V sobotu 1. června 2013 jsem byl pozván do městečka Blatná pohovořit tam o snech, runách a i-ťingových mincích. Vyrazil jsem však již v pátek podvečer. Cestou jsem se těšil  na přednášku i na další duchovní putování. Přemýšlel jsem o Templářích, i když jsem nevěřil, že bych tam nalezl bájný poklad nebo odhalil tajemství s velkým „T“. Pouze malinké vodítko jsem našel v tajemném datu 13. 10. 1307 a následném 13.10.2013. Zkusil jsem si alespoň oba roky se třináctkami pro zajímavost odečíst:

 

 

     To by mohlo znamenat, že den popravy a smrti Templářů by mohl být letos i rokem zrození. No, popravdě řečeno, když jsem již šťastně prošel říší mrtvých v Kutné Hoře, tak už bych se nemohl divit vůbec ničemu.

 

     Ubytoval jsem se v penzionu u Slunce a sluníčko bylo tento páteční večer poslední, které jsem o tomto víkendu spatřil. Oba dny totiž propršely a nebyl to jen obyčejný déšť, ale naopak přívalový, takže vody bylo opravdu mnoho. Naštěstí jsem si páteční sluneční božské energie načerpal dostatek, a tak jsem mohl s optimismem vyrazit na sobotní přednášku a pak se vydat na toulky deštivou Blatnou. Kvůli dešti jsem si zde připadal jako na Noemově arše, která ukrývala velká tajemství moudrosti a díky paprskům Boha jsem dostal příkaz shůry hledat nové břehy. Vzpomněl jsem si na templářskou flotilu, která údajně činila 18 lodí. Příliš mnoho, aby si jí nikdo nevšiml. Kam tedy odplula? Domnívám se, že to mohlo být asi takto,                 i když je to jen samozřejmě nepodložená domněnka, ale logická:

 

 

     Probral jsem se ze svých úvah, pohlédl na šedivou oblohu a pomyslel si: „Co se stalo s tak velkou flotilou? Splnila úkol? Dorazila ke správným břehům? Anebo třeba jen marně bojovala s nepřízní severského počasí a tajemství si k sobě vzal bůh moří Poseidon?

 

     Zadíval jsem se na blatenský erb – silného divočáka, který přemáhá lva. Tím jsem pochopil, že templáři sice prohráli životní boj s králem, jemuž šlo jen o moc a bohatství, ale udrželi tajemství v tajnosti, neztratili svou rytířskou hrdost a čest, a možná i zvítězili jejich ušlechtilé cíle. No, uvidím, jestli se mi zde podaří najít alespoň malý symbůlek, který by mi pomohl dokázat, že tu Templáři opravdu byli. A s touto svou touhou jsem zamířil k blatenské věži a kostelu Na Nebevzetí Panny Marie.

 

     Byl to vlastně můj první ukryt před nepohodou. Ponurá atmosféra kostela ukrývala tajemství, jenomže obvykle pod těmi nejhlubšími bývá největší tma jako pod svícnem. A jak jsem tam chodil po chrámu, tak jsem si nakonec všiml něčeho neobvyklého, co obvykle v kostele nebývá: „přátelský pes držící hořící svitek a vedle něho byla otevřená kniha“. Jenomže mi ani toto neposkytlo žádnou spojitost s Templáři ani se z ní nedalo nic vyčíst, a tak jsem vyrazil dál.

 

     Pokračoval jsem cestou až k vodnímu zámku, kde se natáčela pohádka o smutné princezně, což bylo docela vhodné přirovnání v deštivém dnu. Jenomže ani po prohlídce zámku jsem neobjevil žádný Templářský symbol. Ono to zase tak moc jednoduché nebude – najít obraz, v něm stisknout tlačítko a zjistit pravdu, jak vypráví blatenská pověst.Nakonec jsem si však venku všiml sochy rytíře, jak v pravé ruce drží u hlavy meč a v druhé štít s tváří starého mnicha. Pouze odvážná síla rozumu s vnitřním klidem starce pomáhá zvítězit. Aspoň něco trochu templářského pomyslel jsem si a zároveň jsem si vzpomněl na hlavní templářský symbol „dva rytíři na jednom koni“ (celkem tři postavy). Když v tom se mi zrodila v hlavě další myšlenka:

