V letní parné neděli, 28.7.2013, jsem se opět vypravil do Vlašimi pokračovat se „třemi zlatými jablky“ na jih – hlouběji do blanického kraje přímo do srdce naší kouzelné země. Měl jsem dneska na výběr, buď vyrazit někam k vodě jako spousta lidí anebo hledat vlahý stín v lesích Blaníku. Vybral jsem si druhou možnost, a tak jsem minul zahradu Hesperidek velkým obloukem a vydal se pátrat po tajemství této magické hory. Nečekal jsem, že potkám blanické rytíře, ale třeba odhalím jedno z mnoha poselstvích, která tento kopec skrývá a doposud ještě všechna určitě nevydal.

 

     Od Vlašimského nádraží jsem se napojil na červenou turistickou značku a vyrazil z města do tajuplné přírody. Za třemi městskými patníky jsem se již dostal na polní cestu s jabloňovou alejí. Sluneční bůh Hélios nabíral na síle a ozařoval zlatá úrodná Apollónova pole podél cesty. Tiše jsem si říkal, jestli mi kouzelná lyra slunečního boha přinese inspiraci  a radu, co udělat se třemi zlatými jablky – jak je zkrátka moudře využít. Cesta mě dovedla do Jinošovského údolí s rybníkem, kde již vlastně začínal kraj spících blanických rytířů. Odtud jsem pokračoval lesem malou stezkou, na jejímž konci se mi rozprostřel nádherný výhled do kraje, z něhož vyčníval zalesněný kopec Blaník. Silnička lemovaná červenými jeřabinami mne dovedla do vesnice Kondrac, na jejímž začátku se zablýskal zlatý křížek – první drobné znamení.

 

 

     Od křížku jsem šel dál přímo do středu vesničky až ke kostelu Svatého Bartoloměje plného lidí a dětí přicházející mši. Krátce jsem nakoukl dovnitř, abych nerušil bohoslužbu. Před kostelem jsem se zastavil u druhého křížku a za ním spatřil boží paprsky, které dávají člověku na cestě životem sílu jít dál. Hned vedle soška Jana Nepomuckého s pěti hvězdičkami mi prozradila, že tajemství Blaníku nezůstane ukryto. Za kostelem byla velká cedule s nápisem „Farní muzeum“, a jelikož jsem nikdy v žádném muzeu pana faráře nikdy nebyl a navíc jsem měl dost času, tak jsem se tam zaskočil mrknout. Vždyť blaničtí rytíři stále ještě spí, tak mi neutečou a hora ještě dlouho zůstane horou, která se nikam nepohne.

 

 

     Procházel jsem se tiše farní světničkou, pracovnou a studovnou, tak jsem si pomyslel, že dnešní uspěchaná doba nedává příliš mnoho prostoru pro tiché zastavení a hluboké rozjímání. Vždyť kdo by si nepřál mít malý prostor na světě, kde by mohl nerušeně přemýšlet, zpracovávat své myšlenky, hledat duchovní pravdy o světě, přijímat návštěvy a společně diskutovat o Bohu, Životě a Světě. A přece jen každý takové místo má ve svém srdci, akorát jej ve spěchu všedních dnů nikdo příliš nevyhledává. Z tohoto důvodu zůstávají skrytá mystéria univerzální moudrosti stále zahalena závojem tajemstvím.

 

     Z Kondrace jsem vyrazil dál k hoře, která tomuto kraji hrdě vévodí a vzpíná se k nebi, držící tajemství nebeské moudrosti jako mocný Atlas. Silnička mě dovedla až na úpatí, odkud jsem již lesem začal stoupat vzhůru k vrcholu Velkého Blaníku. Přešel jsem lávku přes potok Brodec, z něhož jsem se trochu osvěžil a šlapal stále dál do kopce. Člověk by při pohledu z dálky ani nevěřil, že výstup je tak náročný a navíc v horku. Jenomže po tréninku z Pyrenejí tento výšlap byl opravdu malicherný.

 

      Dorazil jsem až k místu, odkud byl vylomen základní kámen Národního divadla – dne 16.5.1868. Chvíli jsem tam stál a uvažoval, zda by mi nepomohl vytvořit základní kámen nového myšlení a filozofie. Vzal jsem tedy do ruky tužku a notýsek, a začal vytvářet podle tohoto data magický trojúhelník, v němž se objevila hodně zajímavá čísla:

 

 7   5     9 14

7 5 9 5

 

 

     Obě cifry (změny) se zde objevily v dokonalé rovnováze (synchronně) na podvědomé i vědomé straně trojúhelníku. To znamená, že jedna změna bez druhé nemůže existovat a nic by se nezměnilo. Znamená to, že bylo potřeba změnit duši národa (hlavou a srdcem), ale zároveň i fyzicky přemístit kámen z Blaníku do Prahy (ruce, vůz…). Tím se překlenuly protiklady pomocí duchovního mostu a byly položeny nové duchovní hodnoty.

 

 

     Tím se obě síly (duchovní i fyzická) dostala do rovnováhy (VIII. Karta – Vyrovnanost) a najít spravedlivé řešení pro nový rozvoj české země. Jenomže to byl jenom začátek a od tohoto okamžiku uplynula ještě dlouhá doba plná vytrvalosti a práce. Tato dlouhá cesta stále trvá a ještě neskočila.

 

     Pokud někdo z vás čtenářů a čtenářek bude chtít také najít nějaké skryté poselství našich předků, pak k tomu potřebujeme získat skutečný i duchovní důkaz o existenci tohoto poselství, pak se totiž člověk vyhne tomu, že nalezené poselství nevyšlo jen ze světa lidské fantazie, ale je podloženo něčím reálným. Prožít v realitě a vysvětlit myšlenkově. Uvidíme, jestli se mi to i dneska podaří.

 

     Téměř na vrcholu jsem překročil pozůstatek staré hradby a pak již stanul u rozhledny. Dokud jsem měl ještě dostatek sil, tak jsem si vyšlápl nahoru. Z vrcholu se mi naskytl pohled na celý široký kraj i menší vrchol Malý Blaník, který stojí v ústraní, ale má také své kouzlo, ale o něm až za chvíli. Vzpomněl jsem si na Svatého Bartoloměje, jehož hlavním symbolem je „orná brázda“, která rozděluje obě hory údolím a silničkou. Velká hora přináší fyzické hodnoty a druhá naopak duchovní poznání. Z Velkého Blaníku jsem si odnášel zlatou minci – tedy něco pevného a spojeného s realitou. Každá mince má však dvě strany – hlavní lícovou a rubovou podvědomou. Znamenalo to tedy, že na Malém Blaníku bych mohl najít skryté poznání anebo hlubokou myšlenku, která by mohla být někomu přínosem. Obě strany mince jsou důležité – vědomá i podvědomá.

 

     Po krátkém odpočinku pod rozhlednou při polední kávě jsem si ještě vypočítal osudovou kartu této hory podle její výšky 638 m. Po sečtení mi vyšla sedmnáctka (XVII. Karta – Hvězda), což je velmi šťastné duchovní znamení, které mne snad dovede ke konečnému poselství.

 

 

     Seběhl jsem z kopce dolů směrem k Louňovicím, a jelikož jsem měl ještě spoustu času, tak jsem se rozhodl pokračovat dále po červené značce přes Malý Blaník, až do Mladé Vožice – cíle dnešní cesty. Jenomže to mě ještě čekalo 15 km.

 

     Vrchol Malého Blaníku byl ukryt v lesích bez výhledu. Jen obrovská zřícená kaple s obrázkem Máří Magdalény a se stoletým památným smrkem – zvaný Mnich – nabádala k duchovnímu rozjímání. Tomuto místu dodávalo hlubokou mystickou atmosféru, k čemuž zde napomohla jistá poustevnická osamělost a ticho k filozofickému hledání. Zde opravdu nikdo nebyl, a tak jsem mohl v klidu zauvažovat o skrytém poselství. Přičemž jsem si zrovna vzpomněl na tři zlatá jablka z vlašimské zahrady Hesperidek.

 

      Popravdě jsem nevěřil, že bych uslyšel dusot koní s blanickými rytíři v čele s knížetem Václavem, ale spíš jsem přemýšlel, jakou souvislost by mohli mít se třemi zlatými jablky. Když v tom jsem jako zázrakem pochopil, co mi dnešní den chtěl říct.

 

 

 

 

   

 

 

     Nechal jsem od ní ještě pozdravovat ostatní Olympské bohy, s nimiž si budu chtít také jednou pohovořit o moudrosti a novém věku. Cestu na Olymp znám, ale to už budou zase jiné příběhy.

     Nyní mi už jen zbývala patnáctikilometrová chůze cestami a cestičkami blanickým krajem, na nichž mě provázely křížky, které mi dávaly víru a sílu, abych nalezené tajemství blanických rytířů donesl v pořádku domů ke zpracování a splnil tak svůj předposlední nadpozemský úkol. V kapse mi zůstala pouze zlatá mince a v srdci poselství z Blaníku, i když už jsem ho nechal daleko za sebou.

 

      Otázkou jen zůstává, zda toto poselství probudí novodobé neutrální „rytíře“ či „rytířky“, kteří se chopí „zbraní“ pro čest a slávu boží, nikoliv jenom pro pozemské zlato. S nezlomnou touhou spojit tři korunovační klenoty (cesty) do božské trojjedinosti (rovnostranný trojúhelník). Jenomže to dá ještě hodně práce přestavět císařský hrad na demokratický, jak už kdysi říkával pan prezident Tomáš G. Masaryk, ale tím nemyslel jenom přestavbu Pražského hradu jako budovy, ale něco mnohem většího.