Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Přeloženo z originálu „The Essential von Mises“ od Murraye N. Rothbarda. Původně vyšlo roku 1973]

0. Úvod

Ve světě politiky a ideologie jsou nám často presentovány jen dvě alternativy, a potom jsme nabádáni k tomu, abychom si vybrali v rámci zadaného rámce. Ve 30. letech 20. století nám bylo levičáky řečeno, že si musíme vybrat mezi komunismem a fašismem: že zde byly před námi jen tyto dvě alternativy. Nyní ve světě současné americké ekonomie se předpokládá, že si vybereme mezi „svobodným trhem“ Monetaristů a Keynesiánců; předpokládá se, že budeme přisuzovat velký význam přesnému množství, o které by měla federální vláda rozšiřovat peněžní nabídku anebo přesné úrovni federálního deficitu. 

Téměř zapomenuta je třetí cesta, daleko nad malichernými hádkami nad monetárně/fiskálním „mixem“ vládní politiky. Téměř nikým zvažovaná třetí alternativa: vymýcení jakéhokoliv vládního vlivu nebo kontroly vů-bec nad nabídkou peněz anebo vskutku nad jakoukoliv částí a všemi částmi ekonomického systému. Zde je přehlížená cesta RYZÍHO svobodného trhu: cesta, která byla ozařována, a za kterou bojoval celý svůj život jeden osamělý, bojovný, vynikající a oslnivě tvůrčí ekonom: Ludwig von Mises.

Není žádným přeháněním říci, že jestliže se svět vůbec, kdy dostane ze svého bahna etatismu, nebo oprav-du jestliže se ekonomická profese kdy vrátí k dobré a správně rozvíjené ekonomické analýze, obé bude muset opustit svoji současnou bažinu a přemístit se k výrazným základům, které pro nás vytvořil Ludwig von Mises.

I. Rakouská ekonomická škola

Ludwig von Mises (1881–1973) se narodil 29. září 1881 ve městě Lvově, tehdy součásti Rakousko-Uherské říše, kde jeho otec Arthur šlechtic von Mises, vynikající stavební inženýr u rakouských železnic, pobýval. Vyrůstal ve Vídni, Mises na přelomu století vstoupil na univerzitu, aby absolvoval právo a ekonomii. Zemřel 10. října 1973 v New York City. Mises se narodil a vyrůstal během velkého vzestupu velké ekonomické „Rakouské školy“. A ani Misesovi ani jeho vitálním příspěvkům k ekonomickému myšlení nemůže být porozuměno izolovaně od tradice Rakouské ekonomické školy, kterou studoval a do sebe absorboval.

Podpora webu

V druhé polovině 19. století bylo jasné, že „klasická ekonomie“, která dosáhla svého vrcholu v Anglii v osobě Davida Ricarda a Johna Stuarta Milla, tvrdě ztroskotala na množství zásadních chyb. Kritickou chybou bylo to, že se klasická ekonomie pokoušela analyzovat ekonomiku v termínech „tříd“, spíše než v jednání jednotlivců. Následkem toho klasičtí ekonomové nemohli najít správné vysvětlení pro základní síly určující hodnoty a relativní ceny zboží a služeb; ani nemohli analyzovat jednání spotřebitelů, rozhodujících činitelů pro aktivity výrobců v ekonomice.

Hledíce na „třídy“ zboží, pro příklad, klasičtí ekonomové nikdy nemohli vyřešit „paradox hodnoty“: fakt, že chleba, přestože je extrémně užitečný a je „otázkou života“, má na trhu nízkou hodnotu; zatímco diamanty, luxus, a proto z pohledu lidského přežití tretka, má velmi vysokou hodnotu na trhu. Jestliže je chleba užitečnější než diamanty, tak proč je oceňován na trhu mnohem levněji? Klasičtí ekonomové zoufajíce si nad tímto paradoxem, se naneštěstí rozhodli, že hodnoty jsou zásadně rozdělené: chleba, ačkoliv vyšší v „hodnotě použití“ než diamant, má z nějakého důvodu nižší „směnou hodnotu“. Bylo to vlivem tohoto rozštěpení, že pozdější generace pisatelů odsuzovaly tržní ekonomiku, protože tragicky špatně směřuje ekonomické zdroje do „výroby kvůli zisku“, což odporuje mnohem přínosnější „výrobě pro užití“.

Tím, že selhali v analýze jednání spotřebitelů, klasičtí ekonomové nemohli dříve než rakouští ekonomové přijít s dostatečným vysvětlením toho, co určuje ceny na trhu. Tím, že tápali ohledně řešení, naneštěstí usoudili, za

(a) že hodnota bylo něco vězícího v komoditě; za

(b) že hodnota musí být udělena zboží procesem výroby; a za

(c) že konečným zdrojem hodnoty byly produkční „náklady“ nebo i množství pracovních hodin vynaložených v takové produkci.

Byla to Ricardiánská analýza, která později vedla Karla Marxe k perfektně logickému závěru, že protože všechny hodnoty jsou produktem masy pracovních hodin, potom všechny úroky a zisky získané kapitalisty a zaměstnanci musí být „nadhodnotou“ nespravedlivě vyvlastněnou ze skutečných příjmů pracující třídy. Poté, co dali tuto zástavu marxismu, pozdější Ricadiáni se pokoušeli namítat, že kapitálové zařízení je produktivní, a tak rozumně získává svůj podíl na zisku; ale Marxisté mohli s ospravedlněním nabídnout vyvrácení tohoto tvrzení tím, že kapitál je také „ztělesněnou“ anebo „zmrazenou“ prací, a tak mzdy by měly zahrnovat celý výtěžek z výroby.

Klasičtí ekonomové neměli dostatečné vysvětlení anebo ospravedlnění pro zisk. Při zacházení s podílem na výtěžku z výroby čistě jen v termínech „tříd“, Ricardiáni jen mohli pozorovat pokračující „třídní zápas“ mezi „mzdami“, „zisky“ a „rentami“, s pracujícími, kapitalisty a pozemkovými vlastníky věčně soupeřícími o své příslušné podíly. Ricardiáni tím, že mysleli jen v agregátních termínech, tragicky oddělili otázku výroby od distribuce, s distribucí jako záležitostí konfliktu mezi bojujícími třídami. Byli nuceni prohlašovat, že pokud se mzdy zvýší, může to být jen na účet nižších zisků a rent anebo vice versa. Opět tak Ricardiáni dali zástavy marxistickému systému.

Tím, že hleděli na třídy spíše než na jednotlivce, potom klasičtí ekonomové nejen že museli opustit analýzu spotřeby a byli pomýleni při vysvětlování hodnoty a ceny; nemohli se ani přiblížit vysvětlení oceňování jednotlivých výrobních faktorů: specifických jednotek práce, půdy nebo kapitálových statků. Jak 19. století přešlo svoji polovinu, chyby a omyly Ricardiánské ekonomiky se stávaly nápadnějšími. Ekonomie se sama začala dostávat do slepé uličky.

Často se v historii lidského bádání stává, že podobné objevy jsou učiněny ve stejnou dobu zcela nezávislými lidmi široce oddělenými od sebe prostorem a podmínkami. Řešení dříve zmíněných paradoxů se objevilo zcela odděleně a v různých formách ve stejném roce 1871: Williamem Stanley Jevonsem v Anglii; Léonem Walrasem v Lausanne ve Švýcarsku a Karlem Mengerem ve Vídni. V tomto roce byla zrozena moderní nebo „neoklasická“ ekonomie. Jevonsovo řešení a jeho nová ekonomická vize byly fragmentované a nekompletní; navíc Jevons musel bojovat proti enormnímu významu Ricardiánské ekonomie, naakumulovanému v těsném intelektuálním světě Anglie.

Jako výsledek měl Jevons v daném čase malý vliv a zaujal málo následovníků; Walrasův systém měl také malý vliv v daném čase; jak vidíme v tom, co následovalo, co bylo v pozdějších letech znovuzrozeno, aby vytvořilo základy klamů současné „mikroekonomie“. Zdaleka nejvýtečnější vizí a řešením z těchto tří neoklasiků, bylo ty od Karla Mengera (1840–1921), profesora ekonomie na Vídeňské univerzitě. Byl to Menger, kdo založil „Rakouskou ekonomickou školu“.(1)

Mengerova pionýrská práce přinesla plné ovoce ve velké systematické práci jeho brilantního studenta a jeho následovníka na Vídeňské univerzitě Eugena Böhm-Bawerka (1851–1914). Byla to Böhm-Bawerk monumentální práce, napsaná většinou během 80. let 19. století a vrcholící v jeho třísvazkovém díle „Capital and Interest“ (2), která vytvořila zralý produkt Rakouské školy. Byli zde jiní velcí a tvůrčí ekonomové, kteří přispěli do Rakouské školy během posledních dvou dekád 19. věku; významně Böhm-Bawerkův švagr Friedrich von Wieser (1851–1926) a do určité míry i americký ekonom John Bates Clark (1847–1938); ale Böhm-Bawerk nad nimi všemi vyčníval.

Rakouské, neboli Mengerovsko-Bawerkovské řešení dilemat ekonomie bylo mnohem komplexnější, než Ricardiánské řešení, protože rakouské řešení bylo zakořeněno v kompletně rozdílné epistemologii. Rakouští ekonomové se spolehlivě zaměřili na analýzu jednotlivce, na jednání jednotlivce, na to, jak tento koná volbu na základě svých preferencí a hodnot v reálném světě. Tím, že vycházejí od jednotlivce, Rakouští ekonomové byli schopní založit svoji analýzu ekonomické aktivity a výroby na hodnotách a touhách jednotlivých spotřebitelů.

Každý spotřebitel koná na základě svého vlastního výběru ze své škály preferencí a hodnot; a jsou to tyto hodnoty, které na sebe navzájem působí a zkombinují se do spotřebitelské poptávky, která tvoří základ a směr pro všechny výrobní aktivity. Díky založení analýzy na jednotlivci, tak jak se tento staví k reálnému světu, Rakouští ekonomové viděli, že výrobní aktivity byly založeny na předpovídání toho, jak plnit poptávky spotřebitelů. Proto se stalo pro rakouské ekonomy zřejmým, že žádná výrobní aktivita, ať už práce anebo jakýkoliv jiných výrobních faktorů, nemůže udělovat hodnotu zboží anebo službám.

Hodnota spočívá v subjektivním ohodnocení jednotlivých spotřebitelů. Ve zkratce, mohu strávit 30 let prací a použít řadu jiných pracovních zdrojů na dokonalou velkou parou poháněnou tříkolku. Pokud ovšem při nabízení tohoto produktu nemůže být nalezen žádný spotřebitel, aby tuto tříkolku koupil, je tato ekonomicky bezcenná, bez ohledu na mylně směřované úsilí, které jsem na ni vynaložil. Hodnota je spotřebitelským ohodnocením, a relativní ceny zboží a služeb jsou určeny rozsahem a intenzitou spotřebitelského ohodnocení a touhou po těchto produktech. (3)

Tím, že se rakouští ekonomové dívali jasně na jednotlivce, a ne na široké „třídy“, mohli jednoduše vyřešit problém „paradoxu hodnoty“, který tížil klasiky. Protože žádný jednotlivec nečelí na trhu volbě mezi „chlebem“ jako třídou a „diamantům“ jako třídou. Rakouští ekonomové ukázali, že čím větší množství — větší počet jednotek — zboží, které někdo vlastní, tím méně si každou jednotku cení. Člověk klopýtající pouští, postrádající vodu, dá extrémně vysokou hodnotu „užitku“ poháru vody: zatímco stejný člověk ve městě Vídni anebo New Yorku, s hojností vody kolem něj, dá velmi nízkou hodnotu „užitku“ jakémukoliv danému poháru vody. Proto cena, kterou zaplatí za pohár vody v poušti, bude o hodně větší než v New York City.

Ve zkratce jednající jednotlivec čelí a provádí volbu za podmínek týkajících se specifických jednotek nebo „mezí“; a objev rakouských ekonomů byl označen jako „zákon klesajícího mezního užitku“. Důvod, proč je „chleba“ mnohem levnější než „diamanty“ je ten, že dostupné množství pecnů chleba je enormně větší než množství karátů diamantů: proto hodnota a cena každého pecnu chleba bude mnohem menší než hodnota a cena každého karátu. Není zde žádný rozpor v „užitkové hodnotě“ a „směnné hodnotě“; při dané dostupné hojnosti pecnů, je každý pecen pro jednotlivce méně „užitečný“ než každý karát diamantu.

Stejné soustředění na jednání jedince, a proto na „mezní analýzu“ také vyřešilo problém „distribuce“ příjmu na trhu. Rakouští ekonomové demonstrovali, že každá jednotka výrobního faktoru, jedno zda rozdílných druhů práce, půdy nebo kapitálového vybavení, je oceněna na svobodném trhu na základě své „mezní produktivity“: ve zkratce, jak mnoho daná jednotka vlastně přispívá k hodnotě konečného produktu koupeného spotřebiteli. Čím větší „zásoba“, množství jednotek jakéhokoliv daného faktoru, tím menší bude jeho mezní produktivita — a proto i jeho cena; a čím nižší je jeho nabídka, tím větší bude jeho cena.

Tak Rakouští ekonomové ukázali, že zde není žádný nesmyslný a arbitrární třídní zápas anebo konflikt mezi různými třídami výrobních faktorů; místo toho každý výrobní faktor přispívá harmonicky ke koncovému produktu, je směřován k uspokojení nejvíce pociťovaných potřeb spotřebitelů, co nejefektivnějším způsobem (tj. způsobem nejméně stojícím vzácné zdroje). Každá jednotka každého výrobního faktoru potom vydělává svůj mezní produkt, svůj vlastní specifický příspěvek k výrobnímu úsilí. Ve skutečnosti, pokud by zde byl nějaký konflikt zájmů, nebylo by to mezi druhy výrobních faktorů, mezi půdou, prací a kapitálem; bylo by to mezi soutěžícími nabízejícími stejného výrobního faktoru. Jestliže pro příklad, někdo našel nový zdroj měděné rudy, zvýšená nabídka by vedla k poklesu ceny mědi; to by mohlo jen pracovat ve prospěch a k výdělku spotřebitelů a spolupracující práce a kapitálových statků. Neveselými by mohli být jedině existující vlastníci měděných dolů, kteří zjistili, že cena po jejich vlastním produktu klesá.

Rakouští ekonomové tak ukázali, že na svobodném trhu není jakékoliv oddělení mezi „výrobou“ a „distribucí příjmu“. Hodnoty a poptávky spotřebitelů určují konečné ceny spotřebního zboží, zboží koupeného spotřebiteli, které ustavuje směr výrobní aktivity a následně určuje ceny kooperujících jednotek výrobních faktorů: jednotlivé mzdové sazby, renty a ceny kapitálových statků. „Distribuce“ příjmu je jednoduše následkem jednotlivých cen každého faktoru. Proto, jestliže cena mědi je 20 centů za libru a vlastníci mědi prodávají 100 tisíc liber mědi, vlastníci obdrží v distribuci 20 tisíc dolarů; jestliže mzda někoho je 4 dolary za hodinu a on odpracuje 40 hodin týdně, obdrží 160 dolarů za týden, a tak podobně. Jaký je zisk a problém „zamrzlé práce“ (práce vtělené do strojů)?

Opět pracujíce s analýzou jednotlivce, Böhm-Bawerk viděl, že základním zákonem lidského jednání je to, že každý člověk si přeje dosáhnout své touhy, svých cílů, jak jen nejdříve je to možné. Proto, každý člověk bude preferovat zboží a služby v současnosti před čekáním na totéž zboží a služby za dlouhý čas v budoucnosti. Holub, který je již v hrsti, bude vždycky hodnotnější než holub na střeše. Tak se děje proto, že je základní přirozeným faktem „časové preference“ to, že lidé neinvestují všechen příjem do kapitálových statků tak, aby zvětšili množství zboží, které bude vyrobeno v budoucnosti.

Prvně si lidé musí obstarat spotřební zboží pro dnešek. Ale každý člověk za různých podmínek a kultur, má rozdílnou míru časové preference, preference zboží dostupného dnes před zbožím dostupným později. Čím větší je jejich míra časové preference, tím větší část svých příjmů budou nyní spotřebovávat; čím menší míra, tím více budou spořit a investovat do budoucí produkce. Je faktem časové preference, že vyúsťuje v úrok a zisk; je to stupeň a intenzita časových preferencí, které určují, jak vysoká bude úroková míra a zisk.

Vezměme pro příklad míru úrokové míry na půjčky. Scholastičtí filosofové katolické církve ve středověku a raném novověku, byli svým způsobem výbornými ekonomy a tržními analytiky; ale jedna věc, kterou nemohli nikdy vysvětlit, nebo obhájit, bylo jednoduché účtování úroku z půjčky. Byli schopni porozumět vydělávání zisku z riskantních investic; ale dozvěděli se od Aristotela, že peníze samy o sobě jsou neplodné a neproduktivní. Proto jak by mohl být ryzí úrok z půjčky (předpokládající nulové riziko nesplacení) obhájen?

Neschopni najít odpověď, církev a scholastici zdiskreditovali svůj přístup v očích světských lidí odsuzováním všech úroků z půjček jako hříšné „lichvy“. Byl to Böhm-Bawerk, kdo konečně nalezl odpověď v konceptu časové preference. Když věřitel půjčuje 100 dolarů dlužníkovi, výměnou za to, že obdrží 106 dolarů za rok, tak si tito dva muži nevyměňují stejné věci. Věřitel poskytuje dlužníkovi 100 dolarů „dnes dostupného zboží“, peníze, které může dlužník použít kdykoliv v současnosti. Ale dlužník dává věřiteli výměnou, ne peníze, ale úrok, vyhlídku na to, že obdrží ode dneška za rok peníze.

Ve zkratce, věřitel dává dlužníkovi „dnes dostupné zboží“, zatímco dlužník dává věřiteli jen „později dostupné zboží“, peníze, na které věřitel musí čekat rok, než je bude moci použít. A protože universální fakt časové preference činí současné zboží hodnotnějším než budoucí zboží, věřitel musí účtovat a dlužník bude ochoten platit odměnu za současné zboží. Tato odměna je mírou zisku. Jak velká bude odměna, bude záviset na míře časové preference každého účastníka trhu.

To nebylo vše, Böhm-Bawerk pokračoval a ukázal, jak časová preference stejným způsobem určuje míru podnikatelského zisku: ve skutečnosti že „normální“ míra podnikatelského zisku je úrokovou mírou. Když jsou práce a půda zaměstnány v procesu výroby, podstatným faktem je, že nemusí čekat, jak by musely čekat, pokud by neexistovali kapitalističtí zaměstnavatelé, na své peníze, až do té doby, dokud je výrobek vyroben a prodán spotřebitelům.

Kdyby zde nebyli žádní kapitalističtí zaměstnavatelé, potom pracující a majitelé půdy by museli dřít po měsíce a roky bez výplaty a renty, do té doby, dokud konečný produkt — automobil anebo chleba nebo myčka — není prodán spotřebitelům. Ale kapitalisté vykonávají velkou službu tím, že spoří peníze ze svých příjmů v dřívější době, a potom tím, že vyplácí pracující a majitele půdy v současnosti, když tito pracují; kapitalisté vykonávají funkci čekání do té doby, dokud není konečný produkt prodán spotřebiteli, a potom teprve obdrží své peníze.

Je to kvůli této vitální službě, že jsou pracující a majitelé půdy více než ochotní „platit“ kapitalistům jejich zisk anebo úrok. Kapitalisté jsou ve zkratce v pozici „věřitelů“, kteří spoří a vyplácejí dnešní peníze, a potom čekají na jejich eventuální vrácení; pracující a majitelé půdy jsou v tomto smyslu „dlužníci“, jejichž služby nesou své ovoce pouze po určité době v budoucnosti. Opět, normální míra podnikatelského zisku bude určena výškou různých měr časové preference.

Böhm-Bawerk také položil ještě jednu cestu: kapitálové statky nejsou jednoduše „zamrzlou práci“; jsou zamrzlým časem (a půdou); a je to zásadní element času a časové preference, kde může být nalezeno vysvětlení zisku a úroku. Bawerk také významně pokročil při ekonomické analýze kapitálu; kdy v kontrastu s Ricardiánskými ekonomy a i většinou současných ekonomů, viděl „kapitál“ ne jednoduše jako homogenní hromadu (4), anebo dané množství. Kapitál je komplikovaná síť, která má časovou rovinu; a ekonomický růst a rostoucí produktivita nepochází od jednoduchého přidání ke stávajícímu množství kapitálu, ale od přidání k jeho časové struktuře, k budování „delších a delších výrobních procesů“. Čím je nižší časová preference lidí, tím více jsou ochotni obětovat dnešní spotřebu ve prospěch úspor a investic v těch dlouhých procesech, které přinesou významně větší množství spotřebního zboží v nějakém budoucím čase.