týdeník METROPOLITAN

A tak se zákonitě objevují i firmy, které přebytku pracovních sil využívají ve svůj prospěch. Třeba klamavými informacemi. Inzerát s nabídkou volného místa prodavače, z něhož se posléze "vyklube" post prodejce, ještě není tak nejhorší, ale co jsme se dozvěděli od uchazečů o zaměstnání před Úřady práce v různých částech republiky nás ohromilo.

Řidič prodával nitě

"Hledala jsem práci sekretářky. Už nevím, jak se firma jmenovala. V telefonu si mě pozvali na druhý den. Schůzka byla na chodníku u administrativní budovy. Jistá slečna si sedla ke mně do auta a poručila. Jedeme pracovat na druhý konec Prahy. Divné mi přišlo, proč je moje auto hned ku prospěchu firmy. Vždyť jsme si ještě vůbec neplácli. Po půlhodině cesty jsme si sedli do cukrárny, kde mi slečna předvedla budíky a baterky na svícení, které prý budu prodávat dům od domu. To mě dorazilo. Proč budíky? Vždyť mi říkali, že budu dělat sekretářku. Mladá dívka se na mě doslova rozčílila, co že si prý o sobě myslím. Odejela jsem domů, přišla o půl dne a projezdila zbytečně benzín," vzpomíná Kateřina Malá.

Ani Jiří Krob, kdysi profesionální řidič ve státních službách, nedopadl lépe. "Hledal jsem místo šoféra. Pozvali mě do nějaké firmy, podepsali se mnou papír na šoféra-zásobovače, ale hned vzápětí mi dali do ruky špulky a batůžek. Budu prý po ulicích prodávat nitě. A pěšky, bez auta. Napálili mě a ještě se hrozně divili, že se mi to nechce dělat."

Když neprodáš, doplatíš?

A do třetice obdobný případ. Petr Navrátil si hledal práci řidiče osobního vozu. Bez problémů jí po telefonu sehnal u firmy Prosperit. "Pozvali mě na další den. Zvali si nás s jinými uchazeči tak po pěti minutách jednoho po druhém. Snad každý odcházel s úsměvem. Že by byli tak velkorysí? I mě potěšili. Práce šoféra je. Budu jedenáct hodin pět dní v týdnu rozvážet knihy vlastním autem. Jinou činnost po mně nikdo chtít nebude. Dostanete skoro třicet tisíc, ale zaplatíte si benzín. Zbyde vám určitě aspoň polovina. Přijďte zítra, bude tu na vás čekat řidič, který si vás první den vezme na zkoušku, příště už pojedete sám, řekli mi. Jen chtěli, ať si určitě vezmu sako a kravatu. Sako s kravatou? Na co? K rozvážení knih? Divné to bylo. Ale co. Peníze potřebuji. A řídit auto mě baví. Další den před budovou, kde se pohovor odehrával, čekala početná skupinka dokonale oblečených lidí v družném hovoru. Jako rozvozci knih rozhodně nevypadali. Na schůzku mě vezla přítelkyně, která už s hledáním místa má také své zkušenosti. To jsou něco jako poradci. Jen tak si rozvážet knihy určitě nebudeš. Přesvědčí tě za ten den, abys s nimi nabízel a prodával knihy. Co prodáš, ze to dostaneš peníze. Když neprodáš nic, ještě budeš dotovat svůj benzín, oznámila mi. Asi měla pravdu. Rychle jsme otočili auto jeli pryč. To neexistuje normální práce?"

