Kameny proměněné v chléb: Keynesiánský zázrak
[Autor: Ludwig von Mises (Březen 1948)]
I.
Stereotypem všech socialistických autorů je ta představa, že je zde potenciální hojnost, a že nahrazení socialismu kapitalismem by učinilo možným to, aby každý dostal „podle jeho potřeb.“ Jiní autoři chtějí dosáhnout tohoto ráje reformou monetárního a úvěrového systému. Jak to oni vidí, vše, co chybí je nedostatek více peněz a úvěru. Tito pokládají úrokovou míru za jev nedostatku „platebních prostředků“ uměle vytvořený člověkem. Ve stovkách, i tisícovkách knih vášnivě viní „ortodoxní“ ekonomy za jejich odpor k připuštění toho, že inflacionistické a expanzionistické doktríny jsou dobré. Všechna zla, znovu a znovu opakují, jsou zaviněny chybným učením „pochmurné vědy“ ekonomie a „úvěrovým monopolem“ bankéřů a lichvářů. Peníze zbavené pout „restrikcí“ vytvoří svobodné peníze (Freigeld, v terminologii Silvia Gesella) a zajistí levný nebo bezplatný úvěr, to je hlavní bod jejich politické platformy.
Takové ideje apelují na neinformované masy. A jsou velmi populární u vlád oddaných politice zvyšování množství jak peněz v oběhu, tak deposit na požádání. Nicméně, inflacionistické vlády a strany nebyly připraveny připustit otevřeně svůj souhlas se zásadami inflacionistů. Zatímco se většina zemí angažovala v inflaci a v politice levných peněz, literární šampioni inflace byli pořád ještě zavrhováni jako „monetární pošuci.“ Jejich doktríny se neučili na universitách. John Maynard Keynes (1883-1946), pozdní ekonomický poradce britské vlády, je novým prorokem inflacionismu. „Keynesicánská revoluce“ se skládala z faktu otevřeného se přihlášení k doktrínám Silvia Gesella. Jako nejpřednější z britských geselliánů, lord Keynes přejal také podivný mesiášský žargon inflacionistické literatury a představil ho v oficiálních dokumentech. Úvěrová expanze, říká „Paper of the British Experts“ z 8. dubna 1943, vykonává „zázrak… přeměny kamenů na chléb.“ Autor tohoto dokumentu byl samozřejmě Keynes. Velká Británie opravdu urazila dlouhou cestu k tomuto tvrzení od názorů Humeho a Milla stran zázraků.
II.
Keynes vstoupil na politickou scénu v roce 1920 se svojí knihou „Ekonomické následky míru“. Zkoušel prokázat, že suma požadovaných reparací byla daleko mimo míru toho, co si Německo mohlo dovolit zaplatit a „převést“. Úspěch knihy byl ohromující. Propagandistická mašinerie německých nacionalistů, dobře zavedená ve všech zemích, pilně vykreslovala Keynese jako světově nejvýznamnějšího ekonoma a nejchytřejšího státníka ve Velké Británii.
No bylo by chybou dávat Keynesovi za vinu sebevražednou politiku Velké Británie prováděnou v meziválečné době. Jiné síly, zvláště přijetí marxistické doktríny imperialismu a "kapitalistického válečného štvaní" mělo neporovnatelně větší význam na vzestupu appeasementu. S výjimkou malého počtu dále vidících mužů, všichni Britové podporovali politiku, která nakonec učinila možným to, aby nacionální socialisté začali druhou světovou válku. Velmi nadaný francouzský ekonom Etienne Mantoux (1913-1945) analyzoval Keynesovu známou knihu bod po bodu. Výsledkem této velmi pečlivé a konzistentní studie je devastace Keynese jako ekonoma a statistika, stejně jako Keynese jako státníka. Keynesovi přátelé jsou v rozpacích, aby našli nějakou podstatnou odpověď. Jediný argument, ke kterému se jeho přítel a biograf profesor E. A. G. Robinson zmohl, je to, že silné obvinění Keynesovi pozice pochází "jak mohlo být očekáváno od Francouze" (Economic Journal, svazek LVII, str. 23). Jako by katastrofální efekt appeasementu a defétismu nijak Velkou Británii nezasáhl!
