Boží logika
Iz 55;9
Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.
Narazila jsem v Bibli na spoustu míst, kde mě Boží reakce na danou situaci překvapila nebo zaskočila. Bylo to mimo moji logiku, já bych reagovala úplně jinak. Začala jsem přemýšlet nad tím, jaká je vlastně ta Boží logika. Je možné ji vůbec pojmout, pochopit?
Vždyť Bůh nedělá nic zbytečně, všechno má u Něho smysl, tak proč reagoval zrovna takovým způsobem, který by mě vůbec nenapadl? Jaký je v tom smysl? Máme to vůbec pochopit? Co nám těmi svými reakcemi na konkrétní situace chce sdělit?
POTOPA
Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, proč Bůh řešil zkaženost a násilí lidí tím, že zničil svět? Copak nebylo možné jiné řešení?
Gn 6;7-14, 17 Řekl: "Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil." Ale Noe našel u Hospodina milost. Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. A Noe zplodil tři syny: Šéma, Cháma a Jefeta. Země však byla před Bohem zkažená a plná násilí. Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. I řekl Bůh Noemu: "Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou.
Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne.
Do té doby neviděl nikdo na zemi déšť. Zemi zavlažovala rosa, vodní toky a plochy. Noe stavěl archu 120 let, po celou tu dobu se ho mohli lidé ptát na důvody proč tak činí.
Lidé se Noemovi posmívali a žili si podle svých vášní a sklonů světa. Možná si mysleli, že Noe je blázen. Přesto byl jediným spravedlivým člověkem na zemi, který znal Hospodina, měl Ho v úctě a bral Ho vážně. Noe stavbou korábu dosvědčoval, že zničení světa je pravda, že to Bůh myslí vážně. S lidmi to nic neudělalo, protože nic nenasvědčovalo tomu, že se to naplní. Přesto dal Bůh všem lidem možnost, aby se o Jeho vůli dozvěděli a podle toho se také zařídili.
Mnoho lidí Noemu s archou pomáhalo, a přesto neuvěřili. Nepřesvědčila je ani chvíle, kdy po párech nastupovala zvířata do archy. To že je nějaký důkaz toho, že je to od Boha? To přece může udělat i ten zlý… Jejich srdce byla tak zatvrzelá, že vůbec nepoznali co důležitého se tu děje. Noe jim 120 let kázal svým životem, všechno měli přímo před očima, ale svobodně se rozhodli jinak. Co pro ně mohl Bůh ještě udělat?
Jakmile se zavřely dveře archy, měli lidé stále šanci se chytit za nos a obrátit se k Bohu. Ještě celých sedm dní nepršelo, pak to ale přišlo a všichni zažili důsledky toho, co si sami zvolili.
Země byla v dezolátním stavu – lidé nepatřili Bohu, byli zvrácení a násilní. Noe byl jediným člověkem na zemi, který ještě chodil s Bohem, tedy posledním z Božích dětí (spravedlivý). Kdyby Bůh zlo nezastavil potopou, lidstvo by bylo navěky ztraceno. Smrtí Noeho by se vytratila ta část lidstva, která stála o záchranu. Ježíš Kristus by se ve světě plném vzpoury tudíž neměl z koho narodit a vykonat dílo záchrany lidstva.
OBĚŤ
Gn 22;1-3 Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.
Gn 22;9-18 Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. V tom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. Tomu místu dal Abraham jméno „Hospodin vidí“. Dosud se tu říká: „Na hoře Hospodinově se uvidí.“ Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé: „Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“
Abraham měl obětovat svého jediného syna Izáka – to bylo úplně proti Božímu nařízení a Jeho charakteru! Hospodin přece nesnáší lidské oběti. Stvořil člověka pro věčný život a ne pro smrt.
Musela to být pro Abrahama velmi těžká chvilka. Bůh chce po něm něco, co je naprosto mimo Boží charakter a podstatu. Abraham znal Boží hlas velmi důvěrně, také Jeho nařízení, povahu, tento požadavek byl ale úplným opakem, byl naprosto nepochopitelný. Musel se rozhodnout, jestli poslechne tento požadavek, postaví se do víry a plně se na Boha spolehne. Bůh mu totiž zaslíbil pokračování jeho rodu skrze Izáka, ten se mu narodil, když mu bylo sto let a teď by měl o něho přijít?
Postavil se do víry a hodlal to splnit. Ani Izák se tomu nebránil, když se to dozvěděl. Bůh Abrahama v poslední chvíli zastavil.
Abraham prokázal svoji víru i poslušnost. Nic si nedržel, měl Hospodina na prvním místě a tím, že Boha poslechl, to také potvrdil.
Mezi Bohem a člověkem nesmí stát nikdo a nic. Pro nás lidi je to velmi těžké... Ani děti nám nepatří, i když vyšly z našeho lůna, ve skutečnosti jsou Hospodinovy, nám jsou jen na určitou dobu svěřeny do péče. Abraham si toto uvědomoval.
Bůh tím Abrahamovi také ukázal, co Jeho samotného jednou čeká – uvidí svého milovaného Božího Syna umírat. Byl to okamžik, kdy se Mu Abraham mohl velmi přiblížit.
ZNAMENÍ
Na příběh Mojžíše u hořícího keře (kdy mu Bůh dává znamení, že k němu mluví On a posílá ho) mě upozornila kamarádka. Velmi mě ta Boží reakce překvapila.
Člověk chce dělat jisté kroky do známa. Chce vidět, kam kráčí, jaké riziko to nese, zvážit všechna pro a proti. Chce mít veškeré informace a rozhodnout se podle svého rozumu, aby se co nejvíce to bude možné, vyhnul bolesti. Chce mít vše pevně v rukou, pod kontrolou. Ale Bůh často apeluje na naši víru, abychom udělali kroky do neznáma a pevně Mu při tom důvěřovali, že nás nepustí a nedopustí nic, co by nás zničilo.
Co Bůh tedy řekl Mojžíšovi?
Ex 3;7-14 Hospodin dále řekl: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta." Ale Mojžíš Bohu namítal: "Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?" Odpověděl: "Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře." Avšak Mojžíš Bohu namítl: "Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?" Bůh řekl Mojžíšovi: "JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval: "Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám."
Co že mu bude znamením toho, že k němu právě mluví Bůh?
Až se stane všechno to, k čemu tě posílám, až to uděláš, tak pak se vrátíš i s Izraelci a všichni Mi budete sloužit na této hoře. To je to znamení.
Já bych čekala, že mu dá nějaké znamení hned, aby měl naprostou jistotu, než vyjde a vykoná svěřený úkol. Ale Bůh mu to znamení dává pro dobu, kdy to bude vykonané – jako potvrzení toho, že se rozhodl správně. Mojžíš se proto musí postavit do víry, jít a čelit všemožným pochybnostem.
Jak těžké by to rozhodnutí bylo i pro nás dnes, kdybychom bezpečně nevěděli, jestli jsme poslechli toto správného? Jak bychom se rozhodli? Mojžíš se rozhodl přesvědčit, jestli k němu mluvil opravdu Bůh tím, že šel to dílo vykonat.
HŮL
Ex 4;1-5 Mojžíš však znovu namítal: "Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal." Hospodin mu řekl: "Co to máš v ruce?" Odpověděl: "Hůl." Hospodin řekl: "Hoď ji na zem." Hodil ji na zem a stal se z ní had. Mojžíš se dal před ním na útěk. Ale Hospodin Mojžíšovi poručil: "Vztáhni ruku a chyť ho za ocas." Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl. "Aby uvěřili, že se ti ukázal Hospodin, Bůh jejich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův."
Mojžíš má pochybnosti o tom, že ho lidé poslechnou a uvěří, že ho posílá Bůh, aby je vyvedl z Egypta. Co Bůh na to? Upozorní Mojžíše na hůl, kterou má v ruce. Mojžíš nechápe co s ní. Hůl v našem chápání slouží jako pomůcka při chůzi, nebo se dá použít na obranu, možná i jako podpěra pro stan, ale nenapadlo by mě (a Mojžíše asi taky ne), že se z ní může stát had… Bůh ukázal Mojžíšovi, co s tou holí hodlá udělat, na znamení pro Izraelce. Musí jim být jasné, že to nemůže být z člověka, ale že se setkávají přímo s Bohem, který tímto potvrzuje Mojžíšova slova.
Mojžíš hůl použil ještě několikrát, např. pro získání vody ze skály, nebo k rozdělení moře.
Ex 14;9-18 Egypťané je pronásledovali a dostihli je, když tábořili při moři, dostihli je všichni faraónovi koně, vozy, jeho jízda a vojsko, při Pí-chírotu před Baal-sefónem. Když se farao přiblížil, Izraelci se rozhlédli a viděli, že Egypťané táhnou za nimi. Tu se Izraelci velmi polekali a úpěli k Hospodinu. A osopili se na Mojžíše: "Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti." Mojžíš řekl lidu: "Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet." Hospodin řekl Mojžíšovi: "Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál. Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpoltíš je, a tak Izraelci půjdou prostředkem moře po suchu. Já zatvrdím srdce Egypťanů, takže půjdou za nimi. Oslavím se na faraónovi a na všem jeho vojsku, na jeho vozech i jízdě. Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až budu oslaven tím, co učiním s faraónem, s jeho vozy a jízdou."
Ve chvíli, kdy jim Egypťané „dýchají na záda“, byli na místě, kde nebylo před nimi úniku, jedině přes vodu. Lidé panikaří a Mojžíš si neví rady, ale věří, že je Bůh nenechá padnout. Povzbuzuje lid a přitom se modlí. Bůh mu říká „Proč ke mně úpíš?“, nač máš tu hůl? Rozděl s ní moře a přejděte na druhý břeh.
Nic nenasvědčovalo tomu, že je to možné. Mojžíš musel udělat krok víry, spolehnout se na Boha, že to udělá.
BRONZOVÝ HAD
Když Izraelci (smíchaní i s Egypťany, kteří se k nim připojili) reptali proti Bohu, začali si stýskat, jak úžasně se měli v Egyptě a postavili se proti Bohu, odejmul Bůh od nich svoji ochranu. Tu se na ně vrhli ohniví hadi, kteří žili v poušti a lidé rychle umírali. Jakmile se znovu obrátili k Bohu o pomoc, Bůh je vyslyšel a okamžitě vydal Mojžíšovi pokyny ohledně způsobu, jakým mají být zachráněni ti, kteří budou o to stát.
Nu 21;5-9 a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“ I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.
Bůh po lidech nechtěl nic složitého, měli se prostě jen podívat na bronzového hada, kterého bylo možné vidět z každého kouta tábora. Jen se podívat na kus kovu? To přece není žádný lék, jak to může vyhnat z našeho těla jed?
Bůh je ten, který určuje podmínky. Ti, kteří Mu uvěřili, že je pohled na toho hada zachrání, zůstali na živu. Ti, kteří o tom polemizovali, nebo se nad tím pozastavovali, jak je to vůbec možné, zemřeli. Byla to znovu otázka jejich víry. Kdo uvěřil a podle své víry také jednal, byl zachráněn.
Pokračování příště…