PHP patří do široké skupiny pasteveckých psů evropských hor od Karpat po Pyreneje. Jsou si navzájem relativně podobní, ať už jde o maďarského kuvaszce, slovenského čuvače či polského podhalaňského ovčáka. PHP je z nich patrně největší a představuje tak skutečného psího obra mezi tímto molossoidním typem psů.

       Zajímá nás historie - Pyrenejský pes měl to štěstí, že ve 14. století byl oblíbeným plemenem francouzského šlechtice Gastona III. vévody z Foix. Ten vlastnil hrady, kde se proslavil jako výjimečný lovec a vlastnil prý na 1500 psů. Křížil psy s jinými plemeny, aby tak získával dokonalé psy pro různé účely - hlídání, štvanice, hon na kance, na medvědy a vlky. O lovu napsal knihu Livre de Chasse, kde na konci kapitoly napsal: Jsou to skvělí psi, ale mají vlastní hlavu a někdy se rozhodnou neposlechnout. Na lov se nehodí, za to jsou skvělými ochránci hradů a stád. V 17 století se PHP dostali na dvůr slavného Ludvíka XIV. Jeden z jeho synů jako malý chlapec trávil nějaký čas na zámku v Pyrenejích a tyto psy si tak zamiloval, že si je odvezl sebou do Versailles. Královští dvořané začali psi chovat jako mazlíčky. Po určitou dobu šlo možná o nejpopulárnější plemeno, ale v období francouzské revoluce byli málem revolucionáři vyhubeni pro svou rozmařilost. S nástupem romantismu se znovu vrátili do módy a z Pyrenejí se šířili nejprve do Evropy později do celého světa. Podrobný moderní popis plemene vznikl v roce 1897, dnešní standard plemene vychází ze standardu z roku 1923.

      Jak jsme řekli, je mimořádně velký. Samec měří 70-80 cm a váží 50-60 kg, feny jsou trochu menší. Je velmi silný, ale nenazvali bychom ho mohutným či těžkopádným - naopak se vyznačuje překvapivou mírou mrštnosti a elegance. Typický výraz tváře dělají menší oči a relativně malé zavěšené uši. Jeho hlavním znakem je však těžká, hustá srst, která někdy i vytváří hřívu. Obvykle bývá bílá, někdy má i šedé či žluté znaky. Tato srst ho dokonale chránila v drsném horském prostředí a dnes je mu skutečnou ozdobou. Vyžaduje si ovšem značnou péči, aby nezačala plstnatět.

     Zajímavostí je, že všechna francouzská pastevecká plemena, včetně PHP, mají jako nutný plemenný znak tzv. paspárky. Jde o pátý prst na pánevních končetinách. Ten je u většiny psů zakrnělý, případně jen malý jako by visící na kůži. Francouzští ovčáci je ale mají plně vyvinuté a často dokonce dvojité. PHP se tak řadí mezi zvláštní, tzv. šestiprsté psy. Paspárek údajně pomáhal při bojích s vlky a medvědy, psi jej aktivně využívají při pohybování se po hřbetech ovcí či překonávání bahnitého terénu.

     Zároveň na ohrožení svého obydlí či svých lidí (no, a taky ovcí samozřejmě) reagují tvrdě a nesmiřitelně. Tak jako bývali skvělými pastýři, jsou dnes tedy výjimečnými hlídači. Není asi potřeba zdůrazňovat, že takto velké plemeno potřebuje opravdu dostatek prostoru, nejšťastnější je asi na zemědělských usedlostech, ale jistě postačí i zahrada.

    Jeho věrnost rodině a oddanost dětem se odrazila i v literatuře - slavná Bella z knihy Bella a Sebastian od Cécile Aubryové byl právě Pyrenejský horský pes. Tenhle krásný literární pomník si tito psi zaslouží - protože na to, že začínali svou kariéru v chudých horách, tak udělali po lidském boku docela hvězdnou kariéru a získali porci zasloužené popularity.