Příběhy z těžké doby. O soucitu, který byste nečekali
Mgr. Martin Ivan
Rok 1938 máme spojen s jedním z nejtěžších období v dějinách českého státu. S Mnichovským diktátem a následnou ztrátou pohraničního území. Na pozadí Mnichova se poněkud ztrácejí události, které mu předcházely a do jisté míry jej umožnily.
V září 1938 povstali příslušníci německé národnostní menšiny v pohraničí. Jejich cílem bylo přičlenění Sudet, jak nazývali jimi obývané území, k Německu. V Československé republice (ČSR) nebyli spokojeni.
Částečně za to mohli i politici první republiky, protože žádné z národnostních menšin nepřiznali samosprávu. Nedostali ji nejen Němci, kteří byli po Češích druhým nejpočetnějším národem, ale ani Slováci, kteří měli samosprávu slíbenou písemně.
Hlavním viníkem Sudetoněmeckého povstání a Mnichova však bylo nacistické Německo a jeho agresivní zahraniční politika. Nespokojenost českých Němců byla jen vítanou záminkou k zabrání pohraničí a následně i rozbití ČSR a okupaci českých zemí.
Nacisté nejprve nacionalistickou propagandou poštvali Němce proti svým českým sousedům a nakonec podnítili povstání, které také vyzbrojovali. Pod vlivem manipulujících a lživých informací se mnozí sudetští Němci stali fanatickými. Během povstání se pak chovali hrubě a krutě nejen k příslušníkům ozbrojených sil republiky, ale i k českému civilnímu obyvatelstvu.
Přesto se i v této těžké době stávalo, že se mezi nacionalistickou nesnášenlivostí a násilím objevily lidskost a soucit. Několik takových příběhů se podařilo zaznamenat. Většinou jsou to příběhy o lidech, kteří již byli na prahu smrti, ale nečekaně jim pomohli jejich nepřátelé. Jsou to také příběhy o tom, že naděje umírá poslední.
Příběh z Krajkové v západních Čechách
13. září 1938 vypukl v západních Čechách ozbrojený henleinovský puč. Davy místních Němců, už od předchozího večera kdy poslouchaly z rádia projev Adolfa Hitlera, proudily ulicemi a vykřikovaly nacionalistická hesla. Během dne však začali ozbrojení ordneři, uniformovaná pořádková služba Sudetoněmecké strany (SdP), obsazovat úřady.
Sudetoněmecké povstání začalo i v městečku Krajková (v roce 1938 Gossengrün), nedaleko okresního města Sokolov (tehdy Falknov nad Ohří). Po deváté hodině ráno henleinovci postupně přepadli a odzbrojili dva četníky, kteří měli zajistit bezpečí pracovníků pošty. Poté je zavřeli do místního vězení na radnici. Obsazovat radnici nemuseli, sám starosta byl předák SdP a povstání organizoval.
Na četnické stanici tak zůstal pouze její velitel, praporčík Petr Hladík. Zamkl vstup do budovy v přízemí i dveře do prvního patra, ze kterého sledoval přicházející dav. Povstalci do budovy pronikli zadním vchodem a pokusili se dostat i do prvního patra. Po praporčíkově varování, že použije služební zbraň, začali střílet do dveří. Rozpoutala se přestřelka. Jeden z útočníků zahájil palbu do oken ukořistěnou četnickou karabinou z protějšího domu. Další pronikl na půdu a snažil se četníka zasáhnout přes strop místnosti. Po nějaké době se mu podařilo odhadnout podle zvuku kroků praporčíkovu polohu a postřelil jej do levého nadloktí.
Hladík si ruku obvázal, ale ze ztráty krve se mu dělalo nevolno a nebyl schopen dalšího boje. Když z ulice slyšel volat svoji manželku, že pokud se vzdá, nic se mu nestane, vyšel z budovy. Venku se však na něj vrhl dav. Před lynčem jej zachránil místní lékař, přestože byl jedním z místních předáků SdP a vůdců povstání.
