Historie masáže
Je velmi pravděpodobné, že v historii lidsta patří masáž k nejstarším léčebným prostředkům. Byla zřejmě používána již v pravěku. Bolesti poraněných míst lze mírnit nebo i odstranit třením či hnětením, což jsou základní masérské hmaty.
Rovněž je známé od nejstarších dob využití masáže k odstraňování únavy a k celkovému osvěžení. To potvrzují poznatky dřívějších cestovatelů a mořeplavců, které získali u národů, žijících zcela primitivním způsobem života např. na tichomořských ostrovech, v Indonésii a též u indiánů v Americe. Podle zprávy německého botanika Forsta, účastníka výpraasivy známého mořeplavce Cooka, byli námořníci na Tahiti osvěženi masáží prováděnou domorodkyněmi. Původ slova masáž rovněž nasvědčuje, že vzniklo již velmi dávno. Název masáž je pravděpodobně odvozen od řeckého slova massó, což znamená mačkati, hnísti. Slovní kmen se objevuje ve francouzském slově masser, který má v podstatě týž význam a hlavně také zřejmou zásluhu na rozšíření tohoto výrazu v řadě jazyků. Kmen slova masáž je možno vidět i v hebrejském slově mašeš, v arabském mas, v latinském massa, v sanskrtu makch, což většinou vždy znamená tříti, mazati.
Nejstarší písemné památky o masáži jsou známy z Egypta. V Ebersově papyrusu, který někteří badatelé datují až do doby 5000 let př. n. l., je uváděna masáž jako jeden z možných léčebných prostředků. Rovněž z Číny pocházejí velmi staré písemné zprávy. V kánonu Nei Tching Sou Wen, který pravděpodobně napsal Houang-Ti (asi 3700 let př. n. l.), že indičtí lékaři velmi často používali masáže jako léčebného prostředku.
STAROVĚK
Za původní zakladatele sportovní masáže je snad možno považovat Babyloňany a Asyřany, kteří používali masáže hlavně ve vojsku. V asyrském městě Ninive, v paláci krále Sanheriba, byla nalezena alabastrová váza, na niž je znázorněna masáž. Masáž znali i staří Peršané a Egypťané, kteří při ní používali různých vonných mastí a směsí nilského bahna s olejem, která v těch dobách vlasně nahrazovala mýdlo. Od Egypťanů se masáží naučili Židé u nichž byla masáž často obestřena rouškou náboženské obřadnosti. Z bible je známo, jak Máří Magdalena umyla Kristu nohy, otřela je vlastními vlasy a mazala vonnou mastí. To byla vlastně nejen pocta, ale i osvěžující masáž.
Do Řecka se masáž dostala z Egypta. První zmínka o ní je už v Homérově Odysseji. Zde je popisován způsob masáže, jak Kirke v lázni masírovala Odyssea. Řekové znali dobře léčebnou masáž, které používali již před Hippokratem (žil v r. 460-370 př. n. l.) k léčbě zlomenin, což si dnes jen těžko dovedeme představit. Hippokratův učitel Herodikos znal dobře masáž, sám pravidelně cvičil, užíval a dožil se 100 let. Hippokrates poznal, že vhodnou masáží lze napjaté svaly uvolňovat a svaly ochablé utužovat. Věděl též, že mírná masáž podporuje přírůstek na tělesné hmotnosti, vydatná masáž působí naopak. Znal také příznivý účinek masáže na krevní oběh, nespavost, hojení následků poranění atd.
Řecko je zřejmě první zemí, kde se masáž začala uplatňovat při různých druzích tělesného cvičení, tělesné zátěži a sportu vůbec. Je známo, že se masáž používala před sportovními zápasy, že ji prováděli tzv. aleptové pomocí oleje s přídavkem jemného písku a pryskyřice z různých dřev, kořenů a plodů, jež měly účinek masáže zesílit (vyplývá to z poměrně podrobných správ Plinia, Theofrasta a Diskorida). Aleptové prováděli masáže někdy tak hrubě, že si řečtí sportovci stěžovali. V tom hrubším způsobu masáže můžeme spatřovat jakousi prvotní přípravnou masáž před sportovním výkonem (masáž pohotovostní). Po zápase si řečtí sportovci stírali směs oleje, pryskyřic, písku (což jsou vlastně předchůdci moderních masážních prostředků), potu a prachu zahnutými škrabkami, jak ukazuje socha atleta zvaná Apoxyomenos (obdobná škrabka z římské doby je např. v muzeu v Aquinku, což je severní předměstí Budapešti.). Masáž byla v řecku poskytována i mládeži (chlapcům od 7 let) a stala se důležitou složkou při výchově mladých mužů pro potřeby sportovní, branné i vojenské. Učitelé tělesné výchovy - pedotribové, kteří vyučovali gymnastice, také sami masírovali olejem a pískem.