Tleskat pro milion

Normální práce, tedy činnost na hlavní pracovní poměr, rozhodně existuje. Ale dobrá místa jsou již dávno obsazena a lidé si je zuby nehty drží. I se zaměstnáním za nízký plat to není o moc lepší. Proto také v tomto případě není jednoduché uspět. "Volno je jenom u bezpečnostních agentur a taky pořád hledají číšníky," rezignovaně tvrdí Petr Kalina, bývalý úředník z Bytového podniku. Práci již hledá půl roku. "Peníze došly, tak mě před Vánoci napadlo dělat aspoň řidiče. V inzerátu stálo: řidič-asistent. Na osobním pohovoru jsem zaplatil 350 korun, abych se mohl účastnit nějakého velkého setkání s bohatým občerstvením. Že mi pak za celý den dali k jídlu jen dva chlebíčky a dvě kafe bych přežil, ale ona velká sobotní akce firmy Sky line mi vyrazila dech. Asi pět set lidí v neratovickém kinosále stálo, tleskalo a vítalo svoje šéfy. Ti pak promlouvali k plnému sálu, dělali si legraci z obyčejných lidí a dávali jasně najevo, že kdo nemá auto aspoň za půl milionu a stotisícovou měsíční gáži je pitomec a nekňuba. Teprve ke konci šestihodinového maratónu nám konečně prozradili, že když do čtyř dní investujeme osmdesát tisíc a pak seženeme několik dalších lidí, za rok z nás budou milionáři. A kdo nemá peníze na hotovosti, moc rádi vám někteří z nich seženou půjčku. Klidně i bez ručitele. Divné, že? Kdo má zbytečných 80 tisíc? Já tedy ne. Pak ještě hledat aspoň dva další lidi, co takové peníze mají, je skoro nemožné. A to nebylo všechno. Musíte podepsat papír, že o firmě Sky line nikde nebudete mluvit. Nikdo se taky podle jejich nařízení nesmí dozvědět, že za ty peníze v podstatě kupujete obyčejnou knížku. Tím se kryjí. Jinak vám dají velkou pokutu. Proč o tom mluvím já? Nechtěli tam po mně naštěstí občanku, tak jsem si do papírů vymyslel jiné jméno."

Měl fotit porno

Na kolik inzerátů během čtyřech měsíců odpověděl, si Petr Makovec ani nevzpomíná. Jen od boku hádá, že jich bude kolem dvou stovek. "Většinou odpovídám e-mailem. Pošlu životopis a přidám i několik vět o touze pracovat právě v jejich společnosti. Rozhodně si nemyslím, že jsem Einstein, ale pitomec snad také ne. Malou nevýhodu přesto můj životopis má. Mám maturitu ze strojírenství, ale praxe v oboru mi schází. Po škole jsem nastoupil do fabriky na několik měsíců, pak na dílnu k soukromé firmě, dál už mě cesty vedly jinam. Stánkaření, brigády, nějaká administrativní činnost a příležitostná práce fotomodela. Až před časem se mi přestalo dařit. Za svých pár kšeftů měsíčně si vydělám sotva tři tisícovky. Dnes jdu na Úřad práce poprvé. Nevím, jestli něco seženu. Kopáče dělat nechci a sehnat slušné kancelářské místo je nemožné." I pan Petr má špatné zkušenosti s pracovní inzercí. V nabídce na přivýdělek objevil inzerát s nabídkou na fotografování pro časopisy. Zavolal a sjednal si schůzku. Při osobním setkání se šéfem agentury zjistil, že by měl fotit tvrdé porno. "Tak hluboko klesnout nechci. Nemohl bych se svému okolí podívat do očí," míní pětadvacetiletý muž.

Nevěřte slibům

Když už konečně seženete dobrou práci a firma vám de facto slíbí, že budete přijati, neradujte se předčasně. Ještě tam stále nejste!

S nesolidním jednáním při hledání zaměstnání mám také osobní zkušenosti. Den před přijetím do funkce šéfredaktora novinek u velké internetové společnosti Seznam.cz mi přišel kratičký e-mail: Je nám líto, ale vaše přijetí nebylo odsouhlaseno. Ještě dva dny předtím se dušovali, že mám místo jisté. "Nemám si raději hledat ještě jinou práci, kdyby tahle nevyšla?" ptal jsem se šéfů. Že prý určitě ne. Nic už jsem nehledal a nakonec mi zbyly jen oči pro pláč.

I na brigádě ve fotoateliéru mi pánové od New Millenium dali po čtrnácti dnech dva a půl tisíce korun a ještě se divili, že po nich vůbec nějaké peníze chci,. "Peníze budou, až budou kšefty," říkali mi. Vůbec je nezajímalo, že musím platit nájem a za něco jíst. Rozloučili jsme se skoro ve zlém. Pokud vím, ateliér už nefunguje a firma snad dělá už něco úplně jiného.

Závěrem.

Co z toho všeho plyne? Jestli jste již při hledání zaměstnání někdy naletěli nebo podlehli planým slibům, není nic ztraceno, jen odloženo. Pokud nemáte přehnaně vysoké nároky, práci si nakonec najdete. Možná jen budete do konce života vykonávat činnost, na níž je potřeba nižší kvalifikace. Vysokoškolák najde práci v kopírovacím centru, středoškolák ve stánku se zeleninou a vyučený ohlídá objekt továrny. A kdo se ani nevyučil bude nadosmrti bez práce. Nic víc, nic míň.