V pátek 16. srpna 2013 jsem vyrazil do Kutné Hory pátrat po „stříbrném poselství“. V tomto městě jsem nikdy nebyl, a proto jsem jel úplně do neznáma a tajemna. Věděl jsem jen, že si pobyt v tomto městě budu muset pořádně a podrobně naplánovat. Na rozdíl od města Andělů, kde jsem hledal nadpozemské poselství (999), tak zde naopak podpozemské (666). Nebude to však jenom o tom, že se vydám pod zem do dolů, ale také, že Kutná Hora měla v dávných dobách dost pohnutý osud a že se tu budu muset především zabývat třináctou tarotovou kartou (XIII. Smrt). Vstoupím tedy do říše mrtvých - a to už vyžaduje hodně velkou odvahu, pevnou víru, čistou mysl a klid srdce. Smrt byla s tímto městem spojena stejně jako stříbro. Otázkou pouze zůstává, zda se mi podaří nalézt její skryté tajemství a objevit podstatu života a smrti, což dává člověku smysl. Třeba toto děsivé poselství pomůže lidem pochopit své negativní sny – např. o mrtvých příbuzných, které jsou ve spánku velmi časté. Anebo zde objevím mnohem větší pravdy zahalené tajemnem.

     Cestu do Kutné Hory mi osvětlovalo zapadající sluníčko, které předávalo svou moc bohyni Héře, aby se ujmula své vlády nad nočním světem. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že mne její stříbrná nit šťastně provede tímto zajímavým městem, protože právě zde se nachází vstupní brána do Hádovy říše mrtvých (království Erebos), kterou střeží trojhlavý pes Kerberos a kudy protéká řeka Styx. Vybral jsem si na to díky bohyni Héře srpnovou dobu, kdy se již Persefona loučí se svou matkou Demeter a odchází zpět do temného království ke svému manželovy Hádovy – vládci podsvětí. Doufal jsem, že mi Persefona ukáže správnou cestu stejně jako mi poskytne duchovní ochranu můj zlatý křížek od olomouckých andělů před temnými silami, černou magií a třeba i před samotným Drákulou. Otázkou jen zůstává, jak toho Kerbera chytit, když stále platí Hádova podmínka, že se musí chytit holýma rukama. „Hmm, jak jinak, když nemám ani prak,“ pomyslel jsem si.

 

 

     Po vystoupení z vlaku jsem si pomyslel, že najít poslední dvanácté poselství pro nový věk bude velmi obtížné, protože mne tu nevítaly žádné andělské symboly, ale jen přízemní realita. No, tak zdařbůh, když už jsem přijel, tak přece hned zase neodjedu. Vždyť strašidelnější, než Drákulův hrad to tu být snad nemůže.

 

     Ubytoval jsem se v samém srdci Kutné Hory tam, kde jsem si vzpomněl na pohádku „Hrnečku vař“ a „Ubrousku prostři se“. Rozložil jsem ubrousek a pak světe div se objevil plný hrneček, ďábelská topinka a malé černé pivo (jen malé, aby ho nebylo příliš mnoho) – symbol noci. Myslím si, že takto jsem snad neurazil boha temnoty a získal si jeho přízeň, abych objevil další poselství v nejčernější tmě.

 

     Rozhodl jsem se, že po večeři nepůjdu hned spát, ale pokusím se rozlousknout, co se ukrývá v první Kerberově hlavě, a tak jsem vyrazil do malé uličky Ruthardky, kterou jsem měl na dosah.

 

 

 

 

     Opustil jsem tajemnou malebnou uličku a vydal se ke kostelu Svatého Jakuba. Díval jsem se od něho na osvětlenou Jezuitskou kolej a tajemstvím ozářenou Svatou Barboru. Mlčky jsem tam stál a doufal, že brzy odhalím tajemství dvou zbývajících Kerberových hlav, které jsou ještě děsivější, než tato první. Bude to velmi těžké asi jako otevřít svatojakubskou mušli s další perlou – indicií.

