Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Doba bronzová
Pojďme se podívat na území Českých zemí, střední Evropu a dobu bronzovou. V knize „Mykény a střední Evropa: Počátky evropských civilizací v době bronzové“ se praví: „Území Moravy sehrávalo díky své geografické poloze s hustou sítí vodních toků v pravěkém vývoji střední Evropy důležitou úlohu přirozené křižovatky komunikačních tras a obchodních cest.“. V této době došlo k výraznému zrychlení hospodářského a společenského vývoje, který byl ve znamení dvou fenoménů – rozmachu metalurgie barevných kovů a rozvoje směny, především růstu objemu dálkového obchodu, s čímž úzce souvisel také rozvoj transportu, šíření technologických informací včetně metalurgického know how a světonázorových představ. „Obecně byly vedle polotovarů a finálních výrobků předmětem výměnného obchodu především lokálně vázané druhy surovin… K nejfrekventovanějším komoditám patřily především měď a cín, kovy nezbytné k výrobě bronzu [bronz je slitina mědi s cínem, v moderní době může být ovšem slitinou i s jinými prvky, třeba olovem, pozn. autora], což bylo podmíněno jejich přirozeně omezeným výskytem v metalogenních oblastech s primárními rudnými ložisky. Tyto kovy se do oběhu dostávaly již vytavené z rud a zpracované do různých polotovarů – ingotů a hřiven. S ohledem na opět lokálně omezený výskyt byly vzácnými, vysoce ceněnými surovinami také zlato a jantar. Obě komodity se šířily na velké vzdálenosti napříč Evropou většinou již zpracované do finálních produktů, zejména šperků, podobně jako tomu bylo např. se skleněnými a fajánsovými korálky. Žádanou a hojně dálkově distribuovanou potravinovou komoditou byla po celý pravěk i následné historické epochy přirozeně sůl, která je archeologicky nepřímo doložena její těžbou z ložisek kamenné soli zejména na hornorakouských lokalitách Hallstatt a Hallein a tzv. briketáží v salinách.“ [7].

Čím asi platili na pravěké Mallorce? Vykopávky v Son Fornés

"Pravěké dějiny Moravy" z řady "Vlastivěda moravská: Země a lid" uvádí pro dobu bronzovou, že měď na Moravu a do Slezska musela být dovážena. Rovněž tak zpracování zlata, skla a některých dalších materiálů je natolik složité, že nelze počítat s domácí výrobou. Předpokládá se, že v této době se obchod zřejmě vyčlenil jako samostatné odvětví lidské činnosti, nabyl takové intenzity, pravidelnosti i rozsahu, že se stal nový, pracovním oborem. "S největší pravděpodobností byla v počátcích povolání obchodníků a kovolitců totožná nebo aspoň blízká. Nasvědčují tomu i velké depoty, zvláště pak ty, které jsou vzhledem ke svému rozsahu považovány za obchodnické či kovolitecké. Někteří autoři dokonce pokládají určité, hromadně se vyskytující výrobky za tzv. předmincovní platidla.". V našich oblastech jde o měděné hřivny nebo žebra, svitky zlatých drátů, kolekce soustředěných bronzových kruhů a masově se vyskytující drobné bronzové kroužky [8]. Zajímavé je, že v této knize je považováno vykrádání hrobů za projev existence soukromého vlastnictví [9]. To dává určitý smysl, protože se předpokládá, že s lupem z hrobů se zloději rozhodně nemínili nikde ukazovat, což by při společně sdíleném vlastnictví, bylo nutné. I když se nedají vyloučit náboženské důvody této činnosti či legální odebírání milodarů zemřelým při opouštění sídliště [10]. Nabízí se zde ovšem otázka, zda by nemohlo být dokladem určité existence soukromého vlastnictví to, že se zemřelým dávaly do hrobů různé milodary (ozdoby, zbraně, věci denní potřeby atd.). Tyto milodary totiž pak stěží někdo jiný mohl používat (aspoň po nějakou dobu to nešlo) a zřejmě musely být tyto se zemřelým nějak spojeny. Navíc v různých hrobech byly tyto milodary různé, což naznačuje, že rovnostářství nehrálo zase takový význam. Soukromé vlastnictví v rámci komunity by znamenalo i nutnost vzniku dobrovolné směny v rámci této komunity, protože lidé si zřejmě občas chtěli něco soukromého mezi sebou vyměnit.  

Kniha „Archeologie pravěkých Čech 5: Doba bronzová“ uvádí celou řadu odkazů na dálkový obchod. Vybírám zde jen některé. „Vzájemnou směnu surovin a produktů mezi jednotlivými kulturními entitami v rámci širšího geografického prostoru (externí směnu) i mezi jednotlivými společenstvími uvnitř jednoho archeologicky vyčleněného kulturního celku (interní směnu) musíme samozřejmě v době bronzové a priori předpokládat. Například již samotný fakt, že měď a cín, coby prvky potřebné k výrobě bronzu, se povětšině vyskytují v ložiscích poměrně značně od sebe vzdálených, implikuje představu o existenci fungujících dálkových cest a o velmi rozvinuté formě směny, která v některých případech musela stále více získávat charakter nemonetárního [sic, správně má být nebarterového, pozn. autora] obchodu, snad již ve starší době bronzové, kdy se kvůli zjištěným váhovým standartům hřiven a žeber uvažuje o jejich použití jako pevné směnné jednotky. Také distribuce baltského jantaru do střední a jižní Evropy musela být vázána na zabezpečené transportní možnosti a fungující obchodní prostředí.“ [11]. „Komparace dosavadních výsledků ukazuje, že můžeme odůvodněně předpokládat paralelní existenci několika různých forem směny, které odpovídaly produktu, jenž byl směňován (běžné osobní předměty, luxusní výrobky či obchodovatelné komodity), a také závisely na postavení poskytovatele a příjemce daného produktu v sociální struktuře tehdejší společnosti. Obecně lze hovořit o třech základních variantách vzájemného předávání si produktů, a to reciproční, redistribuční a tržní.“ [12]. Směnné vztahy byly v této době jedním ze základních průvodců progresivního vývoje tehdejší společnosti. Prostřednictvím těchto vztahů docházelo nejen k výměně hmotných statků, ale také k výměně znalostí o nových objevech, nových technologií a patrně i k šíření nových světonázorových představ [13]. Jinde stojí pro únětickou kulturu ve východních Čechách: "Čilé obchodní styky musíme předpokládat, poněvadž se v únětické kultuře ve východních Čechách objevují šperky, např. terčové záušnice, které jsou patrně importem z horního Podunají (Blato, Starý Bydžov).". A pro jižní Čechy se tvrdí: "Nade vší pochybnost je prokázán čilý obchod a obchodní kontakt se středním Podunajím, vzdálenější Karptskou kotlinou, s Bavorskem a se středními Čechami." [14].

Několik dokladů dálkového obchodu ze starší doby bronzové (únětická kultura): Na hradišti Dívčím Kameni (dnes zřícenina hradu na okrese Český Krumlov) se nalezlo 250 jantarových korálků. Baltský původ jantaru (jantar je fosilní pryskyřice stromů) v prostředí únětické kultury je potvrzen rozbory z Plotišť nad Labem (část Hradce Králové) a s jednou výjimkou z lokality Čemeřičky-Choboty u Mladé Boleslavi a v i Hostech u Týna nad Vltavou. Nálezy baltského jantaru se v jižních Čechách koncentrují zejména podél vltavské cesty, stejně jako severské pazourkové dýky [15]. U kamenné štípané industrie lze nalézt také řadu dokladů o dálkovém obchodu: „Plošně retušované srpy z Kánína, Litoměřicka nebo pazourkové dýky z Nymburka, Dobré Vody u Českých Budějovic, Myšence a Hostů představují importy z jihoskandinávské oblasti, a nelze je proto počítat mezi místní produkci.“ [16]. Zajímavým, ale nejspíše ojedinělým dokladem, je nález sošky syrsko-anatolské bohyně v Kouřimi [17].
Celkem dobře jde rozeznat původ kovů a jejich slitin (díky metalografii a chemickým rozborům). Pro únětickou kulturu platí, že: "V současné době převládá názor, že měď se do českého prostředí dostávala z poalpských těžebních revírů v povodí Salzachu.“. A: „… nedávné metalografické analýzy velkého souboru bronzových výrobků ze starší doby bronzové v Čechách zřetelně dokazují, že alpská oblast musela být zásadním, ne-li výhradním zdrojem měděné suroviny dále zpracovávané v Čechách. Měděná surovina byla transportována ve formě ingotů, které jsou v našem prostředí doloženy v podobě tzv. hřiven nebo žeber.“ [18]. Dle některých zahraničních nálezů byly hřivny transportovány ve svazcích spojených po pěti kusech a průměrná hmotnost těchto hřiven kolísá mezi 185 a 200 gramy [čili jsou si váhově dosti podobné, standardizované, pozn. autora] a někdy jsou považovány za formu premonetárního platidla [19]. Jinde se píše, že: Část obyvatelstva se beze sporu podílela na obchodu a importu měděné suroviny ve formě hřiven a žeber (analýzy potvrdily, že 95 % nálezů je surová měď). Ta byla dopravována z alpských rudných ložisek do Čech a zřejmě i dále k severu…“ [20]. Kontakty východní čáti středních Čech s jižní Moravou zase dokládají měděné výrobky a fajánsové perly [21].

Nejinak tomu bylo ve střední době bronzové - tj. za mohylové kultury. Obecně: "Do Čech byly jistě importovány základní suroviny, jako měď a sůl z alpských ložisek, a dostávaly se sem i další suroviny nebo spíše již hotové výrobky z nich. K nim počítáme korálky ze skla z egejské oblasti a z jantaru, pocházející z baltského pobřeží. Z hotových importovaných výrobků se objevují také bronzové lité sekeromlaty, jejichž původ je hledán v karpatské oblasti. Z jihozápadního Německa (Württembersko) pocházejí džbánky s inkrustovaným vrubořezem." [22]. Co se týče třeba jantaru: "Také v Čechách jsou nálezy jantaru relativně početné, a to jak z jihočeského a západočeského území, tak ze středních a severozápadních Čech. Doposud evidujeme řádově stovky exemplářů.". Nálezy jantaru se třeba uvádějjí ze Skalky u Velimy (okres Kolín) nebo nález 618 jantarových korálků z jihočeských Křenovic. Důležité je pro naše účely, že: "Doposud provedené analýzy části kolekce jantarových výrobků z prostředí české mohylové kultury prokázaly, že drtivá většina z nich je, podobně jako v případě starších únětických nálezů, baltského původu." [23]. Meče s osmihranou rukojetí zřejmě pocházely ze dvou výrobních oblastí: horní Podunají a severní Německo a Dánsko. O dálkových kontaktech v závěru mohylové kultury svědčí také krátkodobý příliv zlatých ozdob, pro jejichž vznik nejsou předpoklady v předchozím místním vývoji. V tomto případě mohlo jít i o skupinu uměleckých řemeslníků z Karpatské kotliny [24].

Čili existoval zde obchod mezi různými oblastmi, aniž by byla nějak doložena nějaká centrální vláda společná těmto oblastem, která by rozhodla o tom, co budou peníze. Přičemž je jasné, že nějak se musely výše uvedené výrobky směňovat. Stěží šlo jen o dary anebo půjčky-záznamy (při tehdejších dopravních možnostech, byla obchodní cesta velkým dobrodružstvím s nejistým výsledkem, za to s významným rizikem ztráty majektu a života - nemoci, lupiči, divá zvěř, divočina). Koneckonců například v Čechách není pro starší a střední dobu bronzovou doložen žádný státní útvar. Ba i sídliště tehdejší doby byla poměrně malá, což zrovna o významných centrech spravující nějakou říši nesvědčí. Pro starší dobu bronzovou se uvádí, že: například sídliště únětické kultury v Klučově u Českého Brodu dosahovalo plochy jen 1.5 hektaru a sídliště v Praze-Vinoři jen 1 hektar. Opevnění moc doloženo není s výjimkou nějakých ohrazení příkopem a opevnění u Března u Loun. Jen rozvinutějším sídlištím v jižních Čechách se přičítá mocenská, výrobní a distribuční (obchodní) funkce. Tyto jihočeská sídliště byla někdy i dobře opevněné. A byl u nich významný podíl na dálkovém obchodu. Ale ani ona nejsou moc velká: sídliště ve Vrcovicích u Písku mělo asi 1 hektar, to u Všemyslic u Týna nad Vltavou jen 0.5 hektaru. O rovinných sídlištích ve starší době bronzové je toho známo poměrně málo, ale to, co je známo, neukazuje na velké plochy. V Březně u Loun se našly dva sídlištní okruhy o rozloze 1 a 1.5 hektaru, v Hostech u Týnu nad Vltavou sídliště o rozloze asi 3 hektary [25]. O velikosti osad není v době únětické kultury určitá představa, ale podle menších skupinových pohřebišť se soudí, že osady obývaly 3 až 4 rodiny a větší sídliště byla patrně vzácnější [26]. Ve střední době bronzové (mohylové kultuře) zřejmě některá sídliště byla opevněna, ale není snadné to doložit, v oblasti středních a severozápadních Čech nejsou tato sídliště příliš početná [27]. O mohylové kultuře se soudí, že i přes rozdíly ve hrobové výbavě, nicméně diferenciace společnosti nemohla být příliš výrazná. Totéž se soudí o kultuře popelnicových polí (popelnice = urny, jde o mladší dobu bronzovou), kdy se soudí podle hrobů a obydlí, že tato kultura nebyla výrazněji sociálně diferenciovaná [28]. Zřejmě tu tedy nebyla ani žádná výrazná vládnoucí vrstva. To neukazuje na nějakou rozvinutou říši, která by musela mít nějaké významnější centrum (centra) a vládnoucí vrstvu. Ostatně teprve právě pro kulturu popelnicových polí bylo navrženo, že by se v Čechách mohla rozvinout do centrálně řízené společnosti s jistým způsobem ústřední vlády pro celé velké regiony. Nicméně tato předstva byla z různých důvodů (například příliš rozsáhlá plocha, kterou by muselo kontrolovat jedno hradiště) většinou badatelů odmítnuta [29].

S rozvojem rozsáhlých dálkových obchodních kontaktů dnes polského území v době bronzové za tzv. lužické kutury s Itálií a Řeckem (jantarová stezka) a na sever do Skandinávie počítají i "Dějiny Polska v datech" [30].

[7] Kostrhun, s. 7.
[8] Podborský, s. 330-331.
[9] Tamtéž, s. 331.
[10] Tamtéž, s. 331.
[11] Jiráň, s. 15.
[12] Tamtéž, s. 15. Nutno říci, že reciproční předávání produktů stejně jako tržní spočívá ve vzájemné výměně produktů, tj. něco za něco.
[13] Tamtéž, s. 15-16.
[14] Tamtéž, s. 74.
[15] Tamtéž, s. 35, 41 a s. 74.
[16] Tamtéž, s. 41.
[17] Tamtéž, s. 75.
[18] Tamtéž, s. 49.
[19] Tamtéž, s. 49.
[20] Tamtéž, s. 73.
[21] Tamtéž, s. 73.
[22] Tamtéž, s. 127.
[23] Tamtéž, s. 98.
[24] Tamtéž, s. 127.
[25] Tamtéž, s. 33-35 a 73.
[26] Tamtéž, s. 72.
[27] Tamtéž, s. 91.
[28] Tamtéž, s. 126 a 239.
[29] Tamtéž, s. 240-241.
[30] Řezník, s. 19.

Celý text viz ZDE.