Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. 10. 2020

Útlak havířů na Ostravsku v 19. století?

Asi každý zná Petra Bezruče a jeho sbírku básní "Slezské písně" anebo by ho znat měl. Tato sbírka básní mimo jiné referuje o špatné situaci horníků na Ostravsku v poslední čtvrtině 19. století. Asi nejvýrazněji v básni "Ostrava". 


"Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhli...
Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce
z krve mé a z mého potu"
(P. Bezruč. Slezské písně. Ostrava)
Či v básni "Oni a my" nebo "Ty a já" či "Kovkop" a některých dalších. 
"Kahan mi zhasíná, do čela padly 
zcuchané vlasy a slepené potem,
octem a žlučí se zalévá oko, 
ze žil a z temena lebky se kouří,
zpod nehtů červená lije se krev...
Při Godule má žena mrzne a sténá,
na klíně hladová robata pláčou,
já kopu, já pod zemí kopu..."
(P. Bezruč. Slezské písně. Kovkop)


Možná, že tato sbírka básní formovala v minulosti pohled generací na práci havířů v oblasti (nejen) Ostravska. To se někdy u uměleckých děl stává, byť tato nemusí už ze své podstaty příliš dbát reality. V této krátké stati se podíváme na odvrácenou stranu samotných ostravských havířů. A na to jak si mnohdy sami dokázali slušně zavařit. 


Horníci sobě?


Ostatně plyne to v podstatě i z Bezručovi básně "Maryčka Magdónová", začátek neblahého osudu rodiny Magdónovi vypadá takto:

"Šel starý Magdón z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdónova."

(P. Bezruč. Slezské písně. Maryčka Magdónova) (1).

 

Havíři na Ostravsku si dokázali sami sobě docela slušně zavařit. Poblémem číslo jedna byl alkohol. Ostatně harenda je v překladu hospoda. Ovšem vedle toho byly problémem i jiné věci, jako třeba zvyky, pořádek, udržba apod. Následuje několik ilustračních příkladů. 

 

Pro ostravskou Hlubinskou kolonii se píše v knize "Ostravské dělnické kolonie I: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven v moravské části Ostravy" náledující: "Dlouhodobým problémem Hlubinské kolonie bylo udržování čistoty a pořádku na ulicích, což bylo v prvních desetiletích existence kolonie způsobeno vysokou mírou fluktuace obyvatel a značným zastoupením osob z kulturně zaostalých regionů monarchie s minimálním hygienickými návyky a nulovým podvědomím o udržování veřejného prostoru, v letech po první světové válce pak brzkým opotřebováním bytového fondu a minimálními investicemi do udržování a oprav starších závodních bytů." (2). Pro hornickou kolonii Osadu jámy Jindřich se zde pak píše, že brzké znehodnocení závodního bytového fondu jámy Jindřich bylo způsobené mimo jiné. použitými stavebními materiály a postupy a v neposlední řadě i civilizačními návyky obyvatel, což dokládají na samém konci 19. století stížnosti publikované místním sociálně demokratickým tiskem, kde se referuje o tom, že kuchyňské odpadky a mrva zůstávají ležet až si je obyvatelé sami do pole vyvezou, o chovu vepřů a koz, o nepokrytých stokách mezi domy a o vylévání škopků a nočníků a podobně (3). Jinde se praví o tom, že zkoumání z roku 1925 v jednom domě hornické a koksárenské kolonii František zjistilo vlhkost bytů, ale i to, že: "...okolí domu, bylo teprve před komisí dáno do pořádného stavu, což jest důkazem, že obyvatelé sami nedbají čistoty kolem domu..." Byla požadována náprava včetně i toho, aby byty byly řádně vytápěny a větrány (4). V jiné práci se píše o tom, že velkým nebezpečím pro rodiny horníků byly závodní konzumy a pro horníky nálevny, v nichž se často ihned po nastěhování otevíraly horníky nikdy nevyrovnané účty, jejihcž splátky byly zaměstnancům přímo strhávány ze mzdy. Rodiny se tak ocitaly v koloběhu dluhů, přičemž věřiteli byli sami zaměstnavatelé (5).

 

morava.png

 

V jiném pramenu se píše, že přestože konzumy vyplácely svým nejvěrnějším zákazníkům koncem roku dividendy, ještě v meziválečné periodě byla platba v hotovosti pro mnohé hospodyně problematická a častěji se chodilo nakupovat k soukromým kupcům na knížku ("na gebeno"). "Gebenářství", kritizované sociálnědemokratickou publicistikou, bylo trvalou součástí ekonomického myšlení dělnictva i v období vzkvétajícího družstevnictví a na knížku chodily nakupovat i hospodyně z uvědomělých socialistických rodin (6). Příznačné také je, že v tomto pramenu se dozvíme i to, že dospělí a vlastním příjmem disponující horníci měli již před rokem 1914 v zásadě tři možnosti, jak trávit čas. Jedna z těchto alternativ byla i tato, poněkud kulantně řečeno: byla-li pro ně časem uvolnění po fyzickém vypětí a dobou družnosti a uspokojování potřeby sociální integrace a komunikace, trávili ji nejčastěji v hostincích kolem jámy Šalamoun a Hlubina (7). Samozřejmě, že tato sociální integrace zahrnovala i bumbání lihovin.   


Boleslav Navrátil v knize s jednoduchýzm názvem "Ostrava" píše následující: "Moravská Ostrava měla nejvyšší spotřebu alkoholu v mocnářství, v roce 1911 bylo na nepřímých daních odvedeno do městské pokladny 155 000 korun za spotřebu piva, z kořalky 92 000 a z vína 12 000 korun. V letech 1893-1895 bylo ve městě evidováno 250 notorických alkoholiků a obrovským problémem bylo též masové rozšíření prostituce, která se soustřeďovala především na ulicích Stodolní a Radeckého." (8). Zdá se, že na lihoviny a lehké žínky se peníze vždy nějak našly. 

 

Jiný pramen uvádí, že hostinské koncese a jejich udělování v Ostravě se staly nakonci 19. století v souvislosti s alarmujícím nárůstem alkoholismu na Ostravsku politickou záležitostí, řešenou i na nejvyšší parlamentní úrovni. Samospráva Moravské Ostravy byla obviňována, že povolováním hostinských koncesí podporuje šíření "kořalečního moru" mezi dělnickými vrstvami. Ve skutečnosti obecní výbor přísně dohlížel na udělování licencí a po určitou dobu usiloval u okresního hejtmanství o prosazení nulového navýšování počtu hostinců a výčepů. I měštem zaměstnávaní lékaři se zde snažili bojovat mimo jiné i s alkoholismem a šířením pohlavních chorob (9). 

 

V dobovém svědectví Antonie Palkovské, manželky ostravského politika JUDr. E. Palkovského, mimo jiné stojí: "Tehdy panovaly na celém Ostravsku strašné poměry hospodářské, sociální, mravní i národní. Co muž vydělal, z valné části propil, žena musela do práce a děti na haldu, aby se alespoň najedly. Postavení ženy na Ostravsku nebylo pro otrokyni záviděti hodno. Buď nebyla sama duševně a mravně schopna o výchovu svých dětí pečovati, nebo jí k tomu fyzická síla nestačila." (10). Tentýž pramen opět potvrzuje, že spotřeba alkoholu v Moravské Ostravě té doby byla nejvyšší v monarchii a ruku v ruce s ní šla masově rošířená prostituce. V roce 1895 se ve městě spotřebovaly tři litry kořalky na osobu, v roce 1908 to již bylo 27 litrů na osobu. Dle vídeňského lékaře R. Wlassaka: "Často vidíme, jak se do velké sklenky piva vlévají jedna až dvě sklenky rumu. Obzvláště mladí horníci, kteří jsou mezi hosty velmi četně zastoupeni, milují tennto nápoj. Jedná se... o ustálený zvyk pít alkohol po odchodu z práce nebo před nástupem do práce." (11). A tak by se dalo v citacích pokračovat docela dost dlouho.

 

Na Ostravsko do dolů a hutí přišlo hodně obyvatel východního Haliče, tedy šlo o byvatele ukrajinského původu čili jak se tehdy říkalo Malorusy. I to mohlo být důvodem toho, že se zde alkohol konzumoval mnohem více než v jiných uhelných pánvích Českých zemí či celé monarchie. 

 

"Lid pracuje, až dým jde z cév,
a přes noc pije do svítání:
když nedá na dluh Nathan Löw,
snad počká dobrý markýz Géro."
(P. Bezruč. Slezské písně. Par nobile)

 

Havíři, šlechta nižších vrstev?

Byly na tom horníci skutečně materiálně špatně? Jaké byly výdělky takových horníků či dělníků? Ke konci 19. století se příjmově dostávali chudší mistři a tovaryši pod úroveň dobře vydělávajících továrních dělníků. Pro stejnou dobu lze také předběžně soudit: „…že nižší střední vrstvy měly roční příjmy na úrovni havířů (asi 1000 K)…“ (12). Pro dobu po roce 1860 se v tomto citovaném pramenu uvádí, že nejnižší mzdy státních úředníků pak činily 315 zlatých ročně, průměrný plat textilního dělníka v severních Čechách asi 250 zlatých a průměrné platy horníků 360 – 400 zlatých. Za pozornost také stojí, že dle našich význačných sociálních historiků Machačové a Matějčka si mohl (to neznamená, že nutně musel) horník či hutník (tj. většinou nejlépe placené dělnické profese) uspořit za celou kariéru v poslední čtvrtině 19. století od 3 000 do 6 000 zlatých. (13). A to tehdy byly slušné peníze. 

