Má být komunistická strana postavena mimo zákon?
Neustále žije v naší prokomunisticky orientované levici duch proslulých slov, které po útěku ruského inženýra a emigrantského autora Viktora Kravčenka z tehdejšího SSSR v roce 1947 na západ Evropy podal svědectví o sovětském komunistickém pekle ve svém komentáři: „Proboha, zná snad někdo jiný komunismus v jiné formě, než v té totalitní?“ O takovém komunismu možná snila Božena Němcová, když o něm psala Matouši Klácelovi, ale realita 20. století byla krutě jiná. Jak přitom nevzpomenout i dnešního „evropského ideologa“ KSČM Miloslava Ransdorfa, který tvrdí, že u nás žádný komunismus nebyl, prý jen deformovaný centralistický socialismus a že ten pravý komunismus nás teprve čeká..
Proč nejsem komunista
Je úkolem skutečně odborných politologů, sociologů a i psychologů, dokonce možná psychiatrů zkoumat, proč tolik lidí a mezi nimi intelektuálů ( vždyť s několika výjimkami podlehla komunismu téměř celá česká předválečná intelektuální obec) projevilo slabost pro komunistickou ideologii. A to jsme měli, na rozdíl od jiných zemí, například Francie, již na počátku dějin komunismu v naší zemi antikomunistický manifest historického významu – slavnou esej Karla Čapka „Proč nejsem komunista“. V dějinách bylo napsáno málo tak jasnozřivých vizí, jako byla ta Čapkova úvaha z roku 1924. Slova, že komunismu proti recidivám, jako spíše pozitivním poučením o trojí docela důležité podmínce, na kterou je demokracie zřejmě vázána, totiž:
a) o veřejnosti, b) o spravedlnosti, c) o racionalitě.
Poučení první: falešná představa, že shromáždění občanů na veřejnosti samovolně dává vzejít vůlí, kterou politici a instituce ve svém jednání pak ztělesňují. Tím nemá být řečeno, že bez institucí jsou občané jen zvlčilou smečkou a upadají do přírodního stavu. Doloženo ale je, že demokratická veřejnost vyžaduje vedle státu a jeho institucí ještě další zdroje autonomie, občanskosti, ale i morálky, nemá-li se shromáždění občanů státi zvlčilým.
Poučení druhé: Spravedlnosti, o níž se v demokracii jedná, je spravedlností politickou, nikoli náboženskou nebo metafyzickou. Politická spravedlnost je dána pravidly spolupráce na kterých se domluví lidé, kteří jsou sice různého náboženského či morálního přesvědčení, leč uznávají navzájem svou svobodu a rovné postavení. Ona pověstná absolutní spravedlnost je v politice cestou otroctví.
A konečně poučení třetí: soulad autonomií morálky a liberální spravedlnosti není samozřejmý, lze jej však založit na racionálním pojetí obou těchto složek. Nebo´t jenom lidský rozum může dohlédnout na to, aby naše morální přesvědčení nečerpalo z příliš temných zdrojů a naše představy o spravedlnosti neulétly do příliš vzdálených končin. Politika v demokracii zůstává lidským dílem jako taková má být poměřována rozumem.
Ke svému antikomunismu se stejně jako kdysi Karel Čapek hrdě hlásím a jsem pyšný na to, že jsem za celý život nemusel měnit svůj názor, antikomunismus mi byl vyznáním od narození a určitě zůstane i po zbytek života. Proto si vážím těch, kteří nikdy nemuseli ustupovat z ,,předem připravených pozic´´ a měnit své názory, jako to potkalo všechny z komunistické levice, pokud nezůstali v KSČM. Tato škála změn, zdaleka nekončící rokem 1968 nebo 1989 a jdoucí až do dnešní doby, může být vykládána jako neustále hledání politické a sociální pravdy, pokud si tito hledači nepřipustí, že existují určité – historií, politikou a morálkou prověřené hodnoty, mezi které řadím i antikomunismus. Díky těmto změnám také levice prožívá své recyklované vzestupy, jako například nyní, ale také věčné pády.
Měřeno z pohledu Evropy, pak západní ( skutečně nepostkomunistická ) levice byla v poválečné době u moci nesrovnatelně kratší dobu než pravice. Připouštím, že kdybych neprožil komunismus, tak bych se vzhledem k celkové sociální a filosofické orientaci stal pravděpodobně členem sociálně demokratické strany. Té dnešní české se však stát nemohu právě pro svůj antikomunismus. Nevadí mi ani tak množství bývalých soudruhů v této straně, jelikož těch je hodně i v jiných stranách, včetně ODS, ale ČSSD vykazuje znaky komunismu – korupce, klientelismu a dělení lidí dvojím metrem.
Tvůrci neprávního státu
Myslím, že i po evoluční cestě názorových změn se jejich nositel může stát přesvědčeným demokratem. Má-li však za sebou takové pomníky vlastního selhání, jeho autorství knih velebících socialistickou zákonnost a komunistické právo, neměl by být právním ideologem jakékoliv strany, s výjimkou KSČM. Jestliže se ČR dostala na periferii politické kultury, není to jen ,, díky´´ některým tzv. ,, pravicovým politikům ´´ z ODS a ODA v čele s Václavem Klausem, ale i kvůli neexistenci základní politické profilace na levici. Kdo vlastně představuje v naší zemi skutečnou levici – SPOZ, ČSSD nebo snad KSČM?
V českých poměrech navíc veškerá politická označení ztrácejí svůj původní význam. Z právního hlediska mimo jiné porto, že za demokratickou stranu se označuje i KSČM, když tuto ,,demokratickou legitimitu´´ ostatní strany de facto uznávají. A to i proto, že rodná matka KSČM (byť bez písmene M) byla zákonem prohlášena za zločinnou.
Tyto nelogické posuny, a nejen v terminologii, jsou jen důkazem o politické schizofrenii, kterou trpí ČR a jejímž následkem je i dělení pravice na antikomunistickou a liberální. Přičemž první nedostává v našich podmínkách dostatečného prostoru, a ta liberální je v krizi, kterou si sama zavinila klientelismem, korupcí a hádkami ve vlastních řadách.
Václav Prokůpek