Podpora webu
Etienne Mantoux, syn proslulého historika Paula Mantouxe, byl nejvýznamnějším mladším francouzským ekonomem. Učinil již hodnotné příspěvky k ekonomické teorii - mezi nimi kritiku Keynesovi "Obecné teorie zaměstnanosti, peněz a úroku" publikovanou v roce 1937 v časopise "Revue d'Economie Politique" - předtím než začal svou knihu "The Carthaginian Peace or the Economic Consequence of Mr. Keynes" (Oxford Universtiy Press, 1946). Nedožil se toho, aby viděl svoji knihu vyjít. Jako důstojník francouzských sil padl v aktivní službě během posledních dní války. Jeho předčasná smrt byla těžkou ranou Francii, která dnes těžce potřebuje dobré a odvážné ekonomy.
III.
Bylo by chybou také vinit Keynese za omyly a selhání současné britské ekonomické a finanční politiky. než začal psát, Británie dlouho předtím opustila principy laissez-faire. To byl úspěch takových mužů jako Thomas Carlyle a John Ruskin a zvláště Fabiánů. Ti narození v 80. letech 19. století a později, byli jen epigony univerzitních a salónních socialistů pozdní viktoriánské éry. Nebyli žádnými kritiky vládnoucího systému jako jejich předchůdci, ale apologeti vlády a politiky zájmových skupin, jejichž neadekvátnost, zbytečnost a zhoubnost se stávala více a více zřejmější.
Profesor Seymour E. Harris (1897-1974) právě publikoval tlustý svazek sebraných esejí různých akademiků a byrokratických autorů zabývajících se Keynesovými doktrínami, jak je rozvinul ve své "Obecné teorii nezaměstnanosti, úroku a peněz“ publikované v roce 1936. Název svazku je "The New Economics, Keynes' Influence on Theory and Public Policy" (Alfred A. Knopf, New York, 1947). Zda má Keynesiánství opravdu nárok na přízvisko "nové ekonomie" nebo zda nemá, spíše jen omílá často zavrhované merkantilistické omyly a sylogismy nespočetných autorů, kteří chtěli učinit všechny lidi prosperujícími pomocí neplnohodnotných peněz (fiat peněz), není důležité. Co je otázkou, není to, zda je doktrína nová, ale zda je dobrá. Pozoruhodná věc stran tohoto symposia je to, že se ani nepokoušelo vyvrátit opodstatnění námitek zdvižených vůči Keynesovi seriosními ekonomy. Zdá se, že editor nebyl schopen pochopit, že jakýkoliv čestný a nezkorumpovaný člověk by mohl nesouhlasit s Keynesem. Jak to viděl, opozice proti Keynesovi pochází od „úzkých zájmů učenců starší teorie“ a „převládajícího vlivu tisku, radia, financí a placeného výzkumu.“ V jeho očích jsou ne-keynesiánci právě jen partičkou uplacených pochlebníků, nehodných pozornosti. Profesor Harris tak přejímá metody marxistů a nacionálních socialistů, kteří dávali přednost špinění svých kritiků a ptali se na jejich motivy namísto vyvrácení jejich tezí.
