Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Až doposud byla cenová inflace brána za zlo, tedy aspoň pokud přesáhla úroveň pár procent. Zejména tomu tak bylo mezi ekonomy. Větší oblíbenost takových záležitostí jako Moderní měnová teorie (MMT; jiný výraz pro vyšší peněžní i cenovou inflaci) toto možná časem změní. Jednou z věcí, kterou se ekonomové chtějí vyhnout v případě inflace je monetizace státního dluhu. Ta tak byla doposud v učebnicích ekonomie popisována jakožto neblahá věc. Uvedu zde pár příkladů tohoto fenoménu. Ovšem hned na úvod uvedu, že monetizace státního dluhu je docela běžnou záležitostí.  

Je známo, že Mussolini byl poměrně dlouhou dobu socialistou a k socialismu se nakonci svého života i vrátil. V mezičase však není možné o Mussolinim mluvit jednoduše jako o pouhém socialistovi. Sám Mussolini píše ve své stati "Doktrína fašismus", že: "Žádní jednotlivci nebo skupiny (politické strany, kulturní sdružení, ekonomická sdružení, sociální třídy) mimo stát. Fašismus tak oponuje socialismus, jehož jednota se státem (který slučuje třídy do jedné ekonomické a etické reality) je neznámá, a který nevidí v historii nic jiného než jen třídní zápas. Fašismus podobně odporuje odborům jakožto třídní zbrani." Fašismus ale uznává reálné potřeby, které vedou ke vzestupu socialismu a odborů tím, že jim dává náležitou váhu v cechovním nebo korporativistickém systému, ve kterém jsou rozcházející se zájmy koordinovány a harmonizovány do jednoty státu

Benito Mussolini a fašisté rozhodně nepatřili ke stoupencům klasického liberalismu (neplést s dnešní liberální demokracií). Samotný Mussolini byl, jak je všeobecně známo, původně socialistou. Jaké však byli jeho názory a postoje ke klasickému liberalismu, individualismu a voluntarismu v jeho fašistickém období? V článku ze dne 6. dubna 1920 v listu Popolo d'Italia sice Mussolini, když se zastával dělníků z Fiatu, kteří stávkovali proti uplatnění úředního času v jejich továrně, plédoval proti silnému státu a byrokracii a zastával se individualismu a anarchie! A třeba dne 24. května 1920 pronesl v projevu v Miláně, že stát by měl podle něj "omezit své funkce na funkci vojáka, strážníka, výběrčího daní a soudce." Využíval toho, aby se vyslovil za spolupráci tříd, do níž by se zapojil proletariát i "produktivní sektory buržoasie." Dle něj nejde o to, jak "poslat ke dnu buržoasní loď, ale proniknout do ní a vypudit parazitní elementy."

Ve středu dne 3. dubna 2024 bylo v Argentině ohlášeno propuštění 15 tisíc státních zaměstnanců, a to v rámci snah presidenta Javiera Milei o ráznou kampaň v seškrtání státních výdajů. 

V současnosti panuje poměrně velká nespokojenost s globálními západními elitami. Někteří lidé u nás tuto kritiku posunují od těchto elit na kritiku mezinárodního obchodu. Tak jako kdyby tyto elity s tímto obchodem přímo nějak souviseli. Naštěstí mezinárodní obchod je mnohem staršího data než nějaké zpovykované a šílené elity. Padají také návrhy na podstatné zvýšení míry soběstačnosti a omezení dovozu či dokonce někdy i návrhy na odpoutání se od mezinárodního obchodu docela. Často se při té příležitosti odkazuje k době před rokem 1989, kdy jsme si měli prý vyrábět v Československu skoro vše a měli se obejít bez dovozů.  To je však mylný názor. Naopak komunistické Československo čile obchodovalo se světem a zapojovalo se do mezinárodní dělby práce. Dokonce socialistické země si založily vlastní obchodní společenství a rozvíjely vlastní dělbu práce. Obchodovalo se ovšem i s kapitalistickými zeměmi. V tomto textu se podíváme na to, jak to kdysi bylo se zahraničním obchodem. Předně však musíme zdůraznit, že ČSSR bylo velkým dovozcem řady surovin a samozřejmě i paliv. Bez nich by se u nás skoro nic hospodářsky nehnulo. A i nadále tomu tak musí býti.

Vedle knih na téma mé oblíbené Rakouské ekonomické školy čtu i jiné ekonomické knihy. Člověk se tak přesněji seznamuje s tím, co kritisuje a případně i čas od času najde něco, co jeho znalosti obohacuje. Kniha "Ekonomické jednohubky" patří mezi ty jiné knihy. A lze ji doporučit i zájemcům o Rakouskou ekonomickou školu, a to právě proto, aby dobře poznali to, co chtějí kritisovat. Ovšem tím není tato kniha až tak pozoruhodná, pozoruhodná je především svou velkou upřímností. 

Snaha vyžít pomocí státu na vrub druhých občanů je něco, co funguje běžně i v demokracii. A proto se musíme podívat i na tuto problematiku, ta se v žargonu Školy veřejné volby nazývá dobýváním renty (anglicky rent seeking).

Společnost žádá to a ono, slyšíme dnes zcela běžně. Mluví se o veřejném zájmu, společenské preferenci a podobně. Tyto záležitosti se pak zjišťují pomocí demokratického hlasování ve volbách, v parlamentu, ve vládě, ve výborech apod. Potíž je ovšem s tím, že tyto koncepty jsou v podstatě neurčité a nejasné. Podívejme se nyní na tuto věc podrobněji.

Nedávné veřejné projednávání valorizace starobních důchodů před Ústavní soudem je velmi zajímavé pro ekonoma. Odhaluje totiž to jak nám rozsáhlá matematizace ekonomie (ne)umožňuje odhadovat budoucí vývoj makroekonomických agregátů, v tomto případě inflace. Z tohoto pohledu stojí za to uložit si vyslechnuté argumenty do podoby tohoto článku. Možná se budou v budoucnosti hodit pro diskusi s příznivci matematické ekonomie. 

Spor o Jeana-Baptistu Saye (1767-1832) respektive o Sayův zákon patří k jedněm z nejdůležitějších sporů, které kdy v ekonomii panovaly. Navíc v podstatě pokračuje do současnosti. Přestože samotný autor tohoto zákona jinak upadl docela do zapoměnní, jeho dílo, které je mnohými považováno za pouhé přepracování a zpopularizování díla Adama Smitha, obsahovalo v řadě případů velmi originální příspěvky o ekonomické vědě, na kterých mohly směle stavět pozdější ekonomické školy, a to včetně Rakouské ekonomické školy.