Tyto výpočty ovšem neberou v potaz rostoucí žízeň celé regionu po vlastně ropě. V letech 2000 až 2010 zvýšila Čína svou spotřebu ropy víc než jakákoli jiná země, a to o 4,3 milionu barelů ropy denně, což představuje devadesátiprocentní skok. Nyní spotřebovává více než deset procent veškeré ropy na světě. Větším překvapením je země s druhým největším nárůstem: Saudská Arábie, v níž se spotřeba ropy vyhoupla o 1,2 milionu barelů ropy denně. S celkovou spotřebou nějakých 2,8 milionu barelů ropy denně je nyní šestým největším spotřebitelem na světě, a využije tak více než čtvrtinu své produkce ve výši deset milionu barelů ropy denně. Roste i spotřeba energie na hlavu. Podle společnosti British Petroleum činila v roce 1970 na Blízkém východě polovinu toho co na jiných rozvíjejících se trzích. V roce 2010 byla už třikrát vyšší. Globální spotřeba ropy zůstala v letech 2000 až 2010 ve výši zhruba 4,6 barelu denně na hlavu, ale ke konci desetiletí spotřebovával průměrný Íránec a obyvatel Saúdské Arábie přibližně o 30 % více než v roce 2000. Na každého obyvatele Saúdské Arábie připadá 35,1 barelu. Celková spotřeba na hlavu ve výši 7,3 tuny ropného ekvivalentu víceméně odpovídá spotřebě v USA , které jsou mnohem bohatší.
Pro rostoucí chuť na ropu existují tři vysvětlení. První vychází z demografie. Počet obyvatel v Perském zálivu a vůbec v zemích OPEC rychle roste. Počet obyvatel malého Kataru se v letech 2000 až 2010 ztrojnásobil. V Saúdské Arábii vzrostlo obyvatelstvo z 20 milionů na 27,4 milionu, tedy o 37 procent. Poptávka po energii, vodě a benzinu náležitě stoupla. V posledních deseti letech se saúdskoarabská kapacita výroby elektrické energie zdvojnásobila. Zčásti za to může snaha zmírnit zdejší hrozné vedro: podle studie think tankju Chatham House klimatizační jednotky spotřebují polovinu energie vyrobené ve špičce.
Druhé vysvětlení vyplývá ze struktury hospodářství. K výrobě energie je potřeba energie: těžní věže musí něco napájet a navíc je třeba odsolit velké objemy mořské vody. Saúdskoarabská státní ropná společnost Aramco spotřebuje bezmála 10 % celkové energie, kterou země vyprodukuje. Snaha rozšířit záběr saúdskoarabské ekonomiky mimo ropu, zemní plyn a petrochemické výrobky zatím nezašla příliš daleko.
Třetím důvodem stoupající spotřeby zemí Perského zálivu je nízká efektivita tuzemských trhů s energií. Zhruba 65 % zdejší elektrické energie se vyrábí z černého zlata, přestože bohaté země od tohoto způsobu výroby kvůli sérii cenových šoků a relativní neefektivitě těžby ropy postupně zcela ustoupily. Ropa se pálí tak marnotratně proto, že domácí spotřeba je mohutně dotována. Podle Mezinárodní agentury pro energii činily v roce 2010 globální dotace na ropu celkem 192 miliard dolarů, přičemž podíl zemí OPEC představoval 121 miliard.
Saúdská Arábie má nejlevnější ropu v Perském zálivu a navíc i směšně lacinou elektřinu. Tím země na jedné straně ulevila chudým, ale rovněž povzbudila automobilistikou kulturu v americkém stylu (pro muže) a omezila veřejnou hromadnou dopravu. Obyvatelé Saúdské Arábie vlastní na hlavu třikrát méně aut než Američané, ovšem čím víc budou bohatnout, tím víc si budou vyrážet na dálnice do pouště.