Římané se naučili masáži od Řeků. Udáva se, že ji převzal z Bythynie Asképiadés (narodil se v Prúse asi r. 124 př. n. l., zemřel v Římě asi v r. 60 př. n. l.). Asképiadés doporučoval masáž jako jeden ze základních zdravotních prostředků. Masáž dělil na suchou a s tukem (olejem) a dále podle trvání na dlouhodobou a krátkodobou. Zavedl též nový masážní hmat - chvění. Velmi podporoval správnou životosprávu, zejména střídmost v jídle a pití, používání tělesných cvičení a masáže.
Největší zásluhy o rozvoj masáže v tomto období má nejslávnější z římských lékařů Claudius Galénos (narozen v Pergamu asi v r. 129, zemřel asi r. 201 n. l.). Byl lékařem školy gladiátorů. Zde používal jako první cílevědomě masáž přípravnou, nazívanou frictio, která spočívala ve tření a hnětení, ze začátku lehkém, později se přidávalo na síle, ale nesměly se překročit určité meze, aby masáž nebyla bolestivá. Po zápasech a závodech používal sportovní masáž, kterou nazíval apoterapeutickou, k odstranění únavy. Učil, že soustavně prováděnou masáží a vhodným přizpůsobením tréninku může dobře zesílit svalstvo, a sportovec je tak připraven na vrcholné výkony. Pro všechny výše uvedené okolnosti je Galénos plným právem pokládán za praotce sportovní masáže.
Když se se vzrůstem Říma zhoršovala kvalita vody v řece Tibeře, začali Římané stavět velké vodovody (aquadukty), lázně i bazény. Teprve asi 100 l. př. n. l. zřídil Asklépiadés lázně s podlahovým vytápěním (později i s vytápěním stěn), které se nazývali termy. Zde byly vedle místností pro koupání, šaten, potních místností též místnosti pro masáže a natírání olejem (tzv. destrictorium a unatorium). Vedle řady dalších místností, včetně čítáren, knihoven a obrazáren, zde byly síně pro gymnastické cvičení. V těchto lázních se bohatí nechávali masírovat, chudí používali automasáže. Je známo, že slavný Gaius Julius Caesar se dával masírovat otrokem a císař Hadrián (117 n. l.) navrhl u legií vzájemnou masáž vojáků, které využívali na dlouhých pochodech.
Ve středověku vzrostl zájem o filozofii a náboženství, ale současně poklesl zájem o přírodní vědy, lékařství i kulturu těla. Rovněž rozšíření infekčních chorob a časté epidemie vedly k omezování lázní a tím i masáže, jíž se zde nejčastěji užívalo. Jediní Arabové se nadále zabývali intenzivně přírodními vědami a lékařstvím. Tak např. Avicenna (Ibn Sína, lékař a filozof, žil v letech 780 837 n.l.) propagoval hygienická pravidla, masáž a tělesná cvičení. Od Arabů pronikla masáž k Turkům, Peršanům a do oblastí Kavkazu. Pro arabskou masáž byly tipické zvláštnosti v nezvyklých hmatech při masáži zad (masáž chodidly). Staří slované na rozdíl od ostatních národů používali při masáži tepání březovými či dubovými metličkami. Používali též různých mastí nebo výtažky z rostlin, svařené na oleji nebo smýchané s medvědím, vlčím či jiným lojem. Tepání metličkami se na mnoha místech udrželo v lidových parních lázních (např. ruská baňa) nebo v horkovzdušných saunách dodnes.