týdeník METROPOLITAN

Petra je už rok paní domu v Americkém Chicagu. Do svého nastávajícího manžela, o sedm let staršího Bena se zamilovala díky jeho omylu přes internet. Ani velká vzdálenost jí nezabránila prožít velkou lásku a po mužích, se kterými strávila maximálně jednu noc, našla toho pravého chlapa na celý život. Přestože jí mnozí vztah „přes počítač“ vymlouvali, ona to nevzdala. Díky Benovi získala potřebnou sebedůvěru. Je šťastná, že si mohla vzít muže, který si umí dělat legraci i sám ze sebe a miluje ji takovou jaká je. I se všemi chybami.

Ani jeden z nás dříve nehledal na internetu seznámení, spíše jsme ho využívali pro doplnění informací ze školy. Vše se ale změnilo, když jsem si začala prostřednictvím e-mailů dopisovat s Benem. Seběhlo se to vše náhodou, měla jsem podobnou e-mailovou adresu jako jeho kamarádka a on mi omylem poslal vzkaz. Když jsem ho zdvořile upozornila na omyl, reagoval velmi mile a já jako bych v tom člověku najednou uviděla úplně jiného kluka, než na které jsem byla zvyklá ze školy. Nebyl to takový ten sebejistý, vždy suverénní chlapec. Používal zdvořilá slova, na jeho e-maily jsem se těšila, psal krásnou angličtinou, kterou jsem se zrovna učila ve škole a i díky jeho pozdravům jsem se v ní zdokonalovala.Byli jsme kamarádi přes internet celých osm měsíců, než se Ben vyslovil, že by mě rád viděl i osobně a pozval mě k sobě za oceán, aby jsme spolu mohli začít doopravdy chodit.  A nebylo to snadné, musela jsem si sehnat vízum, abych za ním do Ameriky mohla jet. Jestli máte také vztah na dálku, asi dobře víte o čem mluvím a snad vám můj příběh přinese naději a víru, že v takovém vztahu vytrváte.

Ben a já jsme od sebe žili celých 3 987 kilometrů vzdušnou čarou. Když jsem ho poprvé mohla jet navštívit, let trval přes jedenáct hodin z Prahy do Frankfurtu a pak s přestupem až do Chicaga, kde Ben bydlel. To už ani nepočítám další tři dlouhé hodiny, než jsem se dostala z letiště do domku, kde Ben bydlel. Když jsme si začali psát, ani jsem netušila, že někdy překonáme tuto vzdálenost. Bylo dost nepravděpodobné, že se vůbec někdy setkáme. Ale zatímco vzdálenost můžeme změřit, internet takovouto dálku mezi námi zmenšil. Když mě poslal peníze, abych za ním z Prahy do Chicaga přiletěla, začala jsem věřit v osud. „Určitě to nebyla náhoda, že mi jednou omylem poslal e-mail právě tento muž,“ říkala jsem si, když jsem poprvé seděla v letedle a mířila do USA, abych konečně mola spatřit mladíka, který mi posílal tak milé vzkazy. Psal mi o svém životě, o rodině, která pro něj moc znamená i o tom, jak by jednou chtěl potkat tak dokonalou ženu, jakou je jeho maminka. Musím zpětně přiznat, že se nedalo do něj nezamilovat.

Ty jeho zprávy pro mě hodně znamenaly. Začala jsem si s ním psát v době, kdy jsem byla na výměnném studentském pobytu v Anglii a cítila se strašně sama. Psali mi moji rodiče, ale žádný chlap, který by mi dal najevo, že mu na mě záleží. Naše láska takříkajíc přes internet začala v prosinci, Ben mi později řekl, že to bylo přesně 12. prosince. On si opravdu vše pamatoval, dokonce i znění té zprávy, kterou mi omylem napsal. Stálo v ní: „Ten referát už mám dokončený!“ Udržovali jsme mezi sebou kontakt, psali jsme si emaily celých šest  měsíců aniž bychom věděli, jak ten druhý vypadá. Ben mě pořád rozesmával svými vtipy, byl to skvělý společník. Začala jsem přemýšlet, jak skvělý by to byl přítel, ale nezabývala jsem se tím moc, protože bydlel skoro na druhém konci světa. V této době jsme si stále nevyměnili fotky, nevěděli jsme, jak ten druhý vypadá. Ben mi sice psal, že má pocit, že mám krátké černé vlasy. Ale já se strašně bála mu svoji fotku poslat a také ho požádat, aby mě alespoň napsal, jak vypadá on. „Co když bude vypadat hrozně nebo to bude naopak strašně hezký kluk a já se mu nebudu líbit,“ myslela jsem si, až mi s tímto problémem pomohla kamarádka Ludmila. Ona mě přemluvila, abych ho požádala o fotografii a Ben jí skutečně poslal! A vypadal opravdu skvěle. Byl sice o sedm let starší, ale vypadal mladě. Moc se mi líbil.