Mnoho ropných zemí (včetně Saúdské Arábie) se zavázalo tyto dotace snížit. To je ovšem těžko proveditelné, když se vlády děsí nepokojů (a často jsou nezvolené). V Nigérii narazil v lednu pokus o zvýšení cen dováženého benzinu na násilné protesty. Pouze v Íránu, jehož dotace jsou vůbec nejštědřejší, se povedlo ceny prudce zvýšit – ovšem režim to mohl šikovně svést na mezinárodní sankce.
Za spalování tak velkého objemu ropy platí Saúdská Arábie nemalou cenu. Náklady na těžbu představují pouze tři až pět dolarů, ale vzhledem ke globální ceně 125 dolarů za barel jsou náklady příležitosti ohromné. A stejně jako mnoha ropným zemím v Perském zálivu se ani Saúdské Arábii nepodařilo pořádně využít hojných zásob zemního plynu.
Podíl zemního plynu na výrobě elektřiny nyní činí 35 procent, ale kvůli jeho velmi nízké ceně a pověsti chudého příbuzného ropy se využití jeho bohatství (Saúdská Arábie má podle všeho páté největší zásoby zemního plynu na světě) ukázalo jako obtížné. Pokusy nalákat západní ropné společnosti k jeho těžbě ztroskotaly na nízkých světových cenách a skrblických podmínkách saúdskoarabské vlády. Těžba velké části „nepřidruženého“ zemního plynu, který se nenachází ve stejném ložisku jako ropa, je velmi náročná a vyplatila by se pouze při čtyřnásobně až pětinásobně vyšších cenách, než jsou ty dnešní. Podle společnosti BP se ropa podílí na výrobě elektrické energie až 74 procenty. Do roku 2030 tento podíl klesne jen na 67 procent.
Saúdská Arábie se snaží rozvíjet atomovou a solární energii. Ovšem její ropné elektrárny zůstanou v provozu ještě léta, a jak poukazuje Mark Lewis z Deutsche Bank, právě se budují další dvě velké. Při stávajících trendech se království stane do roku 2038 čistým dovozcem ropy (jakkoli je to nepravděpodobné). To ropné trhy značně zatěžuje. V krátkodobém horizontu hraje v cenách ropy saúdskoarabská rezervní kapacita důležitou roli. Je pravděpodobné, že v průběhu roku poskočí sezónní poptávka Saúdské Arábie nahoru. Podle společnosti Barclays Cupital představoval loni tento skok mezi březnem a červencem zhruba 750 000 barelů denně. Růst poptávky, zapříčiněný z valné části nadužíváním klimatizace, omezí schopnost Saúdské Arábie zachovat export ve stejné výši a držet tím ceny ropy na stávající úrovni.
Dlouhodobý výhled je stejně znepokojivý. Odhaduje se, že globální poptávka po ropě přesáhne do roku 2030 100 milionů barelů denně. Za přirozený zdroj nové nabídky jsou pokládány státy Perského zálivu – Saúdská Arábie, Írán a Írák, které mají ohromné a snadno dostupné rezervy. Ale v důsledku sankcí těžba íránské ropy klesne, neboť Írán přijde o přístup k technice a odborným znalostem. Írák v současné době těží 3 miliony barelů denně a má potenciál k významnému zvýšení těžby. Ale křehký politický systém, nevalná bezpečnost a opotřebovaná ropná infrastruktura odrazují investice nutné k navýšení nabídky. A nevypadá to, že by Saúdskou Arábii hned tak přešla žízeň po vlastní ropě. Na Perský záliv se obvykle nahlíží jako na odpověď na globální problémy s ropou, nyní však čím dál víc připomíná otazník.
Zdroje: British Petroleum.uk.com
2012 The Economist Newspaper Limited.
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist
Největší paliči ropy:
Kanada
USA
Saúdská Arábie
Rusko
Japonsko
Írán
Řecko
Malajsie
Čína
Indonésie