 

Větší výdělky pak znamenaly, že: „Z chudoby se vymykaly některé postupně rostoucí kategorie manufakturního a továrního dělnictva, které se dostávaly do stádia růstu reálných příjmů a materiálního vzestupu.“ (14). To vedlo u dělníků (a samozřejmě horníků) k prudkému nárůstu spotřeby (nákupy jídla, alkoholu, oblečení, luxusního zboží, zábavy), případně k tvorbě úspor, a později alespoň někde i k preferenci volného času. Se stoupajícími příjmy dělníků a horníků rostla i jejich prestiž. Díky své vyšší mzdě a omezené pracovní době (zkrácené předpisy – které se někdy nedodržovaly, ale zkrávené i vyjednáváním) získával tovární dělník vyšší prestiž než např. nádeník, dokonce i vyšší než domkář (15). Přičemž takový domkář hospodařil zpravidla na méně než 2 ha půdy - tudíž měl alespoň nějakou půdu, a tím tedy i určitou prestiž. Podobné to bylo s horníky: „Prestiž horníků mezi dolními vrstvami vůbec plynula především z jejich poměrně vysokých mezd,…“ (16). 

 

Jeden z důvodů proč byly mzdy dělníků poměrně vysoké, bylo samozřejmě i to, že šlo o práci hodně namáhávou a spojenou s nečistotou. Dále pak i o práci, s kterou bylo spojeno (a dodnes tomu tak bohužel je) určité nebezpečí. Pro příklad asi největší důlní katastrofou na Ostravku byl výbuch metanu 14. června 1894 na karvinských dolech podnikatelů a šlechticů Larisch-Mönnichů, při kterém zahynulo na 235 horníků a dozorců (včetně zřejmě některých výše postavených zaměstnanců) (17). 

 

Petr Hora-Hořejš ve své knize "Toulky českou minulostí 11" píše o důchodech námezdních zaměstnanců-dělníků mimo jiné i toto: "Čísla vyvracejí legendu, k níž trochu přispěl i Petr Bezruč, že horník byl bědný ubožák. Jen částečně to platí pro Ostravsko, ale v severočeské uhelné oblasti byli horníci od sedmdesátých let „černí baroni“. Havíř si v sedmdesátých letech vydělal až 4 zlaté za den. To byla neuvěřitelná suma." (18). Dále Hora-Hořejš uvádí pozorování známého spisovatele Ed. Štorcha, který psal, že horníci, pokud nejdou zrovna ze šichty jsou ustrojeni do tmavých, obyčejně černých šatů, perka na nohou končí ostrou špičkou, těžký stříbrný řetez hodinkový na vestě obtěžkán jest mnoha tolary a jinými mincemi. V neděli pak se rád horník vystrojil jako pán a tu pyšnil se kravatou vyšívanou třpytivými nitěmi a plíšky a korály zdobenou. Hora-Hořejš dodává, že třeba spisovatel V. Holek psal o obracácích tj. dělníci povrchových dolů to, že nosí roztrhané a špinavé šaty, a dále uvádí, že takovýchto popisů najdeme mnoho. "Jenže zobrazují oděv pouze nepříliš vysokého procenta námezdních zaměstnanců. Ani pracovní šat naprosté většiny tehdejších dělníků se nesestával z cárů. Nosili jen obnošené věci. Na dobových islustracích nás možná udiví, že dělníci v práci v práci mívali vestu. A také klobouk." (19).

 

Nejen Ostrava
Přirozeně výše uvedené platí v omezenější míře i pro další uhelné pánve. Nahlédněme do kraje pod Jestřebí hory, mezi města Trutnov a Náchod (Východočeský uhlený revír). Místní historik Václav Jirásek uvádí ve své knize "O dolování černého uhlí v oblasti Malých Svatoňovic na Jestřebích horách" případ havíře Lojzy Brejtra (1. polovina 19. století): "Horší bylo, když před sfáráním nestihl ranní modlení k patronce hor. Nebo když zaspal nějakou hornickou parádu ku chvále vrchnosti a také když se na díle nedařilo. To pak namířil s havířskou chasou místo domů do hospody a z hospody k ránu zase přímo na jámu. Inu, život havířů nebyl jenom samá sláva. Občas bylo nutné zapít i nějaký ten žal či světobol, nebo se zdviženým korbelem vzdát hold svatému Prokopovi." (20). Tehdy šlo ovšem lecos ještě svést na permoníky, jak z knihy plyne.


Už z doby socialismu pocházejí další vzpomínky, opět z Jestřebích hor. Pocházejí od zdejšího hornického závodního lékaře. Jssou neméně zajímavé: "Riziko hornické práce bylo velké, ale nešlo vše svést na obtížné přírodní podmínky nebo vybavení nevhodnou technickou. Řada úrazů vznikla hrubou nekázní a s nemocemi z povolání to bylo obdobné. Jednou jsem se při fárání zastavil u pracovníka, který obsluhoval přesyp u dopravníku. Prášilo se tam, že nebylo na krok vidět. K mému překvapení měl respirátor ne na obličeji, ale jen tak frajersky na přilbě a funkční zkrápění měl vypnuté. Přitom byl na toto pracoviště přeřazen pro nebezpečí zaprášení plic!" Dle téže vzpomínky horníci často odmítali i léčení v lázních, a to přesto, že toto bylo v té době pro ně zdarma (21).  

 

Závěr

Kdyby havíři dodržovali lepší životosprávu a také něco ušetřili, byla by jejich situace zřejmě o dost lepší. Příjmy na to docela měli a levné (byť dost často nepříliš kavlitní) bydlení bylo třeba na Ostravsku od určité doby standardem. Ale možná, že kdyby havíři dodržovali lepší životosprávu a také něco ušetřili, nevzniklo by nic jako "Slezské písně". A i když život havířů nebyl většinou až tak drsný, jak se v nich píše, a někteří lidé tyto básně shledají antisemitskými, antiněmeckými, antipražskými (že jsou i antipolské naopak možná třeba vadit nebude?), jde dle mého po umělecké stránce o velmi hodnotné dílo (22). Závěr o životě havířů na Ostravsku a o jejich osudech nechť si čtenář již udělá sám.

 

"Na slezské zemi není boha:
A zábava za zábavou
tam utíká, kde tančí noha
té Maryny nad Vltavou;
jen když nás osud Čechy zove,
nech po dědinách pohynem,
ty dámy a ti sokolové,
ti křepčí kdesi Žofínem."
(P. Bezruč. Slezské písně. Praga caput regni)

 

Poznámky:

(1) Někteří se domnívají, že určitou (menší) část básní (10-15) ze sbírky "Slezské písně" (74 básní) napsal Bezručův čili Vaškův přítel On. B. Petr, který sám nějakou dobu pracoval jako havíř. 
(2) Jemelka, M. a spol. Ostravské dělnické kolonie I: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven v moravské části Ostravy. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě 2011, str. 159.
(3) Tamtéž, str. 213.
(4) Tamtéž, str. 387.
(5) Jemelka, M. Z havířských kolonií aneb jak se žilo havířským rodinám. Ostrava: Repronis 2008, str. 9.
(6) Jemelka, M. Na Šalamouně: společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870-1950). Ostrava: Ostravská univerzita 2008, str. 135.
(7) Tamtéž, str. 190.
(8) Navrátil, B. Ostrava. Praha-Litomyšl: Paseka 2007, str. 31.
(9) Przybylová, Bl. aj. Ostrava. Praha: Nakladatelství Lidových novin 2012, str. 212-213 a 263.
(10) Nesládková Ludmila aj.: Moravskoostravská každodennost v době transformace na velkoměsto, děti v procesu zrodu a smrti. In.: Vlastivědný věstník moravský, ročník LXVI, rok 2014, číslo 1. Brno: Muzejní a vlastivědná společnosti 2014, str. 25.
(11) Tamtéž, str. 25-26.
(12) Machačová, J. a Matějček, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, str. 208 a 219.
(13) Tamtéž, s. 246 a 50. Jeden zlatý rovnal se dvěma korunám.
(14) Machačová, J. a Matějček, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, str. 50.
(15) Tamtéž, str. 194.
(16) Tamtéž, str. 183.
(17) Hajzlerová, Ir.-Matroszová, V. Karviná. Praha-Litomyšl: Paseka 2009, str. 13-14.
(18) Hora-Hořejš, P. Toulky českou minulostí 11. Praha: Via Facti 2007, str. 35.
(19) Tamtéž, str. 50.
(20) Jirásek, V. O dolování černého uhlí v oblasti Malých Svatoňovic na Jestřebích horách. Trutnov: Václav Jirásek-Obecní úřad Malé Svatoňovice 2008, str. 72.
(21) Tamtéž, str. 143
(22) Někdo by řekl, že Slezské písně jsou i socialistické, možná tomu tak je (za minulého režimu byly populární), spíše bych je však nazval anarchisticko-buřičské. 

 

Poznámka: v této práci se nazabýváme národnostním útlakem obyvatel na Ostravsku v uvedené době. Největší část sbírky „Slezských písní“ se ve skutečnosti totiž zabývá právě tímto útlakem. Ale to je již jiná historie.