I já jsem mu poslala fotku, kterou jsem dlouho vybírala. Chtěla jsem vypadat co nejlépe, být alespoň trochu originální. A tak jsem mu poslala fotografii z vánoc od stromečku. Na té fotce mám sobí parohy a jsem celá v červeném. Výměna fotek udělala z našeho přátelství něco reálnějšího, než bylo předtím. V této době jsme začali pociťovat sympatie jeden k druhému. Něco se mezi námi začalo vytvářet. Často mi vyprávěl, že se mu o mně zdálo, jednou mi dokonce napsal barvitou povídku, jak mě přijel navštívit do Anglie, podruhé, že mi dal kaktus místo kytky, když na mě čekal na letišti. To bylo opravdu záhadné, protože jsem měla celou sbírku kaktusů, ale on to nemohl vědět. Tak jsem mu nakreslila kaktus a obrázek mu poslala, to byl takový můj zvláštní způsob flirtování. Zaznamenali jsme, že bylo velmi těžké a stále těžší a těžší se večer rozloučit a jít od počítače pryč. Dokonce jsem si začala ukládat naše konverzace, abych si je mohla číst, až nebudu připojená na internet.

A pak přišel onen zlomový moment. Ben mi poslal email se spoustou podivných povzdechnutí a také otázek, na které jsem neuměla odpovědět a které ve mně vyvolávaly pocit, že k sobě patříme. „Proč mi tolik chybíš, když máš vypnutý počítač? Proč jsem tak smutný při myšlence, že musím jít do práce a ne si s tebou psát?“ psal mi a já si začala myslet, že je to ten jediný chlap v mém životě. Měla jsem pocit, jakoby mě chtěl za každou cenu vidět osobně a mluvit se mnou. Zdálo se, že kontakt přes internet už mu nestačil. Byl smutný z toho, že je tak daleko. Asi čekal, že ho slušně odmítnu. Byla jsem zmatená, ale zároveň roztřesená. Poslala jsem mu ale více zmatenou zprávu než on mně, něco jako varování. Ale když jsme potom spolu mluvili prostřednictvím mobilního telefonu, dala jsem mu najevo, že k němu cítím to samé, co on ke mně. Abych tak řekla, obcházeli jsme to téma dokola, ani jeden ho nechtěl nakousnout. Nebyl žádný způsob, jak říct, že se máme rádi, že jsme zamilovaní. Vyhýbali jsme se přímým slovům, ale bylo jasné, že jeden k druhému chováme silné sympatie. Později v noci se mě Ben zeptal, jestli chci být jeho přítelkyní a já byla najednou zaskočená svou odpovědí: „Ano, chci!“ V duchu jsem si říkala, co je to vlastně za nesmysl, jak spolu můžeme chodit, když jsme tak daleko od sebe a ještě jsme se ani neviděli? Nedokázala jsem na to odpovědět, ale tušila jsem, že se to brzy změní. Víte, je nesmírně těžké přiznat otevřeně své city, zvlášť když to neříkáte z očí do očí.

Ben a já jsme byli oba trochu omráčeni. Já jsem si říkala: „Co se to s námi děje?“ Potkali jsme se na internetu, nikdy jsme se neviděli. Ben říkal: „K čertu, jak se to vlastně mohlo stát a zrovna mě?“ I já jsem si říkala to samé. Nikdy předtím jsem neměla stálého a věrného přítele, teď jednoho mám. Ale na druhé straně Atlantiku. Hodně jsme mluvili o našem setkání, i o možnosti že by Ben bydlel v Anglii, kde jsem v té době studovala. Vzpomněla jsem si na všechny svoje kluky, se kterými jsem se milovala, žádný z nich mi nikdy nedal najevo, že by se mnou chtěl být stále, že by náš vztah myslel vážně. A najednou je tu muž, který mi to dává najevo až přespříliš. Shodli jsme se, že bychom se měli vidět co nejdříve. Oba jsme asi byli hodně nervózní a přemýšleli o tom, jak se někdo může zamilovat do někoho, koho vůbec neviděl. Říkala jsem si, jestli to není jen moje fantazie a přání vytvořit si tak silné citové pouto pouze po internetovém spojení.

