Hledání dějin: o české státnosti a identitě - pár poznatků
Pár zajímavých poznatků ohledně práva a centralizované moci ve středověku z nedávno vydané knihy HVÍŽĎALA, K. a J. PŘIBÁŇ. Hledání dějin: o české státnosti a identitě: 883 - 1918 - 2018. Praha: Univerzita Karlova 2018. Chci tímto doplnit články od Bionic Mosquita, Fr. Kerna a M. Štěpaníka, které vyšly na tomto webu.
Právní historik Jiří Pribáň působící ve Spojeném království v knize mimo jiné praví:
"...středověk zůstává inspirativní i z mnoha jiných důvodů, například právě proto, že znal velmi rozvinutý systém práva a nepotřeboval k němu politicky centralizovanou moc státu." (str. 70)
"To ve výsledku znamená, že středověká společnost poskytuje důkaz, že právo je starší než stát...v novodobé centralizované podobě, v jaké ho známe i dnes. Právo může společnost organizovat i bez státní byrokracie." (str. 71)
"Teprve v moderní době jsme přejali racionalistickou představu, podle které nejprve musí existovat centralizovaný stát, ve kterém se projevuje politická vůle buď jednotlivce, nebo kolektivních orgánů. Podle této představy vede politická vůle k vydávání zákonů, které mají potom soudci a další příslušníci právního stavu jen pasivně aplikovat, aby se nedostali do rozporu s legitimní vůlí státu." (str. 72).
V římském právu a středověkém právu to bylo přesně naopak: "...zákony přijímané politickými orgány řídily především veřejný život politické obce, zatímco převážná část práva se utvářela jako výsledek řešení konkrétních sporů na základě tzv. jurisprudence, což byla praktická znalost a odborná dovednost právníků řešících tyto spory. Naprostou většinu nejen římského, ale i středověkého práva bychom tak dnes řadili do práva soukromého, ve kterém zákonodárství hrálo až do moderní doby druhořadou roli." (str. 72)
Neblahý vliv Francouzské revoluce: "Jen v důsledku této zvláštní politické konstelace v porevoluční Francii dodnes trpí politici i část veřejnosti představou, že právo je projev vůle, která má formu zákona. Jak vidíme i ze středověkých dějin, zákonodárství až do moderní doby hrálo v utváření práva jen omezenou roli. Právníci i laici totiž až do moderní doby vycházeli z představy, že právo je cosi, co se objevuje, a ne vytváří, a co proto náleží do popisu práce především soudců, jejich sekretářů nebo magistrátních úředníků, a ne politiků." (str. 73)
"Svrchovaná moc panovníka nebo státní organizace se proto mohou snadno reprezentovat jako to, co spravedlnost chrání, vynucuje a sjednává. Právo se potom považuje za hierarchicky uspořádaný systém norem nebo pravidel, které vynucuje státní moc. Naproti tomu jurisprudence již od římských dob ukazuje, že právo není politická vůle povýšená na zákon nebo normativní systém vynucovaný státem, ale mnohem jemnější předivo lidských dovedností, znalostí, vědomostí, zvyků a praktik, prostřednictvím kterých právnicky vzdělaní lidé umožňují ostatním, aby vyřešili vzájemné spory a mohli vůči sobě uplatnit oprávněné nároky. Jurisprudence nás tak kromě jiného učí, že právo je mnohem starší než stát." (str. 75)
"O tom, že právo je především spontánně se utvářející systém, ve kterém kodifikace a zákonodárství hrají jen druhotnou roli, nás přesvědčuje zrovna tak dnešní sociologie práva, jako středověké právní dějiny." (str. 77)
Inu právo nerovná se stát. Centralizace nerovná se právo. Právo zdola je historicky doložené. Polycentrické právo je možné.