Kapitola 2. - Oheň
Temná chodba, učebna lektvarů. Harry sípavě nasál vzduch a z posledních sil zmáčkl těžkou kliku. Vpadl do třídy, dosápal se se Snapem na zádech do profesorova kabinetu, rozlehlé vedlejší místnosti oddělené od učebny tvrdými dubovými dveřmi. Harry mávnul hůlkou a rozsvítil jednu stěnu, kde tušil mahagonový stůl a okno, jemným bílým světlem. Hned nato přeměnil stoličku stojící u jedné ze skříní s lektvarovými přísadami na vyšší provizorní lůžko s bílým povlečením. Postel umístil doprostřed místnosti a s prudkým výdechem na ni opatrně položil mistra lektvarů. Když se opět narovnal, zasténal pod prudkou bolestí, která mu vystřelovala od zátylku až k palcům u nohou. Hluboce oddechoval, z vlasů mu stékaly kapky potu. Výjev před sebou sledoval rozšířenýma očima. Většina profesorových ran se opět otevřela. Mnoho ošklivých zranění zahrnovalo potrhané kusy látky přitavené ke kůži, v několika místech strhané kusy kůže bezvládně visející dolů. Harrymu se udělalo nevolno. Třásly se mu ruce. Panikařil. Žaludek se mu začal obracet, a tak bryskně odvrátil pohled pryč od týraného těla.
„Přemýšlej.... přemýšlej...“ opakoval si chraplavým hlasem a snažil se utřídit si myšlenky. Je v kabinetu lektvarů. Zcela jistě tady musí být nějaké předem navařené zásoby, které by mohl použít, aby pomohl Snapeovi. Harry se donutil znovu podívat se na mistra lektvarů. Ještě než si to stihl zakázat, jediným švihnutím hůlky zbavil Snapea všeho oblečení. Naskytl se mu pohled na všechny rány. Bylo jich více než předpokládal. Mnohem více. Odolal dávícímu reflexu a hůlkou očistil většinu krve kolem všech zranění. „... lektvar na dokrvení.. zacelení ran, na bolest. Určitě na bolest,“ vyjmenovával Harry tiše. Pohledem přelétl Snapeovu paži se Znamením zla a přešel mu mráz po zádech. Kolik toho asi profesor musel za svůj život vytrpět? Nepochyboval o tom, že Voldemort byl velmi zvrácený a vynalézavý na to, aby dokázal lidem udělat ze života noční můru. Ať už svým přívržencům či úplně nevinným lidem. „Proti následkům Crucia,“ dokončil výčet a s tichým Accio mávl hůlkou.
Jak lahvičky přilétaly jedna po druhé, Harry je pomalu naléval do profesorova hrdla, které se násilně stahovalo polykacím reflexem. Zatímco ho držel vzpřímeného v sedu, cítil Harry, jak se mistr lektvarů otřásá zimnicí, a tak přeměnil nejbližší židli na jemnou, hřejivou deku a opatrně ji přehodil přes zmučené tělo.
---oooOOOooo---
Lektvary začaly více účinkovat asi po půl hodině. Dech profesora se prohloubil a zklidnil, rány přestaly úplně krvácet, mistr lektvarů se přestal třást a potit. I přesto se Harry nedokázal od něj pohnout ani na centimetr a spustit z něj oči. Měl strach. Vlastně neměl. Byl přímo vyděšený. Poté, co se stav Snapea zlepšil, mírně se Harrymu ulevilo, ale přesto nedokázal nepřemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby se neprobudil. Kdyby se rozhodl ležet dál v posteli. Kdyby nescházel schody a nešel do kuchyně. Zůstal by tam profesor ležet? Vykrvácel by? Našel by ho někdo? Probudil by se některý ze spících obrazů a zavolal by lékouzelnici z ošetřovny? Harry nevěděl. Přesvědčoval sám sebe o tom, že by Snapeovi jistě někdo pomohl, i když v hloubi duše věděl, že to bylo za těchto okolností hodně nepravděpodobné. Mistr lektvarů na tom byl špatně. Viděl ho. Viděl celé jeho tělo. Bylo poseté šrámy od hlavy k patě. Harry byl už mnohokrát zraněný, ale nikdy ne takhle. Nedokázal si představit, jakou profesor musel cítit bolest. Věděl, že smrtijedská setkání nejsou zrovna procházka růžovým sadem, ale dodnes si nedokázal plně představit, že krutost a nelítostnost Voldemorta sahá až tak daleko.
Ticho přerušoval jen profesorův mírně sípavý, ale pravidelný dech. Jeho obličej byl vyhlazen do dokonalé masky nihilistického klidu. Harryho mírně vytáčelo, že se Snape tváří, jako by se vlastně zas tak moc nedělo, i když mistr lektvarů hluboce spal a byl téměř v kómatu. Tvář profesora zůstala až na pár ranek na bradě ušetřena utrpení. Byl na kouzelníka ve svém nejlepším věku, ale hluboké vrásky na obličeji působily dojmem někoho, kdo zažil a vytrpěl mnohé. Harry o tom po dnešku nepochyboval. Mistr lektvarů měl na pravé líci několik tenkých, podlouhlých, ale přesto nepatrných jizev. Zvláštní. Harry si toho nikdy nevšiml.
Zrovna když nebelvír složil unaveně hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl, ležící tělo před ním se zazmítalo v křečích a prohnulo se jako luk. Z profesorova hrdla unikl nelidský sten plný bolesti. Harry vyskočil ze židle a rukama podepřel Snapeovi hlavu i ramena, aby se profesor nezranil. Po několika vteřinách, které se zdály Harrymu jako věčnost, záškuby svalů ustaly a tělo mistra lektvarů znovu upadlo do kamenné nehybnosti. Následky opakované kletby Cruciatus. Nebelvír opatrně uložil Snapea zpět, přitáhl si židli blíže k provizornímu lůžku a ztěžka dosedl. Harry věděl, že lektvary zabírají a že je Snapeův stav minutu od minuty alespoň o trochu lepší. I tak si nedokázal představit, že by takové rány mohly být vyléčeny. Nebelvír se zamračil. Věděl docela jistě, že Voldemort nikdy nebývá tak krutý ke svým následovníkům. Navíc dnes večer necítil žádné pálení jizvy. Vize nemíval od té doby, co mu Hermiona na konci minulého ročníku pomohla s nitrobranou. Tak proč je na tom teď Snape takhle? Co udělal nebo neudělal, že byl takhle potrestán? Je možné, aby se Voldemort dozvěděl, že jeden z jeho nejvěrnějších je ve skutečnosti člen Fénixova řádu, který špehuje pro ředitele Bradavic? Kde je vlastně Brumbál? Odmítal o tom teď přemýšlet. Hlava mu padala únavou.
Ve skutečnosti zelenooký nebelvír neměl nikdy v úmyslu uposlechnout mistra lektvarů a nejít na ošetřovnu. Harry nevěděl, jestli to bylo ono naléhavostí prosycené zasípání nebo skutečnost, že ho Snape poprosil, co vedlo jeho nohy do sklepení. V tu chvíli cítil jen šok. Strach. A také něco zvláštního. Toho muže nesnášel za to, jak k němu a jeho přátelům dokázal být nespravedlivý, jak uměl ponižovat, urážet a zasáhnout vždy to nejcitlivější místo duše člověka. Ale zároveň cítil, že mu svým vlastním způsobem důvěřuje. I když by to nahlas nikdy nepřiznal.
Záškuby svalů zmučeného těla se ještě několikrát opakovaly, ale pokaždé s menší intenzitou. Nakonec zůstalo ležet v klidu, hrudník se neustále zvedal pravidelným dechem, bledá ruka se šklebícími se ranami visela dolů z lůžka. Harry se nahnul, aby ji opatrně uložil zpět pod deku. Možná to byl odraz magického světla či mihotavý odlesk lahviček lektvarů, co upoutalo nebelvírův pohled. Nebo také možná slané slzy, které si klikatily cestu zpod víček mistra lektvarů skrz jeho bledou, strhanou tvář. Ať už to bylo cokoliv, Harry štíhlou studenou dlaň už nepustil.
---oooOOOooo---
Cítil pod sebou měkkou matraci a teplo obalující celé jeho tělo. Měl zavřené oči, ale i přesto se mu motala hlava a byl otupělý. Myšlenky byly pomalé a neurčité, jako mlha zahalující lány ranního pole před východem slunce. Cítil také bolest. Neúprosnou, všeprostupující. Ale ta, jako by patřila někomu jinému. Pokusil se otevřít oči. V místnosti bylo šero. I přesto v ní Severus poznával něco známého. V rohu hořela magická pochodeň jemným, mihotavým světlem, které darovalo matné odrazy malým lahvičkám, ampulkám a sklenicím vyskládaným na policích. Severus musel znovu zavřít oči, když se mu začaly vybavovat vzpomínky na předchozí události. Běsnící Voldemort, mučící kletby, krev, křik, bolest. Tvrdá mramorová podlaha v panství Pána zla, chlad, jemný vánek, bradavické pozemky, schodiště. Všechno mu splývalo. Těžce oddechující tělo pod ním, závan známého magického podpisu, rychlé kroky rozléhající se v chladných chodbách hradu. Nelidská bolest a prudké bodavé záškuby ve svalech. Lektvary stékající do jeho hrdla... hřejivé ruce svírající tu jeho. Poslední vzpomínka prudce uťala Severusův tok myšlenek. Nevěřím.
Když znovu otevřel oči, díval se na svou ruku naléhavě a přesto jemně svíranou dvěma menšími, opálenějšími. Severus ty ruce znal. Vybouchly pod nimi spousty lektvarů a roztoků v jeho učebně. Patřily jistému nebelvírovi. Opatrně natočil hlavu a spatřil dospívajícího chlapce sedět na židli těsně vedle jeho lůžka. Hlavu měl hluboce skloněnou, což by Severus považoval za bolestivé, pokud by ovšem vzápětí neviděl nebelvírova zkroucená záda s podivně nahnutými rameny, které se zvedaly s pravidelnými, téměř neslyšnými nádechy. Chlapec spal. Severus se ani nehnul. Nemohl... ani nechtěl. Zíral na prsty, které mimoděk sklouzly po hraně jeho palce.
Pošetilý, pošetilý nebelvíre. Kolik zranění a potupy jsem ti způsobil? Kolikrát jsem odmítl ti naslouchat a vzápětí ti úmyslně ukřivdil? Sám Merlin ví, že vícekrát, něž by člověk dokázal odpustit. A ty jsi mne přesto nesl. Vidím, jak ti ubližuji, jak se na mne díváš, když ponižuji tvého otce, tvé přátele, tebe. A přesto... přes to všechno se i ve mne snažíš vidět dobré. A i když to stále nedokážeš spatřit, dáváš ruce do ohně jen abys mne z něj dostal. Abys mě zachránil. Jenomže to nepůjde, Harry. Já sám jsem tím ohněm, který tě pálí, zraňuje a zanechává ošklivé, bolestivé rány... Severus opatrně natočil hlavu zpět. Ruku ponechal tam kde byla. Bylo příliš nebezpečné hýbat hojící se končetinou. Ano, to byl ten důvod.
Pomalu ale jistě svítalo. I přesto, že kabinet byl stále z většiny ponořený do tmy, pronikaly začarovaným oknem dovnitř první jemné odrazy světla. Venku však bylo zataženo, mraky se líně posouvaly po obloze, mírně poprchalo. Kapky deště uklidňujícím tempem stékaly po tabulkách okna. Byla sobota. Většina lidí ještě hluboce spala. Bylo příliš brzy. Severus nikdy nedokázal usnout na dlouho. Dnešek nebyl výjimkou. Jen ze zcela odlišného důvodu. Lektvary pomalu přestávaly účinkovat, utrpení se pomalu a neslyšně svými drápky zabodávalo do každého kousku těla až nakonec vzplálo v oslepující intenzitě a zalilo celé jeho tělo. Bolelo to. Zatraceně to bolelo. Prokousl si ret. Jednou, dvakrát. Vydržím. Chtělo se mu křičet. Po pár minutách se začal třást, tiše zasténal v agónii. Jemně stiskl ruce, které ho držely.
„... pane Pottere,“ zašeptal a doufal, že ho chlapec neuslyší.
---oooOOOooo---
Harry ucítil jemný stisk rukou. Bolely ho záda. Příšerně. Zjistil, že sedí na židli. Malátně se alespoň trochu napřímil. Když otevřel oči, stále viděl trochu rozmazaně. Byl rozespalý. Před sebou spatřil podlouhlou černou skvrnu. V tu chvíli se jeho zorničky doširoka rozevřely hrůzou. Usnul jsem, Merline já jsem takovej idiot, jak jsem mohl usnout. Snape tady ležel celou dobu zraněnej a určitě trpěl a já jsem si tady vyspával. Výborně, Pottere, opravdu výborně. Během vteřiny si stihl vynadat a okamžitě obrátil svou pozornost k profesorovi. Zíral do temně černých zorniček.
„Pane Pottere...“ mistr lektvarů se sípavě nadechl. Bylo vidět, že bojuje s bolestí.
„Pane, jak vám je? Jsem takovej idiot, moc se omlouvám, že jsem usnul. Bolí to moc? Potřebujete další lektvary? Můžu vám nějak pomoct? Dal jsem vám něco z vašich zásob, ale nevěděl jsem, jestli to bude stačit...“ nebelvír naléhavě a tiše mluvil. Zarazil se po chvíli, když ucítil další slabý stisk ruky. Až teď si uvědomil, že stále drží velkou, chladnou dlaň ve svých. Přisunul se blíž. Ruku nepustil. Některé věci jednoduše občas důvod nepotřebují. Znovu hleděl do černých očí. Obvyklá maska lhostejnosti byla pryč. Spatřil v nich bolest a utrpení.
„Pane, prosím... řekněte mi, jak Vám můžu pomoci... prosím,“ šeptal a nakláněl se nad bezvládně ležící tělo. Mistr lektvar opatrně natočil hlavu.
„..ran..hoji...čovu mast.. dejte... dejte do ní.. třicet..dva.. kapek... lek..tva..u na bolest,“ Snape mluvil trhaně a velmi tiše. Ztěžka se nadechoval a často lapal po dechu. Harry hned vstal a zatímco si přivolal další lektvar proti bolesti, procházel v policích na hotové přípravky všechno, co mělo štítek. Konečně na konci předposlední police zahlédl nenápadnou nádobku se světle fialovou zářící tekutinou. Popadl nejbližší kamennou mísu, přelil do ní celý obsah nádobky a poté začal odpočítávat křišťálové kapky lektvaru proti bolesti. Když skončil, vzal metličku a opatrně začal všechno promíchávat. Tekutina nabrala stříbrnou a temně fialovou barvu, pomalu se zahušťovala, až se z ní stalo něco podobné konzistenci docela hutného gelu. I přesto měl Harry pocit, jako by míchal jen mlhu. Bylo to velmi zvláštní. Když konečně odložil metličku, popadl tenkou kamennou mísu a potichu přešel k lůžku uprostřed místnosti. Mistr lektvarů měl zavřené oči. Nehýbal se. Vypadalo to, že vůbec nevnímá okolí. Harry poklekl.
„Pane... pane profesore...“ zašeptal tiše a chvíli čekal na reakci. Snape na malou škvírku otevřel unavené oči. Když uviděl tekutinu v míse, kterou nebelvír držel, lehce přikývl.
„Zvlá..dnu to.. běžte..“ bolestně zavřel oči a lehkým posunkem ruky se snažil vyhnat chlapce do vedlejší místnosti. Očividně se mu to nepovedlo. Nebelvír se ani nepohnul. Jednoduše nebylo možné, aby to Snape v této chvíli dokázal úplně sám. Sotva se hýbal a mluvil. Harry si to v tu chvíli uvědomoval více než dřív. I přesto nic neříkal. Klečel na zemi, přemýšlel a upíral pohled do onyxových očí ředitele Zmijozelu. Pro mistra lektvarů nebylo těžké odhadnout, kam míří Harryho myšlenky. Nedokázal čelit smaragdovým očím. Nebylo nic, čím by přesvědčil mladého nebelvíra. A Severus to dobře věděl. Zprudka se nadechl a násilím odvrátil pohled od chlapce.
„...prosím,“ vydechl tiše a sám se nenáviděl za to, jak zoufale a dětinsky to znělo. Harry věděl, že Snape nedokáže aplikovat mast jemně na všechna poranění. Také věděl, že pokud se o to profesor pokusí, bude nelidsky trpět a minimálně polovina jeho ran se s velkou pravděpodobností znovu otevře. A věděl, že až tenhle moment přijde a mistr lektvarů nebude schopný pokračovat, zvedne se, vrátí se a jednoduše to dokončí za něj. Uvědomoval si zdánlivou zbytečnost toho všeho. I přesto to bylo však paradoxně nejjasnější rozhodnutí, které v životě udělal.
Opatrně položil lehkou mísu s mastí na zem, zvedl se, tiše přešel do vedlejší místnosti a jemně za sebou zavřel dveře. Někdy jsou prostě duševní rány větší, než ty fyzické. Ztráta hrdosti byla jednou z nich. Harry to věděl až příliš dobře. A tak když uslyšel první z výkřiků utrpení, zhroutil se do nejbližší lavice a čekal.
_______________________________________
Milí čtenáři,
velmi (příjemně) mne překvapilo množství komentářů! Moc vám všem za ně děkuji. Každý z nich čtu velmi pečlivě a s radostí. Protože se objevily otázky na rozsah povídky, rychlost přidávání kapitol, apod., napíšu to ještě jednou sem. Nevím, jak dlouhá povídka bude - protože je to má první, říkala jsem si, že raději nebudu psát nic příliš "složitého" a pustím se raději do něčeho kratšího (ať to nenechám nedokončené - vím jak strašné to umí být utrpení:-)), takže spíše kratší povídka s tím, že kdybych si v budoucnu přála, připíšu další pokračování nebo začnu psát novou povídku. Chtěla bych přidat každý týden jednu kapitolu, ale vzhledem k tomu, že jsem občas hodně vytížená, tak zatím nevím, jestli to tak bude. Každopádně do toho dávám všechno, aby byl interval přidávání co nejkratší - mám načrtnutý příběh a představu o tom, co bych v něm chtěla mít, ale povídky píšu "z týdne na týden", tak uvidím, jak mi to půjde:-)
Opět velmi ocením reakce k příběhu a ještě jednou moc děkuji za ty předchozí!
Za "odměnu":-) přidávám kapitolu o den dříve, než jsem měla v plánu,
Lucem
Komentáře
Přehled komentářů
Moc pěkně to plyne, ty vzájemné vzpomínky a vnímání jeden druhého... Snad už je Severus z nejhoršího venku. Ne že by mi nějak chyběl, ale kde je Brumbál?:-)
...
(Profesor, 1. 12. 2014 22:10)
Moc pěkná kapitola, taková komorní. Jsem zvědavá, jak dlouho Harry vydrží nečině čekat.
Mám ale jeden dotaz. Kde je kdo na pomoc? Harry přece posílal patrona pro Brumbála či Poppy, tak by mě zajímalo, proč tam nejsou. Protože do rána by ho určitě s tak těžce raněným mužem, jak Severuse popisuješ, nechali. A i kdyby ti dva náhodou omylem nebyli na hradě, tak by určitě přiběhla aspoň McGonagallová.
(Přiznávám, líbí se mi to bez účasti dalších postav víc, ale zas to nedává moc logiku.)
:)
(Emily, 1. 12. 2014 19:56)Druhá kapitola rozhodne nesklamala! Veľmi sa mi páčia charaktery postáv, to ako dokážeš vyjadriť ich pocity a Harry na konci bol úžasný, že síce vedel, ako bude Severus trpieť, no rozhodol sa ustúpiť. Severus je Severus... hlavne neukázať slabosť. Aj keď nemá pravdu. :) Dokonalé! Verím, že nesklame ani pokračovanie. :)
====
(weras, 1. 12. 2014 17:52)Po přečtení první kapitoly jsem moc doufala,že ta druhá nebude horší. A rozhodně není. Je skvělá. Má spád,má napětí a moc se mi líbí!! Harry je tady skvělý,jen to jeho rozhodnutí odejít,se mi moc nelíbí.Hrdost ano,ne ovšem za každou cenu. Myslím si,že si Severus víc ublíží,než pomůže a pevně doufám,že Harry za těmi dveřmi nevydrží a vrátí se. Neskutečně se těším na pokračování,velký dík. Pokud vydrží přidávání jednou za týden,bude to skvělé(skvělé to bude i když to třeba nestihneš) Velký dík!!!!
Je to super!
(SORA 77, 1. 12. 2014 0:11)Nádherná povídka, tak plná emocí... Líbí se mi, jak Severus sám rozebírá vlastní pocity, minulost a jak se snaží držet dál od Harryho. Prostě krása. Nemůžu se dočkat pokračování. Díky za úžasnou povídku!
...
(Abequa, 30. 11. 2014 23:02)Nooo tak to jsem docela zvědavá jak dlouho Harrymu vydrží to čekání za dveřmi... Divím se, že už při prvním zařvání tam nevletěl a nenamazal to na něj... Jinak super kapitolka a s nadšením se těším na další...
:'(
(Jackson, 30. 11. 2014 22:54)Chúďatka, tak sa trápiť. Nečuduj sa veľmi z počtu komentov. Si jedna z mála, čo píšu a píšu kvalitne. Nemám rada poviedky typu: prišiel som, videl som, nechápem, odchádzam. Som potešená tvojou tvorbou a som nadšená z tejto kapitoly.
Fakt dobré!
(pajka, 30. 11. 2014 19:10)
Opět budu chválit, i další kapitola se mi líbila, možná i trochu víc :-).
Postavy jsou uvěřitelné, máš pěkný sloh a minimum pravopisných chyb. Moc se těším na další pokračování!
:)
(83s4, 30. 11. 2014 18:53)Dakujem za dalsiu kapitolu. Poviedka ma zaujala a tesim sa na dalsi diel.
:-)
(Achája, 2. 12. 2014 15:10)