Odplavená Ždánka
Navečer 9. června došlo v koncovém úseku železniční trati Čejč - Ždánice k mimořádné události, která mohla vést k jejímu předčasnému zrušení. K tomu aktu v úseku Uhřice u Kyjova - Ždánice nakonec došlo, ale až o několik desetiletí později, ovšem ve zcela odlišných společenských a ekonomických poměrech.
V období jízdního řádu 1970/1971, platného od 31. května 1970, bylo z Čejče do Ždánic vedeno 10 osobních vlaků a navíc jeden posilový v noci na pondělí, opačně 9 osobních vlaků a dvě nedělní večerní posily. Vozbu zajišťovala dvojice vozů řady M 131.1 ze Strojové stanici Ždánice, podřízené Lokomotivnímu depu Břeclav. Nákladní dopravu tvořily dva páry manipulačních nákladních vlaků, vedené tzv. karkulkami řad T 444.02 a T 444.1 a často ještě parními lokomotivami řady 433.0.
Po horkém letním dni se nakupila oblačnost a okolo šestnácté hodiny přišly bouřky s nebývale vysokými srážkami, trvající téměř tři hodiny. Na srážkoměrné stanici ve Ždánicích bylo naměřeno neuvěřitelných 133 mm, tedy množství vody, v jiných obdobích spadlé za půl roku. V regionu jižní Moravy byly obzvlášť vydatné v oblasti kopce Babí lom, známější spíše jako Strážovský kopec. Spadlá dešťová voda se valila prakticky na všechny strany, ale nejvíce postihla jižní a západní úpatí. Blížila se osmnáctá hodina a s ní osobní vlak č. 3617 z Čejče (odj. 17:03) ke Ždánicím, kam měl dorazit v 17:52. Ještě v Uhřicích se situace, kromě hustého deště, zdála být klidnou. Podobně i u Želetic, které už leží v údolí říčky Trkmanky. Ovšem u Dražůvek, které jsou jen dva kilometry od Želetic, už bylo plné koryto. Železniční most přes Lovčický potok, tvořící přítok do Trkmanky, už byl zjevně ucpaný a nebral vodu, která se začala rozlévat okolo. Výška hladiny dosahovala okolo 3 m a rozdivočelá voda dělala až dvoumetrové vlny. Blízká trať se tak pomalu začala ztrácet pod vodou. Posádka osobního vlaku s největší opatrností dosáhla do svého cíle, ale obratový vlak č. 3614 do Čejče s pravidelným odjezdem v 17:57 již neodjel. Odjezdu však kromě důvodného předpokladu nesjízdnosti trati také bránilo i nastalé nemožné dorozumění s dirigujícím dispečerem v Čejči. Zřejmě v tuto chvíli došlo k destrukci trati a přilehlého vzdušného telefonního vedení. Vlakový personál byl rád, že se mu podařilo bezpečně dostat do cíle a když viděl spoušť nedaleko cílové stanice, nepokoušel se na ta místa vracet. Bylo to velmi prozíravé rozhodnutí, protože nashromážděná voda nabrala takového objemu a síly, která úseky trati poblíž zastávek Věteřov a Dražůvky doslova odplavila. Vyplaveno bylo podloží, zatímco kolejový rošt byl silou vody odnesen až o cca 50 metrů dál a místy byly kolejnice zkrouceny natolik, že se kolejová pole otočila naruby a kolejové pásy byly přikryty dřevěnými pražci. I poté však kolejnice zůstaly navzájem spojeny. Železniční spodek byl poškozen také, místy byl násep zcela odplaven, většinou však zůstal s poškozenou korunou na svém místě. Značně byl poškozen ocelový most přes Lovčický potok mezi Věteřovem a Dražůvkami, po němž zůstaly jen betonové podpěry a ocelovou konstrukci odnesl proud divoké vody o 20 metrů dál. Co nebylo přímo poškozeno vodním živlem, bylo zaneseno vysokým nánosem bahna. To zaplavilo i část kolejiště koncové dopravny Ždánice. Úderná síla nezkrotitelného vodního živlu v prostoru mezi Archlebovem, Věteřovem a Dražůvkami byla podpořena ještě přítokem Lovčického potoka. Na dvou místech tak byla trať zcela přerušena a na dalších 16 místech vážněji poškozena. Výška přítokové vody chvílemi dosahovala až 1,5 m nad kolejemi a zaplaveno a zaneseno bylo celé údolí k Želeticím, Násedlovicím a vlastně až k Velkým Pavlovicím. Další výrazněji poškozené místo trati bylo u Terezína, kde Trkmanka podruhé protíná ždánickou trať. Ostatní místa byla znečištěna silnou vrstvou sedimentu z okolních polí, která celou ždánickou lokálku v mírných i ostřejších svazích lemují.
Nejprve se zastavil provoz na celé ždánické trati. Osobní dopravu nahradily autobusy, jejichž trasy komplikovala částečně poškozená silniční síť. Už 11. června začala v režii příslušné Traťové distance Brno-jih oprava trati a tak 22. června už byla sjízdná až po Uhřice u Kyjova. Dne 16. června proběhlo ve Ždánicích jednání, na jehož základě se od 22. června opravy poškozených míst ujalo Železniční stavitelství, závod Brno. Obnovu těžce poškozeného mostu provedl Mostní obvod Brno. Těžce poškozený úsekem však mohl být i zrušen, výhledově celá trať. Proces rušení tzv. neefektivních tratí tiše začal už koncem 60. Let. Musela s tím však souhlasit i armáda a odmítavé stanovisko Ministerstva národní obrany tehdy trať zachránilo. Československá lidová armáda měla v oblasti Ždánického lesa, za údolní osadou Zdravá Voda 4. protiletadlový raketový oddíl Kobeřice, vyzbrojený raketami SA-75M Dvina. Trať pak ze strategických důvodů považovala za potřebnou. Určitou měrou k přehodnocení přispěly i výkony v nákladní dopravě. Oprava a v některých místech úplná novostavba závěrečného úseku ždánické lokálky trvala přibližně dva měsíce. Datum obnovy provozu se dosud nepodařilo dohledat. Kolejivo na opravu pocházelo z obnovy hlavní trati Brno - Břeclav v úseku Zaječí - Šakvice. Zvláštností bylo stáří některých kolejnic, použitých patrně na vedlejších kolejích. Nesly totiž letopočet válcování 1875 ! Výše vzniklých škod byla odhadnuta na přibližně 2,5 mil. Kčs, což při tehdejších cenových relacích nebyla nijak zanedbatelná položka. Konec opravy se předpokládal k 31. červenci 1970, ale s největší pravděpodobností byl pro rozsah prací prodloužen a k obnovení dopravy v celé trati došlo přibližně v polovině srpna.
Počátkem července 1970 došlo k převozu dvou motorových vozů řady M 131.1, které navečer 9. června zůstaly ve Ždánicích doslova za vodou. Jednalo se o dlouhodobě přidělené vozy M 131.1268 a M 131.1463. Technologicky náročný transport se podle záznamů tehdejšího ždánického náčelníka Jana Staši realizoval 7. července 1970 pracovníky ČSD za pomoci těžké přepravní techniky podniků Pozemní stavby Brno a Železniční stavitelství Brno, která motoráky pomocí jeřábu a několika párů šikovných rukou postupně usadila na pětinápravový podvalník a tyto, vedeny silničními tahači a vlastně sesterskými automobily Tatra 141, se přepravily na nepoškozenou, ale v tu dobu neprovozovanou část trati. Stalo se tak na širé trati mezi zastávkou Želetice a dopravnou Uhřice, přímo na přejezdu v km 18,663, kde je částečný souběh silnice III/419 a železnice s minimálním výškovým rozdílem. Ve Ždánicích zůstal přinejmenším jeden přípojný vůz a menší skupina nákladních vozů. Odpolední manipulační Mn 8634 s pravidelným odjezdem v 16:43 odjel už s náskokem a jeho lokomotiva T 444.180, vedená strojvedoucím a pozdějším strojmistrem Josefem Prokešem, nebyla mimořádnou událostí dotčena.
Následky povodně se na železničním zařízení projevily i jinde. Ve Ždánicích byl výrazně postižen provoz Okresního průmyslového podniku (OPP) dřevovýroba, kam dokonce z koncového zhlaví vedla krátká vlečka. Fungovala jen poměrně krátce a následky mimořádné události zřejmě ukončily její existenci. Betonová konstrukce mostku vlečky přes Ždánický potok však dodnes připomíná její nedlouhou existenci.
Náhledy fotografií ze složky Povodeň 1970