Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 9. 2015

Problém černého pasažéra, demonstrované preference a ekonomická kalkulace

Problém černého pasažéra a rakušané
Dle ekonomické teorie je černým pasažérem člověk, který získá požitky z nějakého statku, ale vyhne se jeho placení. Fakticky se jedná o existenci černých pasažérů, kteří sice konzumují, ale nelze je vyloučit z této spotřeby (tzv. nevyloučitelnost ze spotřeby). Příkladem může být osvětlení ulic a silnic, kdy toto osvětlení svítí i na cestu těm, co ho neplatí. Někteří rakouští ekonomové tento koncept běžně odmítají. H. H. Hoppe například shrnuje, že: "...abychom došli k závěru, že stát musí poskytovat veřejné statky, které by jinak vyráběny nebyly, musíme do svého řetězce uvažování vpašovat normu. Jinak bychom z tvrzení, že kvůli svojí určité zvláštní vlastnosti by jisté statky nebyly vyráběny, nikdy nemohli vyvodit závěr, že ty statky by vyráběny být měly." [1]. Pokud jde však například o tragédii obecní pastviny, tak v podstatě rakouští ekonomové teorii černého pasažéra berou za svou. Tragédie obecní pastviny označuje situaci, kdy je určitý omezený zdroj sdílen několika jednotlivci, kteří se při jeho využívání snaží maximalizovat svůj osobní užitek. Tato snaha ovšem v konečném důsledku může vést k nenávratnému vyčerpání daného zdroje, a tedy ke snížení užitku všech jednotlivců. Rakouští ekonomové zde upozorňují na to, že některé ze spotřebitelů (černé pasažéry) zde není možné vyloučit. Důvodem je to, že zde neexistuje institut soukromého vlastnictví. Tuto teorii rakušané aplikují na problém pastvin na západě USA v 19. věku, veřejně vlastněné lesy či rybolov v oceánech [2]. Rakouští ekonomové věnují velkou pozornost vládním zásahům do ekonomiky a jsou zastánci teze, že existují dvě skupiny obyvatel. První jsou čistí daňoví plátci a druzí čistí daňoví příjemci. Je jasné, že druzí jsou také de facto černí pasažéři, pokud mají z vládních zásahů prospěch. Z toho plyne hned jeden závěr, a to že veřejný sektor nedokáže černé pasažérství potlačit (to nevylučuje, že černými pasažéry mohou být za existence státu jiné osoby než na trhu). Ba co více dle vynikajícího ekonoma F. C. Bastiata platí, že: „Stát je velká fikce, pomocí níž se každý snaží žít na úkor všech ostatních.“. Pak však celkem logicky platí, že stát a veřejný sektor je obecně na černém pasažérství přímo založen. Ba co více je to organizovaná a systematická snaha přenést náklady za jednání člověka A na lidi B a C.


Problém černého pasažéra - narušení svobodného trhu zásahem veřejného sektoru
Veřejný sektor tedy nemůže vyřešit problém černého pasažéra. Těžko čekat výrazné řešení problému černého pasažéra od institucí, které jsou na něm sami založeny. Přesto mi však výše uvedená pozice rakouských ekonomů nepřijde právě nejšťastnější a ne úplně konzistentní. Proto se ji pokusím poupravit.


Prvně se podívejme na situaci, kdy problém černého pasažéra vyvolá zásah veřejného sektoru (státu, země, okresu či obce). Například tím, že farmářům zakáže vláda si prvotně přivlastnit a ohradit nějakou pastvinu a zruší stávající majetkové tituly a zboří stávající ploty. Je zde jasné, že v tomto případě byla situace jednajícím lidem vnucena násilím či hrozbou násilí. Farmáři se rozhodli, si uznávat navzájem své majetkové tituly a ohradili si své pastviny, ale zásahem státu zde vzniká problém černého pasažéra. A tedy i situace, že někdo získá požitky ve formě trávy a píce pro svůj dobytek, ale vyhne se placení v podobě rozumného spásávání a hnojení. Což ve finále odradí všechny farmáře od těchto aktivit. Vidíme zde tedy demonstrované preference jednajících lidí a násilný zásah vlády, který tyto preference ničí a vede ke vzniku problému černého pasažéra. Je zde tedy možné celkem bez obav použít teorii černého pasažéra a stanovit kvalitativní dopady státních zásahů. Čili shrnuto: Farmáři svobodně svými preferencemi demonstrovali takové uspořádání jejich vzájemných vztahů, které se vyhýbá pokud možno problému černého pasažéra. Vládní zásahy toto uspořádání ruší a vytvářejí problém černého pasažére. Potíž může nastat jen tehdy, pokud je vládní opatření neúčinné a není sto zabránit farmářům v uznávání si majetkových práv navzájem. Pak je ovšem takové opatření zbytečné a náklady na něj učiněné byli promrhány, ale lze ho tedy i nadále kritizovat. Z lidské podstaty a vzácnosti plyne, že v případě vzácnosti pastvin anebo cokoliv jiného, si lidé začnou vymezovat svoje vlastnická práva, a i kdyby šlo zpočátku o volný statek, tak se tento stane předmět lidského jednání - tj. ekonomickým statkem.


Problém černého pasažéra - domnělé selhání svobodného trhu
Dejme teď tomu, že nějaká situace na svobodném trhu se jeví, jako problém černého pasažéra a nějaký ekonom navrhuje opravu tohoto tržního selhání pomocí činnosti veřejného sektoru. Stojíme zde nyní v rozdílné situaci než v předchozím odstavci! Rozdíl je v tom, že zde nebyly demonstrovány žádné preference jednajících lidí. Čili: Lidé svobodně svými preferencemi nedemonstrovali takové uspořádání jejich vzájemných vztahů, které by se vyhýbalo případnému problému černého pasažéra. Vládní zásahy toto uspořádání ruší aniž by bylo vůbec jasné, že zde jde o problém černého pasažéra. Mohlo zde dojít ke vzniku problému černého pasažéra, ale také nemuselo. Ve skutečnosti zde jde jen o něčí subjektivní hypotézu. A můžeme zde s klidem použít to, co píše H. H. Hoppe: "Abychom došli k závěru, že stát musí poskytovat veřejné statky, které by jinak vyráběny nebyly, musíme do svého řetězce uvažování vpašovat normu. Jinak bychom z tvrzení, že kvůli svojí určité zvláštní vlastnosti by jisté statky nebyly vyráběny, nikdy nemohli vyvodit závěr, že ty statky by vyráběny být měly." (viz výše). Je prostě sporné, zda tu jde vůbec o problém, když ho lidé, kterých se týká, neřeší. Můžou ho považovat za marginální, či existují jiné důležitější problémy k řešení anebo jim naopak situace generuje jiné výhody, o kterých nemá pozorovatel, který pracuje s nutně rozptýlenými informacemi, ponětí. Například v případě neexistence osvětlení ulic lidé považují za dostatečné světlo z lampiček anebo světlo z reflektorů auta. Jindy se někdo netrápí nad tím, že jeho vzornou růžovou zahradu vidí i sousedi, protože je pro něj hlavní jeho vlastní duševní přínos z této zahrady a ostatní je vedlejší. Středověký člověk nepreferuje se ukrývat v případě války za  pevnými hradbami, ale raději včas uteče se svým hmotným majetkem do hlubokých lesů, proč tedy platit za hradby.


Důležité zde tedy je, že případný problém černého pasažéra nebyl v tomto případě nijak demonstrován, protože nebyly demonstrovány žádné preference spotřebitelů. Ten, kdo v tomto případě tvrdí, že zde je problém černého pasažéra, který vyžaduje násilný zásah veřejného sektoru, nemá svůj názor nijak podložen a prezentuje jen svůj subjektivní hodnotový soud a nikoliv vědeckou znalost. Nemůže tvrdit, že lidé si přejí problém vyřešit, protože lidé zde v situaci, kdy je nikdo násilím nenutí, nic nedemonstrovali (slovní vyjádření zde přirozeně nestačí). Nejde zde o teorii černého pasažéra, ale ve skutečnosti o velmi starou "teorii", já vím, co je pro vás dobré.


Řešení problému černého pasažéra na svobodném trhu
Svobodný trh nabízí mechanismus, jak vyřešit problém černého pasažéra, pokud je tento problém vnímán lidmi jako problém. Toto řešení je dáno svobodnou podnikatelskou činností. Ta je dána svobodou jednat a svobodou držet a akumulovat výrobní faktory v soukromém vlastnictví. Vyřešení skutečného problému s černým pasažérem - tedy úspěšné vyloučení černých pasažérů a jasnější vymezení majetkových titulů - slibuje dosažení zajímavého zisku. Dosáhnutí na tento zisk a možnost si ho ponechat ke svému vlastnímu použití, pohání lidi k aktivitě, která daný problém řeší. A pomáhá tedy k vykrytí tržní nerovnováhy, vykrytí poptávky spotřebitelů po řešení problému. Například podnikatelé budou motivováni k tomu, aby osvětlení doplnili automatem na mince, využili mobilní aplikace anebo použili sloupy osvětlení jako místo k umístění osvětlené reklamy apod. Či jiné řešení, které si neumíme ani představit. Ekonom I. Kirzner ve své knize „Jak fungují trhy“ píše, že v ekonomice: „Neustále vznikají nové příčiny nerovnováhy a příčiny cenových rozdílů. Zároveň ale tyto nerovnováhy dávají nepřetržitě vznikat silám, které mají tendenci objevovat takto vytvářené ziskové příležitosti. Tendence k vytvoření jediné ceny je neustále narušována – ale nepřetržitě obnovována.“. Čili tendence ekonomiky k rovnováze je trvale narušována a ekonomika díky tomu rovnováhy nedosahuje, "pouze" má tendenci k ní směřovat - tj. vyrovnávat poptávku spotřebitelů s nabídkou zboží a služeb. Takové podmínky umožňují vznik jednání ze strany podnikatelů, které řeší nerovnováhy, protože: „Svět nerovnováhy… nabízí prostor pro podnikatelské objevování a následně prostor pro skutečnou změnu.“. Podnikatelské jednání ve formě podnikatelské ostražitosti je to, co vede k rozpoznávání ziskových příležitostí a jejich využití. [3] Tento koncept samozřejmě nevyžaduje dokonalou informovanost, přímo se zde pracuje s počáteční nevědomostí.


Všimněme si, že pokud se podnikatel mýlí a problém černého pasažéra neexistuje anebo není považován za významný problém či existují jiné závažnější problémy k řešení, tak daný podnikatel prodělá a bude si muset najít obživu jinde. Spotřebitelé mu vyšlou jasný signál, že si jeho činnost nepřejí. Veřejný sektor by v této situaci použil na pokrytí ztráty daňové výnosy a dané "řešení" "problému" s černým pasažérem by přežívalo dále, bez ohledu na to, že váže výrobní faktory, které by šlo použít na důležitější věci jinde. Dodejme, že regulace podnikatelské aktivity, které vedou prakticky výhradně k omezení vstupu do podnikání, a tedy k omezení konkurence, vedou spolu se zdaněním k tomu, že snaha řešit tržní nerovnováhy vyvolané působením problému černého pasažéra je systematicky narušována.


Kvantita řešení je rozšířena i tím, že pokud si uvědomíme, že zde nejde jen o finanční zisky, ale že zde jde primárně o duševní zisky. To nám umožňuje počítat i s duševními zisky z altruismu či prestiže. To vede k tomu, že nabídka některého zboží a služeb bude vyšší, než jen to co je poptávka ochotna zaplatit. Někdo tak může financovat osvětlení nějaké ulice, s tím, že přístup černým pasažérům nebude omezen, protože na sloupech bude uvedeno jméno donátora, a tím se tento stane v dané komunitě známým a váženým. Jiný bude dělat dobrovolného hasiče a bude se těšit úctě ostatních.


Selhání veřejného sektoru při řešení problému černého pasažéra
Výše jsme uvedli, že veřejný sektor nedokáže černé pasažérství potlačit, ale sám je na něm založen. Nyní dodáme ještě další kritiku. Dejme tomu, že nějaký ekonom si myslí, že nějaká situace na svobodném trhu se jeví, jako problém černého pasažéra a navrhne opravu tohoto tržního selhání pomocí činnosti veřejného sektoru. Jak ale můžeme v této situaci stanovit, jaká je správná nabídka veřejného statku? Je-li nabízeno osvětlení v ulicích "nedostatečně" ve výši výdajů 1 milion korun ročně, jak víme, jaká je správná částka, která by měla být za toto osvětlení utracena? 3 nebo 10 či 120 milionů korun ročně? Vše co takový ekonom ví (ve skutečnosti neví - viz výše) je to, že kdyby byl vyřešen problém černého pasažéra, tak by lidé vynaložili na osvětlení ulic více prostředků. Neví, ale kolik. Preference spotřebitelů totiž nebyly demonstrovány. Byla-li by hypotetická správná částka - známá jen Pánu Bohu - 2 milion korun ročně a náš ekonom-opravář by postavil a provozoval osvětlení ulic s částkou výdajů 5 milionů korun ročně, tak i z jeho pohledu by zde šlo o finanční ztrátu, protože by sice vylepšil nabídku osvětlení o 1 milion korun ročně, ale další 3 milion korun by promrhal. Nepočítaje v to (nemalé) náklady na politický proces a úřednickou práci.


Horší situace nastane, když přijde několik takových ekonomů za vládou. Jeden s osvětlením, druhý s chodníky, třetí s ohňostrojem, čtvrtý s parkem, pátý se silnicí apod. Na základě čeho rozhodne vláda o tom, co se bude produkovat, a co se nebude produkovat? A na základě čeho rozhodne vláda o poměrech mezi tím, co se bude produkovat? Budeme mít osvětleno 10 ulic, budeme mít 1 park a 5 chodníků anebo budeme mít osvětleno 5 ulic, budeme mít 2 parky a 2 chodníky, 3 ohňostroje a 1 silnici? Nebo budeme mít jinou kombinaci těchto věcí? A to zde počítáme málo realisticky s nezkorumpovanou a poctivou vládou. Na toto teorie černého pasažéra v rukách etatisty neposkytuje vůbec žádnou odpověď. Nemělo by nás ani mýlit to, že některé veřejné statky poskytované veřejným sektorem, využívá řada lidí. Organizovaná snaha přenést náklady za jednání člověka A na lidi B či C, způsobuje, že pro člověka A je dané zboží či služba levné, a proto ho poptává více. Pokud by měl platit plnou cenu, tak nebude mít zájem a peníze B a C se vynaloží na z jejich pohledu účelnější zboží a služby. Celé je to jako tvrdit, že v každé vesnici by měla být prodejna McDonaldu, protože když se hamburger prodává na návsi za 5 korun, tak na něj lidé stojí fronty.


Závěr
Rakouští ekonomové nemusí hledět na teorii černého pasažéra skrze prsty, ostatně ji sami v některých případech používají. Důležité však je, aby tato teorie byla aplikována tam, kde dochází k porušování demonstrovaných preferencí a nikoliv tam, kde žádné preference demonstrovány nejsou a místo toho se používají pouze něčí subjektivní domněnky, které nemají s vědou nic společného. Zároveň tato stať ukázala, že řešit problém černého pasažéra skrze veřejný sektor není dobrým nápadem. A to kvůli problému s ekonomickou kalkulací a kvůli tomu, že tento sektor je sám obecně na černém pasažérství založen.

 

[1] Hoppe, s. 73. Dobré je zde přečíst si s. 68 až 79.
[2] Rothbard, s. 317-322.
[3] Kirzner, s. 43-44.


Literatura:
1. HOPPE, H. H. Demokracie, anarchie a omyly ekonomie. Praha: Alfa Nakladatelství 2009, ISBN 978-80-87197-23-3.
2. KIRZNER, I. M. Jak fungují trhy. Praha: Centrum liberálních studií 1998, ISBN 80-902270-5-8.
3. ROTHBARD, M. N. Manifest svobody. Praha: Ludwig von Mises Institut o. s. 2015, ISBN 978-80-87733-21-9.