Několik z příspěvků je psáno v uctivém jazyku a je rezervovaných, i kritických v jejich hodnoceních Keynesových výkonů. Jiné jsou jednoduše výbuchy chvalozpěvů. Tak profesor Paul E. Samuelson (1915-2009) nám povídá: Být narozen před rokem 1936 bylo výhodou – ano. Ale pokud se člověk nenarodil příliš dlouho před tímto rokem!“ A pokračuje citací z Wordswortha: „Blažeností bylo být živ v době úsvitu, ale být mlád bylo opravdu nebeským!“ Sestoupíme-li z velebných výšek parnasu do prozaických údolí kvantitativní vědy, profesor Samuelson nám poskytne přesnou informaci o přístupnosti ekonomů ke Keynesově evangeliu v roce 1936. Ti pod 35 let věku po nějakém čase plně pochopili jeho význam; ti nad 50 let věku se ukázali být imunními, zatímco ekonomové mezi těmito byli rozděleni. Poté, co nás obsloužil ohřátou verzí Mussoliniho Giovinezzy, nabízí více obnošených fašistických sloganů, například "vlnu budoucnosti." Nicméně v tomto bodě jiný přispěvatel pan Paul M. Sweezy nesouhlasí. V jeho očích Keynes nakažený "nedostatky buržoazního vidění", jak byl, není zachránce lidstva, ale jen předchůdce, jehož historickou misí bylo připravit britskou mysl k přijetí čistého marxismu a učinit Velkou Británii ideologicky připravenou na plný socialismus.
IV.
Při uchýlení se k metodám narážek a pokusům a při snaze učinit své odpůrce podezřelými tím, že o nich pojednávají ve dvojznačných pojmech, dovolujících různé interpretace, následovníci lorda Keynese napodobují svůj idol jeho vlastními metodami. To, co mnozí lidé obdivně nazývali Keynesův „brilantní styl“ a „mistrovství jazyka“ bylo, ve skutečnosti, levnými rétorickými triky.
Ricardo, říká Keynes, dobyl Anglii zcela jako svatá inkvizice dobyla Španělsko. To je špatné, jak jakékoliv přirovnání může býti. Inkvizice, které pomáhali ozbrojení drábové a popravčí, ubila španělský lid do podřízenosti. Ricardovy teorie byly přijaty britskými intelektuály jako správné bez jakéhokoliv vykonaného tlaku anebo donucení v jejich prospěch. Ale srovnáním dvou zcela rozdílných věcí, Keynesovy křivé narážky ostouzely úspěch Ricadova učení, a ti, kteří toto učení neschvalovali byli hrdinnými, ušlechtilými a odvážnými, jako byli ti, kteří bojovali s horory inkvizice.
Nejznámějším Keynesovým postřehem je tento: „Dvě pyramidy, dvě masy mrtvého kamení jsou dvakrát tak dobré jako jedna; ale ne tak dvě železnice z Londýna do Yorku.“ Je zřejmé, že tento bonmot, úctyhodné postavy ze hry Oscara Wildeho nebo Bernarda Shawa, jakýmkoliv způsobem neprokazuje tezi, že kopání děr v zemi a jejich placení z úspor „zvýší reálnou národní zásobu užitečného zboží a služeb.“ Ale přivede to odpůrce do nevýhodné pozice buď tím, že ponechá zjevný argument nezodpovězený anebo tím, že musí použit nástrojů logického a diskursivního myšlení proti sršatému důvtipu. Jiným případem Keynesovy techniky poskytuje zlomyslný popis Pařížské mírové konference. Keynes nesouhlasil s idejemi francouzského premiéra Georgese Clemenceau. Tak se snažil vysmívat svému odpůrci tím, že mluvil široce o jeho šatech a vzhledu, který jak se zdá, se nepotkával se standardy danými londýnskými dodavateli konfekce. Je těžké objevit nějakou spojitost s problémem německých reparací s tím faktem, že boty Clemencau „byly z tlusté černé kůže, velmi dobré, ale venkovského stylu a někdy ve předu zpevňované kuriosně sponou namísto tkaniček.“ Poté co 15 milionů lidí zahynulo ve válce, přední státníci světa se sešli, aby dali lidem nový mezinárodní řád… a britský finanční expert se bavil vesnickým stylem obuvi francouzského premiéra.
O 14 let později zde byla další mezinárodní konference. V tento čas Keynes nebyl vedlejším poradcem jako v roce 1919, ale jednou z hlavních figur. Co se týče této Londýnské světové ekonomické konference v roce 1933 profesor Robinson pozoroval: „Mnoho ekonomů světa bude vzpomínat na … na událost v Covent Garden v roce 1933 na poctu delegátů Světové ekonomické konference, která je velmi mnoho dlužna svojí koncepcí a organizací Maynardu Keynesovi.“
Ti ekonomové, které nebyli v roce 1933 ve službě jedné z žalostně nejapných vlád, a tak nebyli delegáty a nenavštívili rozkošné baletní představení, budou vzpomínat na londýnskou konferenci z jiných důvodů. Ta značila nejsenzačnější selhání v historii mezinárodních událostí těch neo-merkantelistických politik, které upekl Keynes. Ve srovnání s fiaskem roku 19393 se jeví Pařížská konference z roku 1919 jako vysoce úspěšná událost. Ale Keynes nepublikoval žádný sarkastické komentáře stran plášťů, bot a rukavic delegátů z roku 1933.
V.
Ačkoliv Keynes se díval na „divného, nadmíru přehlíženého proroka Silvio Gesella“ jako předchůdce, jeho vlastní učení se pozoruhodně lišilo od toho Gesellova. Co si Keynes půjčil od Gesella podobně jako od davu proinflačních propagandistů, nebyl obsah jejich doktríny, ale jejich praktické závěry a taktiky, které používali, aby podryli prestiž svých odpůrců. Tyto úskoky jsou:
(A) Všichni odpůrci, to jest všichni ti, co nepovažují úvěrovou expanzi za všelék, jsou spolu hozeni do jednoho pytle a označeni jako ortodoxní. Tím se naznačuje, že mezi nimi nejsou žádné rozdíly.
(B) Předpokládá se, že evoluce ekonomie kulminovala v Alfredu Marshallovi a skončila s ním. Nálezy moderní subjektivní ekonomie jsou přehlíženy.
(C) Všichni ti ekonomové od Davida Humea k naším časům, kteří objasnili výsledky změn v množství peněz a peněžních substitutů, jsou jednoduše ignorováni. Keynes se nikdy nepokoušel o beznadějný úkol vyvrátit toto učení pomocí rozumu.
Ve všech těchto ohledech přispěvatelé k symposiu přijali techniku svého mistra. Jejich kritika cílí na tělo doktríny vytvořené jejich vlastní ilusí, která nemá žádnou podobnost s teoriemi vyloženými seriosními ekonomy. Pominuli v tichosti všechny ekonomy, kteří se vyjadřovali k nevyhnutelnosti úvěrové expanze. Zdá se, jakoby nic nikdy neslyšeli o monetární teorii hospodářského cyklu.
Pro správné zhodnocení úspěchu, který Keynesova „Obecná teorie“ nalezla v akademických kruzích, musí jeden zvažovat podmínky převažující v univerzitní ekonomii během doby mezi světovými válkami. Mezi muži, kteří ovládali stolice ekonomie v posledních několika dekádách, bylo jen několik opravdových ekonomů, tj. mužů zcela zběhlých v teoriích rozvinutých moderní subjektivní ekonomií. Myšlenky starých klasických ekonomů, podobně jako těch moderních ekonomů, byly karikovány v učebnicích a v třídách; byly nazývány jako staromódní, ortodoxní, reakcionářské, buržoasní nebo wallstreetovská ekonomie. Učitelé se pyšnili tím, že po všechny časy vyvrátili abstraktní doktríny manchesterismu a laissez-faire.
