Bali
Vyjeli jsme rano po střechu nacpanou lodí na Sanur, usmlouvali jsme to na 170 Kč za osobu, takže luxus. Jízda byla teda hodně výživná, jelikož se moře navlnilo a litaly vlny, no jarku, snad 4 metry vysoký. A ze něco není v pořádku jsem si uvědomila, az když začaly místní indonesanky strachy omdlevat. Nás bělochy (10 ks) to nechavalo chladnými. Na Sanuru jsme si půjčili skútr a ficime do Ubudu. Skútr jsme si půjčili na 60 za den a když už jsme měli vše podepsaný a zaplaceny, zkoušel na nas, ze říkal 65. Stává se často, ze nám klidně lžou do oči. Meli jsme velice ambiciozní plán, ale místo chrámů a památek jsme dvakrát zmokli a k tomu pichli kolo (oprava byla ale jen za 70 Kč). První a nejdůležitější věc, kterou chceme vidět, jsou rýžová pole v Tengalalangu. To nejproflaklejsi jsme si i prošli a musím se pochlubit vrcholným zážitkem - curani přímo v rýžovým poli. Projeli jsme si i okolí města a viděli spoustu rýžových lánů v různých fázích růstu, nejhezci políčka byla samozřejme ta, která se vesele zelenila. Cestou jsme se stavili na královským obědě a dali jsme za dvě jídla a tři drinky 60 Kč. Ještě jsme stihli opičí les a byl to teda ficak, koupila jsem si u vchodu banány na krmeni opic a už po par metrech už mi to jedna opice násilím vyrvala z ruky a další me začala rvat za šaty, ze chce taky. Třetí mi začala rvat z ruky lahev s vodou, tak to už jsem pochopila, ze si musím všechno pevně držet a chránit. Monkey forest je posvátný les v centru Ubudu s vysokou koncentrací drzych opic. Večer jsme zavítali jednosměrnou v protisměru a zákazem vjezdu do ubudskeho paláce, kde se konal oblíbený Kecak Trance Dance, který mě z počátku nadchnul, ale posledních 10 min jsem prospala, protoze tam pořád jen dokola lomili rukama a strihali prstama. Dostali jsme k tancum i vyprávění, o čem ze jsou. Když odtancovali první, myslela jsem, ze to bylo o dospívání a poznávání sveta, ale po přečtení prospektu, jsem zjistila, ze to bylo o tom, ze bůh nabízí všem lidem mir a prosperitu...
Tak co dneska? Vydavame se na streku na sever k hoře Mount Batur. Ještě předtím si dopoledne prohlizime centrum Ubudu plné chramu, zavitame na místní tržiště, které nás svou tradiční atmosférou překvapilo i množstvím hnusnych zablesenych psu pobíhajících mezi provizornimi restauracemi. Z chrámů byl nejkrásnější Puri Saraswati, kolem kterého kvetly lotosy (poprvé jsem viděla naživo lotos). Cestou na sopku jsme ještě viděli Gunung Kawi - chrám vytesaný do skály a Tirta Empul, kde se hinduisti modlili ve vodě. Do obou jsme museli mit oblečeny sareng - dlouhou sukni a v prvním jmenovaném jsme se museli ocaknout svěcenou vodou, abychom jim to tam neznesvetili (což u me pravdepodobne nepomohlo). Je tu spousta hinduistů, což mne těší, protože konecne mužu nosit krátké sukně. Švihame si to na skútru občas i sedmdesatkou (a to už ve třicítce se zacinam bát) a mijime kvanta obchůdků umělců s handmade originál výrobky ze všech možných materiálů, některé fakt krásné. Pod sopkou jsme se ubytovali za 150 IDR v mrtvolnym hotylku jak z filmu od Kubricka a objeli si kus sopky a jezero pod ni ležící, na kterem místní chovají ryby. Vůbec v celem okolí zdechl pes, je to tu opuštěné a zaprášené jak ve Fukusime. Jediní pritomni běloši jsou naštěstí nakumulovani v našem hotelu, takže se o život nebojime. Místní lidi se živí zemědělstvím, takže jsme prekvapive viděli veliké plantáže rajcat, cibule nebo zelí. Večer se bavime tak maximálně poslechem vodního čerpadla, ale zase jsou krásně vidět hvězdy.