 

     Před návratem do hotelu jsem ještě rozjímal u domu tří králů a jediné kutnohorské kašny. Kašna byla úchvatná, ozářená zlatým světlem a nad ní svítila bohyně Héra. Jak mi ovšem později prozradili přátelé, že není naplněna vodou, ale ve skutečnosti je prázdná. To znamená, že skryté tajemství zde není vodní. Ona má tvar královské koruny a půdorys tvoří dva dvanáctiúhelníky. Celkem 24 vrcholů má kašna – z toho 12 větších (denních) a 12 menších (nočních). Vytváří to tedy cifru shodnou s počtem hodin celého dne a noci. Otázkou pouze zůstává, jak nasadit královskou korunu třem králům? Je to možné nebo nemožné? To zjistím nejspíš až někdy později. Další úvahy nechám až na ráno, stejně už nastal nejvyšší čas zalehnout a připravit se na další tajemné dobrodružství.

 

     Po probuzení jsem se vydal hledat druhou indicii – odhalit stříbrné poselství kutnohorských havířů, mincířů i vlašských úředníků. A kde jinde začít, než u místního Hrádku, který skrývá i důl Svatého Jiřího, protože nejvydatnější důl Osel nadobro zmizel a stal se pouhou legendou jako pohádka „Oslíčku otřes se“. I ta však může jednoho dne znovu ožít. Měl jsem však ještě čas do otevírací doby, a tak jsem se ještě šel projít včerejším putováním, akorát za světla. Zastavil jsem se ještě u výlohy jednoho obchůdku, kde mne zaujal jeden předmět a něco mi říkalo, že si jej musím pořídit – byly to rovnoramenné váhy, jejichž výhodou bylo, že vždy váží spravedlivě, jsou pořád vyrovnané. Ale to vysvětlím, až později. Zatím jsem sice nevěděl, jak jich použít, ale bral jsem to jako první drobnou perlu za první Kerberovu hlavu.

     V deset hodin se brána Stříbrného Hrádku otevřela a tak jsem si obstaral vstupenku, čímž jsem se připravil na sestup do podzemí. Proměna za havíře nebyla ani moc náročná, ale byl jsem rád, že helmu, bílý plášť a svítilnu mám, a tak mi nic nebránilo sestoupit do absolutní temnoty Erebos – sama věčná tma, která se opravdu nedá rozkoukat. Naštěstí jsem měl dvě mince, které mi zajistily, že se znovu šťastně vrátím na denní světlo. A tak jsem mohl v klidu rozjímat o těžké práci havířů a hledat druhou indicii vedoucí ke stříbrnému poselství. Když jsem se tak díval do strašlivých očí druhé Kerberovy hlavy, tak musím říct, že i zde to smrdí smrtí víc, než u té první.

 

 

     Když jsem vyšel z Hrádku, tak jsem si prohlížel vstupenku, na níž byl známý obraz o pracovním fungování v Kutné Hoře:

 

     Na tomto známém obrazu jsou krásně vidět dva světy – temný noční havířský a světlý denní obchodnický (mincířský). Obojí vypadá zdánlivě neorganizovaně a chaoticky, i když   ve skutečnosti má všechno určitý řád symbolizovaný pozemskou prací. V protikladu dění na obrazu jsou tři okna ukazující na tři městečka, protože v každém okně byl kostelík. Není to tedy jen jedno město, jak říkala naše průvodkyně. A to „dvojité véčko“ bez korunky také není dvojité, ale trojité. Korunka se nad ním nenachází, což má také svůj skrytý význam. Je to vlastně tajný iluminátský vzkaz od osvícených do naší doby. Otázkou jen zůstává, zda ho někdo dokáže přečíst.

     Po prohlídce muzeí a Hrádku mi v rukou zůstal další kouzelný předmět – malá dřevěná krabička ukazující správný směr. Asi by si dneska nikdo takovouhle věc nekoupil, ale tajně jsem doufal, že mi vždy ukáže správnou cestu v temném světě symbolů vedoucí ke ztraceným poselstvím z minulých časů.

 

     Noční stránku stříbra jsem již poznal, a nyní jsem se musel vydat na denní světlo, kde září zlatem. Šel jsem tedy prozkoumat samotný Vlašský dvůr, než jsem však vstoupil dovnitř, tak jsem tajně mrkl na pana Masaryka a vzpomněl si na nalezený kouzelný prstýnek.

 

     Na nádvoří jsem si všiml kašny s postavou držící na hlavě velký tác se stříbrem, které se dále muselo proměnit ve „zlato“ – stříbrné mince (platidlo). Osobně bych nechtěl nést na hlavě těžké hmotné břemeno, protože pak bych ztratil volnou mysl objevovat skrytá poselství. To si radši vezmu „obyčejnou čapku s křidélky“.

     Surové stříbro je velmi cenné, ale pokud se dále nezpracuje, pak ztrácí svůj lesk. Prohlédl jsem si mincovnu, audienční sál i kapli, čímž jsem pochopil, že i zde nahoře musí být pevná víra, která dá velkou sílu razit mince. A to mincíři museli mít ohromnou sílu.

 

     Když jsem odcházel z Vlašského dvora, tak si zároveň odnášel dvě mince – zlatou a stříbrnou. Budu je totiž potřebovat pro převozníka, aby mne v poklidu převezl přes řeku Styx do říše mrtvých a v pořádku se vrátil zpět. Bylo kolem třetí hodiny, a tak jsem měl dost času vypravit se do Sedlce a odhalit tajemství třetí Kerberovy hlavy – té nejstrašnější.

 

 

      Vydal jsem se tedy na dlouhou cestu z jednoho města do druhého, abych odhalil třetí tajemství Kutné Hory a přeplout strašidelnou řeku Styx, což nebude žádná procházka růžovou zahradou. Převozník totiž převáží jen za dvě mince, které jsou potřeba, aby se duše bezpečně dostala do království Erebos (temné říše mrtvých) a samozřejmě také k návratu zpátky do světa živých. Zaplatil jsem nejprve „zlatou mincí“, která symbolizuje pevnou víru v Boha, která dává člověku sílu čelit životním překážkám, což v jistém slova smyslu může být i smrt. Zašel jsem se nejprve pomodlit do prostého kostela na Náměti, před dalekou cestou. Věřil jsem v Havlíčkovskou odvahu i ve stříbrný svit měsíčku, což mi snad pomůže se bez úhony vrátit zpět do světa lidí. Tento kostel na prvním kutnohorském břehu byl temný, oproti Sedlecké katedrále na druhém břehu, protože když jsem do ní vstoupil, tak svítil zářivě žlutou barvou. Zvláštní, čekal jsem, že v blízkosti Kostnice budou spíše smutné barvy. Erebos také může překvapit. Nechal jsem tedy na sebe působit světlé světlo katedrály a zlatou víru si pevně udržel ve svém srdci, protože ji budu velmi potřebovat, až sestoupím do podzemí mezi mrtvé. V kostele jsem získal dva duchovní dary, které budu za chvíli velmi potřebovat. Nejde totiž pracovat pouze pro pozemský život, ale nesmím zapomenout vykonat i práci                   pro Boha, a proto snad mohu i zde očekávat dary z nebe pro tento svět. Ovšem největší dar je přízeň bohů a pak následně i přízeň lidí. Když jsem opět vyšel z katedrály, tak jsem spatřil zlatý kříž a deset hvězd, a věděl jsem své, co budu dále potřebovat.

 

 

      Šel jsem až k nejsmutnějšímu místu Kutné Hory ke Kostnici. Jenomže těsně před ní mne zastavil Převozník – tedy vlastně socha Jana Nepomuckého. Bez něho bych si už stejně svá poselství vůbec nedokázal představit. Zadíval jsem se na pět hvězdiček nad jeho hlavou               a hned jsem porozuměl, co se mi snažil říct:

 

 

     Zalovil jsem v kapse a vytáhl z ní zlatý křížek, což je vlastně první zlatá mince, abych se bez úhony dostal mezi mrtvé a nebyl ovlivněn negativními emocemi. Díky pevné čisté víře v Boha se můžu dostat až sem k řece Styx.

 

 

 

     Vstoupil jsem dolů do Kostnice, jenomže k mému nemilému překvapení tu zrovna nebylo posvátné hrobové ticho, ale hemžilo se to tu davem zbloudilých duší turistů. Plný autobus jich byl. Naštěstí jsem však měl kouzelný prstýnek, a tak jsem všechny rušivé vlivy nechal zmizet. Ne, že by se ty turisté stali neviditelnými, ale prostě jsem je vypustil ze své mysli a mohl se tak v tichosti věnovat hrůzostrašným symbolům z lebek a kostí. První co mne napadlo bylo, proč někdo něco takového postavil? Jaký to má tajný význam? Když to však někdo vytvořil (zašifroval), pak to přece někdo musí také rozluštit a pochopit.

 

     Uprostřed tohoto chrámu byly čtyři sloupy z lebek a kostí, na jejichž vrcholech však byli andílci s trubkami jakoby zvěstovaly novou nadějnou zprávu pro živé lidi a otevření očí.

 

     Po stranách byly čtyři kaple z lidských lebek sestavené do pyramid, nad třemi z nich byli temné královské koruny. Sláva a moc v životě také nic moc neznamená, když každá duše jednoho dne bude muset vstoupit do Hádovy říše mrtvých a přeplout nebo přeplavat řeku Styx.

 

     Ty tři koruny nejspíš budou znamenat, že pod nimi leží ostatky lidí, kteří se vydali třemi odlišnými směry pod vlivem koruny, žezla a jablka. Pouze ve čtvrté kapli bez koruny – tedy lidí bez hodnosti – např. žebráci, chudina.

 

     Oltář s křížem byl temný jakoby v něm nesídlil Bůh Světla, ale naopak Bůh Temna (Hádes s Persefonou).

 

      Když jsem vycházel z Kostnice, tak mne zaujal pohár z kostí a vedle něho byly „dva sloupy“ z lebek. Pro zajímavost jsem si lebky spočítal a na obou jich bylo 19, což symbolizuje tarotovou kartu Slunce. Tím jsem pochopil, že obě věže (směry) jsou ovlivněny sobectvím, nikoliv láskou, a proto jedna bojuje proti druhé, a proto padají. Jediným řešením je pohár (láska) uprostřed – třetí cesta, nestranná. Pochopil jsem, že člověk, který toto dílo z kostí vytvořil byl génius, i když by někdo mohl spíš namítnout, že spíš šílenec či blázen.

 

 

     Z podsvětí jsem vystoupil nahoru do kaple, která už byla světlejší, protože sem už mohlo boží světlo. I když zde stále převládalo tajemné kouzlo smrti, která musí vždy přijít, aby se mohlo vše znovu zrodit a začít zase od počátku. I zde jsem měl stále v ruce zlatý křížek, který mne chránil před negativními silami a teď se ještě navíc zablýskal v paprscích Slunce (zlatá mince).

     Byl jsem rád, že do říše mrtvých ještě nepatřím, protože mi v kapse cinkala ještě druhá mince – stříbrná. Symbolizující lásku ke světu živých. Měl jsem totiž večer schůzku se svými přáteli, které jsem už dva roky neviděl a těšil jsem se na ně. A to znamenalo jediné, že jsem se z řeky Lethé nenapil a nezapomněl na svět živých, a proto jsem se mohl díky druhé minci a převozníkovi bezpečně vrátit na druhý břeh. Cestou do Kutné Hory jsem si uvědomil, že každý člověk se jednoho dne promění v pouhou hromádku kostí a pokud nebude mít dvě mince, pak se jeho duše už nikdy nebude moci vrátit zpátky. Nikdy ani v příštím životě a jeho duše, pak zůstane uvězněná v temnotě nebo se utopí v řece Styx. Výjimkou jsou pouze duše čistých spravedlivých moudrých lidí, kteří i po smrti budou zářit jako Elysejské Nivy (hvězdy) na noční obloze.

 

 

     Zastavil jsem se ještě v malém obchůdku, kde jsem našel malý klíček, který odemyká cestu k posmrtnému životu. A ještě jeden kouzelný předmět jsem v říši mrtvých objevil, který však odhalím až na konci příběhu. Je to jen malá naděje, abych došel tento víkend k cíli. Byl jsem moc rád, že jsem ho zde našel.

 

     Po návratu do kutnohorského hotýlku, v němž jsem poseděl se svými přáteli a po rozloučení s nimi jsem ještě chvíli rozjímal u osvětlené Svaté Barbory. Pronikl jsem sice do mysli tří strašlivých Kerberových hlav, ale stále jsem neměl vůbec ponětí, jak ho vlastně chytím. Barborka mi však poskytla dva symboly meč a pohár, které musí být v rovnováze jako moje zlaté váhy. Zítra ještě zkusím najít čtvrté místo, kde lze sestoupit do podzemí a chytit toto strašné zvíře 666.

