21. Kapitola
4. 1. 2014
XXI
PIPPER
Piper se neuvolnila, dokud za nimi nepohasla záře Québec City.
„Byla jsi úžasná,” prohlásil Jason.
Ta pochvala by jí měla spravit náladu. Ale ona dokázala
myslet jenom na ty potíže, které mají před sebou. Probouzí se
hromada zlých věcí, varoval je Zétés. Věděla to z první ruky.
Čím víc se blížil slunovrat, tím míň času měla Piper na roz
hodnutí.
Odpověděla Jasonovi francouzský: „Kdybys o mně znal
pravdu, nemyslel by sis, že jsem tak úžasná."
„C os to říkala?" nerozuměl.
„Že jsem jenom promluvila s Boreásem. Nebylo to nic úžas
ného."
Neobrátila se k němu, ale tušila, že se usmívá.
„Ale jdi," ozval se, „zachránila jsi mě před sbírkou zmrzlých
hrdinů Chioné. Máš to u mě."
Na tom nic nebylo, pomyslela si. Nem ohla v žádném pří
padě dopustit, aby si ta ledová čarodějnice Jasona nechala. Víc
ji trápilo to, jak Boreás změnil podobu a proč je nechal jít.
Mělo to něco společného s Jasonovou minulostí, s těmi znaky
na jeho ruce. Boreás si myslel, že Jason je nějaký Říman, a Ří
mané se nemíchají s Reky. Pořád čekala, že to Jason nějak vy
světlí, ale on o tom zřejmě nechtěl mluvit.
Až dodneška se Piper tím jeho pocitem, že nepatří do T ábo
ra polokrevných, nezabývala. Polobůh očividně byl. Jistěže
tam patřil. Ale ted... co když je někým jiným? Co když je
vážně nepřítel? Nesnášela to pomyšlení, stejně jako nesnášela
Chioné.
Leo jim podal pár sendvičů z batohu. Mlčel od té doby, co
mu vypověděli zážitky z trůnního sálu. „Pořád nemůžu uvěřit
tomu s Chioné," stěžoval si. „Vypadala tak hezky.“
„Věř mi, člověče," ujistil ho Jason. „Sníh je možná hezký, ale
taky studený a nepříjemný. Najdem e ti lepší holku.“
Piper se usmála, ale Leo nevypadal nadšeně. O tom, jak
strávil čas v paláci, toho moc neřekl, ani o tom, proč ho bo
reásovci osočili, že páchne po ohni. Piper měla dojem, že něco
tají. Ať to bylo cokoli, zdálo se, že svou náladou nakazil
Festuse, který bručel a chrlil páru, jako by se pokoušel v chlad
ném kanadském vzduchu zahřát. Jejich dráček Stístko moc
šťastný nebyl.
Letěli a přitom jedli sendviče. Piper netušila, jak Leo nabral
zásoby, ale pamatoval i na ni a vzal pro ni vegetariánské zásoby.
Sendvič se sýrem a avokádem byl skvělý.
Nikdo nemluvil. Věděli, že ať najdou v Chicagu cokoli, Bo
reás je nechal jít jenom proto, že jejich výpravu stejně považo
val za sebevražednou.
Měsíc stoupal a hvězdy nad hlavou postupovaly po obloze.
Piper začala padat víčka. Setkání s Boreásem a jeho dětmi ji
vyděsilo víc, než by si přiznala. Teď, když měla plný žaludek,
z ní adrenalin vyprchával.
Spolkni to, holubičko! křikl by na ni trenér Hedge. Nebuď
strašpytel!
Piper myslela na trenéra od té doby, kdy se Boreás zmínil
o tom, že ještě žije. Nikdy neměla Hedgea v lásce, ale skočil
z útesu pro Lea a obětoval se, aby je ochránil tam na lávce. Ted
si uvědomovala, že ve škole, když ji trenér postrkoval, ječel, aby
běžela rychleji, udělala víc kliků, dokonce se k ní obracel zády
a nechával ji, aby sam a bojovala své třídní bitvy, tím vším se jí
ten starý kozel svým nepříjemným způsobem snažil pomoci —
pokoušel se ji připravit na život poloboha.
Tam v Grand Canyonu řekl něco o trenérovi i bouřkový
duch Dylan: že ho odvolali do školy Wilderness, protože stár
ne, jako by to byl trest. Piper uvažovala o tom, co to mělo zna
menat a jestli to vysvětluje, proč byl trenér vždycky tak nevrlý.
