Seděl jsem již doma nad fotkami, když v tom mi přišla na mysl myšlenka, že bych mohl světu odhalit ještě jedno antické poselství. Pomocí cestovního pláště a vzpomínek jsem se vypravil do Korinthu, kde našli útočiště Yason s Medeiou, když kdysi dávno utíkali z Kolchidy se zlatým rounem. Stál jsem v ruinách slavného města, díval se na zbylé sloupy velkolepého Apollónova chrámu a za ním na mocnou horu Korinthopolis. Tato šedivá hora ukrývala dávné nejcennější tajemství, jak získat nesmrtelnou královskou slávu a moc. Toto nejcennější tajemství musí raději zůstat zahaleno šedivou oblohou, než opět nastane čas proměny v modré či hvězdnaté nebe. Uvědomil jsem si, že se pomalu blíží temné zimní období, a proto budu muset pomalu a trpělivě pracovat na svém „velkém dílu“ a dojít až do bájné Kolchidy, abych přinesl lidem oheň s duchovním poselstvím.

 

O půl roku později:

 

     Stál jsem v Kolchidě a díval se s úžasem na čtyři nádherné kašny, z nichž stále jako zázrakem tryskaly proudy mléka, vína, oleje a nezamrzající vody, která bývá v zimě příjemně teplá a v létě naopak chladná. Byl jsem uchvácen tou nádherou stejně jako kdysi dávno žasli Frixos i Yason, a stejně tak mnohem později i Templáři, kteří v ruinách Šalomounova chrámu nalezli „starý symbolický klíč“ k nejsvatějšímu tajemství. Nacházím se na počátku jara, návratu světla od boha Hélia a opět v době rovnodennosti světla a tmy s tím, že Slunce vstoupá vzhůru, než před půl rokem, když jsem byl v Řecku. Tím svět získává sílu a může znovu růst a vše na něm žít. Pohlédl jsem o kus dál a uviděl zlatou záři. Vycházelo ze zlatého rouna, které ve dne září zlatem jako Slunce a v noci se třpytí stříbrem jako Měsíc.

 

     Musel jsem si zakrýt oči, protože jeho záře opravdu velmi oslňovala. Pohlédl jsem dolů k zemi a spatřil krásnou květinu, která zářila pozemským zlatem. Byla složena ze dvou trojúhelníků a uprostřed nich v samém středu bylo srdce ve tvaru kalichu. Pohlédl jsem na svůj zlatý křížek a věděl jsem, že držím v ruce nové univerzální řešení – ani pravé, ani levé, ani velké, ani malé. Dokonce ho budu umět použít ve svém reálném světě, vysvětlit ho každému, kdo bude hoden toto tajemství znát a třeba i pomoci spoustě lidem. Pochopil jsem však, že takové cenné řešení musím udržet v tajnosti, aby se nedostalo do nepovolaných rukou a přitlouci ho čtyřmi velkými hřeby na bezpečné místo. Stanovím hádanku, čím si pravdu zaslouží pouze ten, kdo uhádne správnou odpověď.

 

     Ano, bylo to řešení vskutku „královské“ – vždyť zlaté rouno bylo symbolem moudré vlády, o něž usilovalo spousta hrdinů, ale nakonec mnoho z nich také ztroskotávalo a prohrávalo. Cesta k němu byla plná překážek, nástrah a problémů. Chráněná krásnými nymfami, útesy i samotným bohem války Áresem. Mohlo se to podařit pouze těm nejmoudřejším – trochu odvážným, opatrným, zkušeným, rozumným, laskavým a hlavně s pevnou vírou v olympské bohy, u nichž museli mít velkou přízeň. Bez rovnováhy pěti živlů – ohně, země, vzduchu, vody a Boha se to nikdy nikomu nemohlo podařit.

 

     Sroloval jsem zlaté rouno, protože jsem věděl, že zde v Kolchidě už zůstat nemůže, a proto musím najít nové místo, kde by mohlo být ukryto, aby tajemství opravdové královské moci nemohl získat každý, kdo si to jen zamane. Když jsem opouštěl bájnou Kolchidu, tak jsem si nikdy dříve ani nepomyslel, že mi tak moc hluboce bude záležet na demokracii, vyrovnané společnosti, lidech a hlavně míru mezi nimi.