TAJEMSTVÍ SVĚTA

     Měl jsem opět nutkavou touhu někam vyrazit, ani ne za konkrétním cílem jako spíš jen tak nazdařbůh. Shodou okolností byl zrovna pátek třináctého a k tomu ještě úplněk, který se právě v tento den objevuje jednou za 45 let. Tajemné datum zahalené neštěstím a strachem, aby se nic zlého nepřihodilo. Prý jsou to pouze pověry, ale možná se za tímto číslem skrývá mnohem víc.

     Probudil jsem se tedy v sobotu 14. června 2014 časně ráno už v půl třetí za oné úplňkové magické noci. Když jsem vyšel ven byla ještě tma. Jen stříbrný kotouč Měsíce proplouval po noční obloze mezi mraky jakoby tím říkal, jestli má být velké tajemství světa odhaleno nebo raději zahaleno. Bude lepší, když lidé budou znát pravdu nebo radši zůstane zahalena za pověrami a legendami? Když bych přece jen objevil tajemství výroby Kamene Mudrců, co bych měl udělat? Prozradit někomu nebo ukrýt? Je to opravdu tedy kámen nebo tím bylo myšleno něco nehmatatelného? A proč by to vlastně nemohl být kámen, v němž se ukrývá tajemná moudrost světa, který by tím byl cennější, než zlato a stříbro dohromady? S těmito úvahovými otázkami jsem se vydal cestou necestou skrz tři města a tři vesničky najít odpověď.

SOBĚSLAV

     Okolo půl páté jsem dorazil do Soběslavi, která byla ještě klidná a tichá. Jen pár lidí vystoupilo z vlaku vracející se z bujarého nočního života opojeni alkoholem do svých domovů. Byla to tedy ideální doba projít si město dříve, než se opět probudí do nového dne. Obešel jsem si náměstí a zastavil se u hradu, kde už jen pár středověkých symbolů připomíná slávu minulosti. Zahleděl jsem se na temný Mariánský sloup, který již ztratil svůj zlatý boží lesk. Když v tom jsem spatřil, že na něm něco chybí – jedna z dvanácti hvězdiček. Připomnělo mi to, že se ztrácí mezi lidmi víra v Boha, která tak bývá vyměněna za falešné iluze, svět fantazie a hledání útěchy v pomíjivých rozkoších života – jako třeba v alkoholu, vonném dýmu z kouřících tyčinek či nic neříkající hudbě.

     „V životě je stále více sebe-víry a touhy v životě něčeho dosáhnout, dokázat, zvítězit a uspět, než pracovat pro něco mnohem Vyššího, co není o běžných pozemských hodnotách a cílech. Víra v Boha se ztrácí a přesto Ho všichni potřebujeme k životu a tvoření.“

     Tímto tichým rozjímáním jsem se začal zabývat těsně při svítání na soutoku řeky a potoka, kdy tu z tiché vody stoupala lehká mlha. Přešel jsem lávku, čímž jsem opustil město a ponořil se do ticha přírody. Hned na to mne zmerčila sojka – strážkyně lesa střežící nejposvátnější tajemství našeho světa.

     Šel jsem dál úzkou pěšinkou, až jsem vyšel na silničce vedoucí k vesničce Čeraz, kde jsem v tichosti spočinul, abych mohl pokračovat dál do Dráchova, který už jsem měl na dohled. Bylo opravdu velmi klidné ráno, kdy nad Soběslaví se zatahovala černá mračna, ale zde před Dráchovem svítilo sluníčko. Silnička mne zavedla až ke kostelíku, kde jsem tiše rozjímal na hřbitůvku, kde mlčení je vlastně mluvení s mrtvými – tajná komunikace s druhým břehem, kam živí nikdy nemohou, tedy až na pár hrdinů jako třeba antický Herakles, který se tam  vypravil a vrátil se zase zpět. Všiml jsem si zde dvou starých zrezivělých křížů a jakoby mi říkaly, že největší tajemství našeho světa nikdy nerezaví díky božímu světlu a pevné víře z nebeského zlata. Může skutečně existovat tajemství nesmrtelnosti související i s elixírem věčného mládí? Je opravdu Kámen Mudrců cennější než zlato a stříbro dohromady nebo je to pouhá legenda vytvořená alchymisty a kterou si budou lidé po věky věků pamatovat a vyprávět? Tak obrovské a mocné tajemství by muselo být ukryto na velmi bezpečném a nedobytném místě jako je právě zde Dráchovská tvrz, aby se nedostalo do nepovolaných rukou „mocných králů“ usilující o krátkodobé vítězství a světský úspěch, ale pouze tajemných, tichých a zadumaných alchymistů, kteří toto velké tajemství ukryjí za svojí mlčenlivostí jako třeba Templářští rytíři – až za hrob.

     Z Dráchova jsem se vydal zahloubán do myšlenek, honící se mi hlavou, tichým lesem do Veselí nad Lužnicí, který se pak změnil v zelené louky a zlatá pole. Kráčel jsem dál prašnou písčitou cestou, na níž mne provázely modré chrpy, červené vlčí máky a v Žíšově pak na jezírku lekníny, což dohromady přinášelo krásu přírodní magie, která je důležitá k výrobě Kamene Mudrců.

