kapitola 19
28. 4. 2014
Všechna moje jízlivost byla ta tam, zůstala jsem na něj tupě zírat. Něco, asi můj šestý smysl mi říkal, že jsem to tušila, ale nechtěla si to připustit. Bože, byl to takovej vůl, ale můj vztek ustupoval, zmenšoval se a nejistě odcházel pryč.
"Co se stalo?" Zeptala jsem se.
Koukal se někam přes moje rameno, soustředil se na strom, který byl za mnou. "Dawson potkal Bethany a přísahám, že to byla láska na první pohled. Najednou se stala středem jeho vesmíru. Matthew - pan Garrison - ho varoval. Já jsem ho varoval, že to nemůže fungovat. Neexistuje způsob, jak bysme mohli mít normální vztah s člověkem." Zaťal zuby a na chvíli se odmlčel. "Neumíš si představit, jak je to těžký, Kat. Pořád musíme skrývat, co ve skutečnosti jsme, a dokonce i ve společnosti našeho druhu, musíme být opatrní. Máme hodně pravidel. DOD ani Luxeni nemájí rádi, když se mícháme s lidmi." Zase se odmlčel a zavrtěl hlavou. "Je to jako kdyby si mysleli, že jsme zvířata, že jsme podřadní."
"Ale vy nejste zvířata," řekla jsem. Rozhodně nebyli jako my, ale nebyli podřadní.
"Věděla si, že pokaždý, když o něco zažádáme, je to sledováno DOD?" Podíval se na mně, oči měl ustarané, naštvané. "Chceš řidičák, oni to musí schválit. Když se přihlásíme na vysokou, musej to schválit. Povolení ke svatbě s člověkem? Zapomneň. Máme dokonce registraci, kterou musíme absolvovat, když se chceme přestěhovat." Zamrkala jsem. "A to můžou?"
Zasmál se, ale nebyla v tom ani špetka pobavení. "Tohle je vaše planeta, dokonce i ty sama si to řekla. A oni nás drží na jednom místě tím, že nám financují naše životy. Máme náhodný kontroly, takže se nemůžeme ani schovat nebo tak něco. Jakmile o nás jednou vědí, máme to spečetěný." Nebyla jsem si jistá, co na to říct, tak jsem zůstala zticha. Všechno, co se týkalo jejich života se zdálo kontrolované a zaznamenané. Bylo to zastrašující a smutné. "A to není všechno. Očekává se od nás, že si nademe partnera mezi Luxany a usadíme se."
Celým mým tělem se rozezněly varovné signály. Měl tuhle povinnost k Ash? Asi nebyla zrovna vhodná doba se na to ptát. A ještě horší bylo, že jsem se na to vůbec chtěla ptát. "To opravdu není správný."
"Ne, to není." Daemon se jedním plynulým pohybem posadil a položil si ruce na pokrčená kolena. "Je snadný cítit se jako člověk. Vím, že nejsem, ale toužím po stejnejch věcech, který chtějí všichni lidi." Odmlčel se a zavrtěl hlavou.
"No, zpátky k nim. Mezi Dawsonem a Bethany se něco stalo. Nevim co. Nikdy to nikomu neřekl. Jednou v sobotu šli na výlet do skal a on se vrátil dost pozdě, oblečení měl roztrhaný a od krve. Po tom si ale byli ještě bližší než předtím. Pokud Matt a Thompsonovi neměli podezření předtím, určitě ho měli potom. Následující víkend, šel Dawson s Bethany do kina a nikdy se nevrátili."
Pevně jsem zavřela oči.
"Další den ho DOD našla v Moorefieldu, jeho tělo bylo odhozený v poli jako nějakej odpad." Jeho hlas byl tichý a hrubý.
"Nemohl jsem se ani rozloučit. Jeho tělo odvezli dřív, než jsem ho mohl vidět, protože nechtěli ryskovat odhalení. Když umřeme, nebo se zraníme, přeměníme se do naší skutečný podoby."
Pocítila jsem vlnu bolesti - za něj i za Dee. "A jseš si jistej, že je … že umřel, když si nikdy neviděl jeho tělo?"
