Jan Menděl

Hněv je ohnivý démon, kterého nemáme rádi. Bojíme se ho totiž. Neumíme s ním zacházet. Známe děsivé scény, kdy v někom praskla hráz hněvu, a moc dobře víme, že to není hezké, ani příjemné. Doma ani ve škole jsme s hněvem daleko nedošli, vždy po jeho projevu přišel trest, a tak se ho mnoho z nás naučilo potlačit nebo přinejmenším skrývat. Hněv je emoce, která není žádoucí. Nikdo nám nikdy nevysvětlil, proč vlastně hněv existuje, a už vůbec ne, co s ním máme udělat, když ho cítíme.  Nikdo v našem okolí na náš hněv přeci není zvědavý. I v ezoterice je téměř vždy hněv rozebírán pouze z hlediska své škodlivosti a jen ten, kdo v sobě nemá žádné známky hněvu, je skutečně „duchovní“. Rozčílit se je neduchovní, nezenové, zkrátka špatné.

Jenže hněv má své pevné místo v naší duši, i svoji nenahraditelnou funkci. Hněv je oheň. Je rozpínavý a teplý. Je silný a odvážný. Dokáže prohřát studené srdce i rozhýbat zamrzlý život. Má schopnost vysušit mokvající rány. Umí seškvařit spáry sebelítosti a proměnit strach na popel. Má sílu přinést jaro tam, kde příliš dlouho vládla zima. Hněv je oheň a bez ohně není života a růstu.

Přesto vnímáme jen jeho odvrácenou tvář, a málokdo si málokdy uvědomuje jeho konstruktivní stránku.

Malý chlapec se stal terčem šikany. Strach mu podlomil kolena a sevřel hrdlo. Schoulený v klubíčku v posteli usedavě plakal. Byl slabý a bojácný. Když v tom v jeho mysli vyvstala myšlenka jak jiskra v temnotě. Naštvi se a bojuj – hoř! A v chlapci se rozdoutnal kouř, z kouře vznikl plamen a z plamene oheň. Hodinu od hodiny a den ode dne rostlo světlo a žár, až se z ohně stala vatra. Její zář a teplo sálaly tak silně, že každý, kdo se příliš přiblížil, se trochu spálil. Strach lehl popelem a odvaha se vzedmula jak láva v sopce. Oči malého chlapce plály silou neohrožených, atmosféra kolem něj praskala nábojem a vše uvnitř něj i vně vibrovalo a pulsovalo. A tu náhle ti, kteří vycítivší strach slabého do něj předtím zbaběle bodali dřevěnými klacky, teď udělali pár kroků zpátky a instinktivně ustoupili před žárem, který by je mohl zranit. Malý chlapec od té doby už nikdy nebyl slabý. Uzavřel totiž navždy nehynoucí přátelství se svým novým kamarádem – hněvem. Od té doby mu byl hněv vždy na blízku a když bylo potřeba, přispěchal mu na pomoc a vlil do něj svou ohnivou sílu, díky níž chlapec úspěšně překonal mnoho velkých zkoušek, bojů a úloh.

