Názor rozhněvaného občana
Je dusné srpnové odpoledne. Teplota na sluníčku šplhá ke čtyřicítce. Pro starší lidi je značně rizikové pohybovat se v rozpálených ulicích. Stíny stromů a pozemních objektů a tekutiny působí na lidský organismus proti dehydrataci jako balzám.
Vcházím do útrob jedné ústecké restaurace na Severní Terase. Je tam plno. Atmosféra jako ve včelíně. Rozhlížím se po volném místě. Zahlédnu, jak na mne kdosi mává. Usedám vedle něho.
„Ty si nějak zeštíhlel,“ říká na přivítanou. Přemýšlím, odkud tohoto opáleného a robustního chlapíka, který mi připadá povědomě, znám a proč mi lichotí. A než se dostanu k nějakému závěru, zahučí: „Kde pracuješ?“ Odpovídám, že už jsem v důchodu. „To bys mi mohl poradit, jak dostat důchod…“ vydechne a cigaretový kouř ovane můj obličej. Vysvětluji mu, že musí mít odpracovaná léta, že dostane výpis z České správy sociálního zabezpečení. A když v tom výpisu nebude mít některá léta zaevidovaná, že si o nich musí sehnat potvrzení od příslušných zaměstnavatelů. Naklání se ke mně, že neslyší. Zvyšuji hlas. „A co když ten podnik zkrachoval…“ povídá. Tak musíš požádat jeho nástupnickou organizaci o potvrzení nebo učinit čestné prohlášení a sehnat si tři svědky – bývalé spolupracovníky.
„A když je neseženu…?“ naléhá. „To ti poradí osobářka…“ vysvětluji dál a dodávám: „Jestli se to ale mezitím všechno nezměnilo. Hlavně že jsi nedělal na Slovensku.“
„Já jsem totiž nezaměstnanej…“ zabouří dunivě, „byl jsem na magistrátu něco vyřizovat kolem bytu, to je ale strašný vyřizování, dlouho jsem čekal, černalo se to tam… novýho, ale humánního Hitlera nebo Stalina na ně, aby udělali pořádek…Já budu volit komunisty…“ Natož na mě mrká a kývá hlavou směrem k naproti sedícím lidem.
„Já jsem dostal taky výpověď…“ vpadá do našeho rozhovoru naproti nám sedící sympatický třicátník, „dělám v jedné velké ústecké továrně, elektrikáře nepotřebujou, dvacet nás propouštějí, prý si to budou zadávat dodavatelsky…To asi aby ušetřili mzdové fondy…Ženu mám už půl roku v nemocnici, doktoři jí nedávají žádnou naději…“ Hlas se mu zlomil a v očích se mu zaleskly drobné slzy, čisté jako kapky rosy.
Dojmulo mě to. Říkám, čím víc toho uneseš, tím víc toho dokážeš. „Já vím…“ vydechne zkoušeně.
„Voni propouštějí jenom dělníky…“ vyštěkne můj soused plný zloby, „všechno je rozkradený, zkorumpovaný, na nic nejsou peníze, pole leží ladem, stačí se podívat za Ústí…To je hospodaření…Kam to takhle může jít…? Támhle se podívejte, ukáže svalnatou rukou, to je nová generace…Určitě jsou nafetovaný… S tou to vyhrajeme…?“
Opodál sedí skupinka mladých holek, vyzývavě oblečených, a kluků kolem sedmnácti let, kouří jednu cigaretu za druhou, popíjejí z půllitrů pivo a vesele se co chvíli čemusi převelice hlučně smějí.
„Vývoj světa není dokonalý. To holt přináší civilizace, svoboda a demokracie…Jen aby nepřevládla ta nedokonalost…“ říkám. „Já bych jim dal svobodu…“ odpovídá ironicky můj soused, „dělat by měli a ona by je ta bujnost z nudy přešla…“ Na slovo z nudy dal zvláštní důraz. Pak si vzal na mušku prezidenta, Senát, parlament, vládu, politické strany a nenechal na jejich činnosti ani nitku suchou, především jim vyčítá špatné zákony, nárůst kriminality, nezájem o bezpečnost a problémy prostých lidí, že se starají jen o sebe, o svou bezpečnost a osobní prospěch a že za nic nezodpovídají. Náhle dopíjí a platí a s kovovými slovy, že by to nahoře všechno vymlátil, odchází. Přes usilovné přemýšlení jsem si nevzpomněl, odkud je mi povědomý.
Instinktivně vzhlížím do očí protějšího třicátníka a on na mne a po chvilce soustředěného mlčení začínáme hovořit, v čem má podle nás rozhněvaný odcházející občan pravdu a v čem asi ne…A jak bychom my stávající politickou a ekonomickou situaci ve státě řešili. Naše vývody nejsou protichůdné. Potom se ještě bavíme o počasí, o skleníkovém efektu, o tom, proč se mladí lidé vyhýbají vojně, o kontrole na letišti v Ruzyni, o zdevastované Větruši, o výstavbě hliníkárny v areálu Tonasa, o sportu, jestli se probojujeme na mistrovství světa ve fotbale, a zvláště o ústecké kopané, jaká je to škoda, že zde nemáme alespoň třetí ligu…
Po nějaké době také odcházím do prohřátého letního večera a napadá mne, že by naši političtí představitelé neměli být zahleděni jen do sebe, do toho, jak bohatou, i když si to nechtějí přiznat, že by se neměli stát pověstným kůlem v plotě, ale že by jim mělo jít o to, aby celá naše společnost bohatla nejen hmotně, ale především duchovně a morálně a rozvíjela humanitu, čili opravdové lidství, úctu k člověku.
Vlastimil Krýsl, Ústí nad Labem