Onyx kapitola 1
29. 4. 2014
10 sekund přešlo mezi tím, kdy si Daemon Black sedl na místo a kdy mi poklepal svým věrným perem pod lopatkou. Celých 10 sekund. Otáčejíc se na židli jsem se nadechla unikátní venkovní vůně, která byla celý on.
Daemon stáhl ruku zpět a poklepal modrou čepicí svého pera koutek svých rtu. Rtu, se kterými jsem byla dobře obeznámená.
"Dobré ráno, Kotě."
Přinutila jsem se mu podívat do očí. Jasně zelené jako stonek čerstvě odstřihnuté růže.
"Dobré ráno, Daemone."
Nepoddajné černé vlasy mu spadly do čela, když naklonil hlavu.
"Nezapomeň, že na dnes večer máme plány."
"Jo, vím. Už se teším," řekla jsem suše.
Jak se Daemon naklonil dopředu jeho tmavý svetr mu obtáhl široká ramena. Naklonil svůj stůl dolů. Slyšela jsem měkký nádech od mých kamarádek Carissy a Lessy, cítila pohledy všech ve třídě, kteří nás sledovali. Jeden koutek úst se mu skroutil výš jako kdyby se tajně smál.
Ten kousek ticha začal být příliš těžký.
"Co?"
"Musíme pracovat na tvé stopě," řekl dost tiše na to, abych to slyšela jenom já. Díky Bohu. Snažit se vysvětlit co je stopa většině populace nebylo něco, co jsem chtěla dělat. Ach, to víte, jenom zbytky mimozemšťana, který se přilepí na člověka a vysvítí ho jako vánoční stromeček a stane se naváděcím signálem pro zlou mimozemšťanskou rasu.
No jo.
Zvedla jsem své pero a zvažovala že ho ním poklepu.
"Jo, to jsem si myslela."
"A já mám zábavný nápad, jak to můžem udělat."
Věděla jsem, co byl jeho "zábavný nápad". Já. On. Nalepení. Usmála jsem se a zelená v jeho očích se zahřála.
"Líbí se ti ten nápad?" zamumlal a jeho pohled klesl k mým rtům.
Nezdravé množství vzrušení přinutilo celé moje tělo hučet a já si náhle připoměla, že jeho náhlý obrat má více dočinění s účinkem jeho bizardního mimozemského kouzla, než to, co ze mě dělalo člověka. Od doby, kdy mně Daemon vyléčil po bitvě s Arumem, byli jsme spojeni a zatímco pro něj se to zdálo dost na to, aby skočil do vztahu, pro mně ne.
Nebylo to skutečné.
Chtěla jsem to, co měli moji rodiče. Nehynoucí lásku. Silnou. Opravdovou. Mimozemské pouto takové nebylo.
"V tomto životě ne, kámo," řekla jsem nakonec.
"Odpor je marný, Kotě."
"Stejně jako tvůj šarm."
"Uvidíme."
Převracejíc očima jsem se obrátila do třídy. Daemon byl úplné dětsko ale stál za to co věčšinou vynulovalo tu dětskou část. I když ne vždy.
Náš starý učitel trigonometrie se vloudal dovnitř svírajíc tlustý svazek papíru, zatímco čekal na zvonení.
Daemon mě šťouchnul perem. Zase.
Zatínajíc ruce v pěst jsem se ho rozhodla ignorovat. Měla jsem to vědět líp. Jednoduše pokračoval ve šťouchání. Otáčejíc jsem se na něj koukla.
"Co je Daemone?"
Pohyboval se rychle jako když útočí kobra. S úsměvem, který mi s žaludkem dělá směšné věci, mi klouzal svým prstem po tváři odstraňujíc drobné chmýŕí z mých vlasů.
Zírala jsem na něj.
"Po škole..."
Začala jsem dostávat spoustu šílených nápadů, jak se jeho úsměv přeměnil na bezbožný, ale já už jeho hru nehrála. Převrátila jsem očima a obrátila se. Odolám svým hormonum... i způsobu, jakým mě dostává jako nikdo jiný.
Po zbytek rána mi za levým okem pulzovalo bolestí, za což jsem zcela vinila Daemona.
Na obědě jsem se cítila jako by mě někdo pořádně uhodil do hlavy. Stálý hluk kafeterie a mix dezinfekce a spáleného jídla mě nutilo běžet z místnosti.
"Budeš to jíst?" Dee Blacková ukázala na můj nedotčený tvaroch a ananas.
Potřesujíc hlavou jsem to k ní potlačila a můj žaludek se zhoupl jak to do sebe hodila.
"Ty bys dokázala sníst na posezení fotbalový tým."
Lesa ji pozorovala s očividnou závistí ve svých tmavých očích. Nemohla jsem ji vinit. Jednou jsem viděla ji sníst celý balíček Orea na jedno posezení.
"Jak to děláš?"
Dee elegantně pokrčila rameny.
"Hádám že mám rychlý metabolizmus."
"Co jste dělali o víkendu?" zeptala se Carissa mračíc se jak si otírala brýle okrajem košile.
"Já vyplňovala přihlášky na vysokou."
"Já byla celý víkend s Chadem."
Lessa se ušklíbla.
Obě se podívali na mě s Dee čekajíc, kdy se podělíme. Tušila jsem, že celé -zabíjení-psycho-mimozemšťana-téměř-umírání nebylo něco, o co by jsme se měli podělit.
"Poflakovali jsme se a koukali na hloupé filmy," odpověděla Dee věnujíc jim lehký úsměv jak si zastrkovala za ucho lesklý pramen vlasu.
"Byla to trochu nuda."
Lesa si odfkla.
"Vy se vždy nudíte."
Začínala jsem se usmívat, ale po zátylku mi bruslilo teplé chvění. Konverzace kolem mě zbledla a o pár vteřin později si Daemon vzal místo hned nalavo ode mně. Plastový kelímek plný jahodového smoothies - mého oblíbeného - byl položen přede mně. Byla jsem více, než trochu překvapená, že od Daemona dostávám nějaký dárek, ještě víc jednu z mých oblíbených lahůdek. Mé prsty přešli po těch jeho, jak beru pití a po kůži mi tančí jiskřičky elektřiny.
Stáhla jsem ruku a vzala si malý doušek. Delikátní. Možná to udělá dobře mému bříšku. A možná bych si dokázala zvyknout na tuto novou rozdávající Daemonovu stránku. Je rozhodně lepší, než ta jeho protivná verze.
"Díky."
V odpovědi se usmál.
"Kde jsou naše?" zavtipkovala Lesa.
Daemon se zasmál.
"Obsluhuju pouze jednu osobu."
Tváře se mi zahřály, jak jsem poposedla na židli.
"Ty mě v žádném případě neobsluhuješ."
Naklonil se, uzavírajíc můj nově získaný odstup.
"Ještě ne."
"Ale no tak, Daemone. Jsem přímo tady."
Zamračila se Dee.
"Kvůli tobě ztrácím chuť k jídlu."
"Jako kdyby to bylo možné," odeskla Lesa přetáčejíc oči.
Daemon z tašky vytáhl krabici na jídlo. Jenom on mohl zmeškat 4 hodinu, jít na oběd a nebýt zadržen. On byl jednoduše tak... speciální. Každá holka u stolu kromě jeho sestry na něj zírala. I někteří kluci.
Své sestře nabídnul sušenku s ovesnými vločkami.
"Nemáme plány, na kterých je třeba dělat?" zeptala se Carissa se dvěma jasnýma skvrnama zbarvující ji tváře.
"Jo," řekla Dee zazubujíc se na Lesu.
"Velké plány."
Otřela jsem si ruku o vlhké lepkavé čelo.
"Jaké plány?"
"S Dee jsme na angličtině mluvili o uspořádání párty víkend po příštím víkendu," vhupla do toho Carissa.
"Něco-"
"Obrovské," řekla Lesa.
"Malé," opravila ji Carissa zužujíc oči na svou kámošku.
"Jenom s pár lidmi."
Dee přikývla a její jasné zelené oči zářily vzrušením.
"Naši rodiče budou pryč z města od pátku, takže to vychází skvěle."
Koukla jsem na Daemona. Mrkl. Mé hloupé srdce minulo úder.
"To je tak super, že tví rodiče tě nechají mít párty v domě," řekla Carissa.
"Moji by dostali mrtvici jenom při takovém návrhu."
Dee pokrčila ramenem a odvrátila se.
"Naši rodiče jsou fakt v pohodě."
Přinutila jsem svuj výraz zůstat prázdný jak mě do prsou udeřila bodavá bolest. Opravdu jsem věřila, že Dee chtěla své rodiče naživo víc, než cokoliv jiného. A možná dokonce i Daemon. Pak by nemusel nést váhu zodpovědnosti za svou rodinu. Za ten čas, co jsme strávili spolu jsem zjistila, že většina z jeho zlého chování pochází ze všeho toho stresu. A pak tady byla smrt jeho dvojčete…
Párty se stala předmětem diskusí u stolu po zbytek přestávky na oběd. Což bylo svým způsobem super naplánováné, protože moje narozeniny byli následující sobotu. Ale v pátek bude párty po celé škole. Ve městě, kde bylo popíjení na kukuřičným poli největší vzrušení na páteční noc není možné, aby to zůstala jenom malá párty. Uvědomuje si to Dee?
"Ty jsi s tímhle v pohodě?" zašeptala jsem Daemonovi.
Pokrčil rameny.
"Není to jako bych ji mohl zastavit."
Vím že by mohl kdyby chtěl, což znamená, že s tím nemá problém.
"Cookie?" nabídl držíc cookie plnou čokoládových vloček.
Nešťastné bříško nebo ne, neexistuje způsob, jak bych ho mohla odmýtnout.
"Jasně."
Jeho rty se na straně skroutili a on se ke mně naklonil, jeho ústa jenom pár centimetru od mých.
"Pojď a vezmi si."
Pojď a vezmi…? Daemon si vložil půlku cookie mezi ty plné, absolutně k políbení rty. Ach, pro svaté mimozemské děti všude…
Otevřela jsem ústa dokořán. Několik děvčat při stolu udělalo zvuk, který mě přinutil se zamyslet, jestli se pod stolem nezměnili v kaluže, ale nemohla jsem se přinutit se zkontrolovat, co skutečně dělají.
Ten cookie - ty rty - byli přímo tady.
Tváře mi zahořely. Mohla jsem cítit oči všech ostatních a Daemon… můj Bože, Daemon vyklenul obočí, vyzívajíc mě.
Dee se natáhla.
"Myslím, že budu zvracet."
Ponížená jsem chtěla zalézt do díry. Co si myslel, že udělám? Vezmu si tu cookie z jeho úst jako něco přímo ze sfilmované verze Paní a Tulák? Kruci, já to vlastně chtěla a já si nebyla jistá co to o mě vypovídá. Daemon se natáhl a vzal cookie. V očích se mu lesklo jako kdyby právě vyhrál nějakou bitvu.
"Čas vypršel, Kotě."
Zírala jsem na něj. Přelamujíc cookie na dvě mi podal větší kousek. Vytrhla jsem mu ho napůl v pokušení mu to hodit do tváře, ale bylo to… bylo to plné čokoládových kousků. Tak jsem to snědla a zbožňovala.
Berouc si další doušek smoothie jsem cítila neklid podél páteře jako kdybych byla sledována. Rozhlížejíc se po kafeterii jsem očekávala, že najdu Daemonovu mimozemskou ex provrtávající mě svým pohledem mrchy, ale Ash Thompson mluvila s jiným klukem. Huh. Byl Luxen? Nebylo tady moc jejich věku, ale pochybovala jsem, že by se Ash v celé své největší kráse usmívala na lidského kluka. Můj pohled se přesunul z jejich stolu skenujíc zbytek kafeterie.
Pan Garrison stál při dvojitých dveřích do knihovny, ale zíral na stůl plný sportovců, kteří dělali nějaké složité vzory se svými mačkanými brambory. Nikdo jiný se naším směrem z dálky nedíval.
Potřásla jsem hlavou a cítila se blbě za to, že jsem byla divná kvůli ničemu. Nebylo to jako kdyby Arum měl vpadnout do kafeterie na střední škole. Možná jsem začínala být paranoidní. Ruce se mi mírně třásly, jak jsem si sáhla na řetízek kolem krku, Obsidian mě na kůži chladil, uklidňujíc mě - známka bezpečí. Takže se musím přestat stresovat. Možná proto jsem se cítila tak lehká a se závratí.
Určitě to nemělo nic společné s klukem sedícím vedle mně.
…
Na poště na mně čekalo několik balíku a já sotva vykřikla. Byly to pokročilé čtenáŕské kopie z ostatních blogů podávajících si je na zrecenzování. A já byla jako cokoliv. Jistá známka ústupu mé choroby šílených krav.
Cesta domů byla mučení. Mé ruce byly slabé. Myšlenky roztroušené. Přitisknouc si zásilku k hrudi jsem ignorovala chvění na zátylku, jak jsem vycházela na verandu, A taky jsem ignorovala šest stop vysokého kluka opírajícího se o zábradlý.
"Po škole jsi nešla přímo domů."
Jeho tón podbarvila mrzutost. Jako kdyby byl moje vlastní zatracená super žhavá verze Tajné Služby a mně se podařilo mu uniknout. Volnou rukou se mi podařilo vyhrabat klíče.
"Zřejmně jsem musela jít na poštu."
Oteřela jsem dveře a hodila to na hromádku na stůl uvnitřhaly. Samozřejmně byl hned za mnou nečekajíc na pozvání.
"Tvá pošta mohla počkat."
Daemon mě následoval do kuchyně,
"Co to je? Jenom knihy?"
Popadnouc OJ z lednice jsem si povzdechla. Lidé, co nemají rádi knihy nepochopý.
"Jo, jenom knihy."
"Vím, že tu s největší pravděpodobností nebudou žádní Arumové, ale nikdy nemůžeš být příliš opatrná a máš na sobě stopu, která je zavede přímo k vašemu prahu. Právě teď je to důležitější, než tvé knihy."
Ne, knihy byly důležitější, než Arumové. Nalila jsem si pohár, příliš unavená, abych se do toho s Daemonem dostala. Ještě jsme nezvládli umnění zdvořilé konverzace.
"Pití?"
Povzdechl si.
"Jasně. Mléko?"
"Obsluž se sám."
"Nabídlas mi. Nenaliješ mi?"
"Nabídla jsem ti pomerančový džus," odpověděla jsem berouc si svůj pohár na stůl.
"Vybral sis mléko. A tiše. Máma spí."
Mumlajíc si pod nos popadl sklenici mléka. Když si vedle měsedl, uvědomila jsem si, že na sobě měl černé tepláky, což mi připomělo poslední návštěvu, co u mně byl takhle oblečený. Skočili jsme na to. Naše hádka se změnila ve žhavé osahávácí sezení, jakoby přímo z těch kýčovitých romantických románů, které čtu. Setkání, které mě drželo vzhůru dlouho do noci. Ne, že bych to někdy přiznala.
Bylo to tak žhavé, že Daemonovo mimozemské mojo spálilo většinu žárovek v domě a usmažilo mi laptop. Můj laptop i blog mi skutečněchyběl. Máma mi slíbila nový na narozeniny. Další dva týdny…
Pohrávala jsem si ze svým pohárem nevzhlédajíc.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Zaleží na co," odpověděl klidně.
"Cítíš… kolem mě něco?"
"Něco jiného, než to, co jsem cítil dnes ráno, když jsem viděl jak dobře vypadáš v těch džínách?"
"Daemone."
Povzdechla jsem si, snažíc se ignorovat holku uvnitř mě, co křičela: VŠIML SI MĚ!
"Já to myslím vážně."
Jeho dlouhé prsty líně obkreslovali kruhy na dřevěném stole.
"Můj zátylek se stává teplý a mravenčí mi tam. O tom mluvíš?"
Koukla jsem na něj. Jeho rty skřížil poloviční úsměv.
"Jo, taky to cítíš?"
"Kdykoliv si poblíž."
"Tobě to nevadí?"
"Tobě ano?"
Nebyla jsem si jistá, co na to říct. To brnění nebylo bolestivé nebo tak, jenom divné. Ale to, co to symbolizovalo mi vadilo -zatracené spojení, o kterém jsme nic nevěděli. Dokonce i naše srdce bily stejně.
"Mohly by to být… vedlejší efekty léčení."
Daemon mě pozoroval přes okraj sklenice. Vsadila bych se, že by vypadal žhavě i s mléčným knírem.
"Cítíš se dobře?" zeptal se.
Ani ne.
"Proč?"
"Vypadáš mizerně."
Kdykoliv jindy by jeho poznámka vyvolala válku, ale já jenom položila svou poloprázdnou skleničku.
"Myslím, že na mně něco leze."
Nakrčil obočí. Myšlenka toho, že bych měla být nemocná byla Daemonovi cizí. Luxenové neonemocnívají. Jako nikdy.
"Co ti je?"