Antagonismy mezi dvěma školami myšlení měly svůj praktický záměr v přístupu k problému odborů. Tito ekonomové haněli jako ortodoxní myšlení to, že trvalý vzestup v mzdových sazbách pro všechny lidi horlivé vydělávat mzdy, je možný jen do toho rozsahu, kdy příděl investovaného kapitálu na hlavu a produktivita práce rostou. Jestliže – jedno, zda vládní dekretem nebo tlakem odborů – jsou ustaveny minimální mzdy na vyšší úroveň, než v kterém by je mohl ustavit neregulovaný trh, bude výsledkem nezaměstnanost jako trvalý masový fenomén. Téměř všichni profesoři módních univerzit ostře napadli tuto teorii. Jako samozvaní „neortodoxní“ doktrináři interpretují ekonomickou historii posledních 200 let, bezprecedentní vzestup reálných mezd a standardu bydlení, jako důsledek činnosti odborů a vládní regulace práce. Odbory byly dle jejich názoru vysoce přínosné pro pravé zájmy všech výdělečně činných a celých národů. Jen nečestní apologisté zřejmě neférových zájmů necitelných vykořisťovatelů by mohli najít selhání v násilných aktech odborů, tvrdí tito. Přední zájem lidové vlády, říkají, by měla být podpora odborů, jak je to jen možné a dát jim veškerou pomoc, kterou potřebují v boji s intrikami zaměstnavatelů a stanovovat mzdové sazby výše a výše.
Ale jakmile vlády a poslanci zajistili odborům všechnu sílu potřebnou k vynucení minimálních mzdových sazeb, objevily se následky, které předpověděli "ortodoxní" ekonomové; nezaměstnanost významné části potencionální pracovní síly byla prodlužována rok po roce. "Neortodoxní" doktrináři byli zmateni. Jediný argument, který vznesli proti "ortodoxní" teorii, bylo odvolání se na jejich vlastní mylnou interpretaci zkušenosti. Ale nyní se události vyvinuly přesně jak "abstraktní škola" předpověděla. Byl zde zmatek mezi "neortodoxními". Bylo to v tento okamžik, kdy Keynes vydal svoji "Obecnou teorii". Jaká útěcha pro rozpačité "progresivce"! Měli zde konečně něco, co oponovalo "ortodoxnímu" pohledu. Příčinou nezaměstnanosti nebyla nevhodná politika práce, ale nedostatky peněžního a úvěrového systému. Nebylo třeba si dále dělat starosti s nedostatečnými úsporami a akumulací kapitálu a o deficity ve veřejné domácnosti. Naopak. Jediná metoda, jak si poradit s nezaměstnaností bylo zvýšit "efektivní poptávku" skrze veřejné utrácení financované úvěrovou expanzí a inflací.
Politiky, které "Obecná teorie" doporučuje, byly přesně těmi, které "monetární klika" rozvinula dlouho předtím, a ke kterým se většina vlád přihlásila v depresi roku 1929 a v následujících letech. Někteří lidé věří, že Keynesovy ranější práce hrály důležitou roli v procesu, který přivedl nejmocnější vlády světa k doktrínám bezstarostného utrácení, úvěrové expanze a inflace. Můžeme nechat tuto malou záležitost nerozhodnutou. V každém případě nemůže být popřeno, že vlády a národy nečekali na "Obecnou teorii", aby se angažovali v těchto "Keynesiánských" - nebo přesněji Gesellianských politikách.
VI.