     „Klidná modrá chrpy se spojí s aktivní červenou vlčích máků, čímž vznikne magická fialová a růžový leknín rostoucí z hluboké vody jako květ bájného lotosu, pak obohatí duši láskou, čímž pomůže spojit zdánlivě neslučitelné protiklady modré vody a červeného ohně. A právě v tom se ukrývá podstata Velkého Tajemství Světa.“

     Když jsem hleděl z lávky na novou dálnici, po níž se auta s lidmi ženou k cíli, tak jsem pochopil, že vítězství není nesmrtelné, ale pomíjivé, a pouze pocestný si dokáže všimnout drobných krás světa, které pokvetou ve všech dobách nezávisle na pokroku a rozvoji civilizace. Našel jsem tak pro své poselství další novověký moderní symbol, jímž jsou cesty, silnice a dálnice.

VESELÍ NAD LUŽNICÍ

     Netrvalo už dlouho a dorazil jsem do Veselí nad Lužnicí, kde jsem přešel náměstí a vyrazil k zářivému velkolepému kostelu. Potkal jsem zde pouze smutného anděla, který tu ještě nezatroubí poslední soud za starým věkem a zmrtvýchvstání – znovuzrození. Věnec v jeho druhé ruce mi připomněl, že vítězství je pouze marná snaha, která nikdy moudrosti nebe nedosáhne a tím ani nesmrtelnosti. Prošel jsem místní hřbitov, ale i zde mne zastavila zeď a velký kříž, jakoby to bylo znamení, že tudy cesta k Tajemství Světa nevede, a tak jsem se otočil, opustil říši mrtvých a vrátil se do města světa živých, kde jsem si v místní cukrárně dal snídani a přemýšlel co dál s načatým dnem. Kde bych měl hledat Tajemství Světa, když ne právě zde v tomto městě? No, nejlepší by asi bylo hledat Ho někde ve světě. A proč vlastně ne? Vždyť to jde, a tak jsem se odebral na vlak a vyrazil do třetího malebného městečka Třeboně k rybníku Svět.

TŘEBOŇ

     Odebral jsem se od nádraží přes náměstí přímo k rybníku Svět, kde jsem chvíli spočinul a popřemýšlel o vodnických hlubokých tajemstvích ukrytých v hrnečcích, v němž jsou schované dušičky utonulých – tedy lidí, kteří podlehli světu fantazie, iluzím a snům.

     „Kolik je však na Zemi moudrých myšlenek, idejí, které by obohatily pozemský svět plný prázdných řečí, názorů, slov a křiku. Jakoby se jen každý snažil druhého překřičet a přemluvit pro svůj názor. Mnoho ne, ale kdo jednou dokáže otevřít svůj hrneček ve svém srdci a vypustit z něj „dušičku“, ideu, pak vzlétne vzhůru k nebi, kde může zářit malým světýlkem, nadějí a být šťastnou hvězdičkou pro lidi i ve vzdálené budoucnosti. Tajemství nesmrtelnosti se ukrývá hluboko v lidském podvědomí, aby jej nemohl najít každý, ale pouze opravdový alchymista.“

     Zvedl jsem se a vydal se na cestu kolem Světa, která mne nejprve dovedla ke Schwanzenberské hrobce, kterou střežilo šest andělů tvořící půdorys šestiúhelníku – tedy i dvou trojúhelníků (špičkou vzhůru i dolů).

     „Jeden je symbolem moci, úspěchu a vítězství, zatímco druhý znamením lásky, pokory a moudrosti. Oba jsou velmi důležité pro život, ale za předpokladu, že jeden silný bude chránit slabší a druhý naopak pomůže prvnímu.“

     Otázkou jen zůstává, zda se někomu podaří spojit tyto neslučitelné protiklady a objevit Tajemství nesmrtelnosti, elixíru věčného mládí a třeba i proces proměny zlata ve stříbro a naopak. Vyžaduje to mít jen „mír v srdci“. Tato nejstřeženější a nejposvátnější tajemství alchymie – jsou podstatou opravdového Kamene Mudrců a tím i Velkého Díla alchymistů.

     Prošel jsem lesem a zastavil se až u Karlova kříže. Nevím, kterému Karlovy kříž patří, ale díky asociaci jsem si vzpomněl na Karlštejn – největší alchymistickou dílnu Karla IV., který je již také nesmrtelnou legendou a dvěma trojúhelníky:

„Horou v údolí.“

     Byl jsem už na druhém konci Světa a čekala mne cesta po druhé straně. Když v tom jsem spatřil modré nebe, les a zelenou louku, čímž jsem našel místo, kde alchymista Edward Kelley  objevil nesmrtelné tajemství Světa, čímž se také stal věčnou legendou. Otázkou však jen zůstává, kam by tak velké tajemství výroby Kamene Mudrců mohl ukrýt, že by v naší krásné stověžaté Praze? Ta byla kdysi dávno také centrem a dílem mnoha alchymistů.

     Cesta kolem Světa mi trvala klidnou chůzí přibližně tři hodiny, ale za tak krátkou dobu se dá přinést mnohem víc, než kdybych třeba během jednoho roku obešel celou naší planetu.

     Na závěr dne jsem se usadil v alchymistické krčmě a dílně zároveň – a to před svým odjezdem domů. Nezbývalo mi nic jiného, než se zamyslet nad dnešním dnem i nad počáteční otázkou, jestli Tajemství Světa někomu prozradit nebo naopak ukrýt? A proč by to vlastně nešlo spojit? Tajemství výroby Kamene Mudrců musí zůstat schováno, ale to neznamená, že svůj kámen i svou filozofii nemohu ukázat a odhalit. Tiše, pomalu a hlavně nenápadně – tedy moudře, aby bylo inspirací pro ostatní. 

Děkuji velevážený alchymisto Edwarde Kelley

Zpracováno v Táboře, dne 24. června 2014

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz