Soudce Tomáš Bouček 23. 9. 2004 rozhodl, že obnovu procesu s Jiřím Kajínkem nepovolí. Mohl někdo z nás čekat jiný verdikt? Vždyť právě plzeňský Krajský soud před šesti lety pana Kajínka poslal do vězení na doživotí. Nemáte pocit, že v našich zákonech je něco v nepořádku? Proč naše zákonnost stanoví, že o obnově soudního procesu musí rozhodnout soud, který původní rozsudek vynesl? Skutečně je očekáváno, že přizná svou chybu? Říká se, že jen velmi silná osobnost dokáže přiznat svou vinu. Případ Jiřího Kajínka je úzce spjat s plzeňskými podnikateli a policisty. Z nedávných jiných případů víme, jak zločinnost prorůstá i do soudnictví, v našem státě vznikají silné mafie, proti kterým jsou obyčejní lidé bezmocní. Je Krajský soud v Plzni skutečně ten pravý, který by měl rozhodovat v procesu s Jiřím Kajínkem? Soudce Tomáš Bouček ve své závěrečné řeči řekl: "Tento soud se řídí zákonem a je přesvědčen, že všechna předcházející rozhodnutí byla správná... Soud není ochoten přistoupit na další spekulace o válce policistů, jak tady několikrát zaznělo." Naprosto zavrhl myšlenku, že by důkazy pořízené pár dní po vraždách mohly být policií zmanipulované.

21. 2. 2005 Vrchní soud v Praze vyhověl stížnosti advokátů Jiřího Kajínka a případ vrátil k novému projednávání ke Krajskému soudu v Plzni. Mgr. Tomáš Bouček však už byl rozhodnutý, že případ znovu neotevře a 8. 3. 2006 podruhé zamítl žádost Jiřího Kajínka o obnovu procesu. Následující den televize Nova odvysílala tajně pořízenou nahrávku porady senátu, kde Bouček přesvědčoval přísedící, jak se mají rozhodnout, že v žádném případě není žádoucí případ znovu otvírat. Šokoval výrazy, které použil o svědcích, i celkovou „kulturou řeči“. Nikdo už nepochybuje o podjatosti jeho i celého Krajského soudu v Plzni. Soudce Bouček i oba přísedící po odvysílání nahrávky odstoupili od případu. Obhajoba chce však prokázat jejich podjatost už před vynesením rozsudku, což by pro Jiřího Kajínka mělo velký význam. Zrušení rozsudku a nové projednávání by znamenaly velkou naději pro tohoto vězně.

Proto se nevzdáváme. Najde se někdo kompetentní, kdo bude ochoten nezaujatě posoudit všechny důkazy, na jejichž podkladě byl Jiří Kajínek poslán na zbytek života do vězení? Jiří Kajínek řekl: " Bezmocnost je hrozná věc. Přidal bych k tomu ještě nespravedlnost, kdy se nemůžete bránit. Kdy ti "spravedliví" hovoří o zákonnosti a přitom vám brání v úplně obyčejné obhajobě. Veřejnosti vědomě lžou, ale vy se nemůžete bránit. Pokud jsem se dříve obrátil na tisk, tak mi ani neodpověděli. Byl jsem prostě vrah. Teprve po mém útěku se o mě začali novináři zajímat." I vy můžete pomoct spravedlnosti, aby dostala svou šanci. Vyjádřete otevřeně svůj názor na našich stránkách.

Jak to všechno začalo

Prapůvodní příčinou, proč byli zavražděni v borských serpentinách v Plzni 30. května 1993 podnikatel Štefan Janda, jeho ochránce Julián Pokoš a zraněn další ochránce Vojtěch Pokoš, byl hostinec Na Křižovatce v Kozolupech. V srpnu 1991 ho získal ve veřejné dražbě plzeňský podnikatel Štefan Janda za necelé dva miliony. O měsíc později ho už vlastní společnost CARAI v Plzni, kterou zastupuje plzeňský podnikatel Antonín Vlasák. Ostatní spolumajitelé, kteří hostinec koupili, na Vlasáka své podíly převedli. Janda od počátku tvrdil, že prodal objekt záměrně pod cenou, aby nebyla daň tak vysoká. Další peníze chtěl od Vlasáka bez smlouvy, načerno. Když mu Vlasák neplatil, začal „dluhy“ vymáhat, vydíral i Vlasákovy společníky. Stížnosti k policii byly zbytečné, protože Janda měl velmi dobré známé až mezi vysoce postavenými důstojníky. Kromě toho přijíždějí přes západočeskou hranici k nám podezřelé kamiony kterých jsou pašována anabolika a další podpůrné prostředky, které Janda dodával klientům ve svých posilovnách.

Janda s bratry Pokošovými přitlačil na Vlasáka. Vyhrožovali jeho synovi fyzickou likvidací, ohrožovali ho pistolí. Upozornili Vlasáka, že drží jako rukojmí Vlasákovu ženu a mladšího syna, vyhrožovali, že ženu znásilní, vykuchají a synovi prostřelí břicho a kolena, pokud nebude platit. Policie s případem nechce nic mít.

Vlasák sepisuje dlužní úpis na tři miliony korun, dává mu do zástavy své dva vozy- Renault Trafic a mercedes. Zároveň žádá opět marně policii o pomoc. Tlak se zesiluje.

V tuto dobu prý Vlasák kontaktuje svého známého, Alexandra Hegedüse, karlovarského podnikatele a stěžuje si mu. Hegedüs prý nabízí, že zná někoho, kdo by Vlasáka potíží zbavil. Hegedüs ve své výpovědi uvedl, že se skutečně se svým známým sešel a řekl mu, že potřebuje nějaké lidi „zastrašit nebo profackovat“. Protože muž uvedl, že akce bude něco stát, přinesl mu od Vlasáka na další schůzku sto tisíc korun a telefonní kontakt na Vlasáka. Tím mužem měl být Jiří Kajínek. Vlasák ale tuto skutečnost popírá, říká, že si nikoho neobjednával. Alexander Hegedüs později svou výpověď odvolal s tím, že byla pořízena pod nátlakem policie.

Nikdy se neprokázalo, zda se Jiří Kajínek s Antonínem Vlasákem někdy sešli nebo byli v kontaktu. Údajných sto tisíc, které Hegedüs od Vlasáka dostal, byla prý jen obyčejná půjčka.

Přichází tajemný Lebeda

Poslední květnový týden před vraždou v borských serpentinách se objevuje doktor nebo inženýr Lebeda. Volá Jandovi a chce se s ním sejít, dokonce se setkají za věznicí Na Borech. Jenže Janda nepřijíždí sám, a tak Lebeda schůzku rychle končí. O čtyři dny později se mají sejít v Praze na Libeňském mostě. Janda je znepokojený tím, co o něm Lebeda všechno ví, a na schůzku posílá bratry Pokoše. Sám s manželkou a dobrým přítelem, plzeňským majorem Kronďákem, zůstává v restauraci v Rudné. Pokošové se prý sešli s Lebedou, ale ten odmítl za Jandou jet. To je naposledy, co se záhadným Lebedou někdo z trojice osobně mluví. Pak ho vidí až na místě činu. Vojtěch Pokoš se dušuje, že ho bezpečně poznal. Byl to prý Lebeda a Lebeda je Kajínek.

Připravovaný zátah na Jandu a Pokoše

Jiří Kreuzer velel v roce 1993 policejní zásahové jednotce v celém Západočeském kraji. Od svého známého se dozvěděl o Vlasákových potížích s Jandou a jeho ochránci. Promluvil si s ním osobně, vše zaprotokoloval a začal připravovat policejní akci, při které vydírající zatkne. Ředitel krajské správy policie nebyl proti, byl s případem zevrubně obeznámen bez udání jmen.

V pátek 28. května byla celá akce připravena. Vlasák začal mít pocit, že spravedlnost přece jen existuje, protože dosud mu Janda výsměšně citoval z jeho předchozích udání, ale nic víc se u policie nedělo.

Vlasák si sjednal s Jandou a jeho bodyguardy telefonicky schůzku do své kanceláře. Sousední místnost obsadila policie, nainstalovala k Vlasákovi do kanceláře nahrávací techniku. Pak už měli jen čekat na okamžik, kdy dojde k předání peněz, aby měli jednoznačný důkaz, pak měli zasáhnout.

O této akci musel Jiří Kreuzer v pátek informovat vrchního komisaře Městského ředitelství policie v Plzni Kadeřábka. To už uvedl i podrobnosti, tedy o koho jde. Ve dvě hodiny odpoledne se sešlo v Kadeřábkově kanceláři šest osob: Kreuzer, vrchní komisař Pluhař, Kadeřábek, Chyba, vyšetřovatel Vokurka a velitel zásahové skupiny Talpaš.

Prý je to všechno moc nahonem, potřebuje to doladit, i když bylo všechno perfektně připraveno. Bylo to tehdejší odložení záměrné? Měl někdo zájem na tom, aby Janda nebyl zatčen a nemohl mluvit?

Schůzku uzavře vrchní plzeňský komisař Kadeřábek výrokem, který se traduje: „Odložte to do pondělka. Je pátek – a pátek je taková malá sobota. Odpoledne se už nedělá.“

I o této připravované akci se Janda od policie dozvěděl. Znovu vyhrožuje Vlasákovi a jeho rodině a ten odjíždí spolu s Kreuzerem na chatu.

Později se zjistí, že informace vynášel major Jaroslav Kronďák.

Vražda v borských serpentinách

V neděli 30. května 1993 přijíždějí Janda a Pokošové kolem čtvrt na devět večer za plzeňskou věznici Na Borech. Schůzka byla sjednána narychlo, jedou neozbrojení, protože přítel od policie jim to poradí. Je proti nim připravován zátah, nebylo by vhodné, aby u nich našli načerno držené zbraně. Janda své spolujezdce prý uklidňoval, že někde tady je schovaný jeho policista.

