Jan Menděl

Když mi bylo 13 let, horlivě jsem se vrhl na studium duchovních nauk. Tehdy mě nejvíc lákala magie. Ta představa, že by člověk mohl ovládat neviditelné síly, mě hluboce fascinovala. Časem mě tento směr zavedl k parapsychologii, tarotu, hypnóze, astrologii, spiritismu, mystice a postupně i k té „normální“ psychologii. Od chvíle, kdy jsem vykročil na tuto cestu, a snažil se pochopit, jak funguje lidská duše a jak aktivovat její skryté síly, jsem začal přitahovat lidi, kteří chtěli poradit nebo pomoct. Zpočátku jsem byl z toho v rozpacích, byl jsem teenager, v něčem ještě pořád velmi naivní a jelitní, a přesto za mnou stále více chodili lidé, kteří ode mě chtěli poradit nebo pomoct. A můj věk je z nějakého mně nepochopitelného důvodu nerušil. Měli ke mně velkou důvěru, mnozí z nich se mnou např. nechávali uvést do hypnózy, kde jsem nad nimi měl na chvíli plnou moc, jiní mi upřímně vyprávěli svá trápení nad rozloženými kartami. Později jsem začal doučovat a následně vyučovat cizí jazyky a u svých dlouhodobých studentů jsem si postupně všiml, že jsem jim víc vrbou a rádcem než učitelem gramatiky. Čím jsem byl starší, tím více lidí přicházelo. Bylo jedno, jakou jsem zrovna dělal práci nebo v jaké situaci jsem právě byl, vždycky se odněkud vyloupl někdo, kdo se mi otevřel a požádal o pomoc. Někdy byla období, kdy jsem toho měl sám naloženo až moc, a pak příliv lidí ustal, ale jakmile jsem se zase cítil dobře a v plné síly, jakási neviditelná síla je ke mně znovu začala postrkávat. V posledních letech tento příliv tak zesílil, že jsem si začal uvědomovat, že už časově nezvládám mít svou „normální“ práci, žít osobní život, a ještě se věnovat druhým lidem v takovém rozsahu. Řízením osudu nastalo v mém životě pár a změn a já poprvé začal dělat tuto práci pomocníka na plný úvazek. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že všechny ty dlouhé roky před tím byla jenom důkladná příprava na to, co mě čekalo.

Proč to ale celé píšu. Díky této práci mám tu čest, že můžu nahlížet do lidských duší a čím dál jasněji vidím, co lidi nejvíc trápí, čím se nejbolestivěji ničí a také to, co jim nejvíc pomáhá a prospívá na cestě k spokojenějšímu a zdravějšímu životu. Tady je stručný souhrn tří nejzásadnějších bodů.

1. Rodiče a dětská traumata

Je až k neuvěření, kolik dospělých lidí je celý život tak mohutně ovládáno nezpracovanými zážitky z dětství. V dětství jsme všichni schytali rány na duši a téměř nikdo neměl ani ideální rodiče, ani ideální dětství. Naším úkolem ale je, jakmile dospějeme, se ohlédnout na své dětství, podívat se na něj optikou dospělého a rozumného člověka, přiznat si s brutální upřímností, co bylo dobré a co špatné, a vědomě se rozhodnout, co z toho si chceme vzít dál do života, a co z toho odhodíme jako něco, co nám prostě k ničemu neslouží. Není to snadné, ale ani složité. Základem tohoto procesu je nezlomné odhodlání a odvaha podívat se pravdě do tváře, ale i odvaha převzít plnou zodpovědnost za svůj život. V dětství jsme nemohli dělat nic, tam jsme byli možná oběti svého prostředí, v dospělosti ale můžeme udělat vše a všechny svoje rány na duši plně uzdravit. Pak se z nás stanou silnější a moudřejší lidé, kteří uplatnili svůj nepopiratelný nárok na to, stát se a zůstat pánem svého života a svého štěstí.

2. Zneuznané a potlačené emoce

Drtivá většina rozumných lidí potlačuje svoje emoce, a to většinu ve jménu ohleduplnosti, nesobeckosti a rozumnosti. Jenže to nefunguje, vůbec to nefunguje! Emoce jsou ohromný průšvih naší doby a společnosti. Máme je jasně rozškatulkované na ty dobré a špatné, přijatelné a nepřijatelné. Ty dobré a přijatelné převážně neřešíme. Avšak za ty „špatné“ a „nepřijatelné“ se stydíme, skrýváme je, kamuflujeme a nakonec potlačujeme, a sice ve velkém! A právě tento manévr s emocemi nás v dospělosti nejvíc ničí, oslabuje, znemocňuje, a někdy dokonce zcela paralyzuje. Přitom jsou to paradoxně právě emoce (všechny emoce!!), které nám mají sloužit k tomu, abychom se uzdravili z jakéhokoliv emočního zranění, které jsme schytali ať už v dětství, nebo v pozdějším průběhu života. Jenže my místo toho, abychom je nechali dělat jejich práci a dovolili jim nás vynést z temnoty zpět do světla, tak je zašlapeme a zamačkáme s nějakým pseudomorálním a racionálním vysvětlením o tom, jak bychom se měli a neměli cítit. Takže emocím nezbývá nic jiného, než na sebe upozornit hlasitěji a vehementněji. A tak často naše „NE“ EMOCÍM vede nevyhnutelně k NEMOCÍM, duševním i fyzickým. Lidé dobří, slyšte: Všechny emoce jsou v pořádku! Jestliže chceme prožívat a prospívat, musíme jim všem dovolit, aby v nás působily, bez výjimky.

Ano, to znamená, že je v pořádku cítit i hněv, strach, smutek, závist, žárlivost atd – je v pořádku je cítit, je v pořádku je ukázat, je v pořádku o nich mluvit. Naším jediným úkolem jakožto dobrého člověka je ovládat VÝSTUP těchto emocí od nás do vnějšího světa, do našeho okolí – pak emoce nepotlačujeme, nepopíráme, neskrýváme, ALE ANI NEJEDNÁME ČISTĚ V EMOCÍCH bez opratí rozumu. Nepotlačit, prožít, ale korigovat – to je klíč k jejich pochopení a využití.

3. Sebeláska, sebevědomí, sebeúcta

Je stále bohužel hrozně málo těch, kteří umí svou lásku dát sami sobě, a z toho plynou nekonečné variace trápení. Jako by bylo zakázané myslet na sebe a mít se rád v první řadě. Přitom jakýkoliv jiný postup dlouhodobě nefunguje, ani fungovat nemůže. Dokud se člověk nezačne sám sobě chovat s láskou, bude stále hledat lásku, uznání a přijetí někde venku, a tam je jistojistě nikdy opravdu nenalezne. A pokud přeci jen, bude mu to stejně vždycky málo. Musíme se naučit chovat se k sobě jako k malému, nevinnému a bezbrannému dítěti. Musíme být sami k sobě laskaví, vlídní, přívětiví, musíme se naučit milovat se, podporovat, povzbuzovat, chválit, a hlavně přijímat – stejně jako bychom to udělali k malému dítěti, které milujeme. Když se to naučíme, uzdravíme jednou provždy své vnitřní dítě (které v sobě máme nehledě na to, kolik nám je let) a staneme se opravdu nezávislými jedinci, kteří nejsou s ostatními proto, že je emočně potřebují, ale proto, že chtějí sdílet své štěstí s někým druhým, protože proč ne?

Tyhle tři body spolu samozřejmě úzce souvisí a vpíjí se a přelévají jeden do druhého, takže je skoro nikdy nelze zcela oddělit. Má to ale i tu výhodu, že jakmile začneme pracovat na jednom z nich a skutečně ho napravovat, začnou se automaticky čistit, zlepšovat a uzdravovat i ty další dva, nebo naše práce na jednom z nich vyvolá takové vlny a změny, které postupně povedou k pročištění a uzdravení i těch zbylých dvou. Ideální je, je-li to možné, pracovat na všech třech zároveň, dlouhodobě, pravidelně, systematicky, celoživotně, protože seberozvoj je něco, co nikdy neustává, je to proces na celý život, ale pokud v něm neustaneme a jdeme stále dál a dál, prohlubuje se naše štěstí, spokojenost, zdraví a naše duše roste a sílí, víc a víc, a pokaždé, když si myslíme, že víc už to nejde, mile nás překvapí…

Jak říká moudré buddhistické přísloví:

BOLEST V ŽIVOTĚ JE NEVYHNUTELNÁ, AVŠAK UTRPENÍ JE DOBROVOLNÉ.

Mějte se krásně a pracujte na sobě. Vyplatí se to.