Dějství druhé
Dějství druhé – ESTER - její příběh posléze (v čase mezi bytím a nebytím)
(ukázka 1)
Otec kráčel ulicí a na kabátě měl přišitou několika pevnými stehy žlutou Davidovu hvězdu. Šel zvolna městem, v obou rukou nesl těžké kufry a na zádech plátěný batoh. Vlekl se smutně ulicí v davu dalších a směřoval společně s ostatními k ostravskému nádraží. Kam se to všichni stěhují? Bylo pošmourné říjnové ráno a kolem páchly stoky v panujícím příšeří právě probuzeného dne. Občas se pootevřely veřeje domovních dveří a v nich se objevily žhnoucí přihlížející oči, další pohledy pokradmu shlížely zpoza zatažených záclon v oknech. Nemávaly a ani se s nimi neloučily. Proud mužů táhl od jízdárny, jen občas se někdo z kolemjdoucích na ulici zastavil a pozoroval nekonečný průvod doprovázený ozbrojenými muži v černém. Když na něj zařvali, sklopil raději oči a míjel bývalé sousedy jakoby tady už nebyli, jakoby nikdy nebyli v tom městě, které vyrostlo i z jejich krve, slz a potu. Jako stádo. Jako stádo dobytka byl ten více než tisícihlavý průvod vylekaných tváří nahnán do vagónů, nasoukán a vtlačen křikem, údery a kopanci do vozů a dlouhý vlak, v němž seděl i můj otec, se rozjel neznámo kam.
Sedla jsem si vedle něj.
Na chvíli se narovnal, snad mě vedle sebe ucítil, ale za chvíli už zase sklonil hlavu a zavřel oči. Kolik odevzdanosti jen může být v pohybu, kterým člověk kloní hlavu. Vydobyl si místo na zemi blízko okénka tak, aby na něj mohl proudit čistý vzduch. Ale bylo to vlastně jedno, protože okna se v tomhle vlaku nesměla otvírat. Nesměli se z nich ani dívat do krajiny, kterou projížděli, nesměli se z nich dívat ani na zastávkách, nesmělo se tady vůbec nic. Celou dobu otec nepromluvil jediné slovo, seděl zachmuřeně a neúčastnil se vzrušených debat, netěkal polekaně očima kolem jako všichni ostatní, neptal se, ani nedával rozpačité odpovědi. Mlčel se zavřenýma očima. Seděla jsem vedle něj až do odpoledne, hladila jsem jej po bílých vlasech a šimrala na tvářích, abych jej vytrhla z jeho prázdné letargie. Jenže zdálo se, že už nechce slyšet svou Ester. Že už nechce slyšet mě ani nikoho jiného. Byl unavený. Ne z toho cestování, ne z toho křiku, kterým při každé zastávce ostatní žádali podat alespoň hlt vody, nebyl ani unavený ze zápachu lidských výkalů, který pozvolna prostupoval vůz s každou další hodinou. Byl unavený životem a opakoval si jedinou modlitbu, na kterou si vzpomněl.
Šema Jisrael.
Až k řece jely povozy spořádaně a bez problémů. U břehu už čekaly ukotvené loďky převozníků, kteří s nimi přepluli řeku San na druhou stranu. Sotvaže otec uviděl její koryto, poklekl a téměř nábožně nabral vodu do dlaní a přičichl k ní, jako když matka přičichává prvně k nemluvněti. Pak pomalu upil doušek a podíval se k nebesům. Zbytkem si obřadně opláchl obličej a vlasy, kapky mu stékaly po vousech dolů a vpíjely se do kabátu. Cítil se najednou svobodný. Na druhém břehu přívozu už nebyly cesty vysypané štěrkem ani kamením a sotvaže vozy sjely na rozměklou půdu, začali koně zabředávat do bahna. Nakláněly se ze strany na stranu s koly až po oje zabořenými do hlubokého bahna a těžký náklad na nich se rozhoupal. Koně nemohoucně ržáli a tupí rozzlobení polští sedláci je vztekle poháněli bičem chvějícím se ve vysokém cis rozplývající se vidinou nevyplacené odměny. Vychrtlé herky se třásly před jejich zatuchlým řevem páchnoucím po cibuli a domácí vodce a poklesávali v kolenou námahou i strachem ze žahavých uzlíků upletených na krátkých kožených karabáčích, které zanechávaly na kůži krvavé stopy. Když nemohli koně, nastoupili lidé. Chlapi, celí umazaní od bláta, nadzvedli kola za loukotě, opřeli se do bočnic a kousek po kousku rozhýbali těžce naložené vozy. Stála jsem hned vedle otce. Držel se kola, ale už neměl sílu, aby jej zvedal. Naprázdno se jej snažil zachytit, sevřít a jen se jej alespoň přidržet. Naběhlé žíly mu na čele vytvořili hadí reliéfy a s vypoulenýma očima se podíval do olovnatých mraků nad sebou. Chytil se za hrdlo, jakoby nemohl dýchat, vzepjal se v touze po doušku čerstvého vzduchu a bezhlesně se zvrátil na záda do bahna. Kopal kolem sebe nohama a chvíli tiše chroptěl. Podala jsem mu ruku. Slabě ji stiskl a najednou jsme se zase uviděli.
–„Neboj se tatínku, povedu tě.“-
Přikývl a usmál se na mně. Pomalu otočil hlavu, uvolnil se a napětí v jeho těle zmizelo. Bělma očí se zakalila, potáhla je průhledná blanka, která oddělovala jiné světy a já jsem v nich uviděla svou maminku. Klečela nad ním z druhé strany a hladila jej po skráních bez vlasů.
–„Moritzi, můj milovaný Moritzi. Tak dlouho jsem na tebe čekala,“ šeptala mu konejšivě.
–„ Teď už budeme spolu napořád.“-
Vzaly jsem jej obě za ruce a odvedly s sebou.
Kráčel mezi námi a přitom se blaženě usmíval.
Ve chvílích, kdy umíral, byl můj otec nejšťastnějším mužem na blátivých lukách u řeky Sanu.
(ukázka 2)
Stála jsem u něj, když se díval zpoza malých okýnek Hankeho zasílatelství ven. Strohá budova na Nádražní ulici, v níž byl zřízen internační tábor pro Němce a kolaboranty. Ničím zajímavá. Snad jen tím, že se do ní vešlo více než tři sta lidí najednou. Za zaprášenými skly rozkvétaly a voněly lípy, jakoby se nic nedělo. Byl přece květen a v květnu mají stromy kvést a vonět. Takový je zákon přírody. Herbert přemýšlel nad zákony přírody a nad tím, že slabší podléhají silnějším. Pozoroval včely, které létaly z květu na květ a nabíraly na sebe žluté polštářky pylu. Po kmeni se škrábala kočka a teď se setkali pohledem. Dívala se na něj zvědavě a pak lezla ještě výše do rozkvetlé koruny. Ani se nepohnul, nechtěl ji vyrušit. Byl mu vzácný i obyčejný pohled na umouněnou kočku, která šplhá po stromě. Kočka má devět životů, člověk jen jeden. Dokonce zaslechl zvenčí slabé zacinkání lokálky. Asi jela po svých vyjetých kolejích a bylo jí jedno, koho že to vlastně veze k nádraží. Ty zvuky přicházely z jiného světa. Ze světa, který byl venku, za zdí. Herbertovi se nechtělo věřit, že jen pár desítek metrů od něj právě vyhlíží z tramvaje mladá dívka, která se usmívá, do čela ji padá pramen vlasů a než seskočí na nástupiště, přihladí si sukni a přidrží ji cudně u těla, takovým tím podvědomým pohybem všech žen.
Ležel na hrubě ohoblované pryčně bez matrace a snažil se neslyšet hrozný křik, který k němu doléhal z venkovního dvorku. Starý Heinrich si vzal zase někoho do parády. Bývalý masér a teď je z něj táborový kápo. Sadista jeden! Bylo by to vlastně směšné, nebýt kruté reality zažraných rezavých skvrn lidské krve do rozpraskaného betonu na venkovním dvorku. Běsnící zrůda, která utloukala vězně kladivem a lopatou. Kolikrát viděl, když vybranému chlapovi přiložil dřevěnou násadu těsně pod krkem, koleno zabořil do zad a pak už jen přitahoval. Když upadl do bezvědomí, vzal lopatu jako kyj a dobíjel, mlátil do něj tak dlouho, dokud z hlavy nebyla beztvará šedá hmota. Pak celý upocený, zchvácený námahou, šmátral holou rukou v rozmlácené kaši na zemi a vytahoval jeden po druhém zlaté zuby, které pečlivě omýval ve studni a dával jako výkupné gardistům. Kolik ubitých lidí už za těch pár dní odvezli pod rouškou noci ven, aby je zahrabali u zdi hřbitova. Házeli je na sebe do mělkých hrobů bez nápisů. Snad si jen myslel, že zachrání svůj život, když tady přede všemi ukáže, jak Němec utlouká bezcitně Němce. Možná, že jej za tu šelmu v něm, vezmou na milost. Kdo ví, co bude. Ještě se jim může hodit. Katy bez svědomí a lidi bez zábran potřebuje každý režim. Anebo si tak alespoň naposledy ještě užíval surový pocit bezbřehého násilí a svou absolutní moc nad lidskými osudy, nad jejich životem i nad smrtí, než se i on stane rozmláceným tělem v mělkém hrobě. O ničem si nedělal iluze, jen se snažil po svém přežít a dělal za ostatní špinavou práci. A čeští gardisté byli stejná sebranka jako Heinrich. Zvířata. Schweine. Herbert se rozhlédl po jizbě kolem sebe. Kdo by je ještě poznal. Německé muže, kteří nedávno nosili pyšně krásné uniformy a chtěli v nich vládnout světu. Ti silní našli odvahu rozhodnout o svém osudu sami a leželi s vyhaslýma očima a čelem prohnaným vlastní kulkou. Ti slabí leželi teď jeden vedle druhého stlučení, bez nadutosti a bez dřívějších ideálů. Někteří s vyrytými hákovými kříži do čela, jiní se znamením hanby napsaným bílým vápnem na kabátech. Ještě čekali a chtěli vědět, co se stane. A stali se vítanou odplatou. České bestie se mstily za šest let utrpení a poroby. Mstili se na domech i na těch, kteří nestačili utéct a na jejich rodinách. Znásilnili jim před očima dcery, znásilňovali jim před očima každý den jejich ženy. A ti, kteří ještě před nedávnem chodili středem ulice a vynucovali si ve své bláhovosti dočasných vítězů pozdravy zdviženou pravicí, teď tiše mlčeli, šťastní za každé nové jitro a zavírali oči, aby neviděli. Jen v troskách německého domu se proháněla prázdnota s jejich vzpomínkami.
Přicházela noc.
Nad stromy zazářily hvězdy a květnový vítr přinášel první teplé závany nastávajícího krásného léta. Blížila se hodina, kdy celá budova napjatě čekala na zvuk okovaných bot. Stovky lidí v táboře s děsem v očích nespalo. Každý se modlil, aby se za chvíli neotevřely dveře právě jejich cely. Vždy před půlnocí to tak pravidelně bylo. Večer strážní pili a po půlnoci a na přelomu do nového dne, už dostatečně posíleni kořalkou, dostatečně přichystaní, dostatečně vybavení odvahou a nesmiřitelnou nenávistí, přicházeli popravovat, zabíjet a zadupat do země zbytky ponížených árijců. Jejich úkolem bylo vyčistit novou vlast. Válka skončila, vše teď bude jiné, lepší. Jen ještě bylo třeba zbavit se plev, které zatím přežily v lánu nového obilí. Ukázat těm vylekaným, zbídačeným troskám, kdo je tady teď skutečným pánem. Zalomený kříž nahradila rudá pěticípá hvězda. A rudá je přece také barvou krve.
-„Herberte, vzpomenul si někdy na mne? Vzpomenul sis někdy na to, jak jsi mi ublížil?“ zeptala jsem se jej.
–„ Vzpomněl jsem si tisíckrát, Ester. Nebylo dne, kdy bych si na tebe nevzpomenul. Jak mohlo být vše jiné. Vlastně všechno, co se mi stalo, je pouhý trest za to, že jsem tě zabil. Podívej, jen kousek odsud, za těmi cihlovými domy, za támhle tou ulicí, se všechno stalo. Raději bych zapomenul, ale pamatuju si tak jasně, jako by se vše odehrálo včera. Nosím si tě všude s sebou. Mám tě v sobě napořád. I když jsem se ti vyhýbal, utíkal před tebou, i když jsem v sobě potlačil všechny vzpomínky, vymazal z paměti tvé oči, vlasy a tvou tvář, stále jsi se mi vracela. Vidíš, Ester, nakonec jsi mne přece jen dostihla. Neutekl jsem před tebou, ani před svým svědomím.“-
Herbert se odmlčel.
-„ Zasloužím si smrt. Nic jiného. Zážitky z fronty byly strašné. Zabíjel jsem lidi, Ester. Byl jsem jako stroj. Stroj na vraždění. A ty jsi byla první z nich. Jenže tebe jsem miloval, je jsem ani neznal. Musím být potrestán a jsem na to připraven. Ležím na cele číslo šest, odkud se už neodchází. Viděl jsem hrozná zvěrstva, která se děla na obou stranách. Proklínám svou matku za to, že mě přivedla na svět. Raději bych se nikdy nenarodil, než abych žil ještě jednou takový život.“-
Díval se do tmy, která dělala zeď u palandy ještě špinavější a nepřál si už vidět další ráno. Každý okamžik jej bolel a pálil, každá vteřina trvala nekonečně dlouho. Chtěl se nadobro zbavit plamene, který jej zevnitř neúprosně sžíral. Ohlédl se zpátky ke mně.
-„Prosím, Ester,odpusť mi.“-
Bylo těžké mu odpustit. Jak jen mně z jeho pohledu pořád ještě tlačilo v lůně. Seděla jsem hned vedle a dívala se na něj. Kde byl ten krásný Herbert, ten mladík, který mě miloval? Zlomený, ležel s otevřenýma očima, ve kterých bylo jen jedno přání, ať už vše skončí. A také strach, co všechno bude předcházet konci. Vše ale bylo lepší než tady za živa uhnívat a čekat donekonečna na smrt. Jen ať přijde rychle. Rychle a s co nejmenší mírou bolesti.
Na chodbě se ozval dupot kroků a v zámku se s rachotem otáčely těžké kovové klíče. Ozval se křik strážných. Muži se pomalu a neochotně sbírali ze země. Rozběsněný řev je donutil vyskočit rovnou do pozoru. Zpitomnělí a uvyklí na rozkazy se seřadili v šestistupech do dokonalého zákrytu. Tak, jak to dělali vždy, když byli ještě vítěznou armádou. Jejich chvíle přišla. Ve vyrovnaných řadách je odvedou do sklepa a jednoho po druhém bez soudu a bez lítosti pověsí na litinovou vodovodní rouru. Vlastně měli štěstí. Dnes je nebudou zdlouhavě ubíjet ani pažbami, ani kladivem, ani lopatou nebo krumpáčem. Budou popraveni docela lidsky a humánně. Herbert namáhavě vstal a zařadil se do fronty na smrt. Věděl, že jim pomníky nepostaví. A ani o to nestál. Přál si jen mít už vše konečně rychle za sebou. Na kvetoucí lípy nebylo přes setmělá okna vidět. Ale stály tam pořád a krásně voněly. Ve vzduchu jsem cítila sladkou vůni lipového medu.
Ještě jednou se ke mně Herbert otočil a prosil očima o odpuštění.
Stoupla jsem si na špičky vedle něj.
Sklonil hlavu, aby mne lépe uslyšel.
-„Odpouštím ti.“-
...
Jsem Ester, židovka se zářícíma očima.
Dívka, která stojí před svým Stromem poznání.
Stála jsem zde už mnohokrát a mnohokráte tady ještě stát budu. Za chvíli udělám krok a zapomenu, kým jsem byla. Snad jsem kdysi nesla jméno Lilith. Snad právě proto se stal on mým anjelem. Nejsem smutná. Byla jsem sama sebou a nikým jiným. Nemám se zač stydět. Po mých cestách mne nevedla zloba ani závist. Nevedla mě touha ubližovat a vlastnit. A pokud ano, trvalo jen chvíli, než jsem našla zase správnou cestu. Nestydím se za sebe a nebojím se udělat krok vpřed. Vám všem přeji zažít stejné pocity, jaké zažívám nyní já. Jsem připravena přijmout svůj osud a přijít znova. Už jsem připravena.
....
-„ To je vše, Ester,“ oznámil mi cherubín.
Zdálo se mi, že se na mně dívá o poznání laskavěji než dříve.
–Tak co, najdeš odvahu vejít do stromu?-“
Přikývla jsem. Čeho jsem se měla bát? Příštího života? Vždyť nevím, jaký bude. Třeba bude lepší, než byl tenhle. Podala jsem Cherubovi na rozloučenou ruku. Chvíli váhal, asi jsem se dopustila něčeho nepatřičného. Vzhledem k tomu, že mne do nebe doprovodil Lilith, se už ani nedivil. Stiskl mi ji o něco déle, vlastně jakoby ne jen zdvořile, ale o trochu více srdečněji.
-„ Víš, vlastně si moc přeju, aby jsi příště našla toho, kvůli kterému sama budeš chtít odložit svá křídla,“ řekl mi.
–„A jestli máš sílu, zavři oči a vykroč, Ester.“-
Zavřela jsem oči a udělala krok do neznáma.