Na místě údajně čekal Lebeda  Řídil Štefan Janda. Podle rozsudku vrah střílel oběma rukama najednou. Vpálil bočním oknem vozu pět střel, z nichž tři zasáhly hlavu a okamžitě ho usmrtily. Na sedadle spolujezdce seděl Julián Pokoš. Tomu čtyři střely zasáhly postupně podbřišek, břicho, předloktí, prošly žaludkem a pravým lalokem jater, ale skutečně smrtelný byl až zásah do hlavy. Kulka zprava zezadu prorazila mozek a vyšla levým okem. Nikdo nikdy nevysvětlil, jak mohl být takto střelen přímo v autě se zavřenými dveřmi.

Vojtěch Pokoš vraždění přežil. Seděl vzadu za spolujezdcem. Zasáhly ho čtyři projektily – do pravého předloktí, do pravého stehna, do levé hýždě a do zad poblíž druhého krčního obratle – žádný z nich nebyl smrtelný. Pachatel na něj střílel, když se Vojtěch snažil utéct. Poslední střela do „prodloužených zad“ byla vedena z bezprostřední blízkosti několika centimetrů. Proč ho střelec nestřelil do hlavy a nezabil? Ukázal u předešlých vražd, že mířit umí. Měl snad tento svědek záměrně zůstat naživu, aby mohl svědčit? Nájemný vrah by si přece nenechal nepohodlného svědka.

Jiří Kajínek byl v té době pátý měsíc na útěku z příbramské věznice

V roce 1989 byl propuštěn z vězení. Několik měsíců na to byl vyzván na ulici policejní hlídkou, aby ji následoval k výslechu. Kajínek se bránil, že nic neudělal a nikam nepůjde. Při zatýkání policisty odzbrojí plynovou pistolí, sedne do jejich vozu a odjede o pár ulic dál. Tam nechá policejní auto stát a uteče. Po čase je zatčen a u soudu „vyfasuje“ jedenáct let. Obhajoba poukazuje na to, že nikomu neublížil, použil k zastrašení plynovou zbraň a policejní vůz neukradl, jen s ním popojel. Kdyby jí dal soud za pravdu, mohl dostat tak čtyři, pět let.

Za dobré chování dostal vycházku, které využil k návštěvě ministra spravedlnosti Nováka s žádostí o pomoc v přezkoumání výše trestu. Ministr mu sdělil, že mu žádnou pomoc nezaručuje a Jiří Kajínek se rozhodl do příbramské věznice nevrátit.

Na místo činu ho měl údajně dovézt jeho známý, Ďurči. Jiří Kajínek u něho po útěku bydlel, dokonce byl na něho napsán i nový Kajínkův vůz. Ďurči údajně také Kajínka udal policii.

I Ďurči svou výpověď nakonec odvolal s tím, že byl policií donucen. Nakonec zůstává jediný korunní svědek – postřelený Vojtěch Pokoš. Jiřího Kajínka označil za vraha až půl roku po vraždě na základě televizní relace, kterou mu na policii pustili. Sám byl několikrát soudně trestán a v době vyšetřování stíhán za další trestné činy. Proslýchá se, že Pokoš musel Kajínka znát z dřívější doby z pobytu v plzeňské věznici, kde byli oba ve stejnou dobu uvězněni a Kajínek v té době dělal cáchaře, tedy každý vězeň ho znal. Pokoš uvádí, že po něm vrah střílel ze vzdálenosti dvou metrů, ale experti stanovili, že vzdálenost nebyla delší než dvacet centimetrů. Svědci z místa činu vypověděli, že ten, kdo střílel, stál pořád před autem a k Pokošovi se nepřiblížil. Pokoš odmítá, že by střelci mohli být dva, ale uvádí, že střelec auto zezadu obešel. Svědci se v tomto s ním rozcházejí – střelec byl vpředu. Takže ani v tvrzení Pokoše není všechno, jak se zdá, v pořádku.

Střelbu sledovali náhodní svědci. Soud ale výpovědi těchto svědků nebere jako rozhodující, protože je v nich příliš mnoho pochybností. Na místě činu byly dvě ženy, které se ale bály jít blíž a jedna z nich byla silně krátkozraká (osm dioptrií). Dva muže prchající střelec míjel v poměrně nevelké vzdálenosti, ale jejich popis vraha se dost výrazně rozcházel. Popsali ho jako dvě rozdílné osoby. Ani jeden z těchto popisů se ale nepodobal Kajínkovi. Svědci uváděli, že střelec nasedal do šedého favoritu na zadní sedadlo, protože vpředu už seděli jiní dva lidé. Ale Ďurčí před odvoláním své výpovědi uváděl, že jeli do Plzně jen sami dva – on a Kajínek. Podle popisu byly sestaveny dvě podobizny střelce – ani na jedné z nich není Kajínek.

Na místě činu nebyla nikdy provedena rekonstrukce, nebyla provedena rekognice, tedy rozpoznání pachatele svědkem mezi jinými osobami. Nikdy nebylo prokázáno, že by se střílelo z některé z Kajínkových zbraní, vražedné zbraně se nikdy nenašly. Nebyly provedeny pachové zkoušky, zkouška DNA ani sejmuty otisky prstů.

Podle stránek www.jirikajinek.cz a www.amnestyworld.wp.cz sestavil Václav Prokůpek