Ale ted, když věděla, že Hedge žije, měla chuť ho zachránit.
Nepředbíhej, napomenula se. Máš horší problémy. Tahle
cesta neskončí dobře.
Je zrádkyně, stejně jako Silena Beauregardová. Je jenom
otázka času, než to kam arádi zjistí.
Vzhlédla k hvězdám a pomyslela na jednu dávnou noc, kdy
s tátou tábořili před domem dědy Toma. Ten už byl tehdy pár
let po smrti, ale táta si jeho oklahomský dům nechal, protože
tam vyrůstal.
Zajeli tam na pár dní, uvažovali, že dům nechají spravit
a prodají, i když Piper netušila, kdo by koupil zchátralý srub
s okenicemi místo skel a dvěma pokojíky, kde to páchlo jako
v tabákové továrně. První noc bylo uvnitř tak dusné horko -
polovina srpna a žádná klimatizace — že táta navrhl, aby pře
spali venku.
Roztáhli si spací pytle a poslouchali cikády, bzučící ve vět
vích. Piper ukazovala na nebi souhvězdí, o kterých četla —
Hérakles, Apollónova lyra, Střelec.
la ta si složil ruce za hlavou. Ve starém triku a džínách
vypadal jako obyčejný chlápek z městečka Tahlequah v Okla-
homě, Cerokéz, který snad nikdy neopustil půdu kmene. „Tvůj
děda by řekl, že tyhle řecké konstelace jsou jenom hromada
kravin. Vykládal mi, že hvězdy byli tvorové se zářícími koži
chy, něco jako kouzelní ježci. Jednou, kdysi dávno, je lovci do
konce chytili v lese. Nevěděli, co to vlastně ulovili, až přišla
noc a ti tvorové začali zářit. Z kožichu jim vylétaly zlaté jiskry,
a tak je indiáni pustili zpátky na nebe."
„Ty věříš na kouzelné ježky?“ zeptala se Piper.
Táta se zasmál. „Já myslím, že i děda Tom si navymýšlel
hromadu kravin, stejně jako Rekové. Ale je to velká obloha.
Podle mě je tam místo na Hérakla i na ježky.“
Chvíli mlčeli, až Piper sebrala odvahu zeptat se na něco, co
ji trápilo: „Tati, proč nikdy nehraješ role indiánů?"
O týden dřív odm ítl několik milionů dolarů za roli indiána
Tonta v remaku slavného westernu The Lone Ranger. Piper po
řád přemýšlela proč. Hrál nejrůznější role - učitele latiny
na drsné škole v Los Angeles, elegantního izraelského agenta
v akčním trháku, dokonce i syrského teroristu v jedné bondov-
ce. A samozřejmě, vždycky bude známý jako král Sparty. Ale
jakmile se jednalo o roli indiána - a nezáleželo na tom, co to
bylo za roli - táta ji odmítl.
Zam rkal na ni. „Je to moc osobní, Piper. Lehčí je předstírat,
že jsem něco, co nejsem."
„Neom rzí tě to? Neláká tě třeba najít nějakou perfektní roli,
která by změnila pohled na indiány?"
„Pokud taková role je,“ odpověděl smutně, „neobjevil jsem ji.“
Hleděla na hvězdy a pokoušela si je představit jako zářící
ježky. Ale viděla jen postavy, které znala - Hérakla, běžícího
po obloze zabíjet nestvůry. Táta měl asi pravdu. Rekové a Ce-
rokézové byli stejní blázni. Hvězdy jsou jenom koule ohně.
„Tati,“ začala, „když nemáš rád osobní věci, proč teda spíme
na dvorku dědy Tom a?“
Do ticha oklahomské noci zazněl smích. „M yslím, že mě
máš prokouknutého, Piper.“
„Ty to tady doopravdy prodat nechceš, že ne?“
„Kdepak," povzdechl si. „Asi ne."
Piper zam rkala a zahnala tu vzpom ínku. Uvědomila si, že
na drakově hřbetě pom alu usíná. Jak dokázal táta předstírat, že
je tolika osobnostmi, kterými nebyl? Ona se o to teď taky sna
žila a rvalo ji to na kusy.