 

    Obešel jsem katedrálu a z hradeb se zadíval na Kutnou Horu. Když v tom vedle kostela Svatého Jakuba temnou oblohu rozjasnil krásný ohňostroj. Asi jsem byl ve správný čas na správném místě a trefil se do městských slavností, aniž bych vůbec tušil, že tu tento víkend nějaké budou.

 

 

    První mou duchovní zastávkou byl kostel Svatého Jakuba, v němž jsem získal první znamení z otevřené knihy, kterou držel anděl s mečem – tedy se zbraní, která neublíží, ale může pomoci. V knize byly římské číslice:

 

 

    Hned jsem věděl, o čem je řeč – prvotní energie, dualita protikladů a svatá trojjedinečnost. Jsou to vlastně tři sloupy, chrámy, které podpírají nebe svou duchovní silou, aby hmotná stránka zde nepřevládla. Poukazuje na to zlatý magický zářící trojúhelník s okem, které vidí vše, co běžný člověk v pozemském životě nevidí.

 

     Vyšel jsem z kostela a vydal se ke chrámu Svaté Barbory, které dominují tři věže. Jenomže vyznat se ve všech symbolech a najít klíč k jejímu tajemství bude velmi těžké, protože na to bych potřeboval aspoň měsíc času. No, a já měl jen pár hodin, než můj čas v Kutné Hoře vyprší. Přece tu však musí být nějaký symbol, který by mne posunul dál. Jenže jsem měl jen velmi malou šanci, naději jako havíř v temnotě s drobným mihotavým světýlkem. Vzpomněl jsem si na malého ptáčka, který spadl do roztavené zvonoviny, když byl vyráběn zvon pro tuto katedrálu. A tak jsem hledal dál, ale stále nic, co by mi pomohlo. Teprve až když jsem vystoupal nahoru na balkony k varhanám s orchestrem andílků, tak mi konečně svitlo a našel jsem, co jsem hledal. Byla to obyčejná socha držící nevyvážené váhy, které se musí vyvažovat jemně, s láskou a elegantně. To mi připomnělo, že musím vyrovnat rozum (meč) a lásku (pohár), aby došlo k rovnováze mezi nebem a zemí. Opustil jsem tedy tento chrám a vydal se k poslednímu – Svaté Trojici. Potřeboval jsem totiž být na klidném místě, kde bych mohl zpracovat své myšlenky a zde v Barboře moc klidu opravdu nebylo.

     Šel jsem tedy až na úplný okraj Kutné Hory. Cestou jsem měl za svými zády Svatého Jakuba i Svatou Barboru, než jsem zmizel v lese. Otevřel jsem starou vrzající bránu a stanul u kostela Svaté Trojice na malém hřbitůvku. Sice jsem tu žádný symbol nenašel, ale posvátné ticho mi pomohlo k hlubokému rozjímání o Svaté Trojjedinosti, která je prvopočátkem Nové doby. Obejmul jsem zde starou mohutnou lípu – symbol češství, demokracie a lásky k lidem i světu – a zahleděl se do koruny, v níž jsem spatřil zlaté paprsky Boha. Pak jsem vrzající bránu opět zavřel a vydal se zpátky do Kutné Hory.

 

     Když jsem procházel Barborskou ulicí a prohlížel si sochy, tak mne zaujal ještě poslední symbol – lebka se třemi korunovačními klenoty. Věděl jsem, že ještě naposledy budu muset sestoupit do podzemí a chytit to strašné zvíře 666, které tak děsí svět. V kapse mi zacinkali dvě mince, a tak se nebylo čeho bát. Ani Hádes s Persefonou nejsou tak hrozní bohové, i když tak vypadají. Smrti se obává každý, jedině ne ten, kdo má zlatou a stříbrnou minci. To je totiž jediná cesta, jak vstoupit do říše mrtvých, komunikovat s nimi o hlubokých tajemstvích a opět se v pořádku vrátit do světa živých.