Nařídil odvést Hladíka do jeho bytu a tam ho ošetřil. Zařídil také jeho odvoz i s manželkou automobilem do sokolovské nemocnice. Ale jen co ujeli pár desítek metrů, dav je znovu zastavil. V čele stáli dva místní henleinovci ozbrojení pistolemi. Žádali, aby četník a jeho žena vystoupili z auta. To ale Hladík odmítl. Jeden z ozbrojenců prudce otevřel levé dveře automobilu a dvakrát vystřelil. První střela zasáhla Miloslavu Hladíkovou do břicha. Druhá rána zasáhla jejího manžela jen kousek od místa, kde již byl zraněn. Německý řidič automobilu se poté rozběhl pro pomoc.
Zbytečná brutalita henleinovského střelce vůči bezbranným manželům však byla pro ostatní přítomné příliš. Někteří hlasitě protestovali. Zdrželi tak fanatické povstalce do okamžiku, než řidič automobilu přivedl lékaře. Následující hádku vyhrál lékař, pravděpodobně nejen díky svému váženému zaměstnání, ale protože byl funkcionářem SdP. Auto tak konečně mohlo odjet do Sokolova, kde manželé Hladíkovi strávili několik dnů v nemocnici. Praporčíkova zranění měla sice trvalé následky a musel být proto propuštěn od četnictva, on i jeho žena však přežili.
Příběh z jižních Čech
22. září 1938 kolem poledne přebrodilo hraniční říčku Malši asi 150 příslušníků Sudetoněmeckého Freikorpsu a přepadli městys Cetviny (v roce 1938 Zettwing). Obklíčili celnici, poštu a četnickou stanici a zahájili na budovy palbu. Poté odzbrojili a odvlekli na území Říše většinu příslušníků finanční stráže (FS), četníků a 4 muže vojenských posil z družstva Stráže obrany státu (SOS). Společně s nimi zajali také několik místních Němců a rodinné příslušníky státních zaměstnanců.
Střelba v Cetvinách byla slyšet až na stanoviště sousedního 13. družstva SOS na kótě U tří bab. Družstva měla při ústupu vystřelit na znamení zelenou signální raketu. Nad městečkem se ale žádná neobjevila a tak velitel 13. družstva poslal na průzkum dvojčlennou hlídku. Dobrovolně se přihlásili dozorce FS Václav Klimeš a vojenská posila četař Karel Boneš. Do Cetvin vyrazili na motocyklu. Když projeli obcí Tichá, spatřili v dálce u lesa skupinu postav ve vojenských uniformách.
Pokračovali v cestě, protože netušili, že to nejsou členové jednotky čs. armády, ale dezertéři německé a maďarské národnosti. Ti začali po hlídce střílet. Klimeš s Bonešem seskočili z motorky a palbu opětovali. Dezertéři byli v přesile a dvojici začali obkličovat. Klimeš byl zasažen do nohy, v leknutí se posadil a následně byl smrtelně raněn do břicha.
Boneš se plížil kamarádovi na pomoc, ale dostal zásah a ztratil vědomí. Dezertéři jej odzbrojili a chtěli četaře dobít, ale jeden z nich tomu zabránil. Byl to Němec, který Boneše znal, protože spolu sloužili u stejného pluku. Zajistil jeho převoz do rakouské nemocnice a tím mu zachránil život.
Příběh z Broumova v západních Čechách
V pět hodin ráno 27. září 1938 zaútočil Sudetoněmecký Freikorps na Broumov (v roce 1938 Promenhof) u Mariánských lázní. Povstalci současně přepadli celní úřad, oddělení finanční stráže ve vesnici a družstvo SOS v lese.
Situace se pro obránce nevyvíjela dobře. Polní stráži v lese hned na začátku boje selhal lehký kulomet, nejúčinnější zbraň družstva. Museli proto ustupovat. Oddělení finanční stráže hájil jen správce oddělení, vrchní respicient FS Josef Kopstein a dozorce FS Jan Brabec. Během útoku na budovu byl Josef Kopstein raněn střepinou granátu, oddělení se však zatím dařilo hájit.
Budovu celního úřadu, která byla nejblíže k hranicím, bránili dva příslušníci FS a tři muži vojenských posil. Ihned po zahájení útoku dozorce FS Rudolf Říha telefonem nahlásil, že celní úřad je přepaden. Říha, respicient FS Josef Minář a jeden vojín bránili střelbou z kuchyně přístup do budovy. Útočníci však vyrazili dveře a dostali se na chodbu, takže obránci ustoupili až do ložnice. Ze všech stran se ozývala palba a výbuchy granátů. Muži v celnici si proto mysleli, že jde o skutečnou válku.
Střelba na chvíli polevila. Protože netušili, že pomoc na základě telefonátu je na cestě, respicient Minář a jeden z vojáků se rozhodli poničenou budovu opustit. Vyskočili z okna. Voják utíkal k lesu, Minář směrem k vesnici. Ostatní obránci zůstali na celnici a se štěstím přežili další ostřelování a výbuchy granátů do příjezdu vojenské pohotovostní čety s obrněným autem.
Josef Minář byl však u silnice postřelen. Raněného pak henleinovci dobyli pažbami, přestože je přihlížející ženy z vesnice upozorňovaly na to, že respicient je otcem dvou malých dětí. Přímluvy místních žen na jeho záchranu nestačily. Příjezd vojenské jednotky zachránil alespoň zbylé obránce.
Příběh ze severních Čech
Dne 1. října 1938 dopoledne došlo k jednomu z posledních bojů jednotek SOS s henleinovci. Polní stráž u Rybniště ve Šluknovském výběžku přepadlo asi 50 mužů Sudetoněmeckého Freikorpsu, kteří přijeli na třech nákladních autech. Družstvo SOS, složené z příslušníků finanční stráže, způsobilo útočníkům ztráty 3 mrtvých a 1 těžce zraněného. Během přestřelky však bylo nuceno pod tlakem přesily ustoupit.
Financi se pokusili rozjet zrekvírovaný nákladní automobil, ale ve spěchu zapomněli, že má podložená kola. Nakonec museli ustupovat pěšky. Po soustředění stráže v Chřibské však chyběl dozorce FS Václav Farkač. O Farkačově osudu nikdo z jeho spolubojovníků nevěděl a tak byl prohlášen za mrtvého.
Za několik dní však přišla jeho rodině pohlednice z nemocnice v saské Žitavě. Václav Farkač žil. Při vyskakování z kabiny auta byl zasažen do břicha a zůstal ležet na silnici. Povstalci jej chtěli dobít, ale jeho znalost němčiny a hrdé chování zapůsobily na přítomného německého důstojníka, který byl jednotce zřejmě přidělen jako velitel. Přítomnost důstojníka wehrmachtu je mimochodem důkaz, že nacistické Německo vedlo proti Československu hybridní válku.
Důstojník nechal Farkače převézt nejprve do varnsdorfské nemocnice, kde ho však místní lékaři odmítli přijmout. Zranění bylo vážné a komplikované. Střela ze staré pušky Mannlicher mu potrhala střeva. Nakonec byl operován v žitavské nemocnici. Domů se vrátil až za několik měsíců s plnovousem, pohublý, ale živý.
Použitá literatura a zdroje:
BRUŽEŇÁK, Vladimír: Četníci proti přesile. 13. září 1938 a krvavá vzpoura henleinovců na Sokolovsku. Internet
CIGLBAUER, Jan: Horký podzim 1938 v jihočeském pohraničí – 5. část. Budějcká drbna, Internet
LÁŠEK, Radan: Jednotka určení SOS - díl první. Codyprint, Praha 2007
MAREK, Jindřich: Jednotky SOS ve Šluknovském výběžku v září 1938. Historie Lužických hor, Internet
Nakladatelství Codyprint, Padlí obránci z bojů o čsl. pohraničí 1938 – 1939. Internet