"Nevím. Možná jsem dostala mimozemskou chřipku."
Daemon si odfkrl.
"Pochybuju. Nemůžu si dovolit, abys byla nemocná. Musíme těvzít ven a zapracovat na tvé stopě. Do té doby jsi-"
"Pokud řekneš slabost, zraním tě."
Hněv zatlačil dolů nevolnost v mém žaludku.
"Myslím, že jsem dokázala, že nejsem, zvlášť když jsem odvedla Barucka pryč od vašeho domu a zabila ho."
Snažila jsem se udržet svuj hlas tichý.
"Jenom proto, že jsem člověk neznamená že jsem slabost."
Opřel se dozadu obočí mu přitom vystřelilo vzhůru.
"Chystal jsem se říct, že do té doby si v nebezpečí."
"Aha."
Tváře mi zrudly. Jejda.
"No, pak nejsem slabost."
V jednu chvíli Daemon seděl za stolem a v druhou byl u mně,klečíc. Musel se podívat o trochu níž, aby se mi mohl podívat do tváře.
"Vím že nejsi slabá. Dokázala jsi to. A to cos uděla tenhle víkend, zasáhla si do našich schopností? Pořád nemůžu zjistit, jak se to stalo, ale ty nejsi slabost. Nikdy."
Whoa. Bylo těžké lpět na svém předsevzetí, že nepropadnu absurdní představě že budeme spolu,kdyžbyl ve skutečnosti… milí a když se na mě díval jako bych byla poslední kousekčokolády na světě.
Což mě přivedlo zpátky k té zatracené čokoládové cookie v jeho ústech. Strana jeho úst se vykroutila jako by věděl na co myslím a já bojovala z úsměvem. A najednou stál tyčíc se nade mnou.
"Teď potřebuju dokázat že nejsi slabá. Pohni zadkem a pojdmězapracovat na smazání tvé stopy."
Zasténala jsem.
"Daemone já se opravdu necítím dobře."
"Kat…"
"A já neříkam že to bude těžké. Cítím se jako bych sebou měla za chvíli seknout. Zvracet."
Složil si své svalnaté ruce natahujíc svou Pod Brnění košili přes hruď.
"Není bezpečné, abys pobíhala kolem, když vypadáš jako zatracená žárovka. Tak dlouho, jak na sobě máš stopu nemůžeš nic dělat. Nikam jít."
Odrazila jsem se od stolu ignorujíc kroucení v žaludku.
"Převléknu se."
Jeho oči rozšířilo překvapení jak ustoupil.
"Tak lehce se vzdáváš?"
"Vzdávám?"
Suše jsem se zasmála.
"Jenom tě chci pryč."
Daemon se hluboce zasmál.
"Klidně si to nahrávej dál Kotě."
"Jen pokračuj v úžívání svýho ega jako steroidy."
V mrknutí oka byl přede mnou blokujíc mi cestu. Pak se sklonil hlavu skloněnou a oči plné intenzity. Ustupovala jsem dokud jsem rukou nenašla okraj kuchyňského stolu.
"Co?"
Zeptala jsem se. Pokládajíc ruce po obou stranách mých bokůse sklonil. Jeho dech byl na mé tváři teplý a naše oči se do sebe zaklesly. Přisunul se o zlomek centimetru blíž a jeho rty se mi otřeli o bradu. Ze zadu v krku mi unikl přiškrcený povzdech a já se k němu přitiskla.
O úder srdce později se Daemon odtáhl samolibě sesmějíc.
"Jo… ne moje ego, Kotě. Běž se připravit."
Sakra. Ukazujíc mu prostředník jsem šla z kuchyně nahoru. Moje kůže byla pořád vlhká a hrubá a nemělo to nic společného s tím, co se stalo, ale převlékla jsem se do tepláku a tepla. Běh byl poslední, co jsem chtěla dělat. Ne že bych očekávala, že se Daemon bude zajímat o to, že se necítím dobře. Staral se jenom o sebe a sestru. To není pravda, šeptal záludný nepříjemný hlas v mé hlavě. Ale možná měl ten hlas pravdu. Uzdravil mě, když měmohl nechat umřít a já slyšela jeho myšlenky, slyšela jsem ho prosit, abych ho neopouštěla.
Každopádně musím spolknout nutkání zvracet a jít si zábavnězaběhat. Nějaký šestý smysl věděl, že to neskončí dobře.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář