Můj svět fantazie

Seděl jsem na střeše nějakého domu a díval se na západ slunce. Jak rád bych měl někoho, kdo by mě měl rád. Ale kdo si k tělu pustí démona? Odpovím si sám. Nikdo. A zvlášť, když tím démonem je syn Lucifera. Ano, jsem syn Lucifera. Jmenuji se Aron. Docela obyčejné jméno, že? Dala mi ho mamka než zemřela. A i když s tím lucifer nesouhlasil, nemohl už nic dělat. Jakmile totiž dáte démonovi při jeho zrození jméno, ať je jakékoliv, už ho nemůžete změnit. Dítě by zemřelo. No jo, tatík nechtěl přijít o svého pátého potomka. A taky posledního plného démona. Ti po mě jsou už jen polodémoni. Sám pro sebe se ušklíbnu a slezu ze střechy. Vydám se po ulici do svého přechodného domova zde na zemi. Zamyšleně si cestou promnu bradu. Přemýšlím, že bych někoho unesl, ale pak to ve vztahu není ono. Chci rovnocenného partnera a ne, že se mě bude bát. Ach, ptáte se proč jsem na zemi? Na to je jednoduchá odpověď. Nemám rád peklo a nesnáším otce a bratry. Kdo by je taky snášel, že, když se ženou jen za mocí? Povzdechnu si a ponořím se do vzpomínek na matku. Moc jich není. Jsou to jen útržky toho, co mi vyprávěla chůva. Takhle tiše kráčím zasněženou ulicí a pod nohama mi křupe sníh. Nic jiného neruší klid noci.

A pak to uslyším. Bolestný výkřik, zlomyslný smích a nadávky protne noční klid. Zamračím se a okamžitě zamířím tím směrem. Démoni to nejsou. To by toho chudáka odtáhli někam, kde by ho nikdo neslyšel. Zabočím do špinavé páchnoucí uličky a zůstanu stát. Dva chlapy se sklánějí nad mladým mužem, který se drží za bok, a snaží se mu stáhnout kalhoty. Všimnu si, že jeden drží zrezivělý nůž.

„Hej!“ Zakřičím. Všichni se na mě otočí a ti dva si mě přeměřují pohledem.

„Tenhle je náš, jdi si najít jiného.“ Zavrčí jeden z nich. Pozvednu obočí. Když se nehnu ani nevydám žádný zvuk, vezmou to jako povel k útoku. Uchichtnu se a okamžitě je jednou ranou pěstí pošlu k zemi. Na nic nečekají a dají se na útěk. Nechám je. Najdu si je pak. Skloním se k muži. Ten se ode mě poplašeně odtáhne.

„Klid. Neublížím ti.“ Konejšivě zašeptám.

„Mohu se ti podívat na tu ránu?“ Zeptám se a při tom se mu dívám do očí. Opětuje můj pohled a po chvíli váhavě přikývne. Usměju se a začnu mu prohlížet ránu.

„Nevypadá to dobře. Vezmu tě k sobě a vyčistím ti ji.“ Oznámím mu a než stačí protestovat vezmu ho do náruče a odnáším k sobě. Celou cestu mi strnule leží v náruči a vyplašeně se kouká kolem sebe. Nejspíš ve mně poznal démona a bojí se, abych ho neodnesl do pekla. Usoudím v duchu. S obtížemi odemknu dveře malého rodinného domku a vejdu. Zavřu za námi a opatrně ho posadím na pohovku. Dojdu si do koupelny pro potřebné věci a vrátím se k němu. Vyhrnu mu mikinu s trikem, abych se dostal k ráně, a začnu ji čistit. Občas sykne, ale jinak ani nedutá. Nanesu pak na ni dezinfekci a zavážu.

„Hotovo. Žádné prudké pohyby nebo se zase spustí krev.“ Poučím ho. Přikývne a s pohledem vyplašené laně se na mě dívá.

„Řekneš mi jak došlo k tomu incidentu?“ Zeptám se opatrně. Sklopí hlavu.

„Pohádal jsem se s mamkou a vyběhl jen v mikině ven. Nevím, jak jsem se dostal do té části města, ale najednou jsem tam byl. Zastoupili mi cestu a chtěli, abych jim ho vykouřil. Odmítl jsem, tak na mě zaútočili.“ Špitá.

„Dobře. Dneska tu přespíš a zítra tě odvedu domů.“ Vyděšeně se na mě podívá. Pohladím ho po tváři.

„Neublížím ti.“ Odtuším klidně a zvednu se.

„Máš hlad?“ Zavrtí hlavou.

„Dobře. Pak tedy dobrou noc.“ Vyhrabu deku s polštářem a ukážu na jedny dveře, které vedou do nepoužívané ložnice.

„Dobrou noc.“ Zašeptá a rychle v nich zmizí. Zavrtím hlavou a sám si jdu lehnout. Jen doufám, že mě zítra nenavštíví otec před tím než ho odvedu. Ráno se vzbudím kupodivu dost brzy. Chvíli se ještě rozvaluji v posteli než vstanu, obléknu se a vykonám ranní hygienu. Zrovna začnu dělat snídani, když se do kuchyně došourá můj host.

„Dobré ráno.“ Pousměju se.

„Dobré.“ Špitne, posadí se za stůl a začne si mě prohlížet. Nechám ho a postavím před něj snídani.

„Dobrou chuť.“

„Děkuju.“ Vzhlédne k mým očím. Přikývnu.

„Není za co. Jez, ať tě můžu vyprovodit domů.“ Pobídnu ho. Sám si vezmu jen čaj.

„Víš, já nemám kam jít. Mamka mě vyhodila.“ Zašeptá po chvíli ticha a dá hlavu do dlaní.

„Proč?“ Přejdu k němu a sednu si před něj na bobek.

„Viděla mě jak se líbám s klukem.“ Vzlykne. Obejmu ho a začnu ho tišit. Ani nevím proč to dělám. Ale jestli rychle odtud nevypadne tak budeme mít problém.

„Rád bych ti nabídl, že tu můžeš zůstat, ale je tu problém.“

„Jaký?“ Vzhlédne ke mně.

„Musel bys být můj přítel.“ Zaskočeně se na mě dívá.

„Proč?“ Pozvednu obočí.

„Nejsem člověk.“ Odtuším, copak to sám nepoznal?

„Kdo jsi?“ Zašeptá plačky a odtáhne se ode mě. Ani nevím proč mě to zabolelo.

„Démon a jestli za chvíli nevypadneš už odtud nebudeš smět odejít.“ Zvednu se. On okamžitě vyskočí a žene se ke dveřím. Nechám ho. Ať si jde. Jen pořád nechápu, proč to tak bolí. Ve chvíli kdy zaklapnou dveře se smutně pousměju a uklidím známky jeho přítomnosti. Přetrpím otcovu návštěvu i s bratry, kteří si mě dobírají. Nechám je. Připadám si jako v mlze. Všechno kolem mě proplouvá. Myslím jen na svého včerejšího hosta. Doufám, že se mu nic nestane. Takhle uběhne několik týdnů aniž bych o něm věděl. Vlastně ani nevím proč na něj stále myslím. Tiše si povzdechnu a vstoupím do obchodu. Začnu si vybírat nějaké jídlo, když uslyším hádku.

„Okamžitě půjdeš se mnou!“ Zavrčí ženská.

„Ale já s tebou nikam nejdu. Vyhodilas mě, tak mě nech na pokoji.“ Vytrhne se jí můj neznámí host. Poznal jsem ho už po hlase. Pro sebe se usměji a rozhodnu se mu pomoct.

„Ahoj. Promiň, že jdu pozdě, půjdeme tedy na ten oběd?“ Obejmu ho kolem pasu. Chvíli se na mě překvapeně dívá než se nádherně usměje.

„Ahoj, v pořádku, jasně, že jdeme.“ Políbí mě. Zamrkám a usměju se na něj. Ženská se na nás chvíli nevěřícně dívá než s řevem uteče.

„Děkuju.“ Vděčně se na mě podívá. Zavrtím hlavou.

„Nemáš za co.“ Chvíli si mě prohlíží než ke mně natáhne ruku.

„Kai.“ Usměju se a stisknu mu ji.

„Aron.“ Přikývne.

„Tak půjdeme na ten oběd?“ Uchichtne se. Pokrčím rameny.

„Proč ne.“ Pousměje se a odběhne se převléct a oznámit to šéfovi. Zatím zaplatím nákup a počkám na něj.

„Tak můžeme.“ Přiběhne ke mně. Přikývnu a vedu ho do jedné příjemné restaurace. Vyberu jeden stůl dál od ostatních, abychom měli soukromí. Posadíme se a u číšníka objednáme jídlo.

„Jak to, že jsi na zemi?“ Zeptá se po chvíli ticha. Uchichtnu se a rozverně pokrčím rameny.

„No, víš, neměli by být démoni spíš v pekle?“

„Měli.“ Kývnu.

„Tak proč si tady? Chytáš duše do svých spárů?“ Zasměju se.

„Ne, nemám rád peklo. Jsem rád, když z něho můžu vypadnout, ale mám tu kontroly. To víš, smlouva s anděly a tak.“ Nechápavě se na mě podívá.

„Ty nemáš rád peklo?“ Pokrčím rameny.

„Kdybys byl pátý syn vládce, taky bys ho nesnášel.“

„Proto jsi mě nechal jít?“ Zeptá se po chvíli přemýšlení.

„Ano, kdyby tě tam táta uviděl, už bys ode mě nesměl odejít.“ Chápavě přikývne. Už chce něco říct, když nám přinesou jídlo. Pustíme se do té lákavé pochoutky a už mlčíme.

„Myslel jsem, že někdo jako ty, má na prstě nejmíň deset nápadníků.“ Ozve se po tom, co dojíme. Povzdechnu si.

„Měl bych, ale to bych nesměl být démon.“ Smutně se na mě podívá a natáhne svou ruku k mé. Sevře ji.

„To je mi líto.“ Pousměju se a kývnu.

„Jak se protloukáš?“ Pokrčí rameny.

„Jak to jen jde. Mám dvě práce, abych se nenudil doma sám.“

„Sám? Myslel jsem, že máš přítele.“ Trochu zrůžoví.

„Nemám. Ani vlastně nevím, proč jsem všechny srovnával s tebou.“ Špitne.

„Se mnou?“ Pozvednu obočí.

„Proč zrovna se mnou?“

„Já nevím. Nemůžu se tě zbavit. Pořád na tebe myslím.“ Zašeptá a zadívá se mi do očí.

„Jsi si vědom toho, že už pak nebudeš moct odejít?“ Přikývne. Usměju se a společně vyjdeme z restaurace. Obejmu ho kolem pasu.

„Nechceš si to ještě rozmyslet, Kaii?“

„Ne, chci být s tebou. Miluju tě.“ Podívá se mi do očí. Usměju se.

„Taky tě miluju.“ Poprvé ho políbím. Zavrní a oplatí mi ho. Konečně jsem našel lásku.