 

 

     To byla základní myšlenka o demokracii… Ze zamyšlení mne však vytrhl telefon, a tak jsem se vydal, pokusit se rozveselit jednu „smutnou princeznu“. Když pak po pár hodinách opět zmizela, tak jsem se ještě chvíli díval z výlohy ven na deštivé náměstí, přičemž jsem usoudil, že bude lepší jít spát, neboť jak se říká:

 

 

     A opravdu to bylo správné rozhodnutí, protože po probuzení sice byla obloha stále šedivá, ale již nepršelo. Rozhodl jsem se, že vyrazím k nedalekému kostelu Svatého Jana Křtitele. Připadalo mi, že v těchto místech a těchto dnech došlo díky dešti k duchovní očistě. Jenomže kde zde najít Janovo Světlo, když po přívalových deštích budou všechny ohně uhašeny, ale třeba zbývá ještě malá naděje:

 

     Ale pod jakým? Na kostele jsem si všiml pouze oken ve tvaru tří zvonů a železných vrat s křížem, ale žádný oheň zde nebyl. A tak mi nezbylo nic jiného, než se vrátit zpátky do Blatné. Jakmile jsem do města vstoupil, tak se opět rozpršelo.

 

 

     Svou cestu jsem zakončil na náměstí pod Mariánským sousoším a tiše jsem rozjímal, co jsem tento víkend našel za tajné indicie:

 

     Přemýšlel jsem, co by Templáři mohli kdysi dávno Papeži přinést, že dostali tak výhodné podmínky pro založení nového rytířského řádu. Pochyboval jsem o tom, že by to byl nějaký předmět či relikvie jako třeba Svatý Pohár nebo Svitek se Svatým Písmem nebo důkaz o svatbě mezi Ježíšem a Máří Magdalénou. Jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. Nic z toho by nezapůsobilo tak silně, že by získali takové výhody. Stejně jako kdyby mu vyhrožovali, to jsem taky hned popřel. Meče, štíty, pláště musely určitě odložit již u vstupu, ani výhrůžky by jim nebyli nic platné, neboť by okamžitě zasáhla osobní stráž. Sice to nebyla ještě švýcarská garda, ale nějaká určitě tehdy fungovala, takže i tohle jsem musel vyloučit. Potom jsem náhle pohlédl nahoru k Panně Marii a uviděl, jak v ruce drží zlatý křížek a vzpomněl si na slova Jana Křtitele: „Světlo najdeš pod křížem!“ Poté jsem pod ním spatřil sošku psíka, jak v ostrých zubech něco drží. To samé jsem uviděl již v kostele, takže jsem našel onen tajemný svitek, který hoří malým plamenem. Jakoby tuto sošku sem vytesal dobrý přítel z minulosti. Když v tom mi najednou zčistajasna došlo, co bylo na tom svitku napsáno a proč se toto tajemství muselo udržet v tajnosti i za cenu vlastního života, pokud by to bylo nutné.

     Ukryl jsem toto tajemství ve svém srdci a zapřísáhl se, že jej budu střežit jako klenot ukrytý ve svojí „Arše Úmluvy“, aby se nedostalo do nepovolaných rukou. A tak mi nezbylo nic jiného, než s ním zmizet stejně záhadně jako písař o němž se psalo v blatenské pověsti, když se mu podařilo najít templářský poklad za obrazem. Kdy pak hradním pánům zůstaly jen oči pro pláč. I když většinou slzy znamenají radost, že tajemství se neztratilo v hluboké minulosti a stále ještě někde žije.

 

     Velkým Světlem od Boha tento třináctý příběh začal a malým božím světýlkem skončil, a tak mi nezbývá nic jiného než s prastarým tajemstvím ve svém srdci z Blatné opět zmizet. Jenomže kam? Nejlepší by bylo vylézt na Olymp a poradit se s místními bohy, ale tato hora je příliš daleko a příliš vysoko, kam se žádný ze smrtelníků nedostane a ani sebelepší sedmimílové boty mě tam nedonesou. I když tam sice cestu znám, ale to už budou zase jiná poselství.