Než jsme se s Benem viděli, věděli jsme, že se máme rádi, že k sobě něco cítíme, ale věděli jsme, že se musíme vidět, abychom se v tom mohli ujistit. A mohli si konečně promluvit z očí do očí a plánovat budoucnost v objetí. Nyní si už myslím, že internet je dobré místo k seznámení, nejste omezeni hranicemi. A navíc, jsem velmi stydlivá, tak pro mě bylo snadnější někoho najít přes internet než v realitě. Jsem ráda, že Ben byl ke mně stoprocentně upřímný a pravdivý. Já byla otevřenější, než co jsem v normálním životě. Jestli s někým randíte po internetu, je možnost, že vám ten dotyčný nebude říkat pravdu, ale mezi námi to bylo jiné. Ale měli jsme své vlastní obavy, před naším prvním setkáním.

Než jsem potkala Bena, tak jsem měla čtyři piercingy. Ben měl velkou fobii z jehel, která vede k naprosté nenávisti piercingů. Bála jsem se, že když se Ben na mě poprvé podívá, tak se zhrozí a už mě nikdy nebude chtít vidět. Každý, komu jsem se svěřila, říkal, abych všechny piercingy sundala. Ben byl jediný, kdo si myslel, že si je mám nechat. A když jsme se poprvé viděli, tak se s tím vyrovnal velmi rychle. Ben se také velmi bál prvního setkání, že není tmavovlasý dlouhovlasý týpek s piercingem. Ale můžu říci, že je výstřední až dost i bez piercingu. Den, kdy jsme se poprvé setkali byl 18.srpen. Tento den byl významný, náš vztah se pohnul ze světa internetu do reality. Moji rodiče mě zavezli na ruzyňské letiště, to už jsem byla doma v Praze a potkávala se s přáteli, které jsem během svého pobytu v Angli nemohla vidět. Skoro všichni mi návštěvu Bena a Chicaga vymlouvali. „To snad nemyslíš vážně, že poletíš tolik hodin za někým, koho znáš jen přes internet,“ říkávala mi babička. Ale já si to nenechala vymluvit. Rodiče mě naopak fandili. Byli oba šťastní i za mě, že se konečně uvidím s Benem. Byli velmi chápaví. Ale když jsem mamce volala z Benova domu, že jsem dorazila v pořádku, vypadala v tu chvíli velmi ustaraně a nervózně. Asi se o mě hodně bála. To já jsem neměla strach, že by Ben byl někdo úplně jiný, než jsem ho poznala na internetu. Jen jsem se obávala, jak spolu budeme vycházet osobně. A jak zvládneme ten přechod ze vztahu po internetu do vztahu úplně normálního, jak bude vypadat náš osobní kontakt. Ostatně, Ben byl můj první přítel a trochu jsem se obávala, že můj nedostatek zkušeností se vztahem a s muži vůbec bude trochu problémový.

Můj let měl přistát v jednu odpoledne tamějšího času, ale měli jsme trochu zpoždění. Trvalo to celou hodinu, než jsem vyšla z letadla a prošla všemi kontrolami a vyzvedla si zavazadlo. Ben už na mě čekal. Celé to čekání bylo pro něj ještě více znervózňující. Zároveň bylo těžké uvěřit, že teď už se opravdu osobně setkáme po tak dlouhé době komunikace po internetu. Byla jsem tak roztřesená a zároveň vzrušená po tak dlouhém letu, ale chtěla jsem ještě minutku, abych si stihla učesat vlasy. Ale nikde jsem žádnou umývárnu nenašla, tak mě Ben při prvním setkání viděl takovou, jaká jsem opravdu byla. Rozcuchaná a nelíbila jsem se ani sama sobě. Což teprve Benovi…

Prošla jsem bránou, byl tam dav lidí čekajících na své milé a příbuzné. Znala jsem Bena jen z obrázku, teď je to vlastně poprvé, co ho uvidím. Nevhodný čas se zmýlit! Napsala jsem mu, jak vypadá můj kufr a byla jsem jediná osoba v letadle s lehce zelenými vlasy, takže neměl být problém mě poznat. Stál vzadu za davem. Udělala jsem pár kroků směrem k němu. Mával na mě obrovskou bobří žvýkací tyčkou, to byl jeho romantický a zároveň velmi netypický dárek pro mě, protože ví, že ráda sbírám věci z přírody.

Nikdo z davu nestál okolo nás, Ben mi vzal kufr, projevil se džentlmensky a odnesl do  auta, které stálo nedaleko. Potom jsme si stoupli k jeho džípu a on se zeptal: „Neuděláme to?“ Myslela jsem, že se ptá, jestli už nepojedeme, ale on rozevřel náruč a objal mě. Tak jsme prolomili náš počáteční stud a poprvé se objali. Četla jsem mnoho románů a povídek o párech, které se potkali na internetu, a pokaždé, když se poprvé potkali, tak se políbili. To nebyl náš případ, plně se projevilo, že jsme oba velmi nesmělí, tak jsme potřebovali čas se trošku otrkat. Ben mi potom řekl, že nečekal, že se mi bude líbit, a proto neměl žádná romantická očekávání. Toto a jeho nervozita byly příčinou, že mě hned nepolíbil. Byli jsme oba moc šťastní, že jsme nic neuspěchali. Potom jsme absolvovali dvou a půl hodinovou cestu do Benova domu. Mluvili jsme o okolí Chicaga, o scenérii, kterou jsme míjeli a která byla nádherná.

Nechci zacházet do moc velkých detailů našich prvních společných hodin, už proto, že při cestování mi bývá velmi špatně. Zvládla jsem let bez toho, aniž bych měla cestovní nemoc, ale potom jsem začala prožívat neuvěřitelné zdravotní problémy. Chytlo mě to první noc! Povídali jsme si s Benem v jeho pokoji a najednou se mi udělalo strašně špatně a běžela jsem do koupelny. Bylo to i tou obrovskou nervozitou, která ze mě spadla. Ale on proto měl pochopení: „To se přeci stává!“ A já pochopila, že mě má rád i se všemi chybami, co mám.Trvalo nám chvíli, než jsem se začali k sobě chovat přirozeně a bez zábran. Ben si zvykl rychle na mé piercingy, a cestou, když jsem viděla jeho mohutné mužné paže, jsem si moc přála držet se s ním za ruku. Ukázalo se, že se přitahujeme i fyzicky. Při prvním milování byl úplně jiný, než jeho předchůdci. K ničemu mě nenutil, choval se gentlemansky a velkoryse. A já jsem pocítila, že si více věřím a cítím se být opravdovou ženou.

Strávili jsme spolu dva krásné týdny v americkém městě, které pro mnohé bývá spojeno se zločinem a mafií, ale pro mě navždy zůstane spojené s obrovskou láskou. Dozvěděla jsem se i to, že jedním ze slavných starostů byl Čech jménem Čermák. Ale hlavně jsem nepoznávala město, ale Bena. Navzájem jsme si velmi dobře rozuměli a užili si spolu spoustu legrace. Chodili na typická rande, při kterých jsme vzpomínali na chvilky strávené u internetu. Ale přeci jen, když můžete toho svého chlapa držet za ruku, je to úplně něco jiného, daleko lepšího, než si psát. Byli jsme spolu v kině na Slepičím úletu, kde dvě hlavní postavy jsou anglická slepice a americký kohout, kteří se do sebe zamilují. To nás rozesmálo. „Já studovala v Anglii, ty žiješ v Americe. Takže ty jsi kohout a já slepice,“ řekla jsem svému milému a pochopila, že on i já si najednou umíme dělat legraci i sami ze sebe. Trochu jsme cestovali, viděla jsem dokonce Michiganské jezero. Také jsem se seznámila s Benovými rodiči a šli jsme společně v neděli ráno do kostela. Na mé dvacáté narozeniny jsme byli u Benových rodičů. Byli velmi rádi, že se Ben zamiloval a našel nový životní cíl. Popřáli mi a dostala jsem dort a dárky. Posledních pár společných dní jsme strávili v Chicagu a prohlíželi si město, než jsem musela odletět.

Byl to strašný moment, stát na letišti a muset se s Benem rozloučit. Otočila jsem se a odešla, ale nešlo to, musela jsem se vrátit, znovu a naposledy ho obejmout a políbit. Seděla jsem v letadle a brečela, jedna letuška se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Otevřela jsem si tašku, abych si vyndala kapesníčky a najednou tam byl, prsten. Chvíli jsem tomu nemohla uvěřit, ale byl to Benův prsten, který dostal při promoci, s jeho jménem. To nejcennější, co mi mohl dát. Jen co jsem dorazila domů, pověsila jsem si ho na krk. To nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo navštívit Bena dřív než on mě, trochu zariskovat. Všechno bylo mezi námi perfektní. Ale ta vzdálenost nás i nadále ubíjela, tedy nás i náš vztah.