Možná by mohla hrát ještě chvilku. Mohla by věřit, že na
jde nějaký způsob, jak zachránit tátu a nezradit přitom přáte
le - i když jí ten šťastný konec připadal asi stejně pravděpodob
ný jako ti kouzelní ježci.
Opřela se dozadu o Jasonovu teplou hrud. Nic proti tomu
nenamítal. Jakmile zavřela oči, začala dřímat.
Ve snu se ocitla zase na vrcholu hory. Přízračný fialový oheň
vysílal stíny na strom y kolem. Piper pálily oči z kouře a zem
byla tak horká, až se jí lepily podrážky.
Hlas ze tmy zaburácel: „Zapomínáš na svou povinnost"
Piper ho neviděla, ale rozhodně to byl její nejneoblíbenější
obr - ten, který si říkal Enkelados. Rozhlédla se, jestli neuvidí
tátu, ale kůl, kde byl připoutaný, už tam nebyl.
„Kde je?“ chtěla vědět. „C o jste s ním udělal?"
Obrův smích zněl, jako když se láva se syčením valí po vul
kánu. „Jeho tělo je v bezpečí, jen se obávám, že mozek toho
chudáka už mou společnost dál nesnese. Kdovíproč se mě dě
sil. Musíš si pospíšit, děvče, jinak z něj nezbude moc na za
chraňování."
„Pusťte ho!" zaječela. „Vezměte si za něj mě. On je jenom
smrtelník!"
„Ale drahá," zaduněl obr, „lásku k rodičům je třeba doka
zovat. Já to dělám. Přesvědč mě o hodnotě otcova života a splň
to, co po tobě chci. Kdo je důležitější - tvůj táta nebo prolhaná
bohyně, která tě využila, zahrála si s tvými city, manipulovala
se vzpom ínkam i, co? Co je pro tebe Héra?"
Piper se začala třást. Vřelo v ní tolik vzteku a strachu, že
málem nemohla promluvit. „Chcete po mně, abych zradila
přátele."
„Bohužel, má drahá, tvým přátelům je souzeno zemřít. Ta
výprava je beznadějná. I kdybys uspěla, slyšela jsi proroctví:
Héra rozpoutá smrt. Jediná otázka teď je - zemřeš spolu s přá
teli, nebo přežiješ se svým otcem?"
Oheň zaburácel. Piper se pokusila ustoupit, ale nohy měla
jako z olova. Uvědomila si, že ji země táhne dolů, lepí se jí k bo
tám jako vlhký písek. Když vzhlédla, táhla se po obloze sprška
fialových jisker a na východě vycházelo slunce. V údolí dole
zářila mozaika měst a daleko na západě za řadou zvlněných
kopců uviděla znám ý orientační bod, vystupující z moře
mlhy.
„Proč mi tohle ukazujete?" zeptala se Piper. „Prozrazujete
mi, kde jste.“
„Ano, tady to znáš," přikývl obr. „Zaveď své přátele sem
místo jejich pravého cíle a já se o ně postarám . Nebo ještě lip,
zařiď jejich smrt, ještě než dorazíš. Je mi to jedno. Prostě buď
na vrcholku hory v poledne o slunovratu a můžeš si vzít tátu
a odejít v pokoji."
„To teda ne,“ vykřikla Piper. „Nem ůžete po mně chtít —“
„Zradit toho bláznivého kluka Valdeze, který tě vždycky
rozčiloval a který ted před tebou skrývá tajemství? Vzdát se
přítele, kterého jsi nikdy neměla? To je pro tebe důležitější než
vlastní táta?“
„Já najdu nějaký způsob, jak vás porazit," um ínila si Piper.
„Zachráním tátu i přátele."
Obr ve tmě zavrčel. „Taky jsem kdysi býval hrdý. Myslel
jsem, že mě bohové neporazí. Pak na mě hodili horu, zarazili
mě do země a já jsem tam zápasil celé věky, skoro bez sebe bo
lestí. To mě naučilo trpělivosti, děvče. Naučilo mě to nejednat
ukvapeně. A s pomocí probouzející se země jsem se teď vydrá
pal zpátky. Jsem jen první. Mí bratři mě budou následovat.
O svou pomstu nepřijdeme - tentokrát ne. A ty, Piper M cLea-
nová, potřebuješ lekci pokory. Ukážu ti, jak snadno se tvůj
odbojný duch dá srazit k zemi."
Sen se rozplynul. Piper se probudila, ječela a volným pádem
se řítila vzduchem.