Tma přede mnou aneb dotkněte se Krkonoš
Dne 18.září jsme o půl desáté šli na svačinu, kde jsme se rozdělili na tři party. Naše parta pod vedením paní učitelky Kážové vydala v 9:45 do vrchlabského zámeckého parku, kde nám společnost KRNAP připravila od 10:15 velmi zajímavou besedu o nevidících lidech. V10:15 jsme se přemístili do centra ekologické výchovy, kde nám nevidomá paní pověděla , co přináší život s vadou očí. Seznámila nás i s čekáním a okl kolem co se týká čekání, navštěvování a chození se slepeckým psem. I přednášející nevidomá tam měla s sebou svého slepeckého psa Brigitu. A honem za zvědavostí.... Na prvním stanovišti se nám velmi líbilo, protože nás tam zaujaly chutě a tvary jablek se zavázanýma očima. Když jsme si vše s jablky zkusili, tak nás čekalo více zajímavé stanoviště, kde jsme pomocí slepecké hole přes překážky šli za ,, zvukem´´ zvířat. Poznávali jsme zvuk prasete, srny a hrdličky. Dále jsme pokračovali na stanoviště druhé, kde se zavázanýma očima po trase, kde náš úkol byl rozeznat po slepu předměty, které do přírody patří, a které nikoli. Po ukončení úkolu jsme se vydali na stanoviště třetí, kde jsme opět poslepu poznávali vlastnosti a nakonec jsme si řekli, jak se kameny jmenují. A aby nám i neživé kameny zpříjemnily dopoledne, tak na ukončení u třetího stanoviště jsme poslepu stavěli z kamenů věž, a kdo jí měl nejvyšší, vyhrál, ale jak se lidově říká, každý umělecký kousek se stal originálním. Na památku nás s věžemi paní učitelka vyfotila. I další těžký úkol se pro nás stal překonatelným. Na třetím stanovišti jsme se rozloučili a vydali jsme se na stanoviště čtvrté. Na čtvrtém stanovišti jsme si svlékli boty a ponožky. A spolužáci nás vedli oválem, kde byly umístěny přírodní předměty, po kterých jsme chodili a zároveň naším úkolem bylo poznat, jak se různé předměty jmenují. Po skončení na stanovišti číslo čtyři, jsme se opět přemístili do promítací haly, kde nám pracovnice KRNAPU promítla dokument o cvičení slepeckých psů. V dokumentu jsme se dozvěděli že jediné cvičné centrum je v Praze. Při zamyšlením nad dokumentem některým spolužákům byly vidět slzy v očích. Mohli jsme na vlastní oči vidět, jak to v centru s psy chodí, jaký mají výcvik, a jaké schopnosti musí mít. Po skončení filmu a zajímavé besedě jsme šli zpět do DDŠ. Před budovou DDŠ jsme se rozloučili s Františkem a Nikolou, kteří šli s paní Kosovou na autobus odkud jeli na Pestalozzi. A když jsme dorazili na budovu, tak nám paní učitelka Kážová zpestřila, hezky prožitý školní den a dovolila nám jít na chvíli na PC.
Jan Gottwald, žák 9.tř.