Během pár týdnů, než měl Ben přijet v září za mnou, jsme strávili hodiny telefonováním. Jednou jsem položila telefon, a napadlo mě, zda jsem mluvila s mužem, kterého si chci vzít. Některé věci prostě musí být osobní, slyšela jsem o lidech, kteří se stali manželi po internetu, nějaký druh internetové svatby, ale to není pro mě ta pravá instituce manželství, nic vážného, co bych i já chtěla zkusit. S Benem jsme nemluvili o manželství. V září mi můj emailový poskytovatel poslal pár faktů o svatbách a já jsem je Benovi přeposlala, tak jsme mluvili obecně o tradicích, ale nic vážného, nechtěla jsem ho tlačit do manželství, přestože jsem si moc přála si ho vzít. V Chicagu, když jsme byli spolu, se v parku bral pár. Tehdy jsme se jsme na tom, že v manželství nevidíme žádný smysl. Nemluvili jsme o možnosti, že bychom se jednoho dne mohli vzít. Ale když v září přiletěl Ben do Prahy, věděla jsem, že přemýšlí o tom, že se mě zeptá, jestli jsem náhodou nezměnila svůj názor na svatbu. Tušila jsem to, stejně jako jsem si byla jistá, že když to udělá, řeknu bezesporu ano. Ben  musel strávit dny uvažováním o tom, kdy a jak to udělá, a byl nešťastný z toho, že teď nemá prsten. Byla jsem v tomhle pasivní, čekala jsem, až si to Ben pořádně promyslí. Šli jsme do divadla, tu noc dávali v Praze od Shakespeara Sen noci svatojánské, což je romance, která končí dvěma svatbami. Potom jsme jeli autobusem domů a ještě se šli projít do parku. Cítila jsem, že se Ben se chystá něco podstatného říci. Nebyla jsem nervózní, já hrála tu jednodušší roli. Sedli jsme si na lavičku a já čekala. Byla jsem na sebe naštvaná, protože Ben přemýšlel, jestli si ve dvaceti nepřijdu moc mladá na svatbu. Nevěděl, jak zareaguji. A já si najednou uvědomila, že jsem vždycky chtěla odpromovat, vdát se a mít velkou a spokojenou rodinu. Asi protože jsem to viděla u našich. Romanticky jsem si vždycky jako dítě malovala svatby a najednou mě v noční Praze Ben řekl: „Chtěl bych si tě vzít!“ A já bez rozmyšlení odpověděla: „Taky si tě chci vzít“ On jen užasnul: „Opravdu?“ Potom jsme se těsně objali a drželi se tak pevně, jak jen to šlo. Všechny skvělé pocity byly ještě úžasnější. Políbili jsme se, jako by to bylo opět poprvé. Nikdy jsem si nedokázala představit, že něco tak krásného budu k někomu vůbec někdy cítit.

Ale bylo to tady, Ben byl skutečný, žádný vysněný princ. Naše láska nám pomohla překonat vzdálenost a odloučení. Vybrali jsme zásnubní prsten v Praze, byl osmnáctikarátový z bílého zlata se třemi diamanty. Byla jsem nadšená, že mám na sobě něco tak zářícího a tak hezkého. Ben navštívil mé rodiče, rozhodli jsme se s nimi strávit několik dní. Neřekli jsme jim, že jsme zasnoubení, ani prsten jsem v tu chvíli neměla. Rodičům se Ben moc líbil a měli ho rádi. Když jsem mamce další týden do telefonu oznámila tu novinu, nebyla překvapená, ale byla moc šťastná. Ben to oznámil rodičům, když se vrátil domů, a ti byli moc nadšeni a podporovali nás. Strávila jsem čtyři týdny s Benem opět v Chicagu a rozhodla se, že v Americe se vezmeme a budeme tam žít. 

Vzali jsme se ani ne po roční známosti. Rodiče a bratr přiletěli za mnou do Chicaga na svatbu, měli jsme malou rodinnou svatbu. Nebyla dokonalá, nešlo všechno podle předem připraveného plánu mé tchýně. Pastor měl pětačtyřicet minut zpoždění, ale to nebylo podstatné. Najednou jsme byli spolu svázáni navždy.

To je můj příběh, jak jsem se stala z české studentky americkou paní domu. Jsem strašně šťastná, že jsem našla svého manžela po internetu. Nikdy jsem si ani nepředstavila, že opustím rodné Čechy, abych se vdala v Americe za muže, kterého potkám přes internet. Kdyby mě to někdo před časem řekl, myslela bych si, že si ze mě dělá blázny. Ale teď jsem moc šťastná.

                                    Petra, 21 let

Autor: Václav Prokůpek