Kapitola 5. - Barva Avady
Žaláře byly temné, ve vzduchu visel nepříjemný podvědomý pach vlhké plísně a zvratků, země byla studená se zaschlými skvrnami krve a posetá černorudými kusy něčeho, o čem Severus ani nechtěl přemýšlet, i když předem věděl, co to je. Vše umocňovaly stěny z černého kamene, které vyvolávaly dojem stísněnosti. Nemohl se pohnout. Zůstal ležet ve zkroucené poloze tak, jak ho Voldemortovi poskoci pohodili. Tělo mu spalovala trýznivá bolest, přesto věděl, že se jí teď nesmí poddat. Ještě ne. V hlavě se snažil utřídit si vzpomínky a složit si obraz všeho, co se na setkání stalo. Zatvrzele se snažil nemyslet na to, co vše Temný pán viděl, i když o tomto faktu nemohl přestat přemýšlet. Prošel všechny jeho vzpomínky. Tedy téměř všechny. Svou vzpomínku na to, že Harry je poslední Voldemortův viteál, dokázal zazdít hluboko uvnitř sebe. A vzhledem k tomu, jak krutý byl nitrozpyt Temného pána, byl za to na sebe Severus hrdý. Sám si nedokázal pořádně vysvětlit, jak je možné, že se neubránil. Stál po boku Pána zla již několik let, byl mistr nitrobrany a lektvarů. Dokázal obelhávat největší lháře a chránit se. Dennodenně. A přece selhal. Všichni teď věděli, že to byl špeh ve službách Albuse Brumbála. A podle toho s ním také bylo zacházeno. Severus přemítal, zda to bylo zvýšenou hladinou alkoholu v krvi, přece jen toho nevypil zrovna nejméně. Anebo také tím, co mu řekl Albus. Přikláněl se spíše k druhé možnosti, ale zoufale se snažil nemyslet na nic, co se týkalo Albuse, Bradavic, Pottera, Voldemorta a vůbec úplně všeho. Teď se musel dostat ven. Věděl, že pokud se o to v blízké době nepokusí, už odsud nevyvázne živý.
Do žaláře vedl pouze jeden vchod – uzoučké schodiště se strmými schody vedoucí nahoru. Nepochyboval o tom, že byl pečlivě zapečetěn kouzlem stejně jako jeho cela se zchátralými mřížemi. V dalších celách leželo několik lidí, pokud se jim ještě tak dalo říkat. Byli v hrozném stavu a Severus ani nedokázal na tak krátkou vzdálenost odhadnout, kde byla jejich hlava a kde se nacházely končetiny. Usoudil, že mu nijak neuškodí a nebudou dělat rámus, ale ani nijak nepomohou. Byl stále zaměstnaný svými myšlenkami tak, že málem neslyšel tiché zarachocení v úzké chodbě vedoucí nahoru. Hlídky obvykle nechodily, i přesto teď slyšel hlasité šoupání nohou po kamenných schodech. Opatrně se zvedl, nemohl zabránit tichému syknutí, když se pokoušel dostat se přes všechnu tu bolest k mřížím. Krvácel. Opřel se o schátralé železo, vystrčil ruce ven, přivřel oči a na tvář nasadil masku největšího utrpení, což mu ostatně právě teď nedělalo vůbec problém.
Muž vcházející do žalářů byl nižšího vzrůstu a mírně vychrtlý. Měl na bradě právě oholené strniště, po čemž mu zbylo na tváři několik jizev. Vlasy mu trčely do všech směrů a vypadalo to, jako by si je krátil nožem. Jeho oči byly temné a propadlé. Měl vzezření zákeřné krysy, která v koutě čeká, až její oběť na chvíli ztratí pozornost a poté bez zaváhání chladně využije příležitosti a uzme vše, co může. Severus ho znal, avšak na jeho jméno si nevzpomínal. Byl to muž z nižších kruhů smrtijedské společnosti, i když byl oddaným služebníkem pána již několik let. Když sešel schody, ostražitě se rozhlédl a pomalu vykročil kupředu. Snapea si nevšímal, ani mu nevěnoval pohrdavý úšklebek, jako ostatní. Prostě prošel před jeho celou jakoby ji neviděl a zastavil se hned u té vedlejší. Teď nebo nikdy.
„...vo...du...“ zasípal Severus a s malátným zakomýháním se znovu opřel o rezavý kov. „Vo..du..,“ jeho hlas zazněl trochu hlasitěji a to upoutalo mužovu pozornost. Smrtijed se vzápětí postavil přímo před něj.
„Co že to chceš?“ zasyčel nepříjemně na mistra lektvarů. Severus ztišil hlas co nejvíce mohl a předstíral nápor bolesti, když znovu opakoval svou žádost. Smrtijed si unaveně povzdechl, prostrčil ruku mříží, chytil Snapea za vlasy, bolestivě sevřel a naklonil se blíž, aby rozuměl. Severus využil příležitosti a rukou, kterou teď muž neviděl pohodil větší kamínek, který svíral v ruce, za záda smrtijeda. Ten sebou trhl při nečekaném zvuku a okamžitě se s hůlkou v ruce prudce otočil vzad. Mistr lektvarů vzepjal všechny své síly k rozhodujícímu úderu a zezadu přes mříže popadl muže za hlavu. Ten si pozdě uvědomil svou chybu a když se chtěl otočit, aby znovu získal převahu, Severus ho prudce přitáhl k sobě. Smrtijed ztratil rovnováhu a jeho tělo udeřilo tvrdě do mříží. Než se stihl vzpamatovat, mistr lektvarů uchopil muže oběma rukama pevně za hlavu a prudce trhl. Ozvalo se tiché křupnutí a potom nastalo ticho. Muž se tiše sesunul k zemi. Jeho tělo bezvládně klidně leželo na hrbolaté studené podlaze. Byl mrtvý.
Severus se ostražitě rozhlédl a na pár vteřin se zaposlouchal do hrobového ticha, jež vládlo v žalářích. S námahou se sklonil k padlému smrtijedovi a z pravé ruky mu vzal hůlku. Cítil horké dřevo ve své dlani, ale téměř žádnou magii, kterou cítil, když držel svou hůlku. Na pár jednodušších kouzel to bude muset stačit. Mistr lektvarů se opřel o stěnu, soustředil se, namířil hůlkou na zrezivělý zámek a zašeptal pokročilejší odemykací kouzlo spolu s pár kouzly odstraňujícími výstražný alarm. Zatím vše probíhalo nejlépe jak mohlo, ale Severus nebyl naivní. Neměl moc času a vždy musel počítat s tím, že něco nevyjde. Ve skutečnosti se vlastně každý plán nějak pokazí. Jeho úkolem bylo pokusit se, aby se pokazil co nejméně.
Potichu se vyplížil do schodů, jeho bolesti se stupňovaly. Když dorazil na konec schodiště, popošel k ztrouchnivělým špinavým dvěřím a opatrně se pár stop před nimi zastavil. Nic neslyšel, a proto pootevřel a co nejtišeji se vyplížil do rozsáhlé chodby s vysokým stropem a širokými zdobenými nosnými sloupy. Nepřítomnost Temného pána v sídle byla téměř cítit. Severus si byl docela jistý, že se v panství Voldemort nenachází, přestože nevěděl jak dlouho byl on sám v cele mimo provoz. Znamení na jeho paži bylo překvapivě klidné. Pán zla nechal svého lektvaristu zavřít do žalářů. „Užiji si tě později, můj milý Severusi. Teď ti dám nějaký čas na to, aby ses náležitě na naši další schůzku připravil. Již teď v tvých očích vidím, jak si nedočkavý,“ zasyčel zlostně s podtónem ironie Voldemort a náhle se přemístil. Severus by byl stejně zmatený z nenadálého zmizení Temného pána jako ostatní, kdyby v tu chvíli mohl vnímat něco jiného, než pouze bolest z četných Cruciátů. Až teprve teď se nemohl zbavit myšlenky co ho zachránilo? Co donutilo Voldemorta, aby se přestal vyžívat ve svých zvrácených choutkách, mučení špeha z jeho nejvěrnějšího kruhu a aby odešel? Nevěděl. Teď se však o tom ani nechystal přemýšlet. Na to měl příliš málo času.
---oooOOOooo---
Potichu se proplížil k nejbližšímu salonku, ze kterého zaslechl tlumený rozhovor. Bytostně cítil ztrátu své hůlky. S tou, kterou držel v ruce byl naprosto k ničemu a tudíž by neměl ani nejmenší šanci dostat se ze sídla. Musel ji proto dostat zpět. Otázkou bylo, zda zůstala tam, kde ji Voldemort nechal ležet či ji některý ze smrtijedů přemístil jinam. Severus se modlil k Merlinovi, aby to byla ta první možnost.
„...sami jste to slyšeli! SRABUS!“ hlasitý smích. „Vždycky jsem věděl, že ten vlezdoprdelka neumí nic jinýho než vařit lektvary proti rýmečce a kašli,“ vyplivl muž zlostně s posměchem a pohrdáním. Severus poznal hlas Notta staršího.
„A jak prosil! Lily, Lily! Áách Lily néééé!“ parodoval druhý hlas a ostatní se dali do hurónského smíchu. Avery. Jak jen ho nenáviděl.
„Nemůžu se dočkat jak se bude znovu svíjet na podlaze jako červ. Vsadím se, že si s ním náš Pán pěkně dlouho pohraje. To bude dokonalá podívaná. Třeba nám dovolí se přidat. Ten jeho pohrdavej úšklebek mě vždycky pěkně vytáčel,“ odplivnul si Goyle a chlípně se usmál na ostatní.
Další slova Severus nevnímal. V tu chvíli totiž spatřil svou hůlku. Vlastně spíše ucítil než spatřil. Ležela tam, kde zůstala po jeho „rozhovoru“ s Voldemortem. Problémem byla vzdálenost. Ležela až v trůním sále, ve vzdálenosti asi dvaceti metrů od něj. Nebylo možné, aby se nepozorovaně proplížil skrz salónek až do sálu a zpět. Zoufalství Severusovi pomalu začalo protékat žilami, a tak udělal snad tu nejšílenější a nejnepromyšlenější věc, kterou kdy v životě vykonal. Přivolal svou hůlku Acciem. Chvíli se nic nedělo, když mu jeho vlastní hůlka rychle letěla vstříc. Sotva ji však zachytil, rozpoutalo se hotové peklo. Všichni smrtijedi v salónku okamžitě natáhly hůlky a vypálili první kletby, aniž by věděli, co přesně se dělo. Severus slyšel hlasité alarmové kouzlo a několik křičících hlasů dál v chodbě. Neměl však čas se o to starat. Když se mu podařilo vykrýt několik prvních kleteb, rychle se přesunul za jeden z mohutných sloupů. I přesto, že jeho tělo při pohybu bylo značně ztuhlé, necítil bolest. Adrenalin mu pumpoval v žilách a byl proto nyní maximálně soustředěný na to, co chce udělat. Vytvořil kolem sebe matoucí kouzlo a několik lehčích štítů, které zabrání nepříjemným kletbám dostat se skrz, také vyčaroval silné Protego. Zbytek však bude muset odrazit sám. Zhluboka se nadechl. Prudce vyrazil. Směrem k salonku vyslal silné výbušné kouzlo, které všechny na chvíli oslepilo. Magický oheň se začal šířit od prahu přes záclony až na luxusní nábytek a tkané koberce. Rozhořčený křik se z chodby ozýval čím dál hlasitěji. Severus neměl čas, a proto po zdroji zvuku vyslal jen jednoduché oslepující světlicové kouzlo, které mělo smrtijedy zdržet. Vyběhl z úkrytu a zběsile kličkoval mezi sloupy, aby nebyl zasažen. Cítil několik úderů do svých štítů, ale zatím žádný nebyl proražen. Tohle samo o sobě bylo dost riskantní, ale hrál o čas. Věděl, že nebude trvat dlouho než se Temný pán vrátí. A pokud se ještě před tím nestihne dostat za hranice antipřemisťovací bariéry kolem sídla, je to pro něj konec. Hnal se chodbou kupředu, rozrazil dveře tlakovým kouzlem a tak tak uhnul bodavé kletbě, která právě vyhloubila v zemi vedle něj malou díru. Zrychlil jak nejvíce mohl, avšak vzdálenost k vstupní bráně byla stále příliš vysoká. Ozval se výkřik plný frustrace a nenávisti. Severus se nemusel otáčet, aby zjistil komu patří. Atmosféra zhoustla temnotou a zlem, jakoby na mistrovi lektvarů ležela dvojnásobná tíha jeho těla. Tu moc dobře znal. Temný pán se vrátil.
Myslí mu probleskla poslední možnost. Zhola šílená samozřejmě. Pokud se o to pokusí a dokáže se přemístit, pravděpodobně to nepřežije. Ale už teď mu smrt sahala na paty. A proto se naposledy jeho tělo vzpružilo k poslednímu úskoku. Odrazil se vší silou a skočil směrem pryč z hlavní cesty, jakoby chtěl padnout tělem k zemi, avšak než se stačil dotknout trávy, přeměnil se. V tu chvíli všechny jeho štíty zmizely. I přes svá vážná poranění našel ve své zvěromágské podobě více síly a obratnosti než ve svém lidském těle. Neváhal ani vteřinu a dal se do zběsilého běhu k okraji pozemků. Cítil pach své krve, čerstvou trávu vonící po dešti, slaný, zahořklý pach smrtijedů. Tlapy se zarývaly do měkké hlíny a záda se prohýbala pod prudkostí a rychlostí jakou běžel. Když ucítil, jak řezná kletba dopadla na jeho záda, vydal ze sebe zuřivé zavrčení, avšak ani to ho nedokázalo zpomalit. Koutkem oka zahlédl rudookého, jak s nesmírným hněvem v obličeji vysílá smrtelnou kletbu. Nemine. Severus to věděl. Právě v tu chvíli pocítil padnutí bariér. Nacházel se za nimi. Okamžitě se proměnil zpět do lidské podoby a cítil houpavý pocit v žaludku, když se urychleně přemisťoval k Bradavicím. Byl si téměř jistý, že to nestihne. A tak podivně vyrovnaný naposledy pohlédl na smaragdově zelenou vzpínající se kletbu a zavřel víčka. Krásná barva. Stejná jako Harryho oči.
---oooOOOooo---
Severus se s hlasitým zalapáním po dechu probral. Stále to viděl před očima. Měl pocit, že se nedokáže pořádně nadechnout, jakoby mu něco svíralo hruď. Litoval svého okamžitého reflexu posadit se. Když se pokusil se zvednout, celým tělem mu vystřelila prudká bolest. Jakmile hned poté upadl zpět na matraci, jeho tělo úplně ochablo. Nemohl se pořádně hýbat, avšak zjistil, že když se o to nepokouší, bolest je vcelku snesitelná. Rozhodně mnohem více snesitelná než před několika hodinami. Ano, cítil se... zdravěji. Jeho přikrývka byla příjemně hřejivá. Ložnici osvětlovalo mihotavé jemné zlaté světýlko, které poletovalo u jeho nočního stolku. Cítil vůni pomerančů. Připomněla mu Albuse. Severus trpce zavřel oči a schoval tak svou bolest a smutek uvnitř sebe. Věděl, že za to, co se stalo a co se stát musí, stařík nemůže. Pravá věštba nedávala na vybranou, neodpouštěla. Nikomu. I tak se zlobil. Na svět, na sebe, na Albuse. Na Temného pána. Nedokázal se s tím vyrovnat. A včerejšek toho byl zářným příkladem. Tahle chvíle je přesně ta, kdy k vám přijde osud a řekne: „Teď ti převrátím život vzhůru nohama. Všechno bude naprosto odlišné od toho, co jsi doteď znal. Hodně štěstí.“ Severus to cítil. Bylo to jiné. Matoucí, zraňující. Příliš bolestivé. Nechtěl na to myslet, teď to nedokázal, a proto se soustředil na to, co se dělo kolem něj. Znovu otevřel oči a prozkoumával pohledem své pokoje. Z pozorování ho vyrušilo tiché otevření dveří. Na prahu se zjevil Potter. Severusovy oči se rozevřely překvapením, avšak hned se to pokusil skrýt za svou obvyklou maskou ledového klidu. Kde je Albus?
„Pottere, co tady...?“ zasípal tiše.
„Pane, přinesl jsem vám čerstvou pomerančovou šťávu. Je v ní hodně vitamínů a taky moc dobře chutná, tak jsem si říkal, že by vám mohla trochu pomoct...“ ostýchavě poklekl u lůžka profesora, upřel pohled na zem a natáhl levou paži před Snapea, aby se o ni mohl opřít. Chvíli se nic nedělo a Harry si říkal, že možná udělal chybu. Potom se však chladné ruce dotkly jeho paže a ředitel Zmijozelu se pomalu naklonil, aby se mohl napít. Harry pozvedl sklenici a nespouštěl zrak z podlahy. Když ho ruce pustily, odložil poloprázdnou sklenici na noční stolek a potichu vstal. Mistr lektvarů ležel otočený na bok a kromě dýchání se takřka nehýbal. Harry bezhlučně vykročil zpět ke dveřím. Když překročil práh Snapeovy ložnice, ozvalo se z hromady přikrývek a polštářů tiché, vzdorné „děkuji“. Zelenooký chlapec se tiše zvonivě rozesmál a pomalu přivřel dveře.
_______________________________________________________
Přeji krásný dobrý večer všem,
doufám, že jste si užili další kapitolu této povídky. Moc děkuji všem komentujícím - u minulé kapitoly konkrétně čtenářům: weras, Mononoke, pajka, Achája, Jane, Abequa, Profesor a bacil (-> mimochodem super přezdívka). Jak jistě víte, tak zpětné reakce mne vždy velmi (jako asi každého autora či autorku) potěší, ale hlavně také opravdu velmi inspirují a popohánějí v další tvorbě! Moc si toho cením.
Lucem
Komentáře
Přehled komentářů
Tak Lucy, jdu Tě zase nakopnout, kde je další kapitolka? Pěkně prosím, smutně koukám... Nebo to mám vzít s rozběhem? :-D
Raději s rozběhem... a velkým
(Lucem, 14. 3. 2015 16:55)Milí čtenáři, moc se omlouvám za další prodlevu. Na povídku jsem nezapomněla, neustále na to myslím. Bohužel se toho teď hodně nahromadilo a já nevím kam dříve. Až tohle dopíšu, tak asi skončím u jednorázovek...
...
(Abequa, 15. 2. 2015 18:51)noooo jsem zvědavá co z toho bude dál? napjatě čekám a doufám že na konci nebude jen smrt, ale i nějaký happy end...
.
(Achája, 5. 2. 2015 22:54)Velmi dramatický útěk, div že to zvládl. Jaká pak je asi Severusova změromágská podoba?:-)
KUK
(Miki, 3. 2. 2015 17:24)Hlásím, že je ze mě, teď už pravidelný, čtenář této povídky. Díky za ní a promiň, komentování mi zrovna moc nejde.
====
(weras, 2. 2. 2015 9:56)Je strašné,co musel Severus prožít a je naprosto úžasné,že se při té vší bolesti dokázal z vězení dostat.A vlastně úspěšně vzdoroval i Voldemortovi. Jenom by mě zajímalo,jaká je jeho zvěromágská podoba.Že je to čtyřnohé zvíře je jasné,ale jaké? Líbil by se mi panter,ten se k němu naprosto hodí.Teď ale přemýšlím,jestli už to nebylo řečeno a mi to náhodou neuniklo.A ta jeho myšlenka o Harryho zelených očích a je mi naprosto jasné,co skrývá. Dnešní kapitola byla úžasná a moc se těším na další. Velký dík!!!
:)
(83s4, 1. 2. 2015 11:39)
Krasna kapitola. Napinava. Tesim sa na dalsie a uz sa nemozem dockat ako to bude dalej so vztahom Seva s Herrym.
Dik
:D
(ranchan, 1. 2. 2015 9:53)
No, jak čtu v této kapitole, tak název "O vlásek" je velice příhodný.
Je to opravdu zajímevé, že najdnou nevydržel udržet své obrany mysli. Jak je to možné? Že by se Voldy nikdy tak nesnažil u prozkoumávání mysle, ale při menším náznaku, že je Snape zrádce, na to šel naplné? Kdo ví, může být více možností. Jinak jsem velice zvědavá jak to bude vyvíjet s Harrym a Severusem. Moc se těším.
Paráda!
(pajka, 1. 2. 2015 1:13)
Teda Severus má za sebou opravdu hroznou noc :-(. Snad už to teď bude lepší, Harry se o něj postará, ne ;-) ? Tuhle výchozí situaci mám ráda, SS už není špeh a jeho vztah k Harrymu projde výraznou změnou... teda aspoň doufám :-D.
Kapitola byla skvělá, Lucy, přečetla jsem ji jedním dechem!
:-D
(bacil, 31. 1. 2015 20:04)
No tak kdybych nevěděla, že je Severus už v bezpečí hradu tak bych umřela o něho strachem. Uf.
Krásná kapča a moc se těším na pokračování :-D
PS: přezdívka byla vymyšlena v době kdy mně skolil chřipkový bacil a tak nějak už mně pár let přezdívka (ne chřipka) provází :-D
Haló,
(pajka, 4. 3. 2015 23:37)