Keynesova "Obecná teorie" z roku 1936 nezahájila nový věk ekonomických politik; spíše značila konec jedné éry. Politiky, které Keynes doporučoval byly již tehdy velmi blízko době, kdy jejich nevyhnutelné následky byly zřejmé a jejich pokračování nemožné. I nejvíce fanatičtí keynesiánci by si nedovolili říci, že nouze Anglie dnešních dní je důsledkem přílišných úspor a nedostatečného utrácení. Podstatou mnohokrát vyzdvihovaných "progresivních" ekonomických politik posledních dekád bylo vyvlastňování stoupající části vyšších příjmů a použití takto získaných fondů pro financování veřejného plýtvání a dotování členů nejmocnějších mediálních skupin. V očích "neortodoxních" každý druh politiky, který prokázal svoji neadekvátnost může být obhajován jako záminka k přivození větší rovnosti. Nyní tento proces dosáhl svého konce. Se současnými mírami daní a metodami použitými k cenové kontrole, kontrole zisku a úrokové míry, systém likviduje sám sebe. I konfiskace každé pence vydělané nad 1 000 liber ročně neposkytne jakýkoliv znatelný nárůst společenského důchodu Velké Británie. Nejbigotnější Fabiáni nemůžou selhat ve zjištění, že nadále fondy pro veřejné výdaje musí být vzaty od stejných lidí, u kterých se předpokládá, že z nich budou míti zisk. Velká Británie dosáhla limitu jak monetární expanze, tak utrácení.
Podmínky v této zemi [myšleno USA, pozn. překladatele] nejsou v zásadě rozdílné. Keynesiánský recept na vzestup mzdových sazeb již více nefunguje. Úvěrová expanze bezprecedentního rozsahu zařízená během New Dealu po krátký čas zadržela následky nevhodných politik práce. Během tohoto intervalu presidentská administrativa a odborářští bossové se mohli vychloubat "sociálními zisky", které zajistili pro "obyčejného člověka." Ale nyní se staly nevyhnutelné následky vzestupu množství peněz a deposit viditelnými; ceny rostou výše a výše. Co se dnes děje ve Spojených státech, to je konečné selhání Keynesiánství. Není pochyb, že americká veřejnost se pohybuje směrem od Keynesiánských názorů a hesel. Jejich prestiž upadá. Jen několik let předtím politici naivně diskutovali o rozsahu národního příjmu v dolarech bez toho, aby vzali úvahu změny, které vládou vytvořená inflace přivodila v kupní síle dolaru. Demagogové specifikovali úroveň, ke které chtěli přivést národní (dolarový) příjem. Dnes není tato forma uvažování již více populární. Přinejmenším „obyčejný člověk“ se naučil, že nárůst množství dolarů neučiní Ameriku bohatší. Profesor Harris pořád oceňuje administrativu presidenta Fr. D. Roosevelta za to, že zvedla dolarové příjmy. Ale takové konsistentní Keynesiánství lze dnes nalézt jen ve školní učebně.
Jsou zde pořád učitelé, kteří říkají svým studentům, že „ekonomika se může sama pozvednout svoji vlastní pomocí“, a že „se můžeme proutrácet k prosperitě“ (Srovnej s Lorie Tarshis, The Elements of Economices, New York 1947, str. 565). Ale Keynesiánský zázrak selhává v tom, aby se objevil; kamení se nechce proměnit v chléb. Chvalozpěvy učených autorů, kteří se podílejí na produkci současného svazku (prof. Harrise) jen potvrzují editorovo úvodní tvrzení, že „Keynes by se mohl probudit ve svých následovnících s téměř náboženskou horlivostí pro jeho ekonomii, která by mohla být efektivně spojena s rozšiřováním nové ekonomie.“ A profesor Harris pokračuje ve své řeči, „Keynes byl opravdu zjevením.“ Není žádný užitek v argumentaci s lidmi, kteří jsou vedeni „téměř náboženskou horlivostí“ a věří, že jejich mistr „se zjevil.“ Je jedním z úkolů ekonomie pečlivě analyzovat každý inflační plán, ten Keynesův a Gesellův ne méně než plány jejich nespočetných předchůdců od Johna Law po Majora Douglase. No, nikdo nemůže očekávat, že jakýkoliv logický argument nebo nějaká zkušenost by mohly kdy otřást téměř náboženskou horlivostí těch, kdo věří ve spasení skrze utrácení a úvěrovou expanzi.