"Vim, že ho dostal Arum. Vysál z něj jeho schopnosti a zabil ho. Kdyby byl pořád naživu, našel by způsob, jak nám to říct. Jeho i Bethanino tělo odvezli dřív, než je mohl kdokoli vidět. Její rodiče se nikdy nedozví, co se jí stalo. A všechno, co my víme je, že musel udělat něco fatálního." Stáhnul se mi hrudník. Nedokázala jsem si představit, čím si on a Dee museli projít. Smrt mýho táty byla očekávaná. Bolelo to - připadalo mi, jakoby mně jeho nemoc a následná smrt po kouskách taky zabíjela - ale nebyl zavražděnej.
"Je mi to líto."
Trochu si poposedl a zvedl hlavu k nebi. V tom okamžiku se z jeho obličeje vytratila ta arogantní maska, kterou neustále nosil. A já spatřila skutečnýho Daemona. Pořád absolutní mizera, ale najednou jsem mu v obličeji viděla bolest a zranitelnost. Pochybovala jsem, že by ho takhle někdy viděl kdokoliv jinej. A pak, protože jsem se stala svědkem té jeho slabé chvilky, jsem se najednou cítila jako vetřelec. To, že jsem to ze všech lidí byla zrovna já, se nezdálo správné. Místo mně by tu měl být někdo, na kom Daemonovi záleží, někdo, kdo je pro něj důležitej.
"Já … ten idiot mi strašně chybí," řekl smutně.
Sevřelo se mi srdce. Zabodávala se do mě bolest, kterou jsem slyšela v jeho hlase. Bez přemýšlení jsem se otočila a natáhla, omotala jsem ruce kolem jeho ztuhlého těla. Objala jsem ho a stiskla tak pevně, jak jsem jen dokázala. A pak jsem ho zase pustila, dřív než by mohl přehnaně zareagovat a shodit mně ze skály.
Daemon se stále nepohnul. Koukal se na mně, oči doširoka otevřené, jako by ho nikdy dřív nikdo neobjal. Možná se Luxani neobjímají.
Sklonila jsem hlavu. "Můj táta mi taky chybí. Není to vůbec snazší."
Ostře vydechl. "Dee mi říkala, že byl nemocnej, ale neřekla mi, co mu bylo. Mrzí mně … že si o něj přišla. Nemoci nejsou něco, na co bysme byli zvyklý. Co mu bylo?"
Řekla jsem mu o tátově rakovině, což bylo překvapivě snadné. A pak jsem mu vyprávěla o hezčích věcech - o věcech, které jsme s tátou dělali předtím, než onemocněl. O tom, jak jsme spolu zahradničili a trávili jarní sobotní rána tím, že jsme nakupovali nové rostliny a květiny.
A on mi vyprávěl o Dawsonovi. Jak poprvé lezli na Senecovi skály a o tom, jak se Dawson přeměnil do někoho jiného a nemohl přijít na to, jak se přeměnit zpátky. Seděli jsme tam a tím, že jsme o nich mluvili jsme objevili i mír mezi sebou. Pak začalo zapadat slunce a skály začaly chladnout. Byli jsme tam jen já a on, kolem nás soumrak a hvězdy, které začaly zaplňovat oblohu.
Nechtělo se mi odejít, ne protože voda už bude určitě studená, ale protože jsem věděla - věděla jsem, že tenhle malej kousek světa, kterej jsme si tu vytvořili, kde jsme se nehádali a necítili jeden ke druhému nenávist, nevydrží. Zdálo se, že Daemon … si potřeboval s někým promluvit a já zrovna byla poruce a pokládala správné otázky. A u mě to bylo o tom samým. Byl zrovna tady. Nebo tak jsem si to alespoň namlouvala, protože mi bylo jasný, že zítřek se nebude lišit od předešlýho týdne.
Museli jsme se vrátit do skutečnýho světa, tam kde si Daemon přál, aby mně nikdy nepotkal.
Ani jeden z nás nepromluvil, dokud jsme nestáli na naší verandě. V obýváku se svítilo, takže když jsem promluvila, mluvila jsem potichu. "Co se bude dít dál?"
Daemonovi ruce se zaťaly do pěstí a podíval se jinam, neodpověděl mi.
Začala jsem se otáčet a než jsem stačila jednou mrknout, Daemon už byl pryč.
….
"Ty si na Svátek Práce nikde nebyla?" Lesa ukázala směrem za sebe na Carissu. "Koukám, že máš stejně vzrušující život jako Carissa."
Carissa protočila oči a upravila si brýle. "Ne každej má rodiče, který ho vezmou na víkend do Severní Karolíny. Holt nejsme tak cool, jako ty."
Nemohla jsem jim přece říct, že můj víkend byl vzrušující až až a že zahrnoval skoro sražení kamionem a prokázání existence mimozemských forem života, tak jsem jen pokrčila rameny a čmárala si do sešitu. "Poflakovala jsem se doma."
"Je mi jasný proč," Lesa ukázala bradou ke dveřím do třídy. "Taky bych byla doma, kdybych bydlela vedle něj."
"Ty ses měla narodit jako chlap," poznamenala Carissa a já se zasmála. Ty dvě byly fakt pestrá dvojka, jak byla jedna uťáplá, tak byla ta druhá rázná. Vždycky jsem si připadala, jako kdybych sledovala fakt ujetej tenisovej zápas mezi andělem na mým levým rameni a ďáblíkem na tom pravym.
Nepotřebovala jsem vzhlídnout, aby mi bylo jasný, že mluvily o Daemonovi. Minulou noc jsem skoro nespala. Jediná věc, kterou jsem si byla jistá bylo, že zítra je úterý. Budu se chovat, jako by se nic nezměnilo. Ignorovala jsem ho, což bylo to, co jsem dělala předtím, než jsem zjistila, že je velmi, velmi zdaleka.
Fungovalo to, jak mělo, dokud si nesedl za mně a já neucítila šťouchnutí do zad. Pomalu jsem položila pero na stůl a ležérně se otočila. "Ano?"
Sklonil uhlově černé řasy, ale ne dřív, než jsem si stihla všimnout třpytu v jeho očích. "U mně doma. Po škole."
Lesin slyšitelný nádech byl trochu ztrapňující. Věděla jsem, že s Daemonem musím trávit čas, dokud ta zatracená věc se stopou nezmizí, ale neměla jsem ráda, když mi někdo rozkazoval. "Už mám něco v plánu."
Naklonil hlavu o pár centimetrů do strany. "Prosím?"
Moje malá, ale ďábelská část si libovala v jeho překvapení. "Řekla jsem, že už mám něco v plánu."
Následovala chvíle ticha a pak se usmál. Nebyl sice tak otřesený, jak jsem očekávala, ale měl k tomu sakra blízko. "Nemáš žádný plány."
"A jak to můžeš vědět?"
"Vim."
"No, tak to se pleteš." Nepletl se. Žádný plány jsem neměla. Jeho pohled zamířil k holkám. "Bude se odpoledne poflakovat s jednou z vás?"
Carissa otevřela pusu, ale Lesa jí předběhla. "NEE."
To jsou ale kamarádky. "Třeba jsem neměla v plánu být s nima."
Daemon se naklonil dopředu a zkrátil tak vzdálenost mezi námi. "Kromě nich a Dee jiný přátele nemáš."
Propíchla jsem ho nenávistným pohledem. "Mám jiný přátele."
"Jo? Jmenuj alespoň jednoho."
Sakra. Prokouknul mně. "Fajn, je mi to fuk."
Hodil po mně sexy úšklebek, opřel se zády zpátky do židle a perem si poklepával o lavici. Věnovala jsem mu ještě jeden pohled plnej nenávisti a otočila se zpátky. Jo, nezměnilo se absolutně vůbec nic.
….
Po cestě domů mi byl Daemon v patách. Doslova. V tom svým novym Infiniti SUV byl jak můj ocásek. Moje staré Camry s děravym a hlučnym vejfukem nemělo šanci jet tak rychle, jak by si on představoval.
