil, vlasec se rozletěl přes půlku zálivu Long Islandu.
„Nazdar, otče,“ pozdravil jsem. „Co vás sem přivádí?“
Zamrkal. „Na Olympu si člověk v soukromí nepromluví. Chtěl
jsem ti poděkovat.“
„Mně? To vy jste nám přece přišel na pomoc.“
„Ano, a mezitím mi zničili palác, ale víš – paláce se dají vystavět
znovu. Dostal jsem spoustu děkovných dopisů od ostatních bohů.
Napsal dokonce i Arés, i když myslím, že ho donutila Héra. Je to
docela příjemné. Takže ti děkuju. Myslím, že i bohové se můžou pár
věcí přiučit.“
Záliv začínal vřít. Na konci tátova vlasce vyrazil z vody obří
zelený mořský had. Mlátil sebou a bránil se, ale Poseidón si jen
vzdychl. Vzal prut do jedné ruky, druhou máchl nožem a odřízl
vlasec. Nestvůra zajela pod hladinu.
„Podměrečný,“ postěžoval si. „Ty malé musím pouštět, jinak se
do mě pustí ochranáři.“
„Ty malé?“
Zašklebil se. „Mimochodem, s novými sruby postupujete dobře.
Takže bych se mohl přihlásit ke všem svým dalším synům a dcerám
a poslat ti příští léto pár sourozenců.“
„Haha.“
Poseidón navinul prázdný vlasec.
Přešlápl jsem. „Hm, to byl vtip, že?“
Poseidón na mě spiklenecky zamrkal a já pořád nevěděl, jestli to
myslí vážně nebo ne. „Brzy se uvidíme, Percy. A nezapomeň,
vždycky musíš poznat, která ryba je dost velká na ulovení, ano?“
S těmi slovy se rozplynul na mořský vánek a nechal v písku ležet
rybářský prut.
Ten večer byl poslední v táboře – se slavnostním předáváním
korálků. Letos je vyrobil Héfaistův srub. Zdobil je Empire State
Building a jména všech hrdinů, kteří zemřeli při obraně Olympu,
vyrytá drobnými řeckými písmeny kolem dokola. Bylo jich tam moc,
ale cítil jsem se poctěný, že ten korálek můžu nosit. Navlékl jsem si
ho na táborový náhrdelník – teď už jsem tam měl čtyři korálky.
Připadal jsem si jako pamětník. Vzpomněl jsem si na první táborový
oheň, kterého jsem se zúčastnil. Bylo mi tehdy dvanáct a cítil jsem se
tu jako doma. Aspoň to se nezměnilo.
„Nikdy na letošní léto nezapomeňte!“ kladl nám na srdce
Cheirón. Pozoruhodně dobře se uzdravoval, ale jak tak pobíhal
kolem ohně, ještě trochu kulhal. „Letos v létě jsme objevili hrdinství,
přátelství a odvahu. Udrželi jsme renomé tábora.“
Usmál se na mě a všichni zajásali. Díval jsem se do ohně a uviděl
dívenku v hnědých šatech, jak pečuje o plameny. Zamrkala na mě
zářícíma červenýma očima. Zdálo se, že si jí nikdo jiný nevšiml, ale
došlo mi, že to tak možná chce.
„A teď,“ nakázal Cheirón, „honem do postelí! Pamatujte, sruby
musíte uvolnit zítra do poledne, pokud jste si nezařídili, že tu s námi
zůstanete celý rok. Uklízecí harpyje sežerou každého opozdilce a já
bych nerad zakončil léto takovou mrzutostí!“
Druhý den ráno jsme s Annabeth stáli nahoře na Vrchu
polokrevných. Dívali jsme se, jak odjíždějí autobusy a dodávky a
odvážejí většinu táborníků zpátky do opravdového světa. Zůstávalo
tu několik veteránů a pár nováčků, ale já měl namířeno zpátky na
Goodeovu střední do druhého ročníku – poprvé v životě jsem měl
vydržet dva roky na jedné škole.
„Sbohem,“ loučila se Rachel a hodila si vak na záda. Vypadala
dost nervózně, ale dodržela slib, který dala otci, a chystala se na
akademii Clarion do New Hampshiru. Své Orákulum dostaneme
zpátky až příští léto.
„Zvládneš to.“ Annabeth ji objala. Až jsem se divil, jak dobře s
Rachel poslední dobou vycházela.
Rachel se kousla do rtu. „Doufám. Trochu se bojím. Co když se
mě někdo zeptá, co bude v příští písemce z matiky, a já začnu při
hodině geometrie chrlit proroctví? Úkolem číslo dvě se stane
Pythagorova věta… U všech bohů, to by byla ostuda.“
Annabeth se zasmála a k mé úlevě to rozesmálo i Rachel.
„No jo,“ dodala pak, „buďte na sebe hodní, vy dva.“ To mě
podrž, ale podívala se na mě, jako bych byl nějaký zloduch. Než
jsem se stačil ohradit, popřála nám Rachel štěstí a rozběhla se z
kopce, aby stihla odvoz.
Annabeth, díky bohům, zůstane v New Yorku. Rodiče jí dovolili
nastoupit do internátní školy ve městě, aby byla blízko Olympu a
mohla dohlížet na jeho přestavbu.
„A taky blízko mě?“ zeptal jsem se.
„No, někdo si tu myslí, jak není důležitý.“ Ale vzala mě za ruku a
propletla si prsty s mými. Vzpomněl jsem si, co mi řekla v New
Yorku o budování něčeho trvalého, a napadlo mě, že jsme – možná –
nezačali úplně špatně.
Hlídací drak Peleus se spokojeně stočil kolem borovice pod
zlatým rounem a začal chrápat, až mu šel z nozder dým.
„Uvažovala jsi o tom Rachelině proroctví?“ zeptal jsem se
Annabeth.
Zamračila se. „Jak to víš?“
„Protože tě znám.“
Strčila do mě ramenem. „No dobře, tak uvažovala. Sedm jich
odpoví volání tomu. Zajímalo by mě, kdo to bude. Příští léto tu
uvidíme spoustu nových tváří.“
„Jasně,“ souhlasil jsem. „A pak to o tom, jak svět padne v hromu
nebo ohni.“
Našpulila rty. „A nepřítel u brány smrti. Já nevím, Percy, ale
nelíbí se mi to. Myslela jsem… no, že si pro změnu užijeme trochu
klidu.“
„Kdyby tu byl klid, nebyl by to Tábor polokrevných,“ namítl
jsem.
„Asi máš pravdu… Nebo se to proroctví ještě dlouho nesplní.“
„Možná se s tím bude trápit další generace polobohů,“ souhlasil
jsem. „Pak se sem přiženeme a vychutnáme si to.“
Přikývla, ale pořád vypadala, že není ve své kůži. Nevyčítal jsem
jí to, ale nedokázalo mě to rozhodit za takového příjemného dne,
když jsem ji měl vedle sebe a věděl, že se vlastně neloučíme. Měli
jsme před sebou spoustu času.
„Závod k silnici?“ vyhrkl jsem.
„Stejně prohraješ.“ Vyrazila z Vrchu polokrevných a já se hnal za
ní.
Tentokrát jsem se neohlédl.