 

    Byl jsem už těsně před svým odjezdem domů z Kutné Hory a tedy i u východu z podsvětní říše. Jenomže Kerberos odsud nikoho nepustí. A tak mi nezbylo nic jiného, než ho chytit a přivést ho na denní světlo. Sestoupil jsem tedy počtvrté a naposledy do podzemí – muzea alchymie. A začal přemýšlet o „kameni mudrců“. I když popravdě jsem nevěřil, že by se jednalo o kámen, ale naopak o něco, co má trvalou hodnotu. Je to zlato nebo stříbro? V tom jsem také pochopil, proč zde budu potřebovat rovnoramenné váhy. Vždyť to byla důležitá pomůcka všech alchymistů. Co však měli alchymisté na mysli, když chtěli vytvořit tajemné Opus Magnum (Velké dílo)? Nemyslím si, že by se jednalo o stvoření Golema, spásu nebo zkázu světa anebo o vytvoření zlata z neužitečného kovu. Avšak proměna zlata ve stříbro či materie v duchovno a naopak, zase úplně vyloučeno být nemusí.

 

 

     Vzal jsem tedy všech osm kovů, které znali a používali alchymisté, a kterým byly přiřazeny planety a sestavil jsem je takto:

 

     Tvrdé kovy (zlato, olovo, železo) vytvořily mužský trojúhelník s vrcholem vzhůru a měkké kovy (stříbro, měď, cín) vytvořily ženský trojúhelník s vrcholem dolů. Šest těchto bodů pak tvoří šestiúhelník – Davidovu hvězdu, což je princip kamene mudrců a základ velkého díla. Jenomže k tomu, aby alchymista dosáhl dokonalé rovnováhy, tak musel použít ještě další dva kovy síru (proměna kovu v plyn) a rtuť (proměna kovu v kapalinu). Oba jsou však jedovaté, pokud by byl jeden nebo druhý v nerovnováze, pak dojde k zániku prostřednictvím sebezničení, exploze, a proto se všechny alchymistické pokusy prováděly  pod zemí. Měkké a tvrdé kovy (měkkost = tvrdost) musí být tedy dokonale vyrovnané.

 

     Tento princip zvaný jako „kámen mudrců“ lze aplikovat v podstatě na cokoliv – nejen na vytvoření zlata, ale třeba i na vztahy, v nichž nesmí být ani příliš mužské (tvrdé, aktivní) síly, ale ani příliš ženské (měkké, klidné) síly. Z toho lze usoudit, proč jsou některé vztahy harmonické (spokojené) a jiné neharmonické (nespokojené). V nejhorším případě pak tato nerovnováha povede k „explozi“ (rozchodu, rozvodu).

 

     Z tohoto důvodu byla alchymie chápána jako prvotní věda, která inspirovala spoustu dalších vědních oborů a byla považována za původní podstatu lidského chápání. Možná ani stvoření zlata, elixíru mládí, tajemství nesmrtelnosti, léku na rakovinu nebo třeba i toho Golema nemusí být nereálné. Pokud ovšem máme ten správný šém (čistou duši) a zachováme rovnováhu, pak se nám podaří vytvořit onen kámen Mudrců, Opus Magnum. Ať už tím velkým dílem máme na mysli cokoliv.

 

 

     Když kdysi dávno chytil Herakles trojhlavého psa Kerbera holýma rukama, jak to asi udělal? No, přece ho musel chytit ze zadu za jeho dračí ocas, v němž se ukrývá tajemství magie a alchymie. To je v podstatě také nebezpečné, ale rozhodně méně, než chtít polapit toto zvíře ze předu, kde se nacházejí ty tři strašné hlavy. Drak spadá pouze do bájí a pohádek, nikoliv do reálného života, a proto se stal pouze symbolem magie a tajemna.

 

     Jak ho však chytím dnes, když už takové zvíře nejspíš vymřelo a zůstalo pouze v bájích. Anebo stále jen hlídá bránu mrtvých jako šelma 666 a nepustí z ní nikoho, kdo se v životě věnoval pouze pozemské práci symbolizované druhým, šestým a desátým chrámem pod znamením Býka, Panny a Kozoroha. Existuje totiž ještě další práce nebeská, práce pro Boha, což je její opak, čemuž pak odpovídá vzdušný trigon Blíženců, Vah a Vodnáře. A opět tu máme dva trojúhelníky vytvářející Davidovu Hvězdu.

 

     Pokud totiž člověk propadne pouze hmotným potřebám a nevyrovná to duchovní prací pro Vyšší hodnoty, pak se jednoho dne ztratí jako třeba letadlo v Bermudském trojúhelníku. Kerberos ho už nikdy nepustí, napije se z řeky Léthé a zmizí v temnotě bez památky.

 

     Na štěstí ty dvě mince už mám a Kerberos mne pustí tam i zpět – poslušně a se staženým ocasem, třesoucí se strachem. To znamená, že mám cestu domů i do světa živých opět volnou a mohu se v klidu opět vrátit. Vyšel jsem tedy na světlo světa, v rukou držel tajemství Kerbera. Na Kutnohorském náměstí jsem si ještě prohlédl staré automobilové veterány, kteří tu měly sraz, a poděkoval bohyni Héře, Panně Marii, že mě šťastně pomocí stříbrné nitě provedla všemi dvanácti chrámy (12 hvězd nad její hlavou) a přinesl světu skrytá hluboká poselství.

 

     Vzal jsem si bágl a opustil hotel, který mne po dva dny a dvě noci hostil. Naposledy jsem se rozloučil se Svatým Jakubem i Svatou Barborou i celou Kutnou Horou. Musím přiznat, že se mi odtud vůbec nechtělo, i když je to město plné hrůz a temnoty, ale také velmi hlubokých krás a pravd. Prostě šelma 666 se zde opravdu cítí dobře, jenomže už je zkrocená  a poslušně mě doprovází třesoucí se strachem.

 

     Když jsem dorazil na Kutnohorské nádraží, tak jsem si uvědomil, že je teprve půl třetí. Sám jsem nevěřil, že jsem Kerbera přemohl tak rychle a brzy. Rozhodl jsem se, že se ještě pokusím vystoupit blíž k nebi – tedy na místo, kde se havíři kdysi dávno usadili a bouřili se. Nechal jsem si věci v úschovně a vyrazil na tůru k rozhledně Kaňk. Nelitoval jsem, kráčel jsem krásnou přírodou s nádhernými výhledy na Kutnou Horu, až jsem došel na vrchol s památníkem božích bojovníků, kteří zde byly shazovány do šachet v dobách bojů mezi pozemskými a duchovními hodnotami. Prali se jen za svou pravdu jedni za Nižší a druzí za Vyšší. Jenomže co to bylo platné, když nikomu život nevrátili.

 

     Popošel jsem dál a vyšlápl si na rozhlednu, odkud se mi naskytl výhled na celou Kutnou Horu z ptačí perspektivy. Sluníčko zářilo, čímž jsem pochopil, že svět je krásný, ať už je den nebo noc. Ať jsme dole nebo nahoře. Uvědomil jsem si, že jsem po tomto dvanáctém úkolu svobodný, nepřestal jsem vnímat krásy světa, protože jsem se dokázal tento víkend čtyřikrát postavit smrti tváří v tvář a odhalit tajemství o smyslu života.

 

      Jejda, vždyť jsem málem zapomněl ještě na jeden kouzelný předmět – stříbrný zvoneček. Vytáhl jsem ho z kapsy a nyní mi už nezbývá nic jiného, než zacinkat a osvobodit duše zemřelých.

 

     V kapse mi zacinkala ještě poslední třetí mince – pražský stříbrný groš, protože mince musí být tři jako v i-ťingu. Všechny společně pak znamenají víru, lásku a naději, což mi připomnělo, že nastal nejvyšší čas vrátit se domů.

 

     No, aby to neskončilo, tak smutně, tak příště pro vás budu mít ještě jeden poslední příběh ze třinácté komnaty. Když teď už nemohu na trvalo odejít do říše mrtvých, tak mi nezbývá nic jiného, než jít nahoru za Bohy a na Olymp. Cestu tam už znám, tak třeba někdy uvidíme, jestli mne bohové něčemu naučí a zda od nich získám nějaké dary pro tento svět.

     Seběhl jsem z Kaňku zpět k nádraží, nasedl na vlak a přemýšlel o tom, co jsem tento víkend prožil. Ono se vyplatí pracovat nejen pro pozemské, ale i duchovní hodnoty. Nejcennější odměnou je však rovnováha mezi oběma odlišnými světy. Práce pro Boha je také důležitá, protože dary z nebe se nedají koupit, protože jsou pouze duchovním dědictvím našich předků. Jsem moc rád, že tato poselství od Boha nejsou na prodej, protože jsou darem světu a lidem. Stejně jako poradna kouzelného zvonečku.