Život je cesta
Cesta, která nekončí za nepřehlednou zatáčkou, ale pokračuje i tam, kde my už dál nevidíme. Každopádně je to cesta domů. Někdo tam na nás čeká, někdo, komu na nás záleží, a chce, abychom se vrátili. On je hlouběji v nás než naše podvědomí, je nám bližší než my sami sobě. Je sám život a ten život byl světlem lidí... a vše povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic z toho, co jest... (Jan1, 1–5)
Na té cestě plné zákrutů, zážitků a událostí je třeba se občas zastavit a – jak říkají indiáni – počkat na svou duši. A přemýšlet. Přemýšlet o sobě, nenechat si vnutit životy jiných lidí z televizních seriálů. „Chraňte se mnohosti!“ nabádá nás už 400 let učitel národů J. A. Komenský, a to ještě nemohl nic vědět o desítkách televizních kanálů. Sám k nám mluví jinak – slovy básníka: „i hvězdou, i růží, vlnou,“ a v Písmu: „nejsou to slova a nejsou to řeči,“ žalm č. 19.
TICHO. Nechme se oslovit tichem. Pro buddhisty je meditace hlavní cestou k nirváně, my můžeme dostávat poznání o tom, jak vše do sebe zapadá, jak vše je úžasně vytvořené jako soukolí v hodinkách. Přemýšlejme jen o koloběhu vody v přírodě, o potravinových řetězcích, o vesmírných zákonech atd. Pak nejpochopitelnější ze všech teorií je takzvaná antropologická
vize světa – vše je tu vytvořeno pro život člověka.
Uvedu jeden příklad: i když se o tom vědci stále dohadují, člověk se nám objevil na Zemi tak zhruba před 60 mil. let. Ale už dávno předtím se z plavuní, přesliček a těl dinosaurů tvořily zásoby uhlí a plynu v zemi, tak důležité pro to, aby civilizace pokračovala. Teď se sice zásoby tenčí, ale kdo ví, co vše je ještě před námi ukryto a čeká na odhalení. Jaká energie se ještě skrývá v té tajemné hmotě, ve vesmíru.
Proto se nebojme! V Bibli, v jeho dopisu pro nás, se to často opakuje. Nebojte se!
2. 2. slavíme svátek Uvedení Páně do chrámu, který je také nazýván svátkem starých lidí, dříve Hromnice. Panna Marie a sv. Josef po osmi dnech přinášejí dítě Ježíše do chrámu, aby s ním předstoupili před Hospodina. Jsou tam dva staří lidé. Stařec Simeon děkuje Bohu, že se dožil této chvíle, kdy jeho oči vidí „světlo, jež bude zjevením pohanům a slávou izraelského
lidu“. K jeho matce promluví takto: „I tvou vlastní duší pronikne meč, aby vyšlo najevo smýšlení mnohých srdcí!“
Ti dva staří lidé dostávají na konci života dar vidět dál, až za tu nepřehlednou zatáčku. Proroctví Simeona se vyplnilo – Matka pod křížem umírajícího syna. A po 2000 let je kříž jejího syna stále znamením, které mu bude odpíráno.
Ani náš život není a nebude bez překážek. Ale Pán nechce, abychom se k němu vrátili jako malé ufňukané děti. Jako děti ano, ale jako ty, které se zbavily strachu a odvážně se postavily Zlu, které nás chce obelstít a vtáhnout do temnot. Pokud nebudeme mít světlo – Krista –, zřejmě se mu to bude dařit. Ono světlo hromniček má být symbolem našeho Pána, má nás chránit před bouřemi a temnotou života.
„Neboj se, malé stádečko,“ říká Kristus svým učedníkům. „Na světě budete mít soužení, ale vzchopte se. Já jsem přemohl svět.“ NEBOJME SE! Ani nemoci, ani smrti, ani samoty, ani stáří…
Přeji všem pěkný zimní čas.
P. Stanislaw Sikora
farář v Hostinném