Přijmout hněv a využít ho neznamená, že začneme kolem sebe mlátit a řvát. Pokud hněv vědomě přijmeme, ovládáme my jeho, a ne on nás. A v takovém případě přijímáme jeho sílu a vedeme ji vědomě tam, kam potřebujeme. Hněv nám přichází na pomoc, když potřebujeme sílu k tomu, abychom uhájili hranice své vlastní svobody. Probudí se v nás, když na nás například někdo tlačí – a je jedno, jestli fyzicky, verbálně nebo „jen“ energeticky. Hněv nám říká „tudy tvoje cesta nevede, tohle není, co chceš, vezmi si mou sílu a udělej to, co skutečně cítíš; braň se!“. Když to pochopíme a jeho energii zkrotíme a využijeme, staneme se silnějšími, odvážnějšími, zdravějšími a šťastnějšími. Jestliže to ale nepochopíme a začneme do ohně foukat nebo ho rychle zalijeme kýblem vody, výsledkem bude jenom spoušť. V tom prvním případě, budeme-li do něj foukat, způsobíme to, že oheň nám rychle přeroste přes hlavu a spálí, na co narazí, jinými slovy ztratíme nad hněvem kontrolu a při tom roztřískáme byt, někoho zmlátíme nebo svým řevem rozpláčeme terč svých rozvibrovaných hlasivek. Přitom popálíme sebe i ostatní, oheň vyhasne a kolem dokola bude jen smradlavě doutnat do černa spálená zem. V tom druhém případě nedovolíme hněvu, aby z nás vyšel ven, ale ani aby dál hořel v nás, zalijeme ho tedy vodou, kterou budeme pravidelně přilévat, aby se nevypařila a oheň znovu nevznikl. Tím ze svého vnitra uděláme smradlavou bažinu, ve které sice nemůže vzniknout hněv, ale ani radost, nadšení, vášeň… Výsledkem toho bývá člověk, který navenek působí velmi klidně a vyrovnaně, ale uvnitř ho sžírá studená prázdnota, jež nezřídka končí depresemi, které mohou časem nabýt monstrózní hloubky.

Je-li však hněv můj kamarád, plní svou funkci, stejně jako ostatní emoce, ve správný čas a na správném místě. Jestliže jsem tedy na úřadě u ultraprotivné úřednice, dá mi hněv sílu a asertivitu k tomu, abych svým rázným (avšak kontrolovaným!) tónem zatlačil úřednici do jejích hranic, a tím uhájil i ty své. Jsem-li svědkem toho, jak někdo ubližuje někomu jinému, může mi hněv přispěchat na pomoc a dát mi odvahu zakročit a udělat tak správnou věc. Když nenávidím svojí práci, může mě pravidelný přísun hněvu vyburcovat k tomu, že vynaložím velké úsilí a udělám vše proto, abych si našel nebo vytvořil lepší práci. Když se mé břicho svírá a ruce klepou strachy, může mi správně uchopený hněv během pár sekund dodat takovou odvahu, že strach přede mnou uteče jak mastnota před Jarem. Strach a hněv se nesnesou. Kde je hněv, nemůže být strach. Úzkost člověka svazuje, hněv ho zase rozpíná. Nejlepší lék na úzkost je vědomě vyvolávaný a vedený hněv. Hněv je také vynikajícím lékem na sebelítost. Správně uchopený hněv nám vlévá sílu do žil a rozsvěcuje cestu z temného údolí zoufalství a deprese. Jeho teplo a světlo mají nedocenitelnou terapeutickou hodnotu při léčbě nesčetných fyzických a psychických potížích. Obzvlášť pro lidi, kteří jsou hypersenzitivní, příliš bojácní, úzkostliví nebo depresivní, je přijetí a využití vlastního hněvu klíč k duševnímu zdraví a vyrovnanému, úspěšnému životu, zatímco potlačování hněvu je jedna z nejrychlejších cest na psychiatrii.

Tolikrát mi oheň hněvu v životě pomohl. Tolikrát mi dál sílu překonat sebe sama i problémy, které se přede mnou objevily. Když jsem pochopil, že hněv mi může dát sílu, kterou jsem tak často před tím postrádal, stali jsme se nejlepšími přáteli a jsme jimi dodnes.

Nedémonizuj hněv, nezatracuj ho, nepodceňuj ho, nepoddávej se mu a za žádnou cenu ho nepotlačuj, nýbrž usměrni. Začni ho zkoumat, seznam se s ním, vyslechni ho a nauč se ho řídit. Pokud ho v sobě vůbec nemáš, začni ho vyvolávat, on dřív nebo později vykoukne. Pokud ho máš příliš, začni ho odvádět a vypouštět. Až ho vyrovnáš a ovládneš, pochopíš, jak úžasným nástrojem ti může být, a už nikdy ho nepřestaneš využívat. A až se to naučíš, nauč to své děti – bude se jim to hodit!

***

Více o tématu je v mé knize Cesta ven ze šíleného světa nebo v díle Karly McLaren Řeč emocí.