Několikrát jsem ho vybrzdila. A on mně za to vytroubil.
Cítila jsem, jak mně polejvalo horko a byla jsem z toho celá rozčepejřená.
Ve chvíli, kdy jsem vystoupila z auta, stát přímo přede mnou. "Ježiši!" Chytla jsem se za srdce. "Mohl bys to přestat dělat?"
"Proč?" Sklonil hlavu. "Teď už o nás víš."
"Jo, ale to neznamená, že nemůžeš chodit jako normální lidská bytost. Co kdyby tě viděla moje máma?"
Usmál se. "Použil bych svoje osobní kouzlo a přesvědčil jí, že si to jen představovala."
Prodrala jsem se kolem něj. "Mám s mámou domluvenou večeři."
Daemon se zase objevil přímo přede mnou, tentokrát jsem vyjekla. "Bože! Myslim, že to děláš tak rád jen proto, abys mě vytočil."
"Kdo? Já?" Oči mu zářily nevinností. "V kolik je večeře?"
"V šest." Stoupala jsem po schodech. "A ty nejseš zvanej."
"Jako kdybych s tebou chtěl večeřet," odsekl.
Odmávla jsem jeho odpověď, aniž bych se na něj podívala.
"Máš čas do půl sedmý, jestli nedorazíš, tak si pro tebe dojdu."
"Jasně, jasně." Vešla jsem dovnitř.
Máma stála u okna v obýváku, v ruce držela fotku a oprašovala rámeček. Byla to její oblíbená fotka nás dvou. Tenkrát zastavila náhodného kolemjdoucího a požádala ho, jestli by nás vyfotil. Byli jsme zrovna na páži. Jeden její úsměv a ten kluk nemohl jinak, než jí vyhovět. Pamatuju si, že jsem se cítila trapně, že ho zastavila. Na fotce jsem se tvářila mrzutě, otráveně a znechuceně. Nenáviděla jsem tu fotku.
"Jak dlouho už tu stojíš?"
"Dost dlouho na to, abych viděla, jak si Daemonovi ukázala prostředníček."
"Zasloužil ti to," zabručela jsem a odhodila batoh na podlahu. "Po večeři k nim zajdu." Nakrčila nos. "Chci to vůbec vědět?"
Povzdechla jsem si. "Ne, ani za milion let."
Když jsem k nim v 18:34 dorazila, znělo to, jako by u nich v domě vypukla třetí světová. Vzhledem k tomu, že nikdo neotevřel ty zatracený dveře, pustila jsem se dovnitř sama.
"Nemůžu uvěřit, že si mi snědl všechnu zmrzlinu, Daemone!"
Ztuhla jsem a zastavila se uprostřed jídelny. V žádným případě, teď do tý kuchyně nevlezu.
"Nesnědl jsem jí všechnu."
"Oh, takže se snědla sama?" Dee křičela tak hlasitě, že jsem měla dojem, že slyším, jak se ve stropě třásly krovy.
"Nebo jí snad snědla ta lžíce? Oh, počkat, už vim. Ten obal jí snědl."
"Vlastně bych řekl, že jí sežral mrazák," odpověděl Daemon suše.
Zakřenila jsem se, když jsem zaslechla něco, co znělo jako prázdnej obal, kterej zasáhl něco, co podezřele připomínalo lidský tělo.
Otočila jsem se a šla zpátky do obývacího pokoje. Jen tak jsem tam zevlovala, dokud jsem za sebou nezaslechla kroky.
Daemon byl opřenej o rám dveří. Pomalu jsem ho vzala na vědomí. Vlasy měl ledabyle rozcuchané a slabé světlo z lampy se odráželo na jeho lícních kostech. Rty měl zkroucené do polovičního úsměvu a přestože měl jen jednoduchou košily a džíny, vypadal ... no, prostě nepopsatelně.
Pozvedl celou místnost a ještě do ní ani nevešel. Pozvedl jedno obočí a čekal. "Kat?"
Pomyslně jsem se nakopla a odtrhla od něj oči pryč. "Dostal si zrovna po hubě obalem od zmrzliny?"
"Jo."
"Sakra. A já to neviděla."
"Jsem si jistej, že by to pro tebe Dee ráda zopakovala."
Tomu jsem se musela zasmát.
"Oh, ty si myslíš, že je to vtipný." Dee se vřítila do obýváku s klíčema v rukou. "Měla bych tě donutit jet do obchodu a koupit mi novou zmrzlinu, ale protože si cením Katyiny duševní pohody, dojedu si tam sama."
To by ale znamenalo, že tu zůstanu sama s ... Oh, sakra, jen to ne. "Nemůže tam dojet Daemon?"
Daemon se na mně usmál.
"Ne. Kdyby se kolem potloukal nějakej Arum, viděl by tvojí stopu." Dee popadla svojí kabelku. "Musíš být s Daemonem. Je silnější než já."
Klesla mi ramena. "A můžu jít zpátky domu?"
Daemon se odlepil od futra. "Jak je libo, byl by to tvůj pohřeb."
"Daemone," prskla Dee. "Tohle je tvoje vina. Moje zmrzlina neni tvoje zmrzlina."
"Koukám, že zmrzlina musí bejt fakt důležitá," řekla jsem.
"Životně důležitá." Dee máchla po Daemonovi kabelkou, ale netrefila se.
"A ty si mi jí sněd." Daemon protočil oči.
"Chcete něco, když už tam jedu?" Zavrtěla jsem hlavou.
Daemon najednou udělal tu věc se zmizením a znovu se objevením. Teď stál před Dee a rychle jí objal. "Buď opatrná."
Vůbec jsem nepochybovala o tom, že Daemon svojí sestřičku velmi miloval a opatroval. S potěšením by pro ní obětoval svůj život. Způsob, jakým na ní vždycky dával pozor, byl víc než obdivuhodnej. Neexistovalo pro to dost dobré slovo. Dokonce mně to donutilo přát si sourozence.
"Jako vždycky." Usmála se, zamávala mi a vyrazila ze dveří.
"Vau, připomeň mi, abych nikdy nejedla její zmrzlinu."
"Kdybys to udělala, ani já bych tě nedokázal zachránit." Hodil po mně cinický úšklebek. "Tak, Kotě, pokud ti mám dělat celej večer chůvu, co za to dostanu?"
Okamžitě se mi zúžily oči. "Tak za prvé, nežádala jsem tě o to, aby si mně hlídal. To ty si mně donutil, abych sem přišla. A neříkej mi Kotě."
Daemon zaklonil hlavu a smál se. Z toho zvuku jsem se zachvěla a připomnělo mi to ten den, kdy jsem se probudila s hlavou v jeho klíně. "Nejseš dneska večer nějaká kurážná?"
"Tos ještě nic neviděl."
Stále se chichotal a zamířil zpátky do kuchyně. "Pořád tomu nemůžu uvěřit. S tebou se člověk vážně nikdy nenudí." Zastavil se. "Tak jdeš nebo ne?"
Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu vydechla. "A kam?"
Otevřel dveře do kuchyně. "Mám hlad."
"Nesnědl si zrovna kýbl zmrzliny?"
"Jo a pořád mam hlad."
"Pane Bože, věčně hladovej mimík." Zůstala jsem stát na místě.
Daemon se podíval přes rameno. "Mám zvláštní, obrovskou potřebu, na tebe dohlížet. Kam jdu já, jdeš i ty." Čekal až se pohnu a když se tak nestalo, jeho úsměv se změnil v ďábelský. "Nebo s tebou můžu pohnout silou." Byla jsem si celkem jistá, že jsem nechtěla vědět, co měl v plánu se mnou udělat. "Dobře, jdu." Vlekla jsem se kolem něj a plácla sebou do židle u stolu.
Daemon popadl talíř s kuřetem. "Chceš taky?"
Zavrtěla jsem hlavou. Narozdíl od nich, já jsem nejedla 10 regulérních jídel denně.
Nic neříkal a jen se pohyboval po kuchyni. Od toho večera na skále, jsme si ještě nešli po krku. Nebylo to tak, že bysme spolu najednou vycházeli, ale zdálo se to jako nahlas nevyslovené příměří. Neměla jsem tušení, co s ním mám dělat, když už jsme se nezkoušeli vzájemně vytáčet.
Položila jsem si tvář do dlaní a měla jsem co dělat, abych od něj odtrhla oči. Byl mohutnej a vysokej, ale pohyboval se jako tanečník. Každý krok byl plynulý a pružný. I ten nejjednodušší pohyb vypadal jako druh umění.
A pak tu byl jeho obličej.
V tu chvíli, zvedl pohled z talíře. "Tak, jak se držíš?"
Odtrhla jsem jsem od něj oči a soustředila se na talíř s jídlem, který už byl napůl snědený. Jak dlouho jsem na něj zírala? Tohle už je směšný. Proměnila mně ta stopa v chodící hormon? "Držím se dobře." Ukousl kus kuřete a pomalu přežvykoval. "Koukám. Vzala si tohle všechno celkem dobře. Jsem překvapenej."
"Co sis myslel, že udělám?"
Daemon pokrčil rameny. "U lidí je možný absolutně cokoliv."
Kousla jsem se do rtu. "Ty si myslíš, že jsme slabší než vy, jenom proto, že jsme lidi?"
"Není to tak, že bych si myslel, že jste slabí, já vim, že jste." Díval se na mně přes okraj sklenice s mlíkem. "Neříkám to, protože bych se snažil bejt hnusnej. Ale jste prostě slabší než my."
"Možná fyzicky, ale ne psichysky nebo ... morálně," bránila jsem se.
"Morálně?" Zněl zmateně.
"Jo, jako že se třeba nechystám říct o vás světu pravdu pro peníze. A pokud by mě chytily Arumové, nepřivedla bych je za váma."
"Nepřivedla?"
Cítila jsem se uraženě, opřela jsem se o opěrátko židle a překřížila si ruce. "Ne. Nepřivedla."
"I kdyby byl tvůj život v ohrožení?" Jeho tón zbarvila nedůvěra.
Vrtěla jsem hlavou a smála se. "To, že jsem člověk přece neznamená, že jsem neetickej zbabělec. Nikdy bych neudělala nic, co by uvrhlo Dee do nebezpečí. Proč by můj život měl bejt cennější než ten její? Ten tvůj ... to je sporný. Ale ne Deein."
Několik vteřin na mně zíral a pak se vrátil ke svému jídlu. Pokud jsem čekala nějakou omluvu, tak jsem teda žádnou nedostala. Ale to nebylo žádný překvápko.
"Tak, jak dlouho bude trvat než ta stopa vymizí?" Můj pohled spočinul zase na něm, což už bylo velmi otravný.
Daemonovy oči byly velmi soustředěné a zářivé, hloubka toho jeho zeleného pohledu se do mně propalovala. Zhluboka se napil. Polkla jsem, v krku jsem měla sucho.
"Pravděpodobně týden nebo dva, možná míň," řekl a mhouřil při tom na mně oči.
"Už to začíná mizet."
Bylo opravdu divný, když mluvil o tom světle, které jsem měla kolem sebe a při tom, ho nemohla vidět. "Jak vlastně vypadám? Jako obrovská žárovka nebo tak něco?"
Zachechtal se a zavrtěl hlavou. "Je to jemná bílá záře, která je kolem celýho tvýho těla, tak trochu jako svatozář."
"Oh, to neni tak špatný. Už si dojedl?"
Když přikývl, popadla jsem jen tak ze zvyku jeho talíř. Ne, abych mu ho hodila na hlavu, ale hlavně proto, abych měla co dělat. "Alespoň nevypadám jako vánoční stromeček."
"Vypadáš jako hvězda na jeho špiči." Jeho dech odvál vlasy, které mi spadaly kolem tváře.
Zalapala jsem po dechu a otočila se.
Daemon stál přímo přede mnou. Naše těla oddělovalo jen pár desítek centimetrů. Položila jsem ruce za sebe na okraj kuchyňské linky a zhluboka jsem se nadechla. "Nesnášim, když děláš tu mimozemskou věc se sruperrychlostí." Usmíval se a naklonil hlavu do strany. "Kotě, do čeho se to dostáváme?"
V hlavě mi problesklo tisíc obrazů. Díky Bohu, že čtení myšlenek nebylo jednou z jeho mimíkovskejch schopností. Vzduch kolem mně zaplavila zvláštní hustota a uvnitř mně se probudila k životu zdrcující touha.
"Proč mně nevydáš DOD?" Vyhrkla jsem.
Daemon překvapeně o krok ustoupil. "Co?"
Přála jsem si, abych to nevytáhla, ale už se stalo a nebylo cesty zpět. "Nebylo by pro tebe všechno daleko jednodušší, kdyby si mně vydal DOD? Nemusel by sis dělat strarosti o Dee ani s ničím jiným." Daemon v tichosti stál. Barva jeho očí se o tón změnila, stala se jasnější. Chtěla jsem o krok couvnout, ale neměla jsem kam.
Potichu mi řekl, "já nevim, Kotě."
"Ty nevíš? Riskuješ úplně všechno a nevíš proč?"
"Přesně to jsem řekl."
Zírala jsem na něj, zmatená skutečností, že dává všanc úplně všechno a vypadá, že vážně neví proč. To mi přislo šílený. Absurdní. Nepochybně to bylo minimálně znepokojující, protože to mohlo znamenat spousty věcí.
Věcí, které jsem se neodvažovala domýšlet.
Jeho ruce najednou vystřelily dopředu, a těžce přistály na kuchyňské lince vedle mně. Hromada svalů vytvořila velmi nepropustnou past. Na místě mně znehybnil, aniž by se mně dotknul. Sklonil hlavu a tmavé vlny mu spadaly do očí. "Tak jo, vím proč."
Nejdřív jsem neměla ponětí o čem to mluví. "Víš?"
Daemon přikývl. "Bez nás bys nepřežila ani jeden den."
"To nemůžeš vědět."
"Oh, to teda vim." Znovu naklonil hlavu do strany. "Máš představu kolika Arumům už jsem čelil? Stovkám. A byly časy, kdy jsem sotva uniknul. Člověk by neměl šanci postavit se proti nim nebo proti DOD."
"Fajn. To je jedno. Můžeš uhnout?"
Daemon zůstal stát tam, kde byl a usmíval se. Bože, byl fakt nesnesitelnej. Buď jsem tu mohla stát a zírat na něj jako idiot nebo se přes něj zkusit dostat. Rozhodla jsem se pro tu druhou možnost. Můj plán byl protlačit si cestu kolem něj, jak nejrychleji to jen bude možné. Ne, že bych se dostala daleko.
Byl jako cihlová zeď, asi jenom nákladní vlak by ho mohl složit z cesty. Široce se zašklebil, pobavenej nedostatkem mýho úspěchu. "Pitomče," zamumlala jsem.
Daemon se zasmál. "Máš pěkně prořízlou pusu. A tou věcí líbáš kluky?"
Začervenala jsem se. "A ty líbáš Ash tou svojí?"
"Ash?" Jeho úsměv zmizel a jeho oči byly najednou přivřené, méně jasné. "To bys chtěla vědět, viď?"
Vzplála ve mně naprosto nesmyslná jiskra žárlivosti, ale odstrčila jsem ten pocit stranou. Ušklíbla jsem se. "Ne, děkuju."
Daemon se naklonil ještě blíž. Obkopila mně jeho vůně, směs koření a přírody. "Nejseš zrovna dobrá lhářka, Kotě. Když lžeš, zčervenají ti tváře."
Opravdu? A sakra. Zkusila jsem se kolem něj znovu protlačit, ale on mě chytil za ruku. Nedržel mně moc pevně, ale já jsem ten dotek vnímala až do morku kostí. Jeho ruka jemně vibrovala. To brnění bylo ostré a překvapivé, ale přesto příjemné. Nechtěla jsem se na něj dívat, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Byly jsme příliš blízko a mezi námi bylo příliš napětí. Jeho pohled žhnul, když se setkal s tím mým. Sklonil hlavu a já v tu chvíli zapomněla, jak se dýchá. Fascinovaně jsem sledovala, jak se jeho rty prohnuly do úsměvu. Bylo těžké věnovat pozornost tomu, co řekl, ale jeho slova se ke mně nakonec přes tu zvláštní mlhu, která zahalovala mojí mysl dostala.
"Mám zvláštní nápad, že bych to měl vyzkoušet."
Vyzkoušet co?" Pohled mi spadl na jeho rty. Cítila jsem, že se se mnou houpe zem.
"Myslím, že bys to taky ráda zkusila." Přiblížil se ještě víc, rukou klouzal po mojí paži nahoru a jemně spočinul na mojí šíji. "Máš nádherný vlasy."
"Co?"
"Nic." Rozprostřel prsty vzadu na mém krku a pomalu se jimi proplétal prameny mých vlasů. Prsty talčil proti mojí hlavě. Rozevřela jsem rty a čekala.
Ruku z mých vlasů přesunul zase zpátky na kuchyňskou linku. Stála jsem tam, nedočkavá - možná až příliš nedočkavá - abych zjistila, jestli cítil tu samou nečekanou touhu. Jestli byl alespoň z části tak zasaženej jako já.
Místo toho Daemon hrábnul po láhvi s vodou, která stála na kuchyňské lince.
Sesunula jsem se na pult. Co to k čertu...
V očích mu tančilo pobavení, otočil se zpátky ke stolu. "Na co ses to ptala, Kotě?"
"Přestaň mi tak říkat."
Napil se. "Přinesla Dee nějakej ten film?"
Přikývla jsem. "Jo, o něčem se zmínila ve škole."
"Tak jdem. Pustíme to."
Odstrčila jsem se od kuchyňský linky a šla za ním. Zůstala jsem stát ve dveřích a pozorovala ho, jak prohlížel obal DVD a mračil se u toho. "Čí byl tohle nápad?"
Pokrčila jsem rameny a sledovala, jak mu vylítlo obočí, když četl propagační text na zadní straně. "To je jedno," zamumlal. Odkašlala jsem si a udělala krok do pokoje. "Hele Daemone, nemusíš tu sedět a dívat se se mnou na film. Jestli si chceš dělat něco svýho, jsem si jistá, že to tu zvládnu sama."
Podíval se na mně a pokrčil rameny. "Nemám nic jinýho."
"Dobře." Pořád jsem si nebyla jistá. Představa toho, že si se mnou užívá filmovou noc byla ještě nepředstavitelnější, než myšlenka na mimozemšťany žíjící mezi lidmi.
Zatímco si pohrával s DVD jsem se vlekla přes pokoj a usadila se do sedačky. Po zasunutí discu do přístroje došel Daemon k sedačce a sedl si na její druhý konec. Pak se zapla televize a já bych přísahala, že ovladač zůstal na druhym konci pokoje. Asi to bylo jedině dobře, že jsem neměla jeho schopnosti. Strašně bych totiž zlenivěla.
Kouknul na mně a já se okamžitě zadívala na televizi. "Jestli během toho filmu usneš, budeš mi to dlužit."
Otočila jsem se k němu a svraštila čelo. "Proč?"
Daemon mně obdařil rozpustilým úsměvem. "Jen se dívej."
Uděla jsem na něj obličej, ale zůstala zticha. Daemon si poposedl. Sedačka se prohnula a vzdálenost mezi námi se zmenšila. Zadržovala jsem dech, dokud jsem se nemusela znovu nadechnout. Nezdálo se, že by si toho všimnul, sledoval titulky. Pozorovala jsem jeho profil a už asi po sté se divila, nad čím může asi tak přemýšlet, jako obvykle mně nic nenapadlo. S pocitem marnosti jsem se otočila zpátky k televizi a rozhodla se, že tu zvláštní přitažlivost, kterou jsem k němu cítila, jsem si musela jenom představovat. Jinak to prostě být nemohlo.
Byla jsem nervózní, protože jsem nebyla zvyklá na to, co jsem předtím cítila a tak jsem počítala